"Vy jste v podstatě zachránili ten zámek a kvůli vám ho teda nezbořili. Nebo proč ho nezbořili?" - "To je strašně složité. Ne kvůli nám, ale na tom se podílelo hodně lidí, to není práce jednoho člověka. To je vždycky, že těch lidí, když něco děláte, musí být víc, protože sám toho moc nezmůžete. Ale ono to vzniklo úplně zvláštně. Protože já jsem tam přišel v tom roce 1984 a dostal jsem od památkářů smlouvu jenom na rok, než se to zboří. Takže pak to bylo další rok 1985-1986. A pak k nám začal jezdit ideologický tajemník KNV KSČ z kraje. On vždycky přijel, šestsettřináctka, řidiče nechal sedět, k nám šel na kafe. On říkal: 'Mně je u vás tak hezky.' Já jsem teda nebruslil do politiky, protože to byl hodně tenký led. No a on si vždycky k nám přijel na kafe si odpočinout. A teď ti okresní komunisti. Ti byli v Mostě a ti krajští, ti byli v Ústí, takže bojoval vlastně okres proti kraji. Ono to bylo všechno, to byla jakoby shoda náhod všechno. On k nám tenhle Šenkýř přijel a říkal: 'Tak to mám na stole, stačí můj podpis.' A teď ten problém je ten, že když byste zbořili Jezeří, tak tam sloj největší toho uhlí je přímo v té patě, toho uhlí je nejvíc. Takže čím oni to víc odsvahujou, tím víc se dostanou na to uhlí. Takže byly různé varianty, že se i opřou i víc do hor. Pak byla ta menší varianta, že se zboří to Jezeří a že se to odbagruje. No a tak pak v tom roce 1987 říkal ten Šenkýř, co s tím uděláme. A bylo tam výjezdní zasedání české vlády, které vedl Rudolf Hegenbart, to byla taková šedá eminence. A tam byli i nějací čeští ministři, ale ti tam byli úplně jakoby do počtu, to byli takoví stařešinové. A ten Hegenbart, ten tam rozhodoval. A já jsem ho pak vytáhl na tu terasu, protože jsem pochopil, že [doufám, že to nahrává, no kdyžtak takhle, jestli vám to nahrává]. A právě ten Hegenbart, Rudolf Hegenbart, vyšel na tu terasu a najednou ho to jako osvítilo a říkal: 'Tak tohle zbořit nenechám.'"
