The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Štěpánek (* 1929)

• narodil se 1. srpna 1929 v Nechanicích u Hradce Králové

• jeho otec od roku 1929 úspěšně podnikal, v roce 1948 byl rodinný podnik znárodněn

• otce umístili do tábora nucených prací

• v roce 1951 nastoupil vojenskou službu u PTP

• v roce 1958 byl odsouzen na 25 měsíců nepodmíněně za rozkrádání majetku a falšování dokladů

• od roku 1968 pracoval v nábytkářském podniku a v prodeji hudebních nástrojů

• od roku 1974 spolupracoval s StB pod krycím jménem Štěpán

• v roce 1979 emigroval jeho syn do SRN

• v roce 1981 znovu vyšetřován pro majetkovou trestnou činnost

• po sametové revoluci se angažoval ve sdružení bývalých členů PTP

• před rokem 1948, v roce 1968 a po roce 1989 se věnoval skautingu

• v roce 2021 žil v Hradci Králové

Život Milana Štěpánka provázejí různé formy represe ze strany komunistického režimu. Rodinnou firmu rodičům znárodnili po únoru 1948, pamětníkova otce odsoudili do tábora nucených prací a Milan Štěpánek si odsloužil dva roky u Pomocných technických praporů (PTP).

Zažil zákaz skautského hnutí nacisty i komunisty a spolupodílel se na jeho obnovení v letech 1945, 1968 a 1989. Kromě toho jej také dvakrát vyšetřovali za majetkovou trestnou činnost, v roce 1958 si odseděl 25 měsíců za rozkrádání a falšování dokumentů.

Od roku 1974 ho využívala Státní bezpečnost (StB), vedla ho jako agenta pod krycími jmény Míla a Brácha. Životní příběh v podobě pamětníkova vyprávění se zásadně odlišuje od svědectví archivních záznamů. Při natáčení rozhovoru pro Paměť národa Milan Štěpánek spolupráci s StB odmítl. Uvedl, že tam však musel chodit na výslechy.

Komunisté udeřili na celou rodinu

Otec pamětníka Alois Štěpánek pracoval na statku bývalého hraběte Černína jako správce. V době hospodářské krize ztratil zaměstnání a k vzestupu z bídy mu pomohl sňatek s Annou Pecháčkovou, jejíž věno se stalo základem budoucího úspěšného podnikání. Prosperitu jeho firem pozastavila okupační správa po vzniku protektorátu a po únoru 1948 je komunisté znárodnili.

Znárodnění formy a zabavení majetku nebylo jedinou ranou, kterou komunisté rodině Štěpánkových uštědřili. Otci vyměřili takzvanou milionářskou daň a na šest měsíců jej poslali do tábora nucených prací. V roce 1951 musel Milan Štěpánek nastoupit vojenskou službu u Pomocných technických praporů (PTP.) V Děčíně dvojáky přivítal soudruh kapitán slovy: „Víte, co jste? Vy jste vyvrhelové lidské společnosti.“

Armáda neměla pro nové brance dost nového ‘mundůru’, a tak vojáci nafasovali stejnokroje, které pocházely ještě z německých skladů. Některé uniformy byly dokonce americké. Vzpomíná, že šestice vojáků z východního Slovenska odmítla stejnokroje obléci kvůli svému baptistickému vyznání, Důstojníci se je snažili zlomit tak, že je nutili chodit ven pouze ve spodním prádle bez ohledu na počasí.

Během své dvouleté služby u PTP vystřídal Milan Štěpánek mnoho prací. Mimo jiné pracoval jako řidič nákladního Fordu Canada na stavbách v Trenčíně, kde vozil štěrk ze slepého ramene Váhu a podle množství navozených kubíků dostával odměnu. „Když jsme jeli přes vrátnici, tak nám vrátný napsal dva a půl nebo tři kubíky, podle toho, jak jsme to měli naházený. Objevili jsme nádoby od hašeného vápna. Jednu z nich jsme naložili. Takže jsme pak přijeli na Váh, lehli jsme si a opalovali se. Za chvíli jsme pak měli hotovo, protože jsme jen lehce zaházeli štěrkem nádobu. Pak nám na vrátnici napsal tři kubíky,” prozrazuje Milan Štěpánek.

Ukradený cement prodávali vesničanům

Později také vozil cement, který se stával častým předmětem černého obchodu. „To byla další katastrofa! Cement tenkrát nebyl. Jako nováček jsem jel s první fůrou, ale ostatní závozníci už tam dělali delší dobu. Kluci mi nakázali zastavit u jedné hospody. Moc se mi to nelíbilo. U hospody čekali Slováci s penězi a kluci jim prodávali cement. Já se divil, ale oni mi říkali: - Jenom čtyři pytle! Pak to bylo samozřejmě víc. A já si jen říkal, do jakýho průšvihu jsem se to zase dostal! Na druhou stranu jsme měli dost peněz. A když jsme jeli po vesnici, tak nás všichni zdravili.”

Černým obchodem si přivydělával také jako skladník. Předcházel tomu spor s nadřízeným, který za sklad ručil. „Hrozně mě urazil tím, že mě ve skladu zamknul. Já bych býval byl rád, že mám takovou dobrou práci. Ale tím, že mi vůbec nevěřil, mě naštval. Přišel vždycky jednou za dvě hodiny, jestli něco nepotřebuju. Ptal jsem se ho, proč mě zamyká. A on na to, že jsem nespolehlivej a že mi nevěří. Svěřil jsem se klukům a s těma jsme vymysleli, jak se pomstít. Začali jsme oblečení ze skladu brát,”  tvrdí pamětník. “Sklad měl okna a pod nimi vedla chodba. Byli jsme domluvení, že kluci tam budou čekat a já jim pár košilí nebo něco jinýho hodím. Viděl jsem skladníka, že každý týden pakuje balík. Posílal domů košile a boty, co tam nakradl. Říkal jsem si, že na mě to nebude, protože jsem tam zavřený a zamčený. Věci, co jsme ve skladu sebrali, jsme prodávali kuchařkám za polovinu. Jak ty byly šťastný! Ale snažili jsme se to nepřehánět. Pak přišla inventura a skladníkovi hromada věcí chyběla. To, co ukradl sám, to uměl odepsat, ale divil se, kam se ztratilo to ostatní.”

U PTP sloužil do roku 1953, setkal se zde mimo jiné i s příslušníkem bývalé šlechty Šternberkem. Výdělek, který mu po všech strženích po vojně zůstal, znehodnotila měnová reforma v roce 1953.

25 měsíců za rozkrádání

Po návratu z vojny měl Milan Štěpánek problém sehnat zaměstnání. Nastoupil jako úředník státních lesů v Chrudimi, v roce 1958 jej však odsoudili k nepodmíněnému odnětí svobody na 25 měsíců za rozkrádání a falšování dokladů. Po propuštění z vězení řídil nákladní auto Tatra pro Ingstav Brno na stavbě vodní nádrže Rozkoš. „Jezdilo nás asi dvanáct až patnáct tater. Pracovalo se ve dne v noci. Nedokážete si představit to množství prachu! Přijelo se na váhu, pak se kamení vysypalo na hráz a jelo se znovu. Měli jsme až čtyřicet dva obrátek za směnu! Byla to hrozná dřina. Ale platově jsme na tom byli jako náměstek ředitele,“ popisuje pamětník.

V roce 1968 Milan Štěpánek nastoupil do prodejny nábytku. Aby mohl být i obchodním vedoucím, vstoupil do Československé strany socialistické. Postupně se stal členem předsednictva krajského výboru strany, podle hodnocení StB při styku s ostatními funkcionáři „ambiciózně dával najevo snahu o dosažení lepšího postavení“. Kariérní vzestup mu nezhoršilo ani další trestní stíhání v roce 1981, podle kterého se měl v podniku obohacovat „vykazováním mrtvých duší“.

Spis ˇŠtěpán”

Dokumentaristé Paměti národa se seznámili s veřejně dostupnými archivními materiály z Archivu bezpečnostních složek (viz. sekce Dodatečné materiály). Dle uložených archiválií se stal Milan Štěpánek spolupracovníkem StB v roce 1974, přičemž důvodem zájmu o jeho osobu ze strany bezpečnostních složek měly být kontakty na emigranty a osoby vyjíždějící do zahraničí. Spis „Štěpán“ jej hodnotí jako ambiciózního člověka.

Podle dochovaného svazku StB spolupráci s Milanem Štěpánkem ukončila v roce 1980, jako důvod uvedla, že jmenovaný nedosahoval žádných výsledků a sledoval především svůj prospěch. V roce 1986 padl návrh na jeho další využití jako kandidáta tajné služby kvůli kontaktům v zahraničí. Pamětník sám se k tématu spolupráce s bezpečnostními složkami komunistického režimu nevyjádřil.

Na začátku osmdesátých let Milana Štěpánka nečekaně pozvali k výslechu, na kterém se dozvěděl, že syn s rodinou během zájezdu do Jugoslávie emigroval. V Německé spolkové republice se mu narodila dcera, kterou pamětník mohl podle svých slov spatřit až ve věku tří let. V archivním záznamu však stojí, že syn emigroval v roce 1980 a Milan Štěpánek jej navštívil v Kielu ještě v témže roce, podruhé v roce 1981 a návštěvy potom mohly probíhat zpravidla dvakrát ročně.

Po návratu do Československa se vždy musel dostavit na StB k výpovědi, jinak jej však úřady nijak nepostihovaly. Dokonce mohl i přes další trestní v roce 1981 změnit zaměstnání a dostat se do jiné vedoucí pozice v podniku Melodia Hradec Králové.

Třikrát mu zakázali skauta

Skauting okouzlil Milana Štěpánka už v dětství, ještě před jeho zákazem nacisty v době druhé světové války. Do Junáka - českého skauta znovu vstoupil jako šestnáctiletý po roce 1945 a také se podílel na jeho krátkém obnovení v roce 1968. Jeho původní oddíl po nástupu normalizace přešel pod hlavičku Pionýra a Milan Štěpánek v něm dál působil jako vedoucí.

Byť se slovo skaut kvůli kontrolám z krajského národního výboru nevyslovovalo, pokračovali ve starém způsobu pořádání táborů. Ke skautingu se přihlásil i po zrušení zákazu po sametové revoluci. „Ono se řekne, starý skaut,“ vypráví. „Ale fyzicky starý. Ve skutečnosti jsem byl skautem vlastně pár let, než to vždy někdo zakázal.“