„Po náletu jsem šel říct mamince, že se mi nic nestalo. Jestli jsem s maminkou mluvil u dveří dvě minuty. Šel kolem tehdejší protektorátní policista, pan Henz, a říká: ‚Já bych s tebou potřeboval mluvit, mohl bys jít se mnou?‘ Já mu věřil jako sousedovi a odvedl mě tady do Michle na policejní stanici, tam mi dal dva policisty a šel jsem směr Pečkárna. Dodneška nezapomenu, druhé poschodí, číslo místnosti 24. Jakoby čtyřiadvacátý ročník se mi hodil. No tak vyšetřování, já bych vám nechtěl, ani nebudu mluvit, nerad o tom mluvím. Většinu zubů jsem měl netknuté, a dneska už mám všechny umělé, protože jsem je nechal tam. První vyšetřování, to je vždycky, abyste byl měkčí, tak to začalo takovým ostřejším vyšetřováním. On mi říká: ‚Jak to, že jste utekl a odkud?‘ Já mu říkám: ‚Já utekl z Köthenu.‘ To jsem riskoval. ‚Továrna byla rozbombardovaná a my jsme se měli po deseti měsících vracet. Já jsem tu nastoupil do Junkersky.‘ Tak oni prověřovali, Junkerska prohlásila, že tam dělám, a volali na pracák a pracák řekl: ‚Ano, on byl poslán do Junkers Köthen.‘ Neměli jiný zprávy. Já nevím, proč ten policista mě jim dal, jenom proto, že věděl, že jsem utekl z reichu, nebo co? To já nevím dodneška. On už je mrtvý taky. Tak jsem se dostal zase zpátky a bohudíky nic nezjišťovali.“
„Tehdy přišel bratr Novák, to byl náš náčelník jednoty z Podmokel. Tak mi tehdy říká: ‚Hele, máš režijku, můžeš mi někdy někam zajet? Máš to vlakem zadarmo.‘ Tak jsem s tím souhlasil. Brzy, ani ne za měsíc, mě o obdobnou akci požádal bratr Zelenka, to byl náčelník Krušnohorské Kukaňovy župy. Za války potom používal krycí jméno Hajský, možná že jste někdy o tom slyšel. Tak jsem jezdíval tam, kam mě poslali, nebo podobně. To trvalo až do heydrichiády, tu už jsem prožíval tady v Praze. Zrovna když tam bojovali proti našim parašutistům u kostela, tak jsem akorát přicházel na Karlák, protože jsem tehdy šermoval za Slavii, když jsem se vracel, tak jsem šel přes Karlák, už nás vyháněli. Pozorovali jsme, co je, a viděli jsme jen střelbu a využívání těch hasičů a podobně. Přišel jsem a bratr Kapka, to byl bývalý sokol, který nás učil šerm, přešel s námi do té Slavie, tak mi říká: ‚Hele, pokud něco víš, na to zapomeň, nikde jsi nic nedělal, nic nevíš.‘ Tak jsem si říkal, co je, a došel jsem ve styku a dozvěděl jsem se, že existuje tzv. skupina tady v michelské sokolovně, která se jmenovala Ilegální skupina sokola Zelenky-Hajského. To byl právě ten náš náčelník. Oni prováděli ukrývání, zabezpečovali, Zelenka-Hajský zajištoval i to ukrytí parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje. Tím jsem jako přestal, zapomněl, pokračoval jsem a ve třiačtyřicátém jsem maturoval.“
„Mistr mě udal, že podporuju tam nahoře, přes otvor, co byl ponechán jako větrací, že tam dávám potraviny koncentráčníkům a podobně. Tak mě sebralo gestapo, ale ty dva vorarbeiteři [předáci] se tam sebrali a zajišťovali [myslí zřejmě ‚přimluvili se‘], takže jsem nakonec nebyl zavřen přímo do koncentračního tábora v té Díře [Dora u Nordhausenu], ale do tzv. Bummelandlager. To byl pracovní tábor, který ale byl k té Díře, dělali jsme dál v té Díře, akorát že jsme měli ten tzv. Straatanzug [zřejmě odlišný oděv]. Došlo k tomu až v únoru roku 1945, kdy byl nálet na Nordhausen. Kluci, co mě znali z Junkersky, mi půjčili civil. Říkali, znáš to, umíš německy, tak půjdeš. Protože právě ten Klaidamayer, ten vorarbeiter, tehdy ještě než mě zavřeli, říkal: ‚Hele, když budeš někdy chtít utíkat, tak pamatuj, jedině po frontovém pásmu, protože tam se těžko kontroluje.‘“
„Když jsme tam přišli, tak jsme dostali, máme jít nahoru, tam, co je dneska metro Kačerov. Přišli jsme tam, bylo tři čtvrtě na dvě, byly pokácené stromy a na tom hlína a cihly. Nedá se tomu říct barikáda, tomu se spíš říká vojenský zátaras. Velel tam tomu bývalý ruský legionář. Byli jsme vysláni 5. května dolů do dolní Krče, kde byla továrna Flora, na ovoce. Tam byli rozmístění Němci. Přijela protektorátní policie na koních a říkali, že to tam převezmou. Tak jsme se vrátili na barikádu do toho prostoru. Tam nám střílel z baráku nějaký Němec do zad, to už se dalo krýt. V noci jsme slyšeli, 6. května, kolem třetí hodiny, nevěděli jsme, co to je, to jelo tam dole u dolní Krče podle Vltavy. Dopoledne, nevím přesně, hodinky jsem neměl, mezi devátou a desátou hodinou, pamatuju si, že tehdy rozhlas volal, že je zastavení paleb, do hovorů s Frankem. Tak se to zastavilo a přijely tam tanky po tehdejší Budějovické ulici a zrovna tam byla ta zatáčka nahoru na Pankrác. Velitel říká: ‚Zastavili, ty umíš německy.‘ Vzal bílý prapor a šli jsme, říkal: ‚Budeš dělat překladatele.‘ Šel jsem s ním. Tak jsme mu to říkali, ale v době, kdy jsme s ním mluvili, tak bylo zase seshora vystřeleno a on: ‚Co to říkáte, vždyť po nás střílí!‘ Říkám: ‚To není pravda, to je Němec, který střílí nám do zad. Jestli chce zastřelit mě nebo vás, to já nevím.‘“
Antonín Štícha se narodil v roce 1924 v pohraničních Podmoklech nad Labem. Když mu bylo čtrnáct let, musel i s rodinou pohraničí opustit. Odstěhovali se do Prahy, kde pamětník, stejně jako v Podmoklech, chodil do Sokola. Za války dělal spojku, vozil vlakem tajné zprávy a materiály. Po maturitě v roce 1943 byl totálně nasazen v továrně Jawa a později byl odvezen na práci do Německa. Po dvou měsících byl obviněn, že dává jídlo vězňům z koncentračního tábora, kteří byli do továrny přiváženi na práci. Zatklo ho gestapo, ale po přímluvě dvou nadřízených byl místo do koncentračního tábora odvezen do tábora pracovního. Po náletu na továrnu získal od kamarádů civilní oděv a utekl zpět do Československa. V Praze se skrýval ve Vysočanech, ale po udání byl zatčen a odveden k výslechu. Podařilo se mu však dokázat, že je zaměstnán, a byl propuštěn. Dál se skrýval až do začátku Pražského povstání, kterého se aktivně účastnil v rámci 1. praporu střelce Jana Čapka. Po válce absolvoval vojenskou akademii a v armádě působil až do důchodu. Plukovník Antonín Štícha je dodnes činný v několika veteránských spolcích a organizacích.
