The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Stoklasa (* 1933  †︎ 2017)

• narozen 20. dubna 1933 v Horních Počernicích

• jako malý zažil prohlídku gestapa po heydrichiádě

• po válce nemohl studovat, protože otec před válkou odjel pracovně do Německa a byl proto nařčen z kolaborace

• od mládí se věnoval divadlu, nejprve jako herec, později jako režisér dětského souboru

• v roce 1975 nechal zahrát v sále místního divadla Žebráckou operu Václava Havla

• zkušenost s amatérským divadlem v podmínkách totalitního státu

Vladimír STOKLASA

 

Kluci a holky, já vám držím palce, aby vás do rána všechny nezavřeli!

 

Vladimír Stoklasa se narodil 20. dubna 1933 v Horních Počernicích, kde pak strávil drtivou většinu svého života. Již od mladých let se zajímal o divadlo a brzy se stal aktivním hercem. Po několikaleté zkušenosti s prkny, která znamenají svět, začal řídit celé hornopočernické divadlo jako režisér.

 

Dětství v Horních Počernicích za války

Ještě jako dítě měl ale svou rodnou ves spojenou s jinými zážitky. Dětstvím pro něj byla ulice, neboť právě zde trávil většinu svého volného času s kamarády z okolí. Jejich oblíbenou hrou byly tzv. rybníčky. „Když začalo pršet, tak jsme dělali rybníčky. Ulice tehdy nebyly asfaltové, ale hliněné, tak to šlo dobře. Já, který jsem bydlel na vrchu, jsem vždy udělal ten svůj, a když byl plný, tak se proboural a tekl dolů, kde proboural další a pak další a další, až se to celé dostalo dolů do zatáčky, kde to někomu vteklo do sklepa. Takže mé dětství, to byly takovéto rošťárny.“

Kromě toho ale i jeho rodina pociťovala německou okupaci. Mezi jejich sousedy patřila i rodina Khodlova, která pomáhala odbojářům z operace Anthropoid. „Ti pomáhali parašutistům ukrývat padáky. Ty padáky dali do rakve a vynesli je ven jako mrtvolu. Ale v jejich domě bydleli také Jelínkovi, což byli jinak dobří lidé, ale ta manželka je údajně udala. Takže všichni tři Khodlovi skončili v Osvětimi. V té době prohledávali Němci celý blok domů v jejich okolí. Tak přišli dva důstojníci i k nám a prohledávali nám byt. Naštěstí maminka s nimi mohla mluvit německy. Zeptali se, co to tam máme za schovaný kufr, a matka jim vysvětlila, že patří sestře, která je od roku 25 ve Francii. Protože neměla klíče, tak s ním jen zatřásla a zacinkalo jen nádobí, takže mávli rukou a odešli. Ale pak jsme se dozvěděli, že kdyby bývali u někoho něco našli, vybrali by celý blok a jeli bychom.“ Z té doby vzpomíná i na barona Špačka a Stárovy, rodinu velkostatkáře, kteří místním pomáhali přežít tím, že jim dávali alespoň základní potraviny.

 

Proč nemohl studovat

Celá rodina naštěstí válku přežila bez větší újmy. Horší osud pak ale čekal na tatínka. Ten se odstěhoval v roce 1938 za prací do Německa, a když začala okupace, nemohl se už vrátit zpátky. Po roce 1945 ho proto někteří obviňovali z kolaborace, protože do Německa odešel dobrovolně. Naštěstí nedošlo k žádnému násilí ani k trestu, ale jeho syn, Vladimír Stoklasa, kvůli tomu nemohl studovat. O to více se proto upnul na divadlo.

 

Jak se dostal k divadlu

Na vojně v Českých Budějovicích se pamětník často točil okolo divadel a rád chodil do zákulisí a na zkoušky pozorovat, jak se celé představení připravuje. Ke svému prvnímu přímému zapojení se ale dostal spíše náhodou. „Můj kamarád Jarda Žebrů nastudoval Ideálního manžela. To je nádherná Wildova salónní komedie, úžasný humor, anglický vtip. A já se přišel podívat na zkoušku a shodou okolností se do divadla donesla zpráva, že hlavní představitel Lorda Chilterna onemocněl zápalem plic. Za týden se mělo hrát. A já se tam objevil a všechny ženské, které se tam přehrabovaly v kostýmech, se na mne vrhly: ,Dádo, vem to!‘ A já nevěděl, o co jde. Ale ony mne uklidňovaly: ,Ty to zvládneš, neboj se!‘ Knížku si holky vzít z ruky nedaly a prostě mě ukecaly. A já vořech řekl jo!“

I když si tím přisoudil roli, která je na scéně od začátku do konce hry, dokázal se ji za týden naučit. Přesto se nakonec představení podobalo spíše frašce než anglické komedii: „Lidi se řehtali v jednom kuse, protože to byla sranda non plus ultra. Ne kvůli tomu Wildovi, ale kvůli tomu, jak se to tam ,mastilo‘. Já jsem měsíc chodil ven ve tmě, aby mne nikdo neviděl. Tak to byl můj začátek a můj velký průšvih.“

 

Vliv komunismu na počernická divadla

Když se ale pan Stoklasa dostal do počernického ochotnického divadla, bylo už de facto zdecimované. Původně byly v Horních Počernicích tři divadelní soubory: Hálkův, Tylův a Beseda. S únorem 1948 ale postupně došlo k zániku všech. Nejprve byly sloučeny do jednoho souboru pod názvem „Nové divadlo“. Spolu s novým názvem ale přišly také nové požadavky na ochotníky ze strany národního výboru. Z původních 158 členů jich během chvíle zůstalo jen patnáct. Tehdejší nastupující generace, která ještě v roce 1948 zkoušela Pirandellovo Každý má svou pravdu, Manon Lescaut a plánovala Cyrana z Bergeracu, byla zcela zdecimována. Ti, kdo zbyli, samozřejmě takovéto hry hrát nesměli.

Jako symbol komunistické likvidace divadelní tvorby pak došlo k úplnému zničení sálu. Nejprve se divadlu muselo začít říkat Divadlo československo-sovětského přátelství, pak se ještě naposledy přejmenovalo na Besedu. „Takto to pak fungovalo až do roku 1985, kdy soudruzi udělali ples v hotelu Čelikovský a pan Špinka navrtal jeden z těch nosných trámů, aby na něj zavěsil osvětlení ve tvaru hvězdy. A ten trám prasknul a hrozilo nebezpečí, že se to všechno zřítí. Takže hospoda fungovala dál, ale sál byl zavřený a my jsme tím pádem přišli o místnost k účinkování.“

 

Havlova Žebrácká opera v místním divadle

Ale dokud divadlo stálo, posloužilo ještě jednou svobodnému představení s politickým nábojem. V roce 1975 sem totiž přijela nečekaná návštěva. Během zkoušky dětského souboru vešla do sálu skupina divadelníků s tím, že zkouší Žebráckou operu a že by potřebovali vzít pod ochranná křídla. „Přišel jsem o pár minut později a už se hrálo. Když jsem šel zadem do dvora, tak tam bylo aut jak naseto. Otevřu dveře, sál nabitý. Stoupl jsem si ke kamnům, a najednou i v té tmě vidím, že vedle mne stojí Pavel Kohout. Během přestávky se rozsvítilo, a najednou vidím: Svitáček, Landovský, Chadimová, Tříska, plno televizních obličejů, které jsem znal podle vidění a ne podle jména.“

Oproti původnímu předpokladu se ale ukázalo, že tato Žebrácká opera je něco úplně jiného, než pan Stoklasa čekal. „Já měl v té první půlce pořád za to, že se dívám na trochu upraveného Brechta. Ovšem v druhé půlce to byla jedna řacha do režimu za druhou. Teď skončilo představení, oni se okolo mne nahrnuli a já jim říkám: ,Kluci a holky, já vám držím palce, aby vás do rána všechny nezavřeli.‘ Jak jsem tohle řekl, tak vypuknul takový řev smíchu! Oni věděli moc dobře, co jsem já nevěděl. Mezi nimi byl i Havel, kterého jsem tehdy ještě neznal.“

Když se druhý den doslechl, že celé divadlo Na Zábradlí, které za akcí stálo, sebrala policie, myslel si, že ho jistě také čeká perzekuce. Ale přestože ho někdo udal za účast na představení, zastala se ho jedna známá, která byla členkou národního výboru, s tím, že kdyby měli potrestat jeho, potrestají tím především děti, se kterými má jet na divadelní přehlídku. A tak mohli zkoušet dál.

 

Celoživotní odkaz

Dětský divadelní soubor v Horních Počernicích vede Vladimír Stoklasa prakticky nepřetržitě od padesátých let až do dneška. Pod jeho rukama prošly stovky dětí, které účinkovaly v desítkách populárních her. Za své celoživotní dílo byl oceněn od vedení obce a jeho přezdívku („Dáda“) nesou i každoročně udílené ceny v oblasti divadelní tvorby. Ne nadarmo. Vladimír Stoklasa je totiž skutečným kulturním fenoménem Horních Počernic.