Marta Stehlíková

„Museli jsme hrát na různých vyznamenáních soudruhů. Byly to velké recepce a členské schůze okresního formátu. Když nějaká vládní delegace navštívila Znojemsko, tak to bylo pod hlavičkou nejen znojemského okresu, ale i OV KSČ [Okresní výbor Komunistické strany Československa], ten to všechno řídil. Řídil shromáždění, pokud přijela nějaká vládní delegace nebo zahraniční návštěva. Všichni byli zvědaví na zemědělství ve Znojmě, všichni chtěli Znojemsko poznat. Pořádaly se konference, oslavy míru, na kterých jsme hráli. Přijel i předseda vlády Korčák do JZD Mír Práče. To bylo v té době proslavené a nejlepší JZD v České republice s panem Švrčkem, kterého jsem si vážila, protože byl pracant. To se odehrávalo za těchto podmínek v těchto prostředích v nádherném kulturním domě se vší obsluhou, s velkou recepcí. Tam jsme hráli pochopitelně zadarmo.“

„Ti lidé, kteří někde hráli a teď se usadili ve Znojmě za prací: Dáša Gromychová byla ze Znojma a hrála ve Znojemčanu, její manžel ale pocházel ze Zlínska a tam hrával ve dvou cimbálovkách, Zdenek Puček pocházel z Kyjovska, Honza Vajčner hrál u Miltáka a pocházel ze Strážnice. Ve všech to bylo. Oni si řekli, že přenesou své písničky na Znojemsko a budou tam rozšiřovat folklor. Nebo je budou seznamovat s folklorem. Ono to není jednoduché. Nejdřív jsme se chtěli zaměřit na Podluží. Potom, když jsme dostali horňácké kroje, tak se kluci snažili i o nějaký horňácký folklor, jenže tam je to stavěné úplně na něčem jiném. Tam jsou nádherné mužské sbory. Já jsem odjakživa oplývala Valašskem. Na základě toho, že se do Nového Šaldorfu přestěhovalo tolik Valachů, tak jsem prosadila, že si necháme ušít valašské kroje. Bylo to v době, kdy se Nový Šaldorf osamostatnil od Znojma. Takže teď je posvícení ve valašských krojích a se zvyky, které se dřív udávaly. I když je tam napůl Slovácko, napůl Valašsko.“

„Mně bylo osmnáct let. V ten den dvacátého prvního jsem sbírala s maminkou za jasany, to je na konci za sklepy, okurky. To se sbíralo od čtyř hodin od rána, protože byla vedra. To byl takový kopec. A najednou od spodu toho kopce utíká naše spolubydlící Anička Holzbauerová, dodnes žije. Ta, která snila o těch třešních, pocházející s Valašska. A křičela: ‚Holky, zabrali nás Rusáci.‘ My jsme všichni zůstali stát, byli jsme úplně zkoprnělí. Já jsem si nedovedla představit, co to je zabrat. Naši jo, protože prožili válku. Takže jsme stáli a jeden tam povídá: ‚No jo, holky, ale ty okurky musíme posbírat, ony by tady shnily.‘ Tak jsme pokračovali v práci. Já jsem ten den měla mít schůzku se svou bláznivou studentskou láskou z gymnázia. Krásná láska to byla, poznali jsme se na chmelu. Měl ten den přijít. Tak jsem ho čekala, a on nepřišel. On už byl rok na studiích v Brně, tak se nakonec neozval. Myslím, že ani nešly pošty a televize. To bylo to hrozné. Bylo to smutné. My jsme aspoň jednou týdně chodívali na diskotéky, ale tentokrát nic. Ten můj přítel se od té doby neozval. Takže v tom roce 1968 jsem přišla o tu svoji lásku a už jsme se neviděli.“