The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Stehlík (* 1944)

• narozen roku 1944 v rodině kameníka ve Zlíně

• vyrůstal v Černé Vodě, Skutči a Karlových Varech

• vystudoval Kamenosochařskou střední průmyslovou školu v Hořicích

• věnoval se amatérsky a poloprofesionálně divadlu, přes prázdniny v letech 1966–1968 jezdil s kočovným kabaretem Kočka

• vystřídal mnoho profesí – divadelník, řidič náklaďáku, knihkupec

• v časopise Mladý svět v sedmdesátých letech publikoval karikatury

• v roce 1978 se nevrátil ze zájezdu, přes Německo emigroval za svojí sestrou do Švýcarska

• usadil se v Basileji a začal pracovat jako kameník

• od roku 1984 pracuje samostatně, založil Atelier für Stein – Stehlik

• organizátor kulturního života krajanské komunity v Basileji

Sochař a kameník Josef (zvaný také Jožka, Miláček či zkráceně Milda) Stehlík je mužem devatera řemesel. Během svého života stihl být také divadelníkem, řidičem náklaďáku, karikaturistou nebo knihkupcem a to určitě není úplný výčet povolání, kterým se za svůj život věnoval. V době komunistického režimu museli všichni mít v občanském průkazu potvrzení o zaměstnání, s kamarády, například s hercem Ladislavem Gerendášem, prý „soutěžil“ o to, kdo bude mít v občanském průkaze více razítek. Aby mohl kočovat s divadlem, často musel přerušit práci a pak se třeba vracel ke stejné nebo si našel jinou. Stále se věnoval kamenické práci, ať už kvůli přivýdělku, nebo z lásky k řemeslu.

Pochází z rodiny kameníků. Již jeho dědeček byl kameníkem na Plzeňsku a jeho otec v této tradici pokračoval. Po maturitě na kamenosochařské škole v Hořicích se otec dostal do slovenských Krompachů a později do Kroměříže. Tam strávil válečná léta a po osvobození odjel do Černé Vody ve Slezsku. V Černé Vodě Josef Stehlík zažil nejkrásnější léta svého dětství. Později prošel ještě jinými štacemi, vedl východočeský průmysl kamene ve Skutči a na konci padesátých let se rodina přestěhovala do Karlových Varů.

Mohl jsem být hercem

Josef Stehlík sice vystudoval Kamenosochařskou školu v Hořicích, ale vždy ho přitahovaly i jiné aktivity. Po matce podědil herecký talent. Jeho spolužákem z Hořic byl nedávno zesnulý dramatik Alex Koenigsmark. S ním byl kamarád na škole, a dokonce se jim podařilo spolu zůstat i na vojně. Alex Koenigsmark šel studovat FAMU, Josefa Stehlíka lákalo studium na DAMU, ale musel si začít vydělávat a později už na studia nebyl čas. Dnes říká, že je to snad dobře, neuměl by se prosazovat, aby dostal dobré role.

„Už ve škole jsem začal hrát muziku a divadlo a pak jsem už myslel jen na divadlo. Založil jsem kočovný kabaret Kočka (KOČovný KAbaret). Každý rok (od roku 1966 do roku 1968) jsme dva měsíce o prázdninách jezdili po Čechách a Moravě a hráli jsme ‚Kultura z bůra‘, tehdy to bylo ještě dost peněz. Přišli Rusové, byl to politický kabaret, a byl konec. Zabavili nám stěhovák, který jsme měli předělaný na spaní a pro divadlo. Sebrali nám nástroje a zesilovače, na které jsme si sami vydělali. Holt jsem nesměl dělat divadlo.“

Něco takového bylo možné jen v letech 1966–1968. Ani dříve, ani později. Svobodu kočovat a hrát divadlo při cestách po celé republice s víceméně svobodným programem a itinerářem by komunistické úřady jindy nemohly povolit. Soubor založili v roce 1966 spolu s autorem a dramatikem souboru Petrem Kimem Novákem a pro své aktivity získal část členů známého a uznávaného karlovarského souboru KAPSA k vlastním produkcím. První sezonu měl tyto členy: Petr Kim Novák, Marika Fidlerová, Josef (tehdy s přezdívkou Milda) Stehlík hrál na kytaru a postavil první maringotku, Pavel Erazím, Jiří Petřík a Bohunka Hošková zpívali. Další rok se k nim přidal i Miki Jelínek, pozdější hudebník a rocker. První dva roky měli maringotku, kterou tahal traktor. Poslední rok, v roce 1968, sehnali starý stěhovací vůz, který ještě lépe posloužil k tomu, aby s ním mohli projezdit Čechy, Moravu i Slezsko. Manuálně zručný Josef Stehlík stál za úpravami maringotky i stěhováku, aby se v nich dalo cestovat i přespávat.

Poláci nás přepadli

Kde Josefa Stehlíka zastihl 21. srpen 1968? Shodou okolností to bylo právě v Černé Vodě (kde sám o deset let dříve vyrůstal s rodiči a svými sourozenci, pozn. aut.). „My jsme tam přijeli s tím naším divadlem, hráli jsme tam a pak se opili a největší vtip večera, tam v životě nepřeletělo letadlo, největší vtip byl: ‚Poláci nás přepadli.‘ Ráno se probudíme, byly tam tanky a byla to polská armáda. Ještě s těžkou kocovinou jsme jeli do Prahy, byli jsme u rozhlasu, tam jsme se mlátili a házeli kameny. Tam to vybuchovalo, to jsem se neodvážil, ale běhali tam takoví s těmi kramlemi, ti procvakli vzadu ten barel a další tam dali hořící noviny. Tam pak hořely tanky.“

Sověti prý vyhlásili zákaz vycházení. Naštěstí netrval dlouho. S kamarády se vraceli podél bývalého nádraží Těšnov a chtěli přejít řeku přes Hlávkův most, aby se dostali na místo u Vltavy, kde měli zaparkovaný stěhovák. „Nesmělo se přecházet přes řeku. Najednou nějaká paní přišla, že s ruským komandýrem domluvila, že nás deset může přejít přes řeku. S kalašnikovy nás převáděli na druhou stranu.“

Nějaké vojáky jim Sověti přidělili a ti je nechtěli pustit dál k řece. „Ukazovali jsme jim, že tam máme stěhovák, že tam skutečně spíme a že tam máme postel. Jeden voják nás hlídal a celou noc chodil okolo toho našeho stěhováku, abychom neutekli nebo nedělali záškodnickou činnost.“

Byl konec prázdnin 1968 a sezona kočovného divadla Kočka se i tak chýlila ke konci. S přibývajícími měsíci bylo jasné, že je to definitivní konec jejich kabaretu. Stěhovák jim zabavili, stejně jako hudební nástroje a aparaturu. Ještě nějakou chvíli se věnovali divadlu, hráli v Karlových Varech, v Praze i na regionálních scénách. Pamětník měl stále větší konflikty s kulturním tajemníkem v Karlových Varech. „Neměl mne rád takový kulturní šéf Karlových Varů, který se jmenoval nádherně – Joža Lokajíček. Lokajíček se dozvěděl, že hrajeme i v Praze, takže mi zakáže sochařinu a tyhle věci.“

Byl jsem u premiéry Bratříčka

Josef Stehlík rád vzpomíná i na divadelní setkání s Karlem Krylem. „Tenkrát v Teplicích byl kabaret KKK (Koenigsmark, Kučera, Kryl). S Alexem Koenigsmarkem jsme byli stále v kontaktu, měli jsme tam jednou hrát. Tam jsme se seznámili s Karlem Krylem, ty písničky byly nádherné, nikdo je neznal. Hráli jsme tenkrát Krylovy písničky u nás na divadle. Písničku Bratříčku, zavírej vrátka zpíval Karel Kryl poprvé s námi v Ústí nad Labem.“

V sedmdesátých letech byla situace mnohem horší, divadlem ani sochařinou se pamětník živit nemohl. Začal proto pracovat jako šofér náklaďáku, rozvážel i knížky a o něco později je začal i prodávat, až to postupně dotáhl na vedoucího největšího karlovarského knihkupectví, neviděl však v téhle práci perspektivu. „Bylo to pěkný. Akorát na konci roku jsem to podtrhl, bylo tam napsáno, že jsem měl obrat dva miliony, za mnou regály plné knih. Žádná práce za mnou nebyla vidět.“ Josef Stehlík občas publikoval v časopise Dikobraz a Mladý svět své kreslené vtipy a karikatury.

Emigrace do Basileje

Spolu s okupací vojsky „spřátelených“ zemí přišla otázka emigrace. „Můj bratr a sestra zůstali ve Švýcarsku, kde byli na dovolené. Já jsem nechtěl odejít, protože někdo musí zůstat tady a něco dělat. Po dvou letech jsem pochopil, že nelze dělat nic.“ Konfliktů s kulturním oddělením v Karlových Varech bylo stále víc.  

Pamětníkovi se nechtělo přecházet uzavřené hranice ilegálně, takže jedinou cestou byl legální výjezd. Josef Stehlík pokračuje: „Tak jsem se pokoušel odejít pryč z Čech. Koupil jsem si zájezd u Čedoku, požádal jsem o devizový příslib a dostal pozvání od sestry z Basileje. Odpověď byla vždy ‚nět, nět, nět‘, tak se mi povedlo až po deseti letech, v roce 1978, utéct a zůstat tady ve Švýcarsku.“

„Tak jsem se odvolával asi deset let a najednou jsem jednoho dne dostal obsílku, ať se dostavím na oddělení pasů a víz, což bylo v Puppu, tam byla slavná fízlárna. Tam takový týpek na mne koukal: ‚Tak to vypadá, že vám asi dáme povolení vycestovat, víte co, neříkejte, že jste vedoucí knihy. Můžete jen říkat, že prodáváte knížky. A ptejte se.‘ (…) Pak když jsme se loučili, tak říkal: ‚No kdyby vás třeba napadlo, že tam zůstanete, tak vás jednoho dne přejede auto. My ty možnosti máme.‘“

S devizovým příslibem a výjezdní doložkou se Josefu Stehlíkovi podařilo vycestovat do západního Německa a odtud ilegálně přešel s pomocí svého švagra přes německo-švýcarskou hranici. V Basileji požádal o politický azyl.

„Jak jsem nesměl v Čechách pracovat jako sochař, tak v Basileji jsem přišel ve čtvrtek a v pondělí jsem již začal dělat jako kamenosochař u mého dnes nejlepšího přítele Ludwiga Stockera. Takže můžu dělat v oboru, který jsem miloval a který miluju.“ 

Josef Stehlík vzpomíná i na to, jaký strach zažil při práci na jedné z prvních kamenických zakázek ve Švýcarsku. Prolétla kolem něj sekera a o něco později pila. Měl strach, že se slova karlovarského estébáka naplnila. Naštěstí pro něj, jak o chvíli později zjistil, viníkem byl jeden nešikovný Francouz.

Jeho první zaměstnavatel, švýcarský sochař Ludwig Stocker, se později stal jedním z jeho nejlepších přátel, jako umělec ho však nemohl zaměstnat legálně. Doporučil ho proto do kamenické firmy Müller & Paracchini a po šesti letech práce v oboru se pamětník v roce 1984 osamostatnil.

Josef Stehlík dodnes spolupracuje s Ludwigem Stockerem, udělali spolu mnoho jeho realizací, ať již ve Švýcarsku, nebo jinde v Evropě. Jeho basilejský Atelier für Stein – Stehlík se věnuje veškeré práci s kamenem, zakázkám sochařským i kamenickým. Obzvlášť hrdý je Josef Stehlík na titul volný spolupracovník restaurátorské hutě basilejského Münsteru. To znamená, že po mnoho let dva nebo tři měsíce pracoval přímo na této nádherné románské katedrále z konce 12. století.  

Josef Stehlík často dává příležitost absolventům hořické průmyslové školy a ti nejlepší s ním spolupracují natrvalo. I když Švýcarsko nadále zůstává mimo Evropskou unii, po vstupu ČR do ní je mnohem jednoduší obstarat švýcarské pracovní povolení. Čas od času organizuje pro přátele a známé kamenosochařská sympozia.

Pamětník je i jedním z tahounů kulturního života české krajanské komunity v Basileji a okolí a sám odhaduje, že v širší basilejské aglomeraci žije na tři tisíce Švýcarů českého či slovenského původu.

Jeho starší syn z prvního manželství je úspěšným grafikem a Josef Stehlík stále doufá, že by snad mohl kamenickou firmu Stehlík převzít jeden z jeho mladších synů, aby kameníci se jménem Stehlík mohli v tomto řemesle pokračovat nejméně dalších sto let.