The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Steklík (* 1938  †︎ 2017)

• narozen 5. 6. 1938 v Ústí nad Orlicí

• nedokončená studia na střední technické škole

• pracoval a žil v Pardubicích, v Praze, v Brně, poslední roky pracuje hlavně v Ústí n. Orlicí

• v roce 1963 založil spolu s Karlem Neprašem Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu

• věnoval se volné tvorbě a pracoval pro brněnský časopis Veronica a pro ekologický časopis Naše příroda

• zemřel v listopadu 2017

Dětství a česká schíza

Janovi rodiče se sice rozvedli v jeho dvou letech, avšak dětství a dobu dospívání strávil u prarodičů z matčiny strany, Plhových. Dětství měl téměř idylické, koupání na Pastvinské přehradě, klukovské dovádění, obklopen spoustou zvířat začal kreslit, jak sám říká „nekonečné vláčky“.

Dědeček jej bral do práce v cementárně, kde Jan rád pozoroval výrobu dlaždic.

Válečná doba rodinu téměř nezasáhla. Babička pomáhala válečným zajatcům, do nedalekého tábora Jan nosil bramborový guláš, který babička pro vězně vařila.

Nástup komunismu vnímal tehdy jako jeho okolí, tedy spíš s nevolí, a ačkoliv nepocházel z nikterak politicky aktivního prostředí, cítil rozdíl mezi tím, jak se mluví doma a jak veřejně, rozdíl, který trefně hodnotí jako normální českou schízu.

Umění a křížovničení

Po základní škole nastoupil na střední technickou školu, měl pokračovat v dědečkově práci, pracovat ve stejné cementárně, avšak Jan školu opustil před maturitou a odešel z Ústí do Pardubic, kde se spolu s kamarády, Antonínem Tomalíkem a Jiřím Lacinou, živil jako aranžér v propagaci. Pohyboval se v prostředí umělců, nedokončené vzdělání mu více než nahradila knihovna Vlastimila Vokolka[1].

V první polovině 60. let se Jan přestěhoval do Prahy spolu s Antonínem Tomalíkem. Živil se kresbami do časopisů, příležitostně i ilustracemi knih, především Jana Skácela.

Své tvorbě, vystřihovánkám, kolážím, odstřihovánkám, tzv. ňadrovkám a kresbám se věnoval a věnuje celý život, i když možnost veřejné prezentace většinou neměl.

K jeho přátelům patřili Ivan Martin Jirous, Zorka Ságlová, Vladimír Boudník, Ivan Wernisch, Vladimír Jiránek, Petr Oslzlý, ale i Jan Koblasa, v jehož ateliéru se Jan poprvé seznámil s Karlem Neprašem. Jejich společná setkávání po žižkovských hospodách, a především v hospodě U Křížovníků, na Starém Městě, dala vzniknout tzv. Křížovnické škole.

Spolu s Karlem Neprašem později název doplnili na Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu. Škola bez striktní teorie, tím i otevřená, volná a svobodná. Křížovnickou školu „absolvovali“ například: Neprašova žena, výtvarnice Naďa Plíšková, malíři Rudolf Němec, Olaf Hanel, Zbyšek Sion, Karel Dvořák, Otakar Slavík, Zdeněk Beran, Antonín Tomalík, konceptualista, spisovatel, básník a mystifikátor Eugen Brikcius, Duňa Brikciusová, budoucí kunsthistorici Ivan Jirous a jeho žena Věra Jirousová, fotografka Helena Pospíšilová, esejista a historik Josef Kroutvor, hudebník Vratislav Brabenec, básníci Petr Lampl, Vladimír Burda, prozaik Jiří Daníček, básník a filmový kritik Andrej Stankovič, překladatel Jaroslav Kořán, filozof Jiří Němec, psycholožka Dana Němcová, mim Boris Hybner, a „členové“ tzv. kanadské sekce neboli literární badatelé Paul Wilson a Don Sparling a někteří další.

Bylo to volné uskupení, které se snažilo propojovat realitu všedního dne s uměním, přičemž realita všedního dne se v podstatě za všech okolností odehrávala po hospodách a nejlépe pak U Křížovníků. Veškerým těmto hospodským výtvarným (básnickým, hudebním) aktivitám u piva se říkalo „křížovničení“.

Vystavovat a prezentovat své práce mohl Jan, jakož i ostatní, jen krátce v šedesátých letech. Tehdy vznikl land artový projekt „Letiště pro mraky“, kdy na louce u Lemberku v severních Čechách bylo rozprostřeno velké množství papírů, které poté zapálili a letiště pro mraky symbolicky s mraky v kouři splynulo. V té době uskutečnil více společných akcí v přírodě, spolu s Eugenem Brikciusem a Zorkou Ságlovou. Spolu s Rudolfem Němcem se podílel na land artovém „Ošetřování stromů“ a „Ošetřování jezera“.

Srpnový vpád vojsk v roce 1968 prožil Jan v Brně. Jak sám říká, příliš ho to nepřekvapilo, přátelé, mimo jiné z okruhu Kanaďana Paula Wilsona, mluvili o shromažďování vojsk na hranicích.

Příhoda, která snad Jana vykresluje víc, než by o sobě chtěl říct, je právě z té doby. Spolu s kamarádkou Terezou odnesli ze Svazu spisovatelů adresář s kontakty a informacemi o umělcích do restaurace přes chodbu, Jan tehdy poprosil vrchního, aby krabici s adresářem někam schoval, což vrchní učinil se slovy: „Hele víš co, dáme to pod výčep, tam to nebude nikdo hledat, protože všichni budou chlastat.“ Informace se nedostaly do ruky nikomu, kdo by je mohl zneužít.

Skrze celé strohé vyprávění je takto cítit vzájemná pomoc, podpora a semknutost jeho okolí proti době, které byla proti nim.

Normalizace pro něj znamenala to, co pro většinu jeho okolí – zákaz činnosti, vyloučení ze Svazu československých výtvarných umělců, nemožnost vystavovat, příležitostné výslechy na StB. Jan Steklík vzpomíná, že v této temné době jeho jakož i jiné umělce podporovaly manželky, které práci najít mohly. Nabídky k emigraci měl, ale neuvažoval o ní, neopustil by maminku.

Janovi spolupráci StB nikdy nenabízela, sám to zdůvodňuje zcela jednoduše:

„Jezdit se nesmělo, tak jsem ani nikam nechtěl, děti jsem neměl, takže mě nemohli vydírat ani přes děti, že by třeba nemohly do školy, takže jsem měl pokoj asi díky tomu, že jsem nebyl vydíratelný.“

Mnoho přátel bylo nuceno opustit republiku v rámci akce Asanace, Jan se listopadové revoluce v roce 1989 dočkal v Brně, vzpomíná z té doby na euforii a pláč starších dojetím, že se toho vůbec dožili.

Jan Steklík až do své smrti v listopadu 2017 tvořil, střídavě v Praze, Ústí nad Orlicí i v Německu. Pracoval pro brněnský časopis Veronica a ekologický časopis Naše příroda. I když říkal, že U Křížovníků už to dávno není jako dřív, náklonost k prostředí hospod a restaurací mu vydržela až do jeho posledních dnů.

[1] Vlastimil Vokolek (1903–1985), tiskař a nakladatel v Pardubicích.