The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Štichauerová (* 1935)

• narozena 14. května 1935 v Pardubicích

• zažila příjezd žen a dětí z vypálených Ležáků do Pardubic kolem jejich bydliště - hostince U Zeleného stromu

• příběhy lidí, kteří pomáhali parašutistům ze skupiny Silver A

• vzpomínky na tři nálety anglo-amerického letectva na Pardubice

• po válce vystudovala střední zdravotnickou školu

• roku 1954 začala pracovat jako zdravotní sestra

• od roku 1997 provádí návštěvníky pardubického zámku

Anna ŠTICHAUEROVÁ

narozena: 14. 5. 1935 v Pardubicích

zpracovala: Teresa Babková

datum natáčení: 31. 3. 2012 (Pardubice)

Gestapáci se chodili bavit k našemu domácímu

Každá zrada má své následky

Jedna ze vzpomínek pamětníků připomínající události 20. století v Pardubicích a okolí se týká doby, která následovala po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Těch, kteří by mohli o odboji proti německé okupaci vyprávět, je málo. Přímí účastníci, kteří parašutistům ze skupiny Silver A pomáhali, byli popraveni na Zámečku nebo posláni do koncentračních táborů. Členové výsadkové skupiny Silver A zemřeli již v roce 1942. Velitel skupiny, nadporučík Alfréd Bartoš, se smrtelně postřelil ve Smilově ulici v Pardubicích, když se snažil utéct gestapu. Zemřel 22. června v pardubické nemocnici. Zástupce velitele, rotmistr Josef Valčík, se po atentátu skrýval spolu s dalšími parašutisty ze skupiny Anthropoid (rotmistři Gabčík a Kubiš) i skupiny Out Distance ve sklepní kryptě kostela v Resslově ulici v Praze. Dne 18. června 1942 byli zastřeleni, nebo si vzali život vlastní rukou. Šifrant a radista, desátník Jiří Potůček, byl 2. července 1942 zastřelen českým četníkem poté, co vysílením usnul v lese u Rosic (nedaleko Pardubic). Svému osudu neunikl ani tím, že opustil svůj úkryt v domku hlídače lomu v Ležákách a přesunul radiostanici Libuše do Bohdašína. Nepomohlo mu ani to, že se ukryl v Končinách u Červeného Kostelce a 30. června 1942 se mu podařilo z obklíčení gestapa u sedláka Antonína Burdycha prostřílet a utéct.

Německá odveta za atentát byla pro Čechy nemilosrdná. Během represálií byly dne 10. června vypáleny Lidice. Gestapo shánělo další pachatele atentátu, k odkrytí skupiny Silver A jim pomohla výpověď Karla Čurdy a Viliama Gerika (skupina Zinc). Následně, dne 16. června, začalo zatýkání na Pardubicku. Gestapu se podařilo zjistit adresy konspiračních bytů, které používal Alfréd Bartoš. K odhalení detailů operace pomohl také s precizností vedený Bartošův archiv. Další vlna zatýkání a popravy na Zámečku na sebe nenechaly dlouho čekat. Za pomoc parašutistům byli potrestáni i obyvatelé Červeného Kostelce. V souvislosti s působením skupiny byla Němci 24. června vypálena obec Ležáky.

Hoří Ležáky

Anně Štichauerové tehdy bylo sedm let. Její maminka byla v domácnosti. I muži tehdy sháněli práci těžko, a proto bylo hodně žen v domácnosti. Otec pracoval v pardubických Kávovinách, říkalo se jim podle jména zakladatelů Frankovka. Založili ji Johann Heinrich Franck a Robert Franck v roce 1896. Náhražka klasické zrnkové kávy - cikorka a obilná káva - byla v meziválečném období velmi žádaná.

Po obsazení Pardubic Němci Annu Štichauerovou nedaleko kasáren přejelo vojenské auto, dva roky ležela v nemocnici. Amputace nohy nakonec naštěstí nebyla nutná.

„Náš domácí byl bývalý námořní důstojník, měl ušetřeno hodně peněz, a když odešel do důchodu, koupil si zájezdní hospodu U Zeleného stromu. My jsme bydleli v bytech, které nechal přestavět ze stájí. Nebyl to špatný člověk, ale snažil se mít za každé doby dobře. Často za ním chodili na návštěvu dva členové gestapa, neustále se tam popíjelo a oslavovalo. Oba se zúčastnili vypálení Ležáků. Dne 24. června roku 1942 přijela kolona nákladních vozů přikryté plachtami. Ti dva (gestapáci), kteří se chodili bavit k našemu panu domácímu, byli zrovna u něj. My jsme se museli jít na tyto vozy na silnici podívat. Bylo to špatné, z vozů naříkaly ženy a děti. Pamatuji si, že z protějšího domu vyšla paní, která když slyšela, jak děti naříkají, zašla do domu a na tácku přinesla chléb, mléko, nějaký salám a podávala jim to. Z auta vylezl gestapák a hrozil jí pažbou pušky, až jí tácek vyrazil z ruky. Takže to dětem ani ženám nemohla dát. Její manžel vyběhl z domu, měl obavu, že ji také odvezou a dají k lidem z Ležáků. Bylo to šokující, ale nikdo nevěděl, co se děje. Poté přijel od Chrudimi pán na koni a křičel: ,Hoří Ležáky.‘ Tušili jsme, co asi osadu postihlo.“

„Nedaleko nás bylo krematorium, večer ho obklíčili němečtí vojáci a začali vozit popravené lidi z Ležáků. Podle vyprávění v osm hodin večer začali mrtvoly vozit, trvalo to celou noc. Hlídali, aby nikdo popel neschoval. Správce krematoria Antonín Šafařík i přesto nějaký ukryl. Jejich popel je vystavený v Ležákách.“

Jak již bylo zmíněno, na rohu Smilovy a Sladkovského ulice se zastřel Alfréd Bartoš, když ho pronásledovali dva gestapáci. „Nechtěl se jim dostat do rukou živý. Moje tchyně šla zrovna z kina Jas a viděla, jak tam náhodně postřelili nějakého návštěvníka kina.“

Stanné právo bylo v celém Protektorátu Čechy a Morava vyhlášeno 29. května 1942 a trvalo do 3. července. Popravy se na Zámečku konaly ještě dne 9. července, vztahovaly se na osoby odsouzené ještě před 3. červencem. „Stanné právo znamenalo, že nikdo nesměl u sebe přechovávat nehlášenou osobu, muselo být zatemněno a večer se lidé nesměli pohybovat v ulicích. Kdo poslouchal Londýn a prozradilo se to, byl zastřelen. Také byl zastřelen ten, kdo schvaloval atentát na Reinharda Heydricha a někdo ho udal. Každé ráno byla vyvěšena na kasárnách (Fučíkovy, Masarykovy kasárny) cedule, kdo byl předchozí večer na Zámečku zastřelen. Mně bylo sedm let, rodiče se o tom ze strachu přede mnou raději nebavili, mezi lidmi bylo mnoho zrádců. Rozhlas jsme poslouchat nemohli, neměli jsme elektřinu. Z doslechu vím o jednom pánovi, který pracoval v Kávovinách a byl popraven za poslech zahraničního rozhlasu.“

Paní Štichauerová zná příběhy všech lidí, kteří skupině Silver A pomáhali. Zmiňuje příběh rodiny Krupkových, tedy Hany Krupkové, rozené Zikové, a jejího manžela Václava Krupky i její přítelkyně Taťány Hladěnové, rozené Vranešičové, a jejího manžela Františka. Nezapomněla zmínit ani rodiny Janáčkových, Švadlenkových nebo učitelku Ludmilu Malou, učitelku Věru Jumplovou, manžele Konvalinkovy nebo dětského lékaře Bartoně. S dcerou pana Františka Vaška, kterému patřil lom v Ležákách, chodila do školy. Po válce se opět staly spolužačkami. „Pan Vaško má pamětní desku Na Spravedlnosti, paní Vašková se z koncentračního tábora vrátila, ale nikdy o tom nechtěla mluvit. Ludmila Malá, která s parašutisty spolupracovala, si vzala cyankáli, když jí členové gestapa bušili na dveře.“ Mnohé z příběhů zná paní Štichauerová z dětství, některé z vyprávění, zbytek z knih.

„Nemůžeme všechny Němce házet do jednoho pytle. Když zabírali Němci Sudety, začali štvát Němce proti Čechům. Vzpomínám si na vyprávění jedné rodiny ze Sudet, která se ze Šumavy musela odstěhovat. Na sudetoněmeckém setkání po projevu Konrada Henleina, ve kterém zmínil, že za všechnu bídu mohou Češi, se otec této rodiny přihlásil a řekl, že Češi dřou bídu s nouzí také. Tím byl označen za zrádce německého národa a zastánce Čechů. V noci jim házeli do oken kameny a hrozili fyzickou likvidací. Díky synovi, který sloužil u wehrmachtu, dostali provizorní byt naproti nám. Navštěvovali nás, měli jsme jednu místnost, tak jsem všechno slyšela. Jejich syn, německý voják, za nimi chodil. Pak pro ně sehnal byt naproti Zámečku, slyšeli všechny výstřely z poprav. Paní se z toho zhroutila, nepomohlo ani jejich přestěhování do centra Pardubic.“

Život do konce války

Zbytek války nazývá Anna Štichauerová dobou temna, „museli jsme mít kvůli letadlům zatemněno. Majitel hostince se svými hosty často slavil, hodně se pilo a bývala i pečená husa. My jsme mnohdy přes hluk nemohli spát, ale museli jsme být zticha. Mamince občas došla trpělivost. Jednou k domácímu zašla a před hosty mu vynadala. Domácí se jí druhý den omluvil a přinesl jí dvacet vajec. Napomenul ji však a připomněl jí, že to bylo nevhodné, protože členové gestapa umí česky.“

Sídlo pardubického gestapa bylo za války v dnešním sídle krajského úřadu. „Od roku 1939 zde byl šéfem Gerhard Clages. Za své činy v Pardubicích byl povýšen do Maďarska, kde byl zapojen do akce úplné obsazení Budapešti. Na konci války ho prý zabil granát.“

V roce 1944 se staly Pardubice cílem tří náletů anglo-amerického letectva, které měly vyřadit z provozu místní rafinérii minerálních olejů a letiště. Během tří náletů, k nimž došlo 22. července, 24. srpna a 28. prosince, zahynulo necelých tři sta lidí, zničeno a poškozeno bylo kolem devíti set domů.

Po válce

„O našem domácím se říkalo, že býval na Zámečku i v době poprav, ale nedokázalo se mu to. V roce 1945 ho vyslýchali, zavřeli ho a sháněli se svědci. Nic se mu neprokázalo, chtěl se mít dobře a dobře se měl, Němci k němu vozili pití. Po válce se se svou ženou rozvedl a vzal si služku, se kterou odešli do Německa. Můj otec ho potkal později někde v pohraničí, dožil se vysokého věku.“

Anna Štichauerová po válce dochodila obecnou školu a poté studovala na střední zdravotnické škole. Po maturitě v roce 1954 začala pracovat jako zdravotní sestra. Do důchodu odešla v roce 1990. V roce 1997 se přihlásila na kurz průvodců a od té doby provádí návštěvníky pardubického zámku.