„Já jsem zažil osmašedesátej v Praze. Bylo to divoký. Jsem se motal kolem rozhlasu. Přestože jsem byl pořád mladý fracek, tak možná díky tomu, že jsem k té vojně už přičichl, možná jsem tam zabránil smrti dalších deseti, patnácti lidí. Když táhli zvrchu, i v té šílené situaci jsem já voják, ocenil to, že oni bez jakéhokoli míření za jízdy přestřelili dráty na tramvaj. My jsme vlezli do jednoho vchodu, bylo nás tam zhruba deset až patnáct. Ještě jsme ani nestačili zabouchnout dveře a vlítl tam chlap, pro mě starej, tak čtyřicet. Měl na sobě koženou trochu ošoupanou bundu. Z kapsy vytáhl, já říkám stříkačku, ráže 6.35. Takový prťavec, dříve se tomu říkalo ženská pistole. Tuhle stříkačku se nám tam snažil vnutit, abychom ji použili. Když tohle z něj vypadlo, myslel jsem, že mě trefí šlak. Zeptal jsem se, jestli si uvědomuje, co s tím asi uděláme. Blbě se na mě podíval. Já to měl na háku. Neřekl nic, otočil se a odtáhl pryč. Když jsem si pak na tohle vzpomněl, tak jsem si říkal, že asi všichni, jak jsme na té chodbě byli, tam nikde nebyl ani žádný výstupek, upřímně řečeno, jestli na mě někdo začne střílet, a je jedno, jestli je to prskavka nebo kulomet, tak to tam našiju. Tak co by to bylo? Jatka!“
„Ať je to, jak je to, to ze sebe neodpářu. Stejně tak jsem přemýšlel, pokud byste mi dal otázku, kdybych věděl to, co vím dneska, jestli bych to udělal znova. Tak největší průšvih je, že bych vám skoro řekl, že ano. Protože v době, kdy to bylo, jsem žil v přesvědčení, že tu republiku hájit musíme. Pro mě osobně ten rok 1968, když pominu vstup ruských vojsk, pro mě tam byla spousta dost divokých signálů, které jsem nevnímal tak, že by to bylo něco pozitivního. Skopčáci si jezdili po Moravě na některý vesnice, přivezli lidem cement a cihly a řekli lidem, ať o to pečují, že si pro to za pár dní přijedou. Jsem silně protiněmecký. Dodnes to v sobě mám a vím, proč to v sobě mám.“
„My jsme narotovali do Zagrebu, odtud nás vezli na Tatrách k nám. Nejhorší bylo, že jste jel a teď jste viděl tmu, žádné světlo, věděl jste, cítil jste, že po pravé ruce máte baráky absolutně bez života. Občas nějaký ten pes, bylo jich tam plno. Pro mě byla dost špatná neúcta k lidskému životu jako takovému. Když je válka, dobře, když se mezi sebou řežou ozbrojené síly, dobře. Ale tady to v první řadě odnáší staří lidé, nemohoucí, ženy a děti. A nejstrašnější zážitek, to byly ty povražděný dětičky, umučený, povražděný, leželo to tam jako housky, jedno vedle druhého, všude. Kulky v hlavě, popálené nožičky.“
Karel Štěpánovský se narodil v roce 1949 v Praze. V dětství mu zemřel otec. Vyrůstal se dvěma mladšími bratry, starala se o ně matka a babička, při dlouhodobé hospitalizaci matky byli bratři v péči tety. Protože pamětník napadl svého otčíma, který matku mlátil, úřady bratry matce odebraly a ti putovali do dětských domovů. Pamětník nastoupil na střední vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Po jejím dokončení studoval na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. Na počátku 70. let nastoupil v hodnosti poručíka k motostřelcům do Domažlic, kde podepsal spolupráci s Vojenskou kontrarozvědkou. Kvůli zdravotním problémům musel přestoupit na Krajskou vojenskou správu do Ústí nad Labem, kde se zabýval spoluprací mezi armádou a školami i brannou výchovou na školách. V roce 1989 odešel na samostatný odbor ministerstva školství. Po roce 1990 se vrátil na Krajskou vojenskou správu v Ústí nad Labem. V roce 1993 se účastnil zahraniční vojenské mise v bývalé Jugoslávii. V roce 2000 byl členem operační sekce generálního štábu Armády České republiky. Do výslužby odešel v hodnosti podplukovníka v roce 2003. V roce 2022 žil v Chomutově. Pamětník mohl být natočen díky podpoře z města Chomutov.
