Anna Stibalová

„Tak když vybouchl Černobyl, to bylo, tuším, v dubnu 1986. A v tu dobu jsem ležela v Ústí v porodnici a dozvěděli jsme se to vlastně i od lékařů, protože nám zakázali pít mlíko. A je to z toho důvodu, že vlastně radiace se dostane na louky a s tou trávou to sežerou kravičky a ta radiace se dostává do mlíka. A jinak z rádia, ale to jsme se nedozvěděli skoro nic.“

„Já se ještě vrátím k tomu roku 1968. Já jsem to teda až tolik nezažívala, ale vlastně ti mí starší sourozenci. Ta nejstarší, ta už tenkrát dělala v porcelánce a pamatuju si, že běžela po schodech a přiběhla do ložnice k rodičům, zapla rádio. A to bylo někdy kolem půl pátý a bylo tam to hlášení, že nás jako napadly ruský vojska. A vím, že sestra měla hroznej strach, jestli nebude válka, protože se ten rok chtěla vdávat. Bratr 1. srpna 1968 narukoval na vojnu. Takže o toho se rodiče taky strašně báli. On byl u Klatov a tam vlastně byli jako zakopaný, měli připravený lehký děla, tam se byl táta na něj podívat. Takže měli strach, aby nemusel narukovat do Ruska, protože tam skutečně jako některý vojáci odcházeli do toho Sovětskýho svazu. A ta mladší, nejmladší z těch třech, ta byla v tu dobu na Ostravsku a měla strašný problémy se dostat domů. Protože v Praze hlavní nádraží, všechno to bylo ucpaný, vlaky nejezdily, takže to byl největší strach rodičů. Já jsem to nezažívala, já jsem, ve dvanácti letech víte houbelec. Ale vím, že jako ta mamka měla strach, a dokud nepřijela ta sestra domů, tak snad ani nespala. Takže to byl ten šedesátej osmej, to na tom bylo to špatný.“