The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Stehlíková (* 1928)

• narodila se 25. července 1928 v Semilech

• otec Antonín Bernard bojoval v první světové válce v Rusku jako legionář ve 4. pluku Prokopa Velikého

• po válce pracoval jako železničář a rodina se kvůli tomu často stěhovala

• pamětnice vyrůstala v Podmoklicích u Semil, v Košťálově a v Rakousích, nedaleko Malé Skály

• v roce 1934 začala chodit do obecné školy v Rakousích a ve volném čase lezla po skalách Českého ráje

• v roce 1939 nastoupila na měšťanku v Malé Skále, po jejím ukončení absolvovala roční kurz kancelářských prací

• v dubnu 1945 jako první vylezla s Jaroslavem Janků na Stínovou skálu na Hruboskalsku

• v květnu 1945 se rodina přestěhovala do pohraničí, na Frýdlantsko

• pamětnice pracovala ve Višňové pro místní správu, později ve mlýně či v kanceláři likvidace řemeslných potřeb ve Frýdlantu

• od roku 1950 až do svého odchodu do důchodu pracovala ve frýdlantském podniku Kovozávody

• s manželem Jiřím Stehlíkem vychovali dceru Irenu a syna Jiřího

• v srpnu 2023 žila se svým manželem ve Frýdlantu

Dětství prožila mezi pískovcovými skálami Českého ráje, na které odvážně lezla. Stínovou skálu na Hruboskalsku zdolala v dubnu 1945 se svým kamarádem jako první. Kuráž ji neopustila ani po válce, když se její rodina přestěhovala do pohraničí, a ona se ve Frýdlantu přidala k dobrovolným hasičům. Smysl pro dobrodružství a lásku k přírodě podporovala i u své dcery a syna, které v červenci 1968 přihlásila do frýdlantského skautského oddílu.

Tatínek bojoval jako legionář v Rusku

Hana Stehlíková se narodila 25. července 1928 v Semilech jako prvorozená dcera Antonína a Anny Bernardových. Otec Antonín Bernard (1888–1968) pracoval jako železničář na nádraží u Československých státních drah, maminka Anna (1899–1989) byla v domácnosti.

Pro oba rodiče se jednalo o druhé manželství – otcova první žena i jeho dvě dcery zemřely před první světovou válkou. Maminka Anna, rozená Brožková, měla tři děti z prvního manželství s Bohumilem Šírem, který rodinu opustil kvůli jiné ženě. „Maminka zůstala se třemi malými dětmi sama a tehdy nebyly alimenty,“ vypráví pamětnice.

Měla štěstí, že potkala Antonína Bernarda, který se o její děti – Marii, Josefa a Jarmilu – staral jako o vlastní. Vrátil se z první světové války, v níž bojoval nejdříve jako voják rakousko-uherské armády, později padl v Rusku do zajetí a v roce 1917 se přidal k legionářům ve slavném 4. pluku Prokopa Velikého.[1]

„Pořád nám o Rusku vyprávěl. Nejdříve byl v zajateckém táboře, pak je přidělili na práci. Pracoval v cukrovaru a na statku. Vzpomínal, jak v cukrovaru kradli cukr a u Žida ho vyměňovali za kořalku,“ vzpomínala pamětnice. Do nově vzniklého Československa se dostal až v dubnu 1920 po dlouhé cestě z Vladivostoku, během níž s ostatními legionáři obeplul Čínu, Indii, Arabský poloostrov, až se konečně dostal v Terstu na evropskou pevninu.

Horolezecké lano byl nejlepší dárek

Otcův mladší bratr Josef v Rusku nějaký čas zůstal, protože si našel ruskou nevěstu, starší bratr Jindřich se z fronty nevrátil – v roce 1915 padl při bojích v Haliči. Po návratu začal pracovat s dalším mladším bratrem – vozili koňmi dřevěné klády z hor. Na naléhání své druhé ženy Anny však tuto nebezpečnou práci vyměnil za klidnější zaměstnání pod penzí.

„Stal se nádražákem, a proto jsme se často stěhovali. Bydleli jsme v Podmoklicích u Semil, v Košťálově a nakonec v Rakousích, nedaleko Malé Skály, kde jsme prožili celou válku,“ popisuje Hana Stehlíková, která si malebný a romantický kraj pískovcových skal v okolí zamilovala.

„Byly všude kolem nás, nejradši jsem měla Suché skály, na které jsem lezla s kamarádkou Zdenou Voskovou. Bydlela se svým dědečkem hned pod nimi a začala mě na ně brát. Doma se zlobili, protože místo toho, abych šla ze školy domů pomáhat, jsme lezly na skály a na nich jsme dvojhlasně zpívaly,“ vzpomíná.

Její maminka měla plné ruce práce – starala se o šest dětí, ve druhém manželství přibyla k Haně o tři roky později sestra Helena a v roce 1937 se narodil syn Antonín. Pamětnice chodila do obecné školy v Rakousích, a když vypukla druhá světová válka, nastoupila v září 1939 na měšťanku v Malé Skále.

„O válku jsme se nezajímali. Neměli jsme rádio, protože v Rakousích tehdy nebyla elektřina, a noviny jsme neodebírali. Jen jsme v Turnově potkávali vojáky, a když jsem šla na měšťanku do Malé Skály, tak do ní nastěhovali německé děti, Hitlerjugend, z vybombardovaných měst, a my jsme se s nimi střídali při výuce. Dvě třídy byly v sokolovně a dvě v hostinci. My jsme se učili dopoledne a oni odpoledne. Byli disciplinovaní, pochodovali v řadách v uniformách s dýkami, které jsme jim záviděli. Normálně jsme se s nimi zdravili, nebyly problémy,“ tvrdí pamětnice.

Po ukončení měšťanky nastoupila do jednoročního učebního kurzu, který v době války nahrazoval středoškolskou výuku. Učila se účetnictví, obchodní korespondenci, psaní na stroji a ve volném čase se dál věnovala horolezectví. Skály začala zdolávat se svou mladší sestrou Helenou. Seznámila se také se zkušenějšími horolezci Jaroslavem Janků, zvaným Kujan, a Zbyňkem Gréfem, zvaným Alík.

„Stoupla jsem u nich ve vážnosti, když jsem od rodičů k šestnáctým narozeninám dostala třicet metrů lezeckého konopného lana, tři smyčky a tři karabiny. To byl ten největší dar,“ vzpomíná pamětnice na červenec roku 1944 a vysvětluje, že jako nováček musela nosit těžkou výbavu. Krátce poté, co se 19. dubna 1945 zapsala do historie horolezectví prvovýstupem na Stínovou skálu v Dešťovém údolí v Hruboskalsku, kterou zdolala společně s „Kujanem“, musela milované skály Českého ráje opustit.

Po válce zábava střídala zábavu

Osmého května 1945 skončila válka a pohraničí zabrané hitlerovským Německem se stalo opět součástí Československa. Správy státních úřadů v pohraničí se ujímali Češi a ředitelství drah v Hradci Králové poslalo jejího tatínka do frýdlantského výběžku, kde nastoupil do služby na nádraží v příhraniční obci Weigsdorf. Před válkou sousedila s Německem, po poválečném posunutí polských hranic k Lužické Nise s Polskem. Po válce se do ní vrátili čeští příslušníci finanční stráže, která od vzniku Československa do října 1938 hlídala hranice.

Příchozí Češi začali Weigsdorf nazývat Višňov a snažili se ho ze všech sil počeštit. V neděli 2. září 1945 zorganizovali ve Višňově všenárodní slavnost spojenou s otevřením české školy, dožínkami a staročeským posvícením, s průvodem v národních krojích, koncertem, tancem a lidovou veselicí. Na nádraží tehdy dorazily dva speciální rychlíky z Prahy.

„Po válce bylo všechno důvodem k oslavě, zábava střídala zábavu, slavil se Mikuláš, Silvestr, posvícení, poutě. Lidé byli plní radosti a euforie, i když všechno bylo na lístky,“ vzpomíná Hana Stehlíková a dodává, že to byli právě „financové“, tedy příslušníci finanční stráže, kdo ve Višňově po válce rozvíjeli kulturní život. Zábavy se konaly ale i ve všech okolních vesnicích – např. v Černousech, ve Frýdlantu se ještě tančilo v sále Koruna se skleněným parketem. Na zábavy prý tehdy chodily i německé dívky.

„Když jsme se na Frýdlantsko přistěhovali, bylo tam ještě hodně Němců. Maminka mluvila perfektně německy, a tak se s Němkami ve Višňové skamarádila. Když pak musely do odsunu, tak jí to bylo líto,“ vypráví pamětnice, která ve Višňové, jak zněl nakonec nový oficiální název vesnice Weigsdorf, pracovala po válce v kanceláři místní správní komise, která měla sídlo v jedné velké chalupě.[2]

Německé hospodáře vystřídali Češi, kteří si ale často nevěděli s celými statky rady. „Přistěhovali se ti, co dříve byli deputátníci ve velkostatcích. Uměli jen vykonávat rozkazy, a neuměli sami hospodařit,“ vzpomíná pamětnice. Není proto divu, že Višňová již v květnu 1949 vyslyšela jako první obec na Frýdlantsku výzvu k založení jednotného zemědělského družstva (JZD), tedy pouhé tři měsíce po schválení zákona o JZD, který legalizoval násilné odebírání pozemků a majetku soukromým zemědělcům po vzoru Sovětského svazu.

Životní lásku našla v Kovozávodech

Pamětnice si na život v pohraničí jen těžko zvykala, stýskalo se jí po Malé Skále, i když se na Frýdlantsku s nadšením účastnila společenského života. S mladší sestrou Helenou nechyběla na žádné taneční zábavě, vstoupila do Svazu mládeže a chodila zpívat a recitovat na nejrůznější setkání i schůze, ve Frýdlantu se dala k dobrovolným hasičům. Tak jako se nebála lézt po skalách, měla odvahu po vyhraných hasičských závodech skočit z vysokého žebříku do plachty. Provdala se a záhy se rozvedla.

Začala pracovat ve Frýdlantu v kanceláři továrny Kovozávody, ve které po válce vystřídala výrobu bot produkce dílů pro letecký průmysl. Vedoucím se nechala přemluvit, aby šla do výroby, a tak prošla od práce u soustruhu po montáž. Nakonec se vrátila do kanceláře, kde ji prý potřebovali více.

V Kovozávodech se seznámila se svým druhým mužem Jiřím Stehlíkem, který pracoval v dílně jako seřizovač fréz a byl o šest let mladší. „Pořád jsem ho volala, aby mi s něčím pomohl. Schválně jsem i něco rozbila, aby přišel. Když jsme spolu začali chodit, tak mi to každý rozmlouval. Tenkrát to nebylo zvykem, aby žena měla mladšího muže,“ vysvětluje pamětnice.

Svatbu měli v červnu 1955 a Jiří Stehlík se ženil ve vojenské uniformě. Na vojně byl až do roku 1956, takže pamětnice se musela sama starat o dceru Irenu, která se narodila ve frýdlantské nemocnici v říjnu 1955. Od své známé koupila dům, do kterého se s miminkem nastěhovala během kruté zimy. Brzy se musela vrátit do práce, a tak malou Irenku hlídaly její maminka a tchyně. V roce 1959 do rodiny přibyl ještě syn Jiří.

V srpnu 1968 své děti podporovala, aby vstoupily do skautského oddílu. První schůzka frýdlantských skautů se konala odpoledne 21. srpna 1968. „Ráno projížděly tanky kolem naší fabriky na náměstí,“ vzpomíná Hana Stehlíková na invazi vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy pod taktovkou Sovětského svazu. Pro Československo znamenala konec demokratického procesu a následně druhý zákaz skautského hnutí v době komunistického režimu. Frýdlantský skautský oddíl svou činnost ukončil v létě 1970.

StB ji obtěžovala kvůli sestře v emigraci

Pamětnice i nadále pracovala v Kovozávodech (později koncernový podnik Elitex Frýdlant), kde se její muž se svým bratrem podíleli na vývoji dvoulůžkového pletacího stroje Dopleta, po kterém toužily hospodyňky po celém Československu. Poklidný rodinný život, který vyplňovala péče o zahradu a domácí zvířata, výlety, dovolené, setkávání s příbuznými a společné oslavy, narušily výslechy Státní bezpečnosti (StB). Pamětnice je musela absolvovat kvůli své starší sestře Jarmile, která v roce 1948 odešla ilegálně za hranice se svým o dvacet let starším přítelem Milošem Haagerem.

„Tehdy jsem o tom věděla jako jediná, protože jsme spolu pracovaly v kanceláři. Nikdo si nás ale nespojoval, protože se jmenovala Šírová a já Bernardová. Prostě zmizela a my jsme o ní roky nevěděli,“ vysvětluje pamětnice a dodává, že v cizině žili všichni její starší sourozenci z maminčina prvního manželství – sestra Marie legálně, protože se v šedesátých letech provdala za Holanďana, bratr Josef utekl se svou německou ženou do západního Německa a ilegálně odešla za hranice i sestra Jarmila.

O tom, že se v emigraci za svého přítele provdala a žila na Novém Zélandě, neměla rodina tušení až do doby, kdy přišel dopis od švagra jejího manžela, který byl předtím už ženatý. „Psal, že ví, kde Jarča žije, a že se jí daří dobře. Měla jsem ten dopis v práci, povídala jsem o něm kolegům, a jeden z nich mi řekl, ať mu ten dopis dám. Když jsem mu ho dala, běžel s ním na policii,“ vypráví pamětnice.

K výslechu ji zavolali hned ten samý den. „Řekli mi, že sestra dělá v cizině špionku, má i krycí jméno, a pořád se vyptávali, co o ní vím. A já jsem opakovala, že nic o sestře nevím, jen to, co je v dopise. Že ani nevím, kdo mi ho poslal. Nevěděla jsem ani, kde sestra žila, protože to v tom dopise nebylo,“ popisuje nelehké chvíle. „Měla jsem hrozný strach. Nebála jsem se, že mě zavřou, protože to mě ani nenapadlo, ale že mi už nedají pokoj, protože mě pořád tahali k výslechům.“

Nakonec podepsala slib s vyšetřovateli spolupracovat, ale poté už k výslechu nikdy nemusela (v seznamech StB Hana Stehlíková uvedena není). Její sestra Jarmila mohla v létě 1973, poprvé po pětadvaceti letech, navštívit svou rodinu ve Frýdlantu. S manželem žili v Aucklandu, kde měli stánek s občerstvením. Po smrti manžela se přestěhovala na jižní ostrov Nového Zélandu do města Nelson, kde s přáteli pěstovala zeleninu a chovala ovce.

S mladším manželem tvoří harmonický pár

Bratr Josef se mohl do Frýdlantu vrátit až po sametové revoluci. Maminka pamětnice se toho už bohužel nedožila, zemřela náhle v nedožitých devadesáti letech v březnu 1989 na infarkt. Gen dlouhověkosti po ní zdědila i Hana Stehlíková, která zůstává i po svých pětadevadesátých narozeninách veselá a aktivní. Navzdory předpovědím svého okolí žije se svým mladším manželem Jiřím v harmonickém manželství a společně se radují z vnoučat a pravnoučat.

Její poselství budoucím generacím zní: „Aby se lidé dokázali těšit z každého dne, aby nekoukali jenom na to špatné, měli dobrý vztah k přírodě a k lidem, nikomu neubližovali a dokázali si vážit hezkých věcí.“

 

Poznámky:

[1] 4. československý střelecký pluk Prokopa Velikého zformovali českoslovenští legionáři v Rusku v září 1917. Mezi hlavní bojové operace pluku patřily boje proti německé armádě u Bachmače v březnu 1918 nebo později vystoupení proti bolševikům na jaře a v létě 1918 a následné střety s rudými na povolžské frontě. Působení pluku v Rusku podrobně popisuje kniha Metoděje Pleského „4. pluk Prokopa Velikého“, v níž je v seznamu příslušníků pluku Antonín Bernard uveden. Vojenský historický ústav Praha knihu zdigitalizoval a je dostupná v Digitální studovně Ministerstva obrany ČR.

[2] Zmatky kolem přejmenování obce Weigsdorf popsal v únoru 1948 jeden z členů finanční stráže, jejíž přednosta v roce 1945 navrhl název Višňov a poslal oficiální žádost o přejmenování příslušným orgánům do Prahy. Vyřízení žádosti trvalo dva a půl roku a k lítosti navrhovatelů názvu Višňov dostala obec úřední název Višňová. „Kdo však o tom rozhodl, zapomněl, že Višňová je již v okrese Příbram a v okrese Tábor. Višňová, jméno snadno a při špatném sklonění zaměnitelné, je třikrát na Slovensku, což jistě při hojné korespondenci slovenských občanů v našem kraji povede k četným záměnám,“ psal rozhořčený financ v deníku Stráž severu 18. února 1948. Železniční stanice Weigsdorf dostala název Višňová symbolicky 9. května 1948 (články z dobového tisku k názvu jsou v Dodatečných materiálech).