The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Sternlicht (* 1930)

• narozena 10. února 1930 v Praze jako Hana Neumannová

• pochází z židovské asimilované rodiny žijící v Holicích

• v roce 1940 vyloučena ze školy, poté domácí výuka

• 9. prosince 1942 deportována s rodiči do Terezína

• žila v dívčím domově na L410

• 4. října 1944 s maminkou deportována do Osvětimi

• asi po deseti dnech vybrána na práci ve Freibergu

• od října 1944 do dubna 1945 vykonávala otrocké práce v továrně ve Freibergu

• v dubnu 1945 převezena do tábora Mauthausen

• 5. května 1945 osvobozena v Mauthausenu

• v létě 1945 se vrátila do Holic

• studovala na obchodní akademii v Praze

• aktivní v sionistické skupině Dror, hachšara v Liberci

• v březnu 1949 odjela do Izraele

• žila v kibucu Ha-chotrim, v mošavu Arbel, později v Kirjat Gat

• pracovala jako učitelka ve škole pro postižené děti

Hana Sternlicht říká, že měla štěstí. Její názor se může jevit jako absurdní, protože válku přežila v koncentračním táboře a ztratila během ní oba rodiče. Štěstí však z jejího pohledu znamená například to, že v Terezíně bydlela v dívčím domově, v Osvětimi nezůstala dlouho a v Mauthausenu nedostala tyfus.  

Krásná, ale krátká doba

Narodila se v roce 1930 v Praze jako Hana Neumannová, ale vyrůstala ve východočeských Holicích. Pochází ze židovské, ale v českém prostředí zcela asimilované rodiny, pro kterou platí to, co pro mnoho jiných židovských rodin žijících v předválečném Československu: „Vůbec jsem nevěděla, že jsme Židé, to jsem zjistila až po Hitlerově příchodu. Mluvili jsme samozřejmě česky, slavili jsme všechny svátky, židovství prostě nebylo téma.“ Rodiče provozovali obchod se školními potřebami a papírnictví. O malou Hanu se často starala vychovatelka a svá dětská léta popisuje, stejně jako řada jiných židovských pamětníků, jako „krásná, ale krátká“.    

Krátká proto, že situace Židů se naprosto změnila po okupaci v březnu 1939. Rodinu stíhala protižidovská nařízení a zákazy. Hanu nejcitelněji zasáhlo to, že jako Židovka byla ve svých deseti letech vyloučena ze školy. Tehdy její rodiče zřídili ve svém holickém domku svépomocnou školu nejen pro svoji dceru, ale pro další židovské děti. Za tajnou výuku děti dostávaly také vysvědčení. „Měli jsme ruční práce, kreslení, tělocvik a zahradničili jsme. Celé to trvalo asi jen rok, asi do půlky roku 1942,“ vzpomíná Hana.

V hledišti je Židovka!

Přestože to, že je židovského původu, sama nikdy nevnímala, první setkání s antisemitismem ji zasáhlo tak, že i po letech popisuje tuto příhodu jako bolestnou. „Bylo to už poté, co jsme museli nosit hvězdu a platily všemožné zákazy. V našem kině tehdy dávali Sněhurku a sedm trpaslíků, kterou jsem strašně chtěla vidět. Zákaz nezákaz, do kina jsem šla. Pamatuji si, že před začátkem promítání ke mně přišel pokladník, že musím z kina odejít. Nějaká dívka si mu totiž stěžovala, že v hledišti je Židovka, která tam nemá co dělat, a ona tam s ní nebude. Bylo mu to hloupé a trapné, vrátil mi peníze a já jsem šla domů,“ vypráví Hana Sternlicht. O něco vážnější byla situace, kdy jejího otce někdo udal, že o chvíli porušil zákaz vycházení. „Tehdy ho někdo přičinlivý nahlásil gestapu a tatínek měl zaplatit pokutu, ale on šel raději do vězení. Bylo to nebezpečné, ale otec byl zásadový,“ popisuje pamětnice.

Od podzimu 1941 odjížděly z protektorátu systematické transporty židovských obyvatel. Oba Hanini rodiče pocházeli z početných rodin, takže o téměř jisté deportaci se doma hodně mluvilo. „Rok 1942 byl ve znamení příprav na odjezd. Chystaly se potraviny, deky a podobně,“ popisuje pamětnice. Předvolání do transportu mířícího do ghetta Terezín dostala rodina začátkem prosince 1942. Odjezdu předcházela registrace v Pardubicích. V budově obchodní akademie strávili deportovaní z pardubického okresu dva nebo tři dny a poté odjeli vlakem do Terezína, respektive do Bohušovic, odkud pokračovali pěšky.

Světlé vzpomínky na dívčí domov

Po příjezdu do Terezína byla rodina rozdělena – tatínek bydlel v mužských kasárnách, Hana nejdříve zůstala společně s maminkou a potom se přestěhovala do dívčího domova na L410. „S tím domovem souvisejí moje nejhezčí vzpomínky. Vychovatelky se všemožně snažily nás vzdělávat a vést, vznikla tam přátelství na celý život. S některými dívkami jsem stále v kontaktu,“ vypráví Hana. Jako většina mladých lidí pracovala v zemědělství, vzpomíná na to, že sbírala také lipový květ. Maminka našla místo v lékárně, odkud tajně zásobovala celý dívčí pokoj rybím tukem, a tatínek v oddělení pro volný čas, které organizovalo smysluplné akce, jako například přednášky, kulturní představení a podobně.

V červnu 1944 zažila pamětnice v Terezíně inspekční návštěvu komise Červeného kříže, které předcházela takzvaná okrašlovací akce – z ghetta se vytvořilo jakési „vzorové ukázkové město“ na způsob Potěmkinovy vesnice. „Museli jsme drhnout chodníky, vymalovaly se domy, které tam byly, ale jen zepředu, kudy měla projít ta návštěva. Malé děti mohly ven z ghetta, dostaly kus chleba s marmeládou, a směly ho dokonce sníst. Do výkladů dali všelijaké zboží, jako například hořčici. Ti Švýcaři ještě ani nebyli venku a už se to zase z těch výkladů vybíralo. Dokonce založili banku a natiskli peníze, za které si člověk nemohl nic koupit,“ popisuje pamětnice.

Z Terezína odjížděly pravidelné transporty dál na východ. Nikdo nevěděl přesně kam, přesto se jich všichni báli. Hanu zase jednou potkalo štěstí – onemocněla spálou, takže spolu s rodiči nemohla nastoupit do jednoho z transportů. „To nás nejspíš zachránilo, protože nemocné nebrali, stále se snažili budit iluzi, že vězni odjíždějí na práci,“ vzpomíná Hana. Na konci září 1944 byl do transportu zařazen také její otec. „Měla jsem k tatínkovi silný a hluboký vztah, loučení bylo strašně smutné. Pamatuji se, že jsem maminku i sebe utěšovala, že pojedeme brzy za tatínkem a budeme zase spolu,“ popisuje pamětnice s dojetím poslední setkání s tatínkem. Hana s maminkou byly zařazeny do dalšího transportu, který odjížděl z Terezína 4. října 1944.   

Napravo a nalevo

Asi po dvoudenní jízdě dobytčákem následoval šok: „Když vagony otevřeli, byla už tma a svítily jen reflektory. Za strašného řevu, štěkotu psů a povelů: ,Los!‘ a ,Raus!‘ jsme museli ven. Myslela jsem, že se budu moci nadýchat čerstvého vzduchu, protože vagon byl plný k udušení. Venku ale nebyl čerstvý vzduch, to bylo něco nasládlého, něco divného, hrůza,“ líčí příjezd do Osvětimi Hana. Následovala selekce, kdy o osudu vězňů rozhodovala nejen jejich momentální kondice, ale často i náhoda nebo štěstí. Pamětnice pokračuje: „Museli jsme se řadit do pětistupů, postavit se a pomalu jít. Pohybovali jsme se kupředu a na konci stál doktor Mengele. Pokynutím ruky posílal buď napravo, nebo nalevo. Když jsme se tak přiblížili, vidím, že jedna žena šla doprava a jedna zase doleva. Naivně jsem si myslela, že když nebudu stát vedle maminky, ale vyměním si to s paní z druhé strany, tak maminka půjde na jednu stranu, ta paní na druhou a já pak zůstanu spolu s maminkou. To nefungovalo, samozřejmě.“ Maminka neprošla selekcí, byla zavražděna a tehdy čtrnáctiletá Hana zůstala sama v Osvětimi, ve vyhlazovacím táboře.

Následovala obvyklá osvětimská procedura – dezinfekce, stříhání, holení. Spolu s dalšími byla přidělena na barák, kde dvanáct žen sdílelo jednu pryčnu. Ti, kteří byli v Osvětimi už delší dobu, vysvětlili nově příchozím pravidla táborového přežití: „Starousedlíci nám řekli, že máme sníst všechno, co se dá, a snažit se moc nepít. Já jako naschvál, nevím proč, jsem nejedla vůbec nic, nemohla jsem to polknout. My jsme nebyli rozmazlení z Terezína, ale z té polévky, kterou nám dali, byl cítit písek mezi zuby. To nešlo jíst a pít už vůbec ne. Jen kousek chleba, který jsem dostala, jsem se první noc rozhodla nechat si na snídani a dala jsem si ho pod hlavu. To nebylo dobré, protože ráno tam ten chleba nebyl,“ popisuje pamětnice.

Asi deset dní v Osvětimi strávila z větší části stáním na apelplacu a věčným sčítáním vězňů. Je přesvědčena, že život jí zachránilo to, že ve vyhlazovacím táboře nezůstala dlouho. Spolu s dalšími vězeňkyněmi byla vybrána na práci do Německa. „Na cestu jsem dostala kus chleba a nové šaty. Vyšly na mě letní šaty a asi kvůli tomu, že byly tak tenké, mi dali dvoje. Byl říjen, oblékla jsem si tedy oboje, ale jakmile to zjistila dozorující esesačka, okamžitě mě zmlátila,“ vzpomíná Hana. Vězeňkyně odjely na práci do tábora Freiberg v Sasku, kde pracovaly v továrně na letecké součástky. Původně byly ubytovány přímo v továrně, později vznikl venkovní tábor, odkud pak do práce docházely. Dřely v deseti- až dvanáctihodinových směnách pod přísným dozorcem, který rád a často trestal, a vězeňkyně se bály sebemenšího přestupku. Přesto bylo všechno podle Hany Sternlicht lepší než Osvětim.

Vši a tyfus

Na konci dubna 1945 byl tábor ve Freibergu evakuován před blížící se frontou. Vězeňkyně čekala cesta vlakem kolem protektorátních hranic až do rakouského tábora Mauthausen. To byla konečná v pravém i přeneseném smyslu slova. „Vlak zastavil v Mauthausenu. Cesta do lágru vedla do kopce a to bylo poprvé, kdy jsem si řekla, že je konec, že tohle už nezvládnu. Nějak jsme se přesto dostali do lágru. První, co jsem v lágru viděla, byla hromada mrtvol lidí, kteří v noci zemřeli a ráno je múzlmani vynesli z baráků. Pak nás vzali zase na odvšivení nebo dezinfekci, kdy jsme stáli venku nazí na dvoře. Nakonec nám rozdali nějaké pánské spodky plné vší,“ vzpomíná Hana na poslední dny v táboře Mauthausen, kde se 5. května 1945 dočkala osvobození.

Tyfová epidemie, které po osvobození podlehlo mnoho vězňů, se jí naštěstí vyhnula. Repatriačními autobusy Červeného kříže se vydala do Československa a její první cesta vedla domů, do Holic. „Vylezu z vlaku a koukám, že se nic nezměnilo. Všechno je, jak to bylo, jako by vůbec žádná válka nebyla. Já jsem chtěla křičet: ,Lidi, já jsem zpátky!‘ Ale nepoznala jsem nikoho. Dovlekla jsem se až k našemu domečku a zaťukala jsem na dveře. Otevřela mi nějaká mladá paní, a až když jsem jí vysvětlila, kdo jsem, tak mě pustila dovnitř. Bydleli tam mladí manželé, byli ke mně moc milí, pak mě nechali vykoupat. Potom jsem poprosila, aby zavolali jednu rodinnou přítelkyni, paní Jíšovou. Ta se mě ujala a vzala si mě k sobě. Pomalu jsem se ze všeho dostávala, ale strašně dlouho jsem se neuměla znovu usmát,“ vzpomíná Hana Sternlicht.

Přes Prahu do Izraele

U rodinné známé pamětnice nezůstala dlouho, jen pár měsíců – chtěla si dodělat školu a začít nový život. Přestěhovala se do Prahy, kde bydlela společně s přítelkyní, s níž prožila část válečné anabáze. Setkala se se strýcem Karlem Bermanem, který jako jeden z mála přežil válku, a ten svou neteř částečně podporoval. Rozhodující pro její další život bylo setkání s mladými sionisty – stala se členkou skupiny Dror a místo maturity na obchodní škole, kterou studovala, se začala připravovat na cestu do tehdejší Palestiny, od května 1948 Izraele. „S hnutím jsme zorganizovali několik táborů, chodili jsme na výlety a poslouchali jsme přednášky. Přijížděli šlichim, vyslanci z Palestiny, kteří nám vyprávěli o životě v kibucu a líčili ho v růžových barvách,“ popisuje Hana a upřímně dodává, že odjezd do Izraele zvolila kvůli svému budoucímu manželovi. „Hanuš byl také v hnutí a on chtěl odjet. Vybrala jsem si jeho, ne Izrael, ale začali jsme se chystat k odjezdu společně,“ popisuje. Následovala hachšara, přípravný kurz, v Liberci a v březnu 1949 pamětnice legálně odjela se sionistickou skupinou do Izraele.

Podmínky v kibucu Ha-chotrim nebyly tak ideální, jak je popisoval emisar. „Místo truhlářské dílny, o které básnil před manželem, tam byl stůl a pár starých strojů, ale co se dalo dělat. Nakonec muž pracoval v kovárně,“ usmívá se pamětnice. Haně život v kibucu nevyhovoval, ale hlavním důvodem odchodu bylo to, že chtěla vychovávat své děti sama, a ne v kolektivním zařízení. Z kibucu odešli, usadili se s manželem v mošavu a od roku 1962 žijí v Kirjat Gat. Vychovali dvě děti, Hana pracovala ve školce a později dlouhá léta jako vychovatelka dětí s postižením ve speciální škole. O dění ve své vlasti se zajímala, tehdejší Československo navštívila po dlouhé době nakrátko ještě za komunistického režimu a po roce 1989 přijížděla častěji. Jejím domovem je však Izrael, i když s úsměvem upozorňuje: „Klidně žít se tady nedalo nikdy.“