The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Štogr (* 1957)

• narozen 24. května 1957 na Kladně

• v roce 1980 založil a vydával samizdatový časopis Možnost

• v roce 1980 se oženil s Jarmilou Štogrovou, rozenou Doležalovou, signatářkou Charty 77

• pracoval jako čerpač vrtů pro Vodní zdroje

• ve svém dejvickém bytě pořádal semináře, distribuoval samizdatové časopisy i knihy

• účastník pražských demonstrací během Palachova týdne i sametové revoluce

• v roce 1990 tajemníkem obvodního národního výboru

• spoluzakladatel společenství Regula Pragensis

• v roce 2022 žil v Litoměřicích

Josef Štogr odmítal stereotypní život v normalizovaném Československu – vystudovat, pracovat ve stabilním zaměstnání a stát se přisluhovačem režimu: „Existoval i jiný přístup ke světu. Nebylo potřeba žít tak, jak vám život linkují,“ říká. Nakonec pracoval v maringotce jako čerpač – aby se mohl věnoval samizdatu.

Dělaly se vylomeniny

Josef Štogr se narodil 24. května 1957 v Kladně jako druhé dítě manželů Štogrových. Již v raném mládí se s rodinou odstěhoval do Prahy. Jeho otec Josef Štogr st., který se narodil roku 1923 v Kladně, před druhou světovou válkou pracoval jako mašinář párových lokomotiv v podniku Poldi Kladno. Po roce 1945 našel zaměstnání v chomutovských železárnách. Zbytek profesního života strávil na různých dělnických pozicích. Členem Komunistické strany Československa (KSČ) byl až do invaze vojsk Varšavské smlouvy (stejně jako jeho žena).

Matka Danuše Štogrová, rozená Brabcová, se narodila roku 1925 a pocházela z Rakovnicka. Během druhé světové války byla totálně nasazena na práci v Rakovníku a později v Chomutově. Původně pracovala jako úřednice, poté byla delší dobu v domácnosti a zbytek života strávila v různých dělnických profesích.

Josef Štogr prožíval první roky života na kladenském sídlišti Rozdělov a na chalupě poblíž Nového Strašecí. Vzpomíná, že v polovině šedesátých let existovala v pražských Bubnech, kam se s rodinou přestěhoval, parta mladých lidí, která dělala různé vylomeniny. Tím by se možná tolik neodlišovala od dnešní mládeže, ovšem tehdy došlo k tomu, že na Řezáčově náměstí v Holešovicích údajně hajlovala a to ovlivnilo jejich budoucí osud: „Obvinili je ze strašného násilí proti socialismu a odsoudili je. Všichni byli vyhozeni ze škol. A jeden z kluků, co tam byli, se shodou okolností jmenoval Viktor Faktor.“ Ten se později stal důležitou postavou pro formování Regule Pragensis, tedy Řehole Pražské, která dodnes pořádá společensky prospěšná setkání.

Pracovali jsme v maringotce

Ohledně osoby Viktora Faktora je nezbytné uvést, že z Československa emigroval, žil ve Švédsku a ve Švýcarsku a v roce 1973 se vrátil na amnestii. Díky pobytu v zahraničí nasbíral spoustu kontaktů, které následně využil pro samizdat. V Československu se pak dozvěděl o možnosti práce v maringotkách, ve kterých byli zaměstnáni čerpači Vodních zdrojů. Jednalo se o týdenní rutinu mimo domov, po které následoval týden klidu: „To vyhovovalo lidem, kteří nenáviděli píchací hodiny – že musíš chodit od někdy do někdy. S kluky jsem se seznámil a v maringotce jsem už zůstal. Asi třetina nově příchozích z maringotky odešla během tří měsíců, protože ráno vstaneš, jsi sám, něco si obstaráš a každé tři hodiny máš něco změřit a napsat nějaké papíry. Díky tomu přečteš během tří měsíců všechny knížky, na které jsi nikdy neměl čas, a přemýšlíš o všech věcech, na které jsi nikdy neměl soustředění. Ale pak začneš chlastat, anebo začneš bláznit,“ vypráví.

Josef Štogr se vyučil dřevomodelářem, v roce 1979 se přestěhoval do Tábora, kde se v roce 1980 oženil s chartistkou Jarmilou Doležalovou. Poté se přestěhovali do Prahy. Ve zmíněné maringotce se Josef Štogr naučil číst a psát samizdat. Režim měl nastavený pravidelně na dvě hodiny čtení: „Pak by se člověk přepálil. Naučil jsem se to, co jsem pak v Reguli potřeboval. Člověk nemá tlačit na pilu. Nemusí na všechno spěchat. Může být sám se sebou, nepřepínat se a v tom byla maringotka úplně skvělá.“ Josef Štogr byl v maringotce od roku 1982 a strávil zde celkem sedm let. Samotu si částečně užíval, ale někdy byla skličující. 

Naše činnost byla neambiciózní

Po celou dobu natáčení Josef Štogr zdůrazňuje, že jeho činnost, ale také aktivity jeho kolegů neměly žádnou ambici. Pamětník vydával časopis Možnost a jeho přátelé publikovali časopis Kašpar, ale v žádném případě nechtěli být kariéristi a nechtěli se předvádět: „My jsme se vždycky snažili otevírat se pro nejrůznější podivíny, kteří přináší něco, co ti druzí často nevidí. My jsme to dělali proto, že sami víme, že přinášíme něco, co ti druzí nevidí. To je snad jediná ambice, která tam byla. Jinak všichni chtějí na světě něčeho dosáhnout a mají nějaké představy, jak se uplatní. Tohle společenství bylo mimořádné v tom, že se vůbec nechtělo uplatnit. Z toho lze pochopit Regulu. Přitom se nejednalo o nějaké bonvivánství. Viktor byl neuvěřitelně pracovitý. Bylo tam spoustu lidí, kteří opravdu pracovali a bavilo je to,“ přibližuje. Do party Viktora Faktora patřil také Jiří Schelinger, známý český rockový zpěvák, který ve 30 letech utonul v Dunaji.

Pořádali jsme bytové semináře, množili samizdaty

Strýc Jiří byl mezi prvními signatáři Charty 77 a žena Jarmila ji podepsala ještě v roce 1977. Josef Štogr tak byl z chartistického prostředí: „Já jsem se znal s Jiřím Brabcem, takže jsem měl samizdat od Jiřího a pak jsme ho distribuovali po Čechách. Zabýval jsem se hlavně mimopražskými okruhy, a to Ostravským, Olomouckým, Plzeňským a Táborským krajem. Tím neříkám, že to byla nějaká selanka, když nám bouchali policajti na dveře a chtěli Jarmilu odvézt na soud. Jinak jsme ale od našeho bytu měli otevřené dveře a byla u nás spousta lidí z vysokých škol. Petr Rezek měl u nás kantovský seminář. Tyto věci se odehrávaly u nás také. V Praze jsme ale spíše využívali společenské příležitosti a politicko-samizdatové náležitosti jsme směřovali ven. Praha tím byla přesycená. My jsme byli v centru dění, ale bylo pro nás strašně důležité vynášet ty věci do různých koutů České republiky,“ uvádí.

Josef Štogr tak distribuoval časopis Možnost, Lázeňský host i různé samizdatové knihy. Do Lázeňského hostu také přispíval a žena Jarmila měla na starosti obálku časopisu. Josef Štogr vzpomíná, že v roce 1981 kvůli problémům s režimem dokonce uvažovali o emigraci: „Seděli jsme doma a říkali jsme si: ‘Všichni chtějí utéct, my tady jenom napíšeme papír a odstěhujeme se do Rakouska. Nepojedeme tam?’ Bylo to takové dost drsné. Pětileté tresty padly tři, ostatní byli vyšetřováni na svobodě. Ale nakonec jsme řekli, že nepojedeme.“

V bytě na Národní obrany v pražských Dejvicích se Josef Štogr stýkal se spoustou osob a pro policii bylo velice těžké jeho kontakty kontrolovat. To se dělo i díky falešným vazbám, když se některé kontakty jenom „naťukly“. Někdy se však situace vyvinula nešťastně. Například překladatel Šenkeřík četl v metru samizdat a do bytu Štogrových přivedl policii. Všechny samizdaty tak kvůli incidentu musely být zabaleny do igelitu a roznesené po světlících.

Měli jsme se rozejít, tak jsem se rozešel

Pamětník se od samého počátku účastnil procesů spojených se sametovou revolucí. Byl aktivní během Palachova týdne i na demonstracích na Václavském náměstí v listopadu 1989. Během následného vyšetřování se zachoval – podle svých slov – přesně v duchu Regule: „Říkali mi: ‘A vy jste byl na manifestaci?’ ‘Ne, ne, já jsem byl na demonstraci.’ ‘A slyšel jste, že máte opustit Václavské náměstí?’ Já jsem říkal: ‘Jo, oni říkali: Rozejděte se.’ ‘A vy jste...?’ ‘A já jsem se rozešel.’“

Kvůli účasti na demonstraci měl zaplatit pokutu 500 korun, ale to odmítl. Když se v únoru 1990 stal tajemníkem obvodního národního výboru, našel celkem 60 demonstrantů se stejnou pokutou z Václavského náměstí. Jako tajemník chtěl všechny pokuty zrušit, ale všichni onu částku na místě zaplatili. Paradoxně se jednalo i o omyly, protože demonstranti měli lístky třeba do Národního muzea a jejich zatčení s demonstrací nutně nemuselo souviset: „Trošku to vypovídá o českém národě. Všichni byli hrozně stateční, ale měli zadní vrátka. A přes zadní vrátka zaplatili všichni těch 500 korun a to nabylo právní moci,“ říká.

Vznik Regule Pragensis

Regula Pragensis vznikla po roce 1990, ale již dva roky předtím se společenství scházelo u Milana Schelingera, bratra Jiřího Schelingera, aby dali dohromady pravidla: „Uvažovali jsme o společné formaci, aby nebylo možné pravidla překračovat, kdykoli se zachce,“ dodává.

Jedinými zaměstnanci Regule byl Viktor Faktor a Jarmila Štogrová. Společenství mělo své zdroje a pořádalo společenské, filozofické, kulturní nebo vzdělávací akce, ale také se zadávaly zakázky pro chráněné dílny. Josef Štogr mohl jako tajemník národního výboru rozhodnout, kdo dostane agitační střediska a Regula Pragensis tak dostala středisko na pražském Hládkově. Byla podepsána nájemní smlouva a Regule zde pak působila celkem 20 let. Se svou ženou mimo jiné pořádal filosofické a kulturní semináře a další akce pro středoškolské studenty i pro veřejnost. Organizoval také pouti po Čechách.

K činnosti v maringotce se Josef Štogr a jeho kolegové vrátili, protože jim chyběla. Po roce 1995 se však společnost podle Josefa Štogra překlopila do konzumní a meritokratické společnosti a tato společenská nálada nebyla pro Reguli vhodná. Roku 2017 odešel do důchodu a v současnosti (2023) žije publicista, filozof a básník Josef Štogr se svou ženou Jarmilou v Praze a mají spolu dva syny, Jakuba a Antonína.