The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Štěpánek (* 1907  †︎ 2008)

• narozen 1.11.1907 ve Starém Teremně ve Volyni

• pamětník událostí první světové války

• od roku 1932 vedl pěvecký sbor ve Starém Teremně

• po příchodu Sovětského svazu na Volyň v roce 1939 musel odejít pracovat do lesa

• byl přesunut do orchestru, kde začal hrát na baryton

• jeho strýc byl odvezen do SSSR a následně umučen

• po neúspěšném německém útoku na Sovětský svaz a opětovném přehnání fronty na Volyni narukoval v Rovně do Svobodovy armády, hrál v armádě na baryton

• hrál na pohřbech (i na pohřbu generála Sázavského), na koncertech a zábavách

• konec války ho zastihl ve slovenském Martině

• po válce se usadil v Litoměřicích a pracoval v zemědělském družstvu

Bajonety a zákopy první světové války

Karel Štěpánek se narodil 1. 11. 1907 v obci Staré Teremno na Volyni. „Měl jsem sourozence, tři bratry a sestru. Všichni tři (bratři) jsme byli armádě.“ Rodiče měli hospodářství, které sami obdělávali.

Pan Štěpánek vzpomíná na své zážitky z první světové války z roku 1915. „Moc to pěkné taky nebylo… Tady před námi byly nakopané zákopy, to si vykopali Rusové a v těch zákopech zalehli. Tady zase byly lesy a tam dvě kuchyně.“

V jednom starém baráku se setkal s ruským důstojníkem. „To si pamatuji, že on seděl venku a měl na stolečku med, plukovník carský. Jako děti nás volal a rozdával nám každému med. Nůž měl a lžičku. A to měl s voštinami, s tím voskem, bílý, pěkný.“

„A v těch zákopech byli zalehnutí Rusové a proti zase byli Rakušané. A stříleli přes náš dvůr, létaly granáty a nad námi se trhaly. To byly tenkrát šrapnele, že se vysypaly olověné kuličky. Jako když sype hrách. A stříleli z kulometů Rusové proti Rakouským.“ Karel Štěpánek s rodinou bydlel hned vedle místa střelby.

Tatínek pana Štěpánka, Jaroslav Štěpánek, odešel bojovat do ruské armády. Přišel si pro něj při práci na poli ruský desátník. „Tatínek musel tu kosu hned položit a víc jsme ho neviděli. Nezahynul, ale čtyři roky byl ve válce a my jsme ho neviděli.“

„Poté šli proti sobě Rusové s Rakušany na ty bodáky. To bylo zabitých lidí, proti sobě šli – to byl bodákový atak. Zatím to vyhráli Rakouští, protože Rusové ucouvli zpátky a Rakouští tam přišli k nám.“ Rakouští vojáci se k obyvatelům Teremna chovali poměrně dobře, byli mezi nimi i Češi.

Maminka pana Štěpánka se chystala péct chleba, když se najednou objevil rakouský voják s bajonetem. „Za pět minut abychom byli pryč. Maminka plakala, my jsme byli malí.“ Voják na ně mluvil česky. „Tak nás naložila na vůz na žebřiny a do toho naházela peřiny, kde co mohla chytit. Přivázala jalovici vzadu za vůz a jeli jsme. Za Vladimir nás vyhnali.“ Vladimir-Volyňsk byl přes 100 kilometrů na západ. Otec se vrátil raněný, ale byl ještě mladý a trvalé následky neměl.

Po opětovném návratu zpět do Teremna nenašli nic. „Lidé museli vykopat zemljanky. Náš dům byl zničený, ale nemuseli jsme kopat. Barák ustál, ale všude teklo.“ Střecha byla stará a shnila, navíc vevnitř bylo vše vykradené. „Nábytek žádný a nic.“

Ještě před vyhnáním roku 1915 byl pan Štěpánek zapsán do školy, jeho maminka byla učitelka. Maminka po vyhnání nechtěla na Vladimir, chtěla do Kupičova, kde se nacházela rakouská armáda. „Jsem se učil tu zimu rusky a tam jsem chodil do školy. Tam byl český učitel v Kupičově a učil česky.“

Obrana Volyně proti samozvaným Petljurovcům

Po první světové válce byl nadcházející rok velmi špatný. „To byl celý rozházený rok.“ Byl tam Petljura, ukrajinský samozvanec, a jeho oddíly nazývané Petljurovci, ovšem polští legionáři z USA Petljurovce následně vyhnali. „My jsme byli stranou, ale ve městě to bylo ošklivý.“

Po žních pokryli Štěpánkovi střechu došky. „Když přišli (Poláci), tak to bylo perfektní. Každý si mohl dělat co chtěl. Žádný mu do toho nemluvil.“ Polská vláda trvala až do roku 1939. Někteří volyňští Češi zůstali za polskými hranicemi na území SSSR.

Měli zděnou školu a v ní nebyla okna ani dveře. Sousedi udělali lavice, protože všechno dřevo i podlaha byla ze školy pryč. „Ty baráky taky byly pryč, a nevíme, kam se poděly.“

Příchod Rudé armády = práce v lese, konec svobody a tresty smrti

Po příchodu ruské armády byl vytvořen soud, na který Karel Štěpánek nevzpomíná v dobrém. „Oni už měli svoje práva. A my jsme museli jezdit na klády do lesa. Denně se muselo jezdit a vozit klády.“ Odnášeli klády do Kiverců na pilu.

V lese pobývali celý týden a každý měl udělat deset metrů. „To musel každý udělat, dřevo nakácet, naštípat a složit do metrů. To jsme museli udělat.“ Byli nuceni spát v zimě v lese. Karel Štěpánek byl v roce 1939 ženatý a měl dceru.

Rusové pomocí vytvořeného soudu hlídali vlastní pořádek. „Nějaký Ukrajinec jel do lesa a potřeboval voj. Tak si uřízl voj, oni ho hlídali, dali k soudu a hned ho odsoudili. Co ho odsoudili, vyvezli ho pryč. To se nesmělo – oni to zakazovali.“ V Teremně byla situace horší kvůli blízkosti města, ve vesnicích bylo klidněji.

Strýc Karla Štěpánka Alois Pyšl byl odvezen do Kazachstánu na nucené práce, protože se odmítl vystěhovat ze svého pěkného domku. „Tak ho sebrali a odvezli pryč.“ Tam zahynul. Jeho sestřenice byla také deportována do Kazachstánu, kvůli svému manželovi, polskému důstojníkovi. Rusové brali všechny polské důstojníky. „Když je vyvezli, tak už byl pryč. Dostal se do Poznaně a tam zemřel. Nějak se přepašoval, že utekl do Polska.“

U otce Karla Štěpánka byla nalezena puška. „Oni to věděli, protože to někdo udal. Taky byli tací, že udávali.“ Nakonec byl otec vyslýchán NKVD a po měsíci propuštěn.

Od sekání sekerou v lesích k hraní na baryton v orchestru

Z lesů byl přesunut do orchestru a spolu s ním i jeho bratři. Alois hrál na klarinet, Boleslav na tubu a Karel Štěpánek na baryton. „Donesli kapelníkovi, že jsme tam vymrzli. Tam zase byl sovětský (osvětový důstojník). On mu to řekl a nás vymohl z té bídy, že jsme museli chodit hrát.“ Hráli každý den. Nemuseli chodit na práci, ale byli přinuceni hrát sovětské písně. Karel Štěpánek vedl pěvecký sbor v Teremně od roku 1932.

S bratry chodil hrát na podium nebo v sále. „To jsme hráli na jevišti a museli tam Ukrajinci chodit poslouchat. Museli.“ Osvětový důstojník je přinutil. „Když tam nepřišel, tak chodili pro ně a přiváděli je. Oni tam nechtěli.“ Osvětový důstojník ukazoval na mapě, kde se nachází jednotka a místo boje.

Hráli i pro vojáky ve městě. „Jenže za Sovětů ve vesnicích byl vždy zvolený předseda a tajemník a Ukrajinci to neměli rádi. Ti proti tomu brojili moc. Většinou byl předseda s tajemníkem přes noc zabití.“ Karel Štěpánek s vojenským orchestrem hrál na pohřbech na různých místech.

Vedle lesů se muselo jezdit, ale vojáci se báli, a tak usadili vepředu a vzadu kulomety. „Nás takhle vezli hrát. Oni se báli taky, ale my kór.“

Významný byl jeden pohřeb v Lucku. „Nějaký sovětský papaláš tam byl zabitý nebo zemřel, tak jsme mu hráli na pohřbu.“

Před příchodem Němců měla být celá rodina Štěpánků odvezena, protože odmítli vstoupit do kolchozů. „To jsme věděli, protože v soudě jeden pán od nás dělal sekretáře nebo tajemníka. On to všechno věděl, tak nám to řekl.“ Někteří přišli o všechen majetek, ale rodině Karla Štěpánka zůstalo všechno.

Schovaný ve sklepě uprostřed boje

Po příchodu Němců a po bombardování roku 1941 utíkali Sověti pryč. Karel Štěpánek měl radost, že Rusové odešli a kolchoz byl zrušen. „Přijeli, postavili kuchyň a vařili. To bylo jenom jeden den, navečer se ztratili, nebyli Sověti ani Němci.“ Najednou byli Sověti i Němci pryč a byl klid. „Ale měli jsme strach. Jsme věděli, že to není nic pěkného, že to takhle dopadlo.“ Manželka a dcera šly kvůli strachu bydlet k sousedům.

Karel Štěpánek popadl trakař a jel směrem do zahrady nasekat dobytku trávu. „Tak jsem to nasekal, naložil, a když jsem to nakládal, tak přes naši zahradu šli červení Němci, jako když je nabarví (opálení). Vysoukané rukávy, kvéry drželi a šli přes zahrady, takhle to procházeli.“ Byla to německá patrola, Sověti mezitím utekli do státních lesů. Poté se šel Karel Štěpánek oholit. „Najednou vylezli (Rusové) a šli tím obilím. Tak Sověti proti Němcům táhli hned tím obilím. Přišli ke stodolám a hodili granát. My jsme měli stroje venku a jak tam naházeli granát, tak to bouchlo. Jak se strhnul boj, to byla hrůza.“ Němci začali pálit tanky a všechny stodoly shořely. „Stodoly shořely, tam nezůstaly stohy ani nic. A dobytek ve chlívech zahynul, to bylo postřílené. Zrovna vedle mého baráku jezdil tank, a když jsem to uslyšel, jak to začalo rachotit, tak jsem si vlezl do sklepa. My jsme měli v baráku sklep. Byl jsem v tom sklepě. On vždycky tím tankem jak jel, to byla hrůza poslouchat. Já jsem si v tom sklepě už nevěděl rady. Měl jsem takový kožíšek, tak jsem kožíšek sundal a zastrčil jsem jeden luft, ale druhý nebylo jak. A ten kouř mi nalezl dovnitř. Já myslel, že se udusím.“ Otevřel poklop a nahlížel – všude kouř, hluk od tanků a střelba. „Jako když sypete hrách na stěnu, tak to drnčelo. Sověti přišli s kulomety, pušky, a nic jiného neměli. Jen tak.“

Po ukončení střelby odjeli za klidem za Luck, kde pobyli týden a vrátili se zpět. „A když jsme tam přijeli, to byl smrad, že to nebylo k vydržení. Spálenina v chlívech, dobytek postřílený a všecko neživé.“ Ke Karlu Štěpánkovi přišel německý voják, aby odnesli zraněného vojáka. „A tam byl Sovět nemocný, měl břicho rozbité a toho odvézt na tábor na Luck, tam byla ambulance. Ale toho bych sám neuvezl.“ Spolu se sousedem Slaninou vedli zraněného vojáka. „A když jsme ho vezli – to bylo zabitých Sovětů. Tam byly cesty promleté, hluboké, a to bylo lidí zabitých.“

Na zahradě měl Karel Štěpánek 24 zabitých Rusů. Vykopali hroby před barákem a tam je naházeli. Němci nařídili Židům, aby zakopali mrtvé vojáky na polích. „Udělal takový pohrobek, tam ho zahrabal, a když jeli orat, tak ho vyorali.“ Při vyjížďce na pole našel Karel Štěpánek dva zabité a musel je zakopat. „Tam dále byla linie, tam jsme začali sekat a cítíme zase… Tam zase byli dva zabití.“ Z těl byl ošklivý zápach.

Vyvražďování a skrývání Židů

S antisemitismem se pan Štěpánek setkal při návštěvě Lucku. „Jelo nákladní auto a mělo naložených lidí, to byli Židé. Dva Ukrajinci stáli s obušky, a jak zdvihl hlavu na autě, tak ho hned tloukli. Zase jsme viděli, jak ho chytli na ulici, do auta dali a taky ho tloukli.“ Za Luckem vozili Židy do jámy do pískovny u vesnice Polonka. „Tam se musel odstrojit, zalézt a tam ho zastřelili zezadu.“ Stříleli i Ukrajinci, Češi byli řidiči náklaďáku.

U sousedů Kozákových byl zděný sklep, kde měli schované Židy. Vykopali ve sklepě díru z výklenku na mléko a udělali skrýš. „Tam byli Židé a tam jim večer přinesli jíst. A to nikdo nevěděl. My jsme to dozvěděli, až když bylo po všem.“ Ve výklenku se ukrývala židovská rodina Fischlových.

Ukrajinci většinou neobtěžovali. „Až v jednu chvíli… Co se stalo, to nevím. Někdo tam něco udal. Tam byl nějaký Malín a v něm byli Češi. Měli udělanou nějakou schovávačku a nemocnici a tam léčili židovští doktoři.“ Od Teremna do Českého Malína bylo pár kilometrů. „Najednou ráno přijeli Němci dokola a zapálili to. Ty lidi všechny sebrali do stodol a tam to odstříleli, stodoly zapálili a baráky zapálili. Kde se něco hnulo, tak všecko zničili a postříleli. Ruský Malín sousedský taky postříleli. Zavedli je do kostela, ten kostel zapálili a všecko zničili.“

Místo bojů na frontě muzikantem na baryton

Němci utíkali po opětovném příchodu Sovětů. Věděli o příchodu Svobodovy armády a chtěli jít do armády. „Vojáci dostali pahony (nárameníky) a už měli anglické obleky.“

V Rovně se Karel Štěpánek rekrutoval do armády. Šel do hudby podle přání Víta Nejedlého. „Ten si nás vybral do kapely. Jenže toho bylo moc, tak kapelu rozdělili a udělali náhradní pluk. Ten patřil pro všechny.“ Karel Štěpánek hrál na baryton.

Nejdříve v pluku byli samí Češi, ale po nějaké době se vytvořil větší soubor, kde bylo až 50 lidí. Soubor nesl název Hudba náhradního pluku. Hodně muzikantů padlo na frontě. „To jsme furt hráli a na pohřby jsme museli… To většinou byli někde zabití lidi, tak jsme museli hrát… A koncerty všelijaký.“

V Martině je naložili a vezli na pohřeb generála Sázavského. Smrt generála Sázavského má určitou spojitost s bratrem Karla Štěpánka. „On bratr vyprávěl, že už byli na hranici. Sázavský udělal vojákům, jak přešli Duklu, hostinu. Měli tam kořalky a vojáci to všem rozdávali a brácha u toho musel být. Když měli jet, tak si nasedli, všecko odjelo dopředu a oni měli jet za tím transportem. A jak nasedli do auta, tak vybuchla mina. Zabilo to Sázavského a bratrovi to utrhlo nohu.“ Z celého osazenstva auta zůstal naživu jen bratr Karla Štěpánka.

Na tancovačky a zábavy chodila především mládež a byrokrati. Kapelník Hudby náhradního pluku Fanta byl Žid, kterému granát na frontě utrhl rameno. Nejdříve byl u pluku kapelník Hejnar a poté na jeho místo přišel plukovník Fanta. „Nás bylo padesát, Slováci hodně a Podkarpatský Ukrajinci.“ Hrálo se jen na dechové nástroje, a jejich předchůdce, houslový soubor, byl ze SSSR.

V Rovně byli ubytováni v baráku, kde spali na podlaze, a naproti byla vila, ve které spali muzikanti z houslového souboru. „Oni měli muzikanti a důstojníci nějaký sraz. Náš kapelník tam byl taky, Vít Nejedlý. Najednou přiletělo letadlo, hodilo bombu, tam zrovna byl skleněný glánek a do toho uhodila bomba. Jednoho violoncellistu to zabilo. A my jsme vedle zrovna leželi. Každý ležel pod oknem, to jsme se báli těch bomb.“ Letadlo zabilo asi šest lidí, i souseda Karla Štěpánka z Teremna. „Oni tam vlétali letadly Němci každou noc a to vám rozsvítilo všude, že jste mohl sbírat jehlí.“ Karel Štěpánek bydlel blízko letiště, takže měli strach.

Na Slovensku se situace zlepšila, Němci už nebyli moc aktivní. Se Slováky byly občas problémy. „My když jsme potřebovali, aby nás někam odvezli nebo něco, tak neměli čas nebo nechtěli.“

Konec války v Martině a usazení v Čechách

Dlouho stáli v Martině, kde museli chodit často hrát. Hráli v kině, a tak museli všechny nástroje dát do pořádku. V kině v Martině hráli koncert, už hráli i české skladby, především poslechové melodie. „V Martině končila válka, tak jsme odtamtud rukovali na Moravu.“ Dostali se do Kroměříže. „To byla hrůza – vedle co stálo lidí ze všech stran a kytky. To nás zaházeli kytkami.“ V Kroměříži hráli už jako menší kapela – zde se celá kapela roztrhla: Slováci šli na Slovensko a Češi do Prahy.

V Praze byli týden a spali na nádraží nebo v kasárnách, kde jim dali uniformy. „To mělo takové límce vzadu, dohněda, a to jsme neměli rádi. To vypadalo hrozně. Každý koukal nosit raději české uniformy.“ S kapelou se dostal do Žatce, pak byli odvezeni do Podbořan, kde byli demobilizováni.

„Někteří nám furt říkali: ,Nejezděte domů, protože by vám nedali v Čechách místo.‘ “ Někteří přesto jeli domů a někteří zůstali v ČSR. „Pak nám přidělili Žatec a Podbořany a už to bylo jinačí.“

Volyňští Češi proti KSČ

Karlu Štěpánkovi pomáhali Němci, kteří u něj byli pověřeni na práci a se kterými vycházel bez problémů. „Oni tady byli asi dva roky a pak najednou přišel rozkaz odvézt je.“ Jeli do Litoměřic do školy, odkud je vlaky vozili do Německa. Po odchodu Němců si pan Štěpánek najal na chvíli brigádnici.

Hospodařil na deseti hektarech a po únoru 1948 měl nastoupit do družstva. „Ale my jsme nechtěli jít, tak jsme se tak flákali do padesátého roku. Tak jsme hospodařili soukromě, ale všechno jsme museli odevzdávat.“ Politicky se Karel Štěpánek přidružil k ČSNS, k národním socialistům, avšak po Únoru útlak kvůli členství nezažil.

Volyňští Češi byli proti vstupu do družstva, zatímco zdejší Češi byli hodně prokomunističtí. Češi z Volyně měli zkušenosti ze SSSR. V roce 1950 vstoupil Karel Štěpánek do družstva, podvolil se tlaku komunistů. „Pak jsme viděli, že to asi nepůjde jinak.“ Všechny stroje jim komunisté vzali. Nejdříve v družstvu jezdil s koňmi a později s traktorem. S manželkou Libuší má dvě děti, Dobrušku a Marii.