The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eva Štěpánková (* 1948)

• narozena 23. dubna 1948 v Praze

• rodiče židovského původu se po válce usadili v Praze

• otec Jan Bárta, původním jménem Braunstein, byl přesvědčeným komunistou

• po válce se otec stal náměstkem u státního podniku České energetické závody

• 22. listopadu 1952 otce Jana Bártu zatkli

• roku 1954 otec Jan Bárta odsouzen za velezradu k dvacetiletému trestu

• 9. května 1960 otce propustili na amnestii

• v letech 1966 - 1971 pamětnice vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK

• během okupace v roce 1968 pobývala na dovolené v Rumunsku

• roku 1971 nastoupila do Výzkumného ústavu matematických strojů

Eva Štěpánková ve svých vzpomínkách přibližuje zejména život svých rodičů, Židů, kteří se odklonili od víry svých předků a oddali se s nadšením a zápalem komunistické ideologii. Otce jeho soudruzi odsoudili za velezradu.

Jan Bárta (původním jménem Braunstein), otec pamětnice, se narodil na Podkarpatské Rusi do ortodoxní židovské rodiny. Když v roce 1948 přišla na svět Eva, zastával funkci stranického náměstka Československých energetických závodů. Maminka Marta Fischer se narodila v Maďarsku a živila se jako módní návrhářka. Eva byla prostřední ze tří dětí. Měla dva bratry, staršího Jana a mladšího Petra. Celá rodina žila od konce druhé světové války v Praze.

 

Z Braunsteinů Bártovi

Otec se narodil jako desáté ze třinácti dětí a dětství prožil v Maďarsku. Když mu zemřel otec, přestěhoval se s matkou a sourozenci za o dvacet pět let starším bratrem, který v Brně provozoval lékařskou praxi. Otec pamětnice tam pak nastoupil na německou Vysokou školu technickou.

Jan vstoupil do KSČ v roce 1930 ve svých sedmnácti letech. Nejspíš ho ovlivnil jeho starší bratr lékař, který vystoupil z židovské obce a stal se členem strany. Těsně před válkou sloužil Jan Braunstein na vojně v Mukačevu v tehdejší Podkarpatské Rusi, patřící do Československa. Měl se vrátit domů, tam už ale vládli němečtí nacisté a to pro Židy nevěstilo nic dobrého. Rozhodl se tedy, že zůstane na Slovensku, které už v té době bylo samostatným státem, a asi rok tam pracoval na jednom statku. Pak se dostal do Sovětského svazu, kde získal práci ve lvovské elektrárně. V červnu 1941 přepadli Němci (a spolu s nimi i jejich spojenci Maďaři) Sovětský svaz. Otec jednoho Maďara přemluvil nebo uplatil, aby mu přenechal svoji uniformu. V té pak přešel frontu a dostal se do Budapešti, kde až do konce války žil na cizí doklady. Po příchodu Sovětů jim nabídl své služby - uměl perfektně německy, a tak jim pomáhal odhalovat německé důstojníky převlečené do civilu.

Maminka, také Židovka, žila v Budapešti od narození až do konce druhé světové války. Její rodina měla velké štěstí. Vlastnili mlékárnu, kterou nikdo nechtěl arizovat, a tak se vyhnuli vyhlazovacím táborům. Navíc v Maďarsku Židy deportovali do koncentračních táborů až v roce 1944, to pak maminka pamětnice vešla do ilegality. Žlutou hvězdu odmítla nosit, prý to uráželo její estetické cítění módní návrhářky.

Matka jako kostýmní výtvarnice pracovala pro divadla a kabarety. Její kamarádka vymyslela, že se na oslavu osvobození sovětskou armádou oblečou děvčata z jednoho šantánu do kostýmů ze srpů, kladiv a pěticípých hvězd. Sověty ale tohle umělecké pojetí pobouřilo, a tak obě mladé dámy zavřeli. Marta si to však nenechala líbit a s elánem sobě vlastním se hlasitě ozvala. Do této situace se připletl Jan Braunstein. Zjevně na něj energická dívka zapůsobila, takže jí i její přítelkyni zařídil propuštění. Sympatie byly oboustranné, a tak se spolu pod praporem sovětské armády vydali osvobozovat Bratislavu a Vídeň. Nakonec se usadili v Praze, kde v tu dobu žili otcovi sourozenci, kteří přežili válku.

Rodiče přišli do Prahy v roce 1945. Maminka byla těhotná, a proto se chtěli vzít. Ona však tou dobou už vdaná byla a navíc neměla žádné doklady. Její první muž byl jazzový pianista, se kterým se chtěla rozvést už před válkou, ovšem soudní stání jim připadala tak nudně závažná, že se otočili na podpatku a rozvod nedokončili. Její muž nakonec zemřel v nějakém pracovním táboře. Rodiče si nakonec svatbu zařídili přes známé. Matka byla v té době už v pokročilém těhotenství (nejstarší bratr se narodil 23. prosince), proto ji u svatebního obřadu zastupovala otcova sestra.

Otec přišel do Prahy s Rudou armádou, kterou ale okamžitě opustil. Jeho kroky vedly na Ústřední výbor komunistické strany, kde si chtěl zařídit práci ve svém oboru - energetice. Přání se mu splnilo a usedl na pozici stranického náměstka Československého energetického závodu. Postupně se rodičům narodily tři děti, Jan (1945), Eva (1948) a Petr (1950).

Otec chtěl, stejně jako všichni jeho sourozenci, zahladit stopy po svém židovském původu, a tak se rozhodl změnit si příjmení. Začal listovat telefonním seznamem, až mu oko padlo na jméno Bárta. To splňovalo všechny jeho požadavky. Začínalo na B stejně jako jeho původní Braunstein a navíc bylo použitelné po celém světě.

 

Osudy otcových příbuzných: koncentráky, gulagy, Svobodova armáda

Otcův starší bratr lékař už před válkou změnil svoje příjmení na Sebestian. Ve 30. letech odjel i s matkou a jednou sestrou do Sovětského svazu, kde se ale setkali s antisemitismem. Proto se rozhodli vrátit domů, a to i přesto, že je všichni varovali před Hitlerem. Babička pak zahynula v Osvětimi, teta klavíristka šla okamžitě do plynu, ale strýc měl nakonec štěstí. Odvezli ho do lágru, kde šéfoval jeho bývalý kolega z Vídně a díky tomu přežil.

Jedna z otcových sester ještě před válkou studovala medicínu v Bratislavě, a protože neuměla moc dobře slovensky, její partner Imre Roth jí pomáhal se studiem. Díky tomu měl základy z lékařství, které se mu pak v životě velmi hodily. Jako člen Kominterny pobýval za války v Moskvě, pak ho ale odvezli do gulagu, nejspíš na Kolymu, kde přežil právě díky svým lékařským dovednostem. V lágru potřebovali lékaře pro jednu rodičku a on pomohl. Pasovali ho na doktora a tím si zachránil život. Když pak Američané vstoupili do války, posílali přes Vladivostok automobily, stroje a další technické vybavení s anglickými manuály. Strýc byl strojař, navíc uměl anglicky, a tak dostal příležitost pracovat ve svém oboru. Nakonec vstoupil do Svobodovy armády.

Otcova nejstarší sestra s manželem zemřeli v Osvětimi. Jeden jejich syn utekl do Sovětského svazu, kde chtěl studovat. Pak se po něm na dlouhá léta slehla zem. Jeho bratr, profesor Ludevít Végh (spoluzaložil Spolek akademiků Židů), po něm neúnavně pátral a až nedávno se dozvěděl, že zahynul v gulagu. Prý ho hned na hranicích chytili a poslali do gulagu, kde se nakazil nejspíš tyfem a zemřel.

 

Táta se s nimi pral

Počátkem 50. let, v době vrcholících politických procesů, začala komunistická strana hledat nepřátele a zrádce ve vlastních řadách. Terčem se často stávali soudruzi židovského původu. I otec pamětnice Jan Bárta se stal nepohodlným. Postupně ho sesazovali z funkcí, až si pro něj 22. listopadu 1952 přišla StB. Evě v té době byly čtyři roky, takže na proces s otcem si nepamatuje, ale vzpomíná si na to, jak ho přišli zatknout: „Byli jsme doma a přišli chlapíci v dlouhých kožených kabátech. Já si pamatuju Slánského proces, ale tehdy jsem nevěděla, že je to Slánského proces. Pamatuju si, že rodiče měli puštěné rádio a z toho šly ty monotónní kecy a oni to pořád poslouchali a byli takoví vystrašení. A oni přišli 22. listopadu. To byl asi třetí den toho procesu. Táta se s nimi pral a oni mu říkali: ‘Neblbněte, máte tady děti. My vás stejně přepereme.’ Tak toho nechal a odvezli ho. Ale vím, že už několik dní stál před domem Tatraplan. A že to táta trochu čekal.“ Odvezli ho do Ruzyně do vyšetřovací vazby, kde ho drželi dva roky.

O svých zážitcích nikdy nechtěl mluvit. Mučili ho, dělali s ním hrozné věci. A protože nikdy nepodepsal přiznání, dali mu nejvyšší možný trest - dvacet tři let za mřížemi. Odsoudili ho za velezradu, že prý sabotoval hutě HUKO u Košic (Východoslovenské železárny), což pamětnice popírá. Spolu s ním soudili například Josefa Smrkovského. V té době proběhlo na padesát antisionistických procesů. Otce vždy titulovali Jan Braunstein Bárta, aby zaznělo i jeho původní židovské jméno. Mluvilo se o sionistických centrálách jako v procesu se Slánským, otec ale jakékoliv napojení na Izrael vylučoval. Tvrdil, že všech výslechů se účastnili poradci, kteří byli napojeni na Moskvu.

Odsoudili ho v roce 1954, to už pak za ním mohla rodina občas zajet. Otec pobýval na Pankráci, v Leopoldově, v Opavě a na Borech. Eva na návštěvu v Leopoldově vzpomíná: „Určitě jsem byla malá a měla jsem z toho noční můru dlouhá léta. Vezl nás tam nějaký estébák, nevím, kdo to byl, jeli jsme šestsettrojkou, v noci a k ránu jsme tam přijeli. Vím, že tam byla taková obrovská louka, pak ta pevnost, ten Leopoldov - ono to mělo strašně vysoké a tlusté zdi, v nich byla úplně malinká branka a tou jsme prošli. Když se zavřela, mně se úplně sevřelo srdce, že už se odtamtud nikdy nedostanu. Ten pocit! Vždycky se mi zdálo, jak tam jdu, přes ten trávník, přes tu louku a pak se za mnou zavřou ty dveře.“ Otce Eva navštívila několikrát, ale bylo to méně než jednou do roka. Maminka za ním jezdívala, ale její cesty byly pro rodinu dost velkou finanční zátěží. Když chtěla vzít děti s sebou, musela o to žádat a oni jí to buď povolili, nebo ne. Navíc matku vyhodili ze strany, protože domovnici z místní organizace vadilo, že chodí pěkně oblečená, že na sebe nikdy nevezme tepláky.

Rodina původně bydlela na Hanspaulce, kde mohla pobývat ještě dva roky po otcově zatčení. Eva tam sice nastoupila na základní školu, ale po čtrnácti dnech je z velkého bytu ve vile po Němcích vystěhovali do 2+1 na Vinohradech. Na všechen nábytek dali nálepku „Zabaveno“, nechali jim jen pár kousků na vybavení nového příbytku, jinak jim sebrali veškerý majetek. Starší bratr v té době už chodil do školy, tam na něj spolužáci pokřikovali: „Tvýho tátu pověsej jako Slánskýho!“ „Máma řekla, že náš táta je zavřený nevinně a že se to vysvětlí a že on se vrátí. Takže my jsme hrdě chodili po světě a tvrdili, říkali jsme, že máme tátu v kriminále nevinně zavřeného. My jsme to věděli. Věřili jsme v nevinu. Což bylo asi hodně důležité pro ten náš pocit z toho všeho,“ vzpomíná pamětnice. Jinak matka od otce dostávala šifrované dopisy, kde svoje věznitele nazýval fašisty. Po zkušenosti s procesem s László Rajkem v Maďarsku jí bylo úplně jasné, o co jde.

Nicméně ani tyto události nezviklaly komunistické přesvědčení obou rodičů. „Oni byli přesvědčeni, že to je v lidech, že se k moci dostali jiní lidé. V roce 1968 se pak stali oba dva nadšenými bojovníky za socialismus s lidskou tváří. Otec celou tu basu ještě věřil. Celou tu dobu, co byl zavřený, tak vykřikoval, že on je komunista přesvědčený, že oni se spletli, že on jim to vysvětlí. Byl přesvědčený, že se tam dostali lidé, kteří nejsou správní komunisté.“ Otec prozřel až v roce 1971, kdy ho podruhé ze strany vyloučili.

 

Otec přišel domů v kožichu

Ještě během otcova věznění pracovala matka jako módní návrhářka pro podnik Pragooděv, aby uživila rodinu. Nicméně na nějaké vyskakování to s jejím platem nebylo, žili velmi skromně, ale ani tak matka neztrácela optimismus. Občas dostali nějaký balíček z židovské obce, ale maminka měla strach ho přijmout, bála se provokace. Otce 9. května 1960 propustili na amnestii, domů přišel v kožichu, protože v něm před sedmi a půl lety odešel z domova do vazby.

Všichni propuštění političtí vězni měli v občance „V domácnosti“, a tak se tedy o ni otec staral, jenže mamince připadalo, že ji hlídá. Začalo to mezi nimi skřípat. Otec se choval jinak než dřív, ve vězení zažil ponižování, a tak pro něj bylo těžké se chovat normálně. Navíc po jeho propuštění přišla maminka o práci. Jemu jako amnestovanému zločinci zase sebrali vysokoškolský titul i volební právo. Celý rok musel čekat, než mu přidělili práci údržbáře v nějaké továrně, pak přišla i možnost občasného překládání technických textů. Maminka byla bohémka, otec inženýr puntičkář. Peněz bylo málo, hádek přibývalo.

Zatímco všichni v rodině si k otci těžko hledali cestu, Eva to vůbec neřešila. Pro ni bylo hlavní, že je táta doma. V jejím případě odloučení nezpůsobilo žádné odcizení. Otec byl komunikativní, přátelský, ale velmi zásadový. Tři roky po propuštění, tedy v roce 1963, ho rehabilitovali a pak si konečně mohl sám vybrat práci. Šel tedy učit na ČVUT, kde si dodělal docenturu. Matka začala navrhovat kostýmy pro Barrandov. Dostali lepší byt v Dejvicích a finanční odškodnění ve výši 202 000 korun. Nicméně vztah rodičů směřoval k rozvodu, už k sobě nikdy nenašli cestu.

 

Budíková revoluce

To, že byl otec vězněn, se do přístupu učitelů k dětem Bártovým prý nijak nepromítlo. Mezi pedagogy na škole, kam chodili, byla i učitelka Baxová, která za války ukrývala Julia Fučíka. Ta prý potomkům vězňů komunistů pomáhala, děti z buržoazních rodin to u ní ale měly těžké. Sama Eva chodila do pionýra, komunismus brala jako přirozenou věc. Po maturitě na gymnáziu v roce 1966 nastoupila na Matematicko-fyzikální fakultu.

Jako studentku vysoké školy ji zasáhla tzv. budíková revoluce, jak ji pamětnice nazývá. Incident, pro který se také vžil název “strahovské události”, se odehrál 31. října 1967 na studentských kolejích v Praze na Strahově. Nově zbudované ubytovny trpěly častými výpadky proudu. A protože tam bydlela spousta studentů techniky, kteří potřebovali rýsovat, což bez světla nešlo, vypravili se s budíky k Pražskému hradu a pak Nerudovou ulicí dolů do centra města. Zvonili na ně a křičeli: „Chceme světlo!“ Občas někdo zařval i: „Chceme svobodu!“ Příslušníci SNB nahnali všechny studenty zpět na koleje, vtrhli tam a všechny zmlátili. K Evě se tato událost donesla, na Matfyzu svolali schůzi a rozhodli se, že půjdou za policejním ředitelem žádat vysvětlení. On je sice vyslechl, slíbil, že vše vyšetří, tím to ovšem celé skončilo. Eva komunistické smýšlení rodičů nepodědila, v žádném svazu ani nikde jinde se neangažovala.

 

Když jsem vyšla z Hlavního nádraží, mířila na mě hlaveň tanku

Na jaře roku 1968 se v Polsku rozpoutala antisemitská kampaň, kdy byli tamní Židé vyzváni, aby zem opustili. Většina z nich tak skutečně učinila. Něco viselo ve vzduchu. Otec se začal bát, měl tušení, že by k nám mohly vpadnout sovětské tanky, což mu nikdo nevěřil. Jeho obavy pramenily z toho, že za války působil u NKVD a tvrdil, že z téhle jednotky se neodchází. Obával se tedy o svůj život. Proto v srpnu 1968 utekl se syny do Vídně. Když tam dorazil, líbal prý svobodnou zem jako šílený. Ze Sovětů měl obrovský strach. Ve Vídni měl mnoho spolužáků z brněnské techniky a ti mu pomohli najít práci učitele.

21. srpna 1968 pobývala Eva na dovolené v Rumunsku, kde s přáteli stanovala u moře. Nad ránem zaslechli z rádia, že se v Praze něco děje. Tenkrát tam bylo hodně Čechoslováků, všichni začali ladit rozhlas a strašně nadávali. Přišli Rumuni, kteří 22. a 23. srpna slavili osvobození sovětskou armádou, a pozvali Čechoslováky do slavnostního průvodu. Ženy začaly šít vlajky, Rumuni vyrobili česko-rumunský transparent. Ulice lemovaly davy, lidé mávali, drželi pěsti a chlapům tekly po tvářích slzy. Eva měla spolu s ostatními odjet 22. nebo 23. srpna domů, došly jim ale peníze. Vypůjčili si hotovost na ambasádě, ale nakonec ji poskytli rodinám s nemocnými dětmi, aby se rychle a v pořádku dostaly domů.

Eva nakonec dorazila do Prahy 31. srpna. Když vystupovali z vlaku, mířila na ně hlaveň tanku. Matka na ni doma čekala. Už se jí nechtělo odcházet do jiné země, to už jednou v životě zažila a nechtěla to opakovat. Eva také neměla v úmyslu opustit vlast. Bylo jí dvacet, chodila na vysokou školu, měla tu přítele. Bratři se nakonec rozhodli pro návrat. Otec ve Vídni zůstal ještě rok, než se definitivně vrátil. Pak spadla klec a Husák zakázal veškeré zahraniční výjezdy. V Praze otci uznali kandidaturu. Rodiče se rozvedli.

Byl srpen 1969, výročí okupace. Eva šla do města na rande. Najednou se v ulicích objevilo vodní dělo a jen tak začalo stříkat do lidí. Ti se pustili do stavění barikád, policisté na ně házeli slzné granáty, oni je vraceli zpátky, estébáci nahodile mlátili lidi. Druhý den se psalo v novinách, že to byla provokace.

 

Já se vznáším, já si létám, nemám rudou knihu

Protože otec odmítl souhlasit s okupací, podruhé ho vyhodili z komunistické strany. Když odcházel z obvodního výboru KSČ, říkal: „Já se vznáším, já si létám, nemám rudou knihu.“ To se psal rok 1971. V roce 1973, když slavil šedesáté narozeniny, přišli mu prý gratulovat i ti, kteří ho ze strany vyhazovali. Otec pak šel s rodinou výročí oslavit do restaurace a tam dostal infarkt, po kterém se naštěstí zotavil. V roce 1975 zemřel vyšetřovatel Doubek, který otci vyhrožoval, a Jan Bárta s radostí oslavil, že přežil svého trýznitele. V roce 1978 odešel do důchodu. Znovu se oženil, jeho nová paní, bývalá studentka rodinné školy, mu vařila, uklízela, svého muže si opečovávala, takže byl otec spokojený. A protože měl pocit, že mu vězení sebralo kus dětství jeho dětí, o to víc se věnoval svým vnoučatům. Zemřel v roce 1986 ve věku 73 let. To se Evě zrovna narodila její nejmladší dcera.

Matku napodruhé ve straně nechali, starala se jim o pouliční nástěnky. Pořídila si psa a žila život důchodkyně s velmi slušnou odbojovou rentou. Víceméně se stáhla do ústraní. Na svoje děti byla dlouho sama, hodně se jim věnovala, Eva o ni mluví jako o úžasné a hodně statečné mámě. Díky ní měli i přes všechny okolnosti hezké a veselé dětství. Nejspíš se ale na svých dětech vyčerpala, a tak o vnoučata nejevila příliš velký zájem. Měla je ráda, ale jejich společnost nevyhledávala.

Starší bratr Jan se potatil a vystudoval elektrotechnickou fakultu na ČVUT. Byl dost plachý, nesebevědomý. Když se rodiče rozvedli, zůstal bydlet s matkou. Teprve když ona zemřela, oženil se. To už mu bylo padesát let, děti s manželkou už neměli.

Mladší bratr Petr měl v životě smůlu. Všechny rodinné strasti ho dovedly k alkoholu, začal popíjet už ve čtrnácti letech. Když na jaře 1968 vyzvala polská vláda Židy k odchodu ze země, začal se bát, aby je nepostihlo to samé. Strach dále utápěl v pití, stal se z něho alkoholik. I když vystudoval vysokou školu, nikdy se neoženil a ve čtyřiceti dvou letech zemřel na cirhózu jater.

 

Eva

Eva chtěla po vysoké škole učit matematiku. Měla už předdomluvené místo na jedné fakultě. Přišel ale rok 1968 a po něm normalizace, a tak se jí definitivně zavřely dveře k učitelské dráze. Když se pokoušela o doktorát, sešel se předseda komise, její bývalý spolužák, s jejím manželem, přemlouval ho, aby ji ke zkouškám nepouštěl, že jí doktorát stejně nemůžou dát. Ona to zkusila poprvé, vyhodili ji z marxismu-leninismu. Když šla podruhé, otec ji náležitě připravil, ale stejně ji vyhodili. Školu nakonec dokončila v roce 1971, a protože nesehnala jiné místo, nastoupila do Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚS). Nakonec tam zůstala dvacet let.

I když ji komunistické nadšení rodičů nechávalo chladnou, v disentu se neangažovala. Pouze vzpomíná, jak tehdejší odborová organizace (ROH) v podniku dostala za úkol vyloučit signatáře Charty 77 a disidenta Jana Sokola, který v ústavu pracoval. Na schůzi, kde se o jeho osudu hlasovalo, byli všichni proti a byl z toho velký poprask. Eva pobývala v tu dobu zrovna v Pardubicích u tchýně, přijel za ní manžel a vyprávěl, co se stalo a že se má hlasování opakovat. Vybrali lidi, kteří měli máslo na hlavě, nějaký škraloup, a ti to nakonec odhlasovali. Ve VÚS působil také další chartista, Václav Trojan, jenž od roku 1988 zásoboval své kolegy různými protirežimními peticemi, které prý pamětnice a její kolegové podepisovali. Jedna se například týkala věznění slovenského právníka Jána Čarnogurského. 

Eva se vdala v roce 1975, má tři děti. Manžel zemřel v roce 2007. Má sedm vnoučat. Občas překládá software z angličtiny do češtiny.

 

Vztah k židovství

Jeden Evin bratranec s rodinou chodí do židovské obce, jinak z pražských příbuzných nikdo. Když do Prahy přijela Evina teta z Maďarska, doprovázela ji tam, ale sama pamětnice členkou není, jen občas zajde na přednášky. Dřív byla členkou jejich sportovního klubu, ale teď už nesportuje. V Budapešti u příbuzných zažila židovský pohřeb, byla s nimi v synagoze. Tam je také památník z bot odlitých z kovu, který připomíná událost, kdy Němci přivedli desítky Židů na nábřeží, rozkázali jim zout se, svázali je řetězem a prvního zastřelili. Jak padal do vody, stáhl s sebou i všechny ostatní. Nicméně Eva není věřící, jen ve stáří na ni její židovství více doléhá. Zeť vyprávěl synovi o jeho židovské krvi, vnuk pak babičce řekl, že má nečistou krev, tak se snažila mu to vysvětlit. On ale dostal strach, aby se neopakovalo to, co se dělo za války.