The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Venuše Štefková (* 1927)

• narozena 29. července 1927

• v lednu 1939 nucený odjezd z pohraničí na Morávku

• od února 1944 spolupráce s partyzány

• 14. prosince 1944 stanný soud na Morávce

• odsouzena k trestu odnětí svobody v káznici pro mladistvé

• v dubnu 1945 vězení osvobozeno

• pracovala ve školce, pak v družině

Dětství v Doubravě

Venuše Štefková, rozená Madejová, se narodila 29. července 1927 v Doubravě, stejně jako její sourozenci. Tatínek pracoval jako horník. Z domu vždy ráno odcházel s půllitrovou bandaskou a v ní měl černou kávu a v kapse chleba se sádlem.

Její maminka pracovala u sedláka Širokého. Sedlák měl dceru Věrku, stejně starou jako byla Venuše Štefková. Chodily spolu do školy a odmalička se kamarádily. Věrka ji jako první navštívila po návratu z války a radovala se, že je zpět.

V Doubravě byly české spolky, například Sokol, do kterého obě děvčata chodila. „Na šplhadlech jsem nevyšplhala ani půl metru, nejraději jsem měla kruhy. Byla tam také Dělnická tělovýchovná jednota (DTJ), v blízké Orlové pak katolický Orel, do kterého chodila sestra.“

Vysídlení

Když Němci začali okupovat Sudety, Poláci zabrali Těšínsko. Madejovi se museli do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. Aut bylo málo, ale nakonec se rodině podařilo sehnat náklaďák, na kterém se vezly děti, postele a kráva. Měli namířeno na Morávku, do místa, odkud pocházela maminka Venuše Štefkové.

Domek, kam se rodina stěhovala, byl nešikovně uspořádaný. Měl malou kuchyň a pak jednu velkou místnost, kterou navíc už někdo obýval. Poláci totiž okupovali i část Morávky, a tak se místní nastěhovali do prázdného domu. Po příchodu Madejových v lednu 1939 ale museli odejít.

Druhá světová válka

Během války zemřel otec Venuše Štefkové na rakovinu jater. S maminkou a sourozenci hospodařili od té doby sami. Pamětnice pracovala v lese, bratr pásl krávy. Na podzim v roce 1944 za ním přišli nějací muži, kteří chtěli, aby jim rodina vytipovala místo, kde by si mohli postavit bunkr. Bratr jim s hledáním pomohl. Zapojila se i řada dalších obyvatel Morávky. Lesní dělník pan Kotásek jim pomáhal sehnat materiál na stavbu, Václav Carbol z pily jim poskytl prkna.

Partyzáni byli u Madejových každý den. Chodili si k nim odpočinout, popovídat si a trochu se najíst. „Zabíjeli jsme ovce, a když se zabila ovce, tak to vám lístky nevzali, ale kdyby to byl vepř, tak se musely lístky odevzdat. A zelí bylo a brambory byly... To víte, jak je kráva, tak se odedávna říká, že je to půl živobytí.“ Zatímco partyzáni vzpomínali na své rodiny, Venuše Štefková jim prala a zašívala oblečení. Věnovala jim také nějaké staré věci po tatínkovi.

„Jednou, když šli partyzáni z Těšínska, byli na Zajičorce u Koloničných pod Slavíčem přepadeni a tři zabiti, dva z nich se jmenovali Stěpani. Jeden z nich tu byl s bratrem, který byl o rok starší než já, měl osmnáct roků. Petr Michovič se jmenoval. Jak k nám pak přišli, říkal, že svého bratra pomstí, ale chudák padl taky.“ Druhým padlým Stěpanem byl Stěpan Subbotin. Byl ze Sibiře a vykládal, že je z dvanácti dětí a že až válka skončí, vrátí se domů zjistit, jak se mají ostatní sourozenci. Ani on se však května 1945 nedožil. 

Prozrazení

Starosta poslal k Madejovým dva údajné partyzány, kteří se představili jako Ondráš a Juráš. Dnes už pamětnice ví, že oba byli němečtí agenti. Juráš byl Jozef Babiš ze Slovenska, údajně syn mlynáře. Ondráš byl Eduard Farník z Dobratic. „Říkali, že přiletěli ze Sovětského svazu, že tu byli shozeni. Přinesli červené víno a dali nám čokoládu. To by z Ruska nepřivezli, odtamtud vodku a špek. Tvrdili, že Farník byl v německé armádě a Babiš ve slovenské, že uprchli a dali se k naší jednotce, ti prý je přeškolili a tady shodili. My jsme tomu věřily, byly jsme samy ženské, co jsme mohly vědět. Rádio nebylo, na noviny nebyly peníze. Až po válce jsme si to všechno spojily.“

Madejovi oba muže propojili s partyzány a tím odstartovali vlnu zatýkání. První proběhla na Slavíči a poté na Morávce. 9. prosince 1944 se strhl boj o bunkr. „(...) přes třicet německých vojáků padlo, kolik partyzánů, já nevím, my jsme nevěděli, kolik jich tam je, oni se rozdělovali na skupiny, chodili do Vlaského, tuším, že se paní jmenovala Terezie Drabinová. A k Mruzkům, jak na statek, tak do obchodu. Kde mohli, tak sháněli něco k jídlu, aby přežili.“

Asi čtrnáct dní předtím, než Němci zatkli Madejovy, uvěznili starostu Rudolfa Muchu a strýčka pamětnice Josefa Dybu. Mezi zatčenými byl také strážmistr František Křivý. Na toho však Venuše Štefková nevzpomíná v dobrém. „Držel s Němci, a ti ho nakonec stejně popravili. Jedna dívka z Morávky-Haferníku se z dovolené nevrátila do Německa, tak ji Němci hledali a František Křivý ji hledal tak dlouho, až ji našel. Zmlátil ji až do krve, byla úplně zmlácená.“

Zatčení

„Přišli nás zatýkat, bylo to brzy ráno v zimě, 12. prosince 1944. Ještě předtím, než nás odvedli do obecního hostince, tak v ten den Dominik Kotásek utekl, to jsme my nevěděli. Přišli k nám němečtí vojáci, museli jsme jít k paní Kotáskové, protože oni by dva baráky najednou hlídat nemohli. U Kotásků bylo pět malých dětí, nejstarší měl sedm roků¹ a nejmladší půl roku.² Čtyři měla u sebe v posteli, nejmenší bylo v kolébce. Když jsme přišli do místnosti, velitel Fiala říká: ‚Leží tu jak prasnice s prasaty.‘ Bylo to velmi urážlivé, něco otřesného v takové situaci!“

Do hostince se muselo jít přes dřevěný most, kde byla vždy prudká voda, a tak se z něj při vysokém stavu sundávaly fošny, aby je proud nestrhl. Všichni tedy museli jít přes holé trámy. „Nevím, jak jsem to zvládla, já dnes ani na žebřík nevylezu. Přešla jsem normálně, i můj třináctiletý bratr Milan. Němci začali řvát, ohlédla jsem se, musela jsem se vrátit pro paní Kotáskovou, nebyla schopna přejít sama. Ona šla s námi, i když v chalupě zůstalo pět malých dětí úplně samotných, oni se nestarali, co s nimi bude.“ 

V rohu sálu místního hostince stála vysoká mosazná kamna, na kterých se ve velkých hrncích vařila voda. Němci v nich namáčeli na prst silné větve zbavené jehličí a tím bili³ vyslýchané. Ženy zůstaly přes noc v teple sálu, muže, které zatkli den před nimi, ale odvlekli přes cestu do kuželníku, kde se netopilo.

„Výslechy prováděl esesman z Bílé, takový mladý chlapec, neměl více než třicet roků. Bil mamku, mě jen po tváři zlískal. Měla jsem šátek, tak ho utahoval, až na špičky jsem se postavila, já myslela, že mě udusí. Nejhůře dopadli Polkovi – starý i mladý. Ti tak řvali, ale tak řvali.“

Venuši Štefkovou druhý den odvedli do školy. Dál už vyšetřována nebyla. Děti Polkových, o kterých se zmiňuje v souvislosti s krutým týráním při výslechu, tam byly také. „Velitel Fiala se Polkovým smál, že smrdí, oni nemohli vůbec sedět, museli ležet na stupínku. To byla hrůza. Byla zatčena i paní Polková a její nejmladší syn Štěpán, ale pustili je, i paní Terezii Drabinovou z Vlaského, Josef Polka ml. a Josef Polka st. však odsouzeni byli.“

Následující den se Venuše Štefková do hospody vrátila. Narychlo tam ustavili soud, o kterém ve své knize píše Emil Vávrovský.  

„Časně zrána dne 14. prosince 1944 svolali nacisté k obecnímu hostinci všechny muže od šestnácti do šedesáti pěti let. Každý se musel zapsat do předložených listin, aby ti, kteří se nedostavili, mohli být stíháni. Dostavilo se však takové množství mužů, že fašisté z obavy, aby nedošlo k nepředvídané srážce, zanechali podpisů na listinách a ponechali si pouze muže z čísel končících číslicemi 3, 6 a 9, takže jim zůstala necelá třetina všech přítomných. Ostatní se vrátili domů. Nacisté nedůvěřovali ani svým dvěma těžkým kulometům namířeným proti občanům. Všichni, kteří tam zůstali, měli obavy z represálií, neboť se roznesla zpráva, že budou postříleni...“⁴

Venuše Štefková vzpomíná: „Otevřely se dveře do sálu obecního hostince a současně nám byl dán pokyn, abychom vstoupili do sálu, který jsme zaplnili do posledního místa, i když jsme všichni jen stáli. Bylo to jako v tlačenici a sevřeli jsme takto i německou policii, která nás hlídala.“

Celý senát i se státním návladním, v talárech a bílých kravatách, pak přísedící za německou říši, čtyři advokáti jako obhájci a jeden tlumočník, který často tlumočil velmi překrouceně, čekali v obecním hostinci, mezitím co v sále obecního hostince, přeměněném v soudní síň, seděli již všichni občané-mučedníci na lavicích obžalovaných v celkovém počtu čtyřiadvaceti mužů, žen i odrostlejších dětí. Kolem dokola byli obklopeni katy pověstných gestapáků a jagdkommanda v Morávce s jejich Obergangstrem Hauptmannem Mithem.⁵

Stanný soud vynesl čtrnáct rozsudků smrti, devět rozsudků mnohaleté káznice a ztrátu cti po dobu věznění a jeden rozsudek devítiměsíčního vězení pro mladistvé.⁶ Původně mělo být postaveno na Morávce sedmnáct šibenic, a to čtrnáct pro odsouzené zvláštním stanným soudem na Morávce a tři pro další odsouzené v Brně, v čele se starostou Muchou. Každý desátý muž určitého věku měl být zastřelen a měly být vypáleny všechny výše v horách postavené usedlosti a samoty. Proti vypálení samot však vystoupili sami nacisté, kteří v nich trávili víkendy.

Jako vděk za to, že k těmto ostřejším odstrašujícím perzekucím nedošlo, musela obec Morávka odevzdat katům jagdkommanda za každého k smrti odsouzeného jednu husu, tedy celkem čtrnáct dobře vykrmených hus, a to již připravených na pekáč. Drůbky na polévku museli odevzdat zvlášť v uzlíčku a také peří ke každé huse. Potom pořádali členové jagdkommanda husí hody. Měli k tomu i víno, lihoviny a dostatek kuřiva z hospody k smrti odsouzeného Bohumila Carbola.⁷

Věznění

Soud trval celý den. Po vynesení rozsudku naložili Venuši Štefkovou do autobusu a odvezli ji spolu s ostatními do Ostravy, kam dorazili až v noci. Muži šli do poschodí a ženy zůstaly v přízemí. „Chtěly jsme si lehnout na postele, ale někdo uviděl, že na dekách jsou vši, tak jsme zůstaly na zemi. Maminka měla druhý den narozeniny – padesát roků – tak jsem říkala ‚má dárek‘.“

„Mužům nasadili řetězy, tak jsme je ráno slyšely, jak scházejí po schodech dolů, odváděli je na cestu do Prahy, kde na Pankráci proběhla 16. prosince 1944 poprava. Přišla dozorkyně, asi třicetiletá, řvala jako tur něco německy, my jsme nevěděly co, vstaly jsme proto ze země a dozorkyně přivedla z druhé cely nějakou Andělku z Frenštátu, která překládala, že musíme stát ráno v pozoru, hlásit číslo cely a kolik nás je.“

Poté Venuši Štefkovou s maminkou rozdělili. Nepouštěli k nim ani návštěvy, až v lednu 1945, když už bylo jasné, že se obě ženy budou z Ostravy stěhovat jinam. Mohla je navštívit sestra, která do Ostravy dojížděla každý týden, ale nikdy jí nepovolili vězeňkyně vidět. „Šly jsme po schodech na návštěvu a já matce říkala: ‚Ne, mamko, abyste brečela a udělala jim radost!‘ A ona: ‚Ale neboj se.‘ Tak matka s ní mluvila normálně, po pěti minutách jsem mohla já, ale ani slovo jsem neřekla, brečela jsem a brečela v jednom kuse.“

Rudá armáda mezitím postupovala a Němci utíkali. Někteří vězni z Morávky, včetně maminky pamětnice, byli odvezeni do Breslau. Venuši Štefkovou odvezli s dalšími do Brna na Cejl. Vězení sestávalo ze dvou dlouhých místností přepažených hrubou zdí. „Byl tam takový malý vincek,⁹ dostaly jsme každý den trochu uhlí na lavor. A přikrývaly jsme se... mně to připomnělo kostelní kokosové koberce. Ráno jsme dostaly trochu černé kávy v otřískané misce, ale člověk všechno vydržel, avšak oproti Cejlu byla Ostrava vybavená. Bylo tam ústřední topení a splachovací záchod. I jídlo zpočátku obstojné, ale potom čím dál tím horší – řepa a podobně.“

Venuši Štefkové postupně změnili trest z koncentráku na vězení pro mladistvé, a tak se znovu stěhovala, tentokrát z Brna do Vídně. Věznice stála na Rüdengasse. Dovedli ji do cely, kde nebyla žádná volná postel. „Byly tam i Češky, ale nakonec mě vzala k sobě Ankica Dadak, která byla z Bulharska nebo Jugoslávie. Nikdo jiný mě k sobě nechtěl. Musely jsme ležet každá pod svojí dekou, to byly spíš takové pichlavé houně.“

Ankica Dadak se podle vyprávění Venuše Štefkové dostala do vězení kvůli vztahu s jedním Němcem. „(...) protože chodila dokonce v jiném stavu, ve vězení si sama udělala potrat, to mi potom vykládala. Já jsem byla hloupá, neměla jsem ponětí, o čem mluví.“

Venuše Štefková vzpomíná i na další spoluvězeňkyně. „(...) Stáňa z Olomouce,¹⁰ která ležela na posteli hned vedle. Byla vysoká a v brýlích. My jsme jí říkaly profesor, protože byla šíleně rozpačitá. Její otec byl zavřený. Studovala, a když zavřeli školy, musela jít do továrny, pracovali tam zajatci, dala jim nějaké jídlo a za to ji zavřeli. Pak tam byla Anička Ivaščenková, dcera ruského otce, matka byla asi Češka. Z Ruska byli vyhoštěni ještě před válkou. Na druhé straně cely ležela Vlasta Rybáčková. Byla spojkou u partyzánů někde v Čechách. Ve vězení nám všem jednou vyložila karty, které měla namalované na toaletní papír, to už jsme slyšely ve Vídni co druhý den bombardování.“ Vlasta Rybáčková vykládala karty všem stejně – že půjdou domů.

Teprve z Vídně mohla pamětnice psát domů. „Když jste ve vězení, tak co máte? Hlad! Mluvíte jenom o jídle. Ráno jsme vstaly a vyprávěly si, na co máme chuť a co se nám zdálo. Psala jsem své sestře, že mám chuť na bramborové placky usmažené na plotně a pomazané máslem. Zpátky jsem od ní dostala dopis, kde stálo: ‚Sestřičko moje zlatá, poslala jsem ti bramborové placky a upečenou husu. Dostala jsi to?‘ Jenže já neměla ani placky, ani husu, ani ten papír, nic! Tak se měli kdesi v kanceláři dobře.“

Když přišli do Vídně ruští vojáci, vězení ihned osvobodili. Dívky mohly jednou za den jít do kuchyně a dostaly najíst. Když se ale fronta přesunula dál, rychle hledaly způsob, jak se co nejdříve dostat domů. „Daly jsme se dohromady já, Jarka Ryšínová z Čelákovic a Anička Aujezská z Brna. Na obědy jsme chodily do jednoho hostince, který zabral Čech. Anička měla frontové peníze, tak jsme dostávaly dobré obědy, pak už jen špenát. Od té doby se na špenát nemůžu ani podívat, tenkrát byl jen z trávy trochu zakloktané moukou.“

„Z Vídně jsme putovali společně s mnoha dalšími vězni, studenty, lidmi z nucených prací a dalšími. Jak jsme přišli na naše československé hranice, ať to byli chlapi, každý klekl a líbal zem.“

Domů dorazila Venuše Štefková 14. června 1945. Maminka se vrátila asi týden po ní. 

U nás doma po zatčení

„My už byli zatčeni a zraněný partyzán Kalistrát Solotvin se doplazil z bunkru až k nám, myslím, že devět dní po útoku.¹¹ Měl prostřelené nohy, už v nich měl otravu. Sousedka k nám chodila dojit krávu, protože sestra to neuměla. Ona ho uviděla a strašně řvala, bála se, že ji Němci zastřelí, tak sestra šla a nahlásila ho, přijeli a na větvi ho stáhli dolů.“

Sestra pamětnice tehdy pracovala ve Zlíně, v někdejších Baťových závodech. Když Venuši Štefkovou s maminkou zatkli, bratr jí poslal telegram, ať přijede. Doma byl dobytek a nebyl nikdo, kdo by se o něj staral. Horší to bylo u Kotáskových, kde zůstalo v chalupě pět dětí. Paní Kotáskovou hned po skončení stanného soudu odvedli do četnické stanice, kde mohla nejmladší dítě naposledy nakojit, a pak ji popravili. „Nejstarší Jeník měl sedm roků, pak se vyučil malířem, ale upil se. Frantík měl pět roků, byl blonďatý, ujali se jej příbuzní, snad z Petřvaldu. Vystudoval na učitele a bydlí ve Sviadnově. Pak byla Zdenička, byla prostřední, ta byla chvilku někde u rodiny, pak zase jinde. Dva nejmladší šli do sirotčince, kam přišli bezdětní manželé z Ostravy, šli si pro jedno děcko, ale ten dvouletý se nechtěl od toho malého odtrhnout, tak si vzali oba – Vaška a Mirečka. Jeden z nich se stal havířem, druhý byl snad u policie.“ 

Matčino věznění

„Při výsleších před stanným soudem byla velitelem Fialou moje matka mlácena. Proto když jsme se probudily první ráno v Ostravě, neměla ve tváři ani jedno nepotlučené místo. Byla zelenomodrofialovožlutá, kdejakou barvu si vzpomenete. Bylo to něco strašného. Bili ji pěstí do krku, zlomili jí nějakou kůstku, takže pak nemohla ani polykat. Přišla dozorkyně a ptala se, od čeho má rozbitou tvář, tak jsem říkala: ‚Při výslechu byla mamka bita!‘ Jenže ona odpověděla: ‚To není pravda, německý voják ženy nebije!‘“

V ostravské věznici se obě viděly do konce války naposledy. Maminka prošla několika koncentračními tábory. „Říkala, že byli i v místnosti, kde se pouštěl plyn, museli se dokonce svléknout, ale najednou přišel rozkaz, že musejí okamžitě odejít, museli pryč. Asi se blížila fronta a Němci se báli, že by je nestihli spálit.“ Maminka přežila i pochod smrti, osvobozena byla nakonec v Lübecku, kde F. A. Burian¹² organizoval návraty vězňů do Československa autobusy a nákladními auty.

Konfidenti po válce

„Jozef Babiš přišel po válce, nevím, v kterém měsíci to bylo. Byl v uniformě československé armády a samé zlato na něm bylo! Snad se stal majorem. (...) Můj nejmladší bratr se oženil a bydlel v Hnojníku, tam se dozvěděl, že Eda Farník byl za Německa v Hnojníku starostou. (...) Pak jsme se dozvěděli, že se po válce rozvedl, Emil Vávrovský ho hledal, ale nenašel. Jen jeho bratra, ten mu sice řekl, že žije někde v Jeseníkách, ale adresu mu dát nechtěl.“

„Když skončila válka, člověk pomalu, pomalu zapomínal. Jak nás vyhnali z Těšínska, tak jsem pozbyla dětství, a od toho času smůla, smůla a nic jiného, se mi nalepila na paty. Jsem stará, ale pořád se mi nechce odejít. Jsem zvědavá a pravnoučata vyrůstají...“

1 Snad měl osm roků, viz Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Šrubař, Jan: Partyzánské hnutí v obci Morávce za 2. světové války (rukopis), sepsáno k 6. 2. 1958 kronikářem.

2 Snad měl tehdy čtrnáct měsíců, viz Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Šrubař, Jan: Partyzánské hnutí v obci Morávce za 2. světové války (rukopis), sepsáno k 6. 2. 1958 kronikářem.

3 Vávrovský, Emil. Partyzánská Morávka ústy Moravčanů. Frýdek-Místek, 1982, s. 146.

4 Vávrovský, Emil. Partyzánská Morávka ústy Moravčanů. Frýdek-Místek, 1982, s. 161.

5 Vávrovský, Emil. Partyzánská Morávka ústy Moravčanů. Frýdek-Místek, 1982, s. 162. V této knize je citován rukopis Dubčák, Jindřich. Krátký přehled činnosti Slezského odboje na Morávce v letech 1939–1945, zapsáno v prosinci 1945.

6 Vávrovský, Emil. Partyzánská Morávka ústy Moravčanů. Frýdek-Místek, 1982, s. 169.

7 Vávrovský, Emil. Partyzánská Morávka ústy Moravčanů. Frýdek-Místek, 1982, s. 170–171.

9 Malá kamna.

10 http://www.pametnaroda.cz/story/sprincova-stanislava-1924-2118

11 V knize Emila Vávrovského je uvedeno, že se skrýval osm dní, viz Vávrovský, Emil. Partyzánská Morávka ústy Moravčanů. Frýdek-Místek, 1982, s. 135.

12 Pravděpodobně myslí F. A. Buriana (1904–1959).