The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Markéta Šťastná, roz. Jochmannová (* 1939)

• narodila se 25. dubna 1939 v Bučovicích u Brna

• dítě z národnostně smíšeného manželství, maminka Češka a tatínek Němec

• tatínek musel v roce 1942 narukovat do wehrmachtu

• v průběhu druhé světové války žily s maminkou v Peruci pod neustálým tlakem protektorátních úřadů

• byla svědkyní útěku vojsk wehrmachtu a takzvaných vlasovců (vojáků Ruské osvobozenecké armády)

• několikrát se u nich v bytě ubytovali vojáci Rudé armády

• 6. května 1945 jim přišli ze Sboru národní bezpečnosti v Peruci zabavit majetek

• maminka musela žádat o přiznání československé státní příslušnosti a o přijetí dcery do školy

• tatínek se dostal do anglického zajetí v Egyptě a v zajateckém táboře zůstal až do roku 1948

• Jochmannovi žili a pracovali na Débeřském dvoře

• v roce 1962 odešli na Moravu, do Čech pod Kosířem, kde pamětnice žije dodnes

Přestože bylo Markétě teprve šest let, když skončila druhá světová válka, někteří lidé na ni pohlíželi jako na nepřítele, zrádkyni, Němku. To všechno jenom proto, že byla plodem lásky v té době tolik odsuzované. Narodila se totiž národnostně smíšeným rodičům. Její tatínek, Němec, přišel na Moravu za prací. Jako dělník na velkostatku se zamiloval do krásné Moravanky a narodila se jim dcera. Už tehdy měli problém najít kněze, který by je oddal. Psal se rok 1939, pro Československo tak tragické jaro, kdy jeho území okupovalo Německo a vyhlásilo Protektorát Čechy a Morava.

Pod dohledem protektorátních úřadů

Mladí manželé odešli s miminkem do Čech za prací. Po čase se dostali na Débeřský dvůr na severu Čech, kde hospodařili, a o politiku se příliš nestarali. Jenže v roce 1942 přišli pro tatínka vojáci a odvedli ho na frontu. Musel bojovat v řadách wehrmachtu v Itálii. Maminka s malou Markétou zůstaly samy a přestěhovaly se do nedaleké Peruce v okrese Louny, kde jim začalo těžké životní období. Musely často chodit na protektorátní úřad v Lounech. „Oni mě chtěli mamince odebrat a chtěli mě dát do německý rodiny na výchovu. Na převýchovu,“ vypráví pamětnice. „A jak jsme tam pořád jezdily, tak jednou stály na té chodbě asi čtyři ženský. To nebyla chodba, to byl takový dost velký průjezd. Stály v hloučku a německy vykládaly. A najednou se jedna oddělila a přistoupila k nám, k mamince a ke mně. A říkala mamince: ‚Pokaždý něco zapomeňte doma. Nikdy to nedoneste všecko.‘ Česky jí to řekla. A zase se sebrala a šla mezi ně a zase mluvila německy,“ vzpomíná Markéta Šťastná, že v těžkých situacích nepotkávaly jen lidi, kteří jim ubližovali. Poznávaly také lidi, kteří jim pomohli darem nebo třeba dobrou radou.

V lounském okrese válka končila divoce

Tatínek několikrát přijel z fronty malou Markétu s maminkou navštívit. Pak ale při bojích v Egyptě padl do anglického zajetí a ony o něm neměly žádné zprávy. A to jim zrovna nastávalo to nejtěžší životní období. Končila válka a nedaleko Peruce ležela hranice se Sudety. V okrese se pohybovala spousta vojáků wehrmachtu a také takzvaní vlasovci, vojáci Ruské osvobozenecké armády, kteří bojovali po boku Němců. Všichni utíkali na západ, aby se dostali do zajetí spojeneckých vojsk, a nikoli do rukou Rudé armády. Jednou se u nich doma zastavili vlasovci a maminka jim dala něco k jídlu.

Němečtí vojáci ve spěchu utíkali a nechali v Peruci vůz zaseknutý v úzké uličce. Brzy nato přišli vojáci Rudé armády a vůz otevřeli. „Tam byly potraviny, tam bylo tolik potravin! A ten Rus, měl takový vousy jako Stalin, tak tam stál a házel je lidem z toho auta. Já jsem seděla za oknem, okno otevřený, a on tak na mě koukal a říká: ‚Paněnka, na... Paněnka, na...‘ Hodil mně, takový to přesně bylo, jako je dnes fidorka. Ale přiskočila Češka, tam z ulice ženská, a vyrvala mně to z ruky. Rus na ni zůstal hledět a kázal jí, aby mně to vrátila. A ona: ‚To je Němka, to je Němka!‘ No a on tam nabral těch fidorek, myslím, že čtyři nebo pět. Slezl z toho auta, přišel ke mně k oknu a říká: ‚Paněnka, na...‘, a dal mi to. Tak já mám na Rusy poměrně hezkou vzpomínku,“ vypráví Markéta Šťastná.

Projíždějící vojáci Rudé armády píchli před jejich domem pneumatiku. Důstojník proto požádal maminku pamětnice, jestli by automobil mohli opravit u nich na dvoře, a půjčil si od ní nůžky. „Maminka říká: ‚Už jsem se s těma nůžkama rozloučila.‘ Ale on je opravdu vrátil. A oni tam venku byli až do noci. My už jsme si lehly do postele. Ten důstojník přišel, postavil si židli k posteli a maminka mi říkala: ‚Nesmíš spát! Nesmíš spát!‘ A tak já jsem měla oči jak vejr. Ale byl slušnej. Byli slušní a ráno odjeli zase pryč,“ vzpomíná na vojáky Markéta. Jindy se u nich ubytovali mladí ruští vojáci, hráli na harmoniku a pamětnice s nimi zpívala.

V očích Čechů byly Němky nepřátelé republiky

Už 6. května 1945 jim přišli lidé ze Sboru národní bezpečnosti v Peruci zabavovat majetek. Odvezli jim motorku a vzali rádio. Brzy Markétu s maminkou vystěhovali na ulici. Hodná sousedka je ale nechala bydlet u sebe na půdě. To však bylo jen dočasné řešení a maminka musela jít žádat na místní národní výbor v Peruci o přidělení bytu. Podle vzpomínek pamětnice dostaly ten nejhorší byt v obci, jednu malinkou zablešenou místnost, neuvěřitelně vlhkou, s dveřmi rovnou na ulici.

Maminka také žádala národní výbor o potvrzení československé státní příslušnosti. To ale dostala až 16. srpna 1946. Markéta měla v září roku 1945 nastoupit do školy, ale nechtěli ji přijmout s odůvodněním, že je Němka. Ještě 1. října psala maminka dopis na ministerstvo školství, aby pamětnici do školy přijali. Do školy nakonec nastoupila, ale ostatní děti už nedohnala a první třídu musela opakovat. Cítila se tam nechtěná. „Tím, jak mně to ve škole dávali najevo, já jsem to tak cítila, jak na mě pohlížejí. Nechtěla jsem se učit. Neposlouchala jsem a nechtěla jsem se učit. Dneska mě to strašně mrzí, ale tenkrát jsem prostě trucovala,“ vzpomíná. Někteří učitelé na ni byli moc hodní, a jiní zase naopak. „Přišla do třídy, že aby se přihlásil ten, kdo by chtěl jet do ozdravovny. No já, trouba, zdvihla ruku. ‚Ty tam nesmíš, ty seš Němka!‘ Přišla jsem domů s pláčem,“ vzpomíná Markéta Šťastná.

Ještě nadlouho bez tatínka

Toto těžké období musela s maminkou prožívat bez tatínka, aniž by věděly, kde je, jestli je naživu, zda je v pořádku a jestli se vrátí. Pátraly po něm přes Červený kříž, ale až 5. května 1946 od něj dostaly zprávu, že se nachází v anglickém zajetí. Maminka mu psala dopisy, ale nedostávala od něj odpovědi. Dne 2. září 1947 však dostaly zprávu od anglického majora, který jim psal, že tatínek je v pořádku, že jim na dopisy odpovídá, ale ty jim nejsou doručovány. Za vinu to dával Československé poště. Markéta Šťastná je dodnes přesvědčena, že jim zadržovali poštu.

Tatínka propustili až v roce 1948. Neposlali ho do Československa za jeho rodinou, ale do východního Německa, odkud pocházel. Odtud se snažil oficiálními cestami dostat povolení k překročení hranice, to se mu však nepodařilo. Proto se rozhodl přejít hranici nelegálně, dostal se domů a zůstal s rodinou tajně čtrnáct dní. Potom se šel udat na četnickou stanici a odseděl si půl roku ve vězení.

Rodina Jochmannových se konečně shledala. Znovu se dostali na Débeřský dvůr. Bylo to tedy deset let, co museli z velkostatku odejít. Po deseti letech útrap, pronásledování a odloučení mohli zase spolu v klidu žít a hospodařit. Tam už se jim žilo dobře, bez projevů nenávisti ze strany některých spoluobčanů Peruce. V roce 1962 se přestěhovali na Moravu, do Čech pod Kosířem, a koupili si tam vlastní dům, ve kterém Markéta Šťastná žije dodnes. Na otázku, co by dnes chtěla lidem vzkázat, odpovídá: „Ať se dívají na filmy, jak je hrozná válka.“ Je podle ní velmi důležité, aby se lidé měli rádi.