Milena Šťastná

* 1929

  • „Šedesátý léta byly zajímavý v tom, že rok 68 začal tím, že najednou ve sborovně kantoři mezi sebou vypravovali si věci, který slyšeli v televizi nebo v rádiu, který se normálně vůbec neříkaly. Takže já jsem jednoho kolegu po tom půlroce, když už jsme tak jako získali trošičku jistotu, že můžeme to říkat, že to bude socialismus s lidskou tváří, pan Dubček že nám to říkal. Tak jsme tomu nejdřív nevěřili, lidi se báli se projevit, samozřejmě. No a pak sem hoši přijeli, to víte, že se tady objevili. No a naráz se to zase změnilo. Já jsem potkala jednu kolegyni, ten den, co nás obsadili, tak jsem šla na poštu a vykulená jsem byla. Manžel zrovna jel s příbuznejma na Slovensko a někde uvízl a byli Slováci úžasní. On vypravoval, že tam byly fronty u benzínových pump a ti Slováci byli tak ohromný, že když viděli značku Děčín, dávali mu přednost. On potřeboval benzín na Slovensku, ale prostě byli tak úžasný, že opravdu říkali: ‚To je Čech, tomu ustupte, pusťte ho, ten to má daleko domů.‘ Lidi byli úžasný v tý době. Byla taková solidarita, lidi dávali obráceně značky, aby se Sověti jako spletli, nejeli na Prahu, ale jeli někam jinam. Bylo velké nadšení. A já jsem ten den potkala tu svoji kolegyni, už je zesnulá taky. Já jsem povídala: ‚Víš co, mám strach, že za deset let se bude říkat, jak nám pomohli.‘ Ó, jak jsem se spletla, už to bylo do roka. To nebylo za deset roků, už za rok. A už tady ve sborovně každej držel hubu, už se všichni báli něco říct. Protože jsme nevěděli, kdo má jaké mechtle pechtle, kdo chce funkci a tak dále.“

  • „Já jsem si hrála s těma řezníkovic dětma německejma a tatínek volal: ‚Milenko, domů.‘ No, když by volala maminka, tak bych loudila: ‚Mami, ještě ne, a nech mě tady.‘ Ale volal tatínek, já jsem přišla nahoru, tatínek řekl: ‚Milenko, bude válka, odjedete s maminkou do Hradce Králové, protože tady se asi bude bojovat.‘ A plakal. To jsem teda poprvé viděla mýho tatínka, že plakal. A on byl velitel takzvaného SOS, to nebylo jako tutůtů, morseovkou, ale bylo to Svaz obránců státu /pozn. Stráž obrany státu/, tak se to jmenovalo. Tatínek byl velitel a tady mám i fotku, že oni hlídali ten Kunštát a měli vybudovanou takovou chatu jakoby. Lesní strážnice, tady to mám. Oni si vybudovali v lese takovou boudu a hlídali ten Kunštát, měli naše rádio. Tatínek tam měl a poslouchal, jak Němcům se vykládá, jak v Kunštátě Češi ubližujou Němcům! Oni to slyšeli a vůbec nic takového se tam nedělo.“

  • „Ten Kunštát byl asi osm kilometrů dlouhý a převážně Němci tam byli a já jsem byla vlastně, na konci jsem byla jediná Češka. Protože přišel rok třicet osm, 1938, kdy už ti Němci vyhráli ve volbách i tady, 48 % obyvatelstva Mikulášovic, jsem četla v kronice, možná to neříkám docela přesně, volili Henleina. Oni se dostali dokonce i do parlamentu a byli ve velmi dobré pozici. Ovšem netušili, že až se dostanou zpátky, oni chtěli pořád ‚Heim ins Reich‘, což znamená ‚Domů do Říše‘. No a dopadlo to tak, že nám nejdřív sebrali to pohraničí a v tom Kunštátě, kde jsme bydleli, tak dokonce jsme museli utýct. Já jsem si na začátku září, v roce 1938, hrála s řeznickejma dětma, děti řezníka, německá rodina. Znala jsem tu němčinu a byla legrační, ta němčina. Všude byla jiná, tady se říkalo ‚Komm bisschen hier‘, což znamená ‚Komme bisschen hier‘, kdo se učí německy, tak ví, že to znamená ‚Pojď jsem trošku‘. Ale v těch Orlických horách všechno říkali na „la“ koncovky. ‚Kommla bissla hiera‘. A my jsme s maminkou chodily přes ten Kunštát a hrozně jsme se chechtaly tý němčině. Ale ty lidi byli hrozně hodný, to byli skromný, hrozně hodný lidi, kteří se dřeli na těch políčkách, nosili hnůj v putýnkách na pole, protože ani neměli nějaký potah. Byli opravdu chudý lidi a vím, že maminka jim říkala: ‚Proč prodáváte ty vajíčka tak za málo? Vždyť si můžete říct víc.‘ Tady v Lipový jsme za vajíčko platili víc než tam v Orlických horách. Ale oni byli prostě strašně hodný, opravdu skromný. No ale netušili, když si volili Henleina, že jako první půjdou na frontu právě sudetští Němci. Aspoň jsem to tak slyšela. Můj tatínek později, jako za války finanční stráž zrušili, tak pracoval na finančním úřadě na okresním hejtmanství v Rychnově nad Kněžnou. Kam se potom dostal a věděl, že právě ti sudetští Němci se dostali proti Sovětskýmu svazu a ty strašně…, vždyť je hnali až k Moskvě pomalu. Takže oni zkusili, hodně jich tam padlo, to tenkrát netušili. To jim nesliboval Hitler, že přijdou o život a o střechu nad hlavou. Prostě válka je nesmírně krutá, že.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 06.11.2018

    (audio)
    duration: 03:22:31
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Chci být šťastná i jako nebožka

Milena Šťastná v dětství
Milena Šťastná v dětství
photo: Milena Šťastná

Milena Šťastná se narodila v Krásném Lese u Chabařovic v severočeském pohraničí. Její otec s minulostí italského legionáře pracoval u finanční stráže a rodina se šestnáctkrát stěhovala. Zažila eskalaci národnostního napětí mezi Čechy a Němci na sklonku 30. let. Sama navštěvovala české i německé školy, často byla jedinou českou žačkou. V době mnichovské krize se rodina usídlila ve vnitrozemí, válečné roky prožili v Hradci Králové. Vystudovala pedagogickou fakultu v Plzni a celý život učila v pohraničí. Ve školství se seznámila i s manželem a společně pracovali na základní škole v Mikulášovicích. Manžel Bohumil Šimůnek přišel během normalizačních prověrek o místo ředitele školy v Mikulášovicích. Kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu pak dcera měla problém dostat se na vysokou školu. Pamětnice překonala vážnou nemoc a žila v Mikulášovicích i v době natáčení rozhovoru v roce 2018.