The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Stoklasová (* 1935)

• před válkou vlastnila rodina kulturně významnou hospodu v Horních Počernicích a obchod se smíšeným zbožím

• kvůli zásobám jídla u nich bylo gestapo, ale maminka jídlo dokázala včas schovat

• maminka viděla, jak vynášejí padáky Gabčíka a Kubiše a „pohřbívají“ padáky v rakvi

• po roce 1948 byla rodina perzekvována kvůli vlastnictví obchodu a hospody

• tatínek byl později vyhozen ze zaměstnání, protože jako jediný odmítl požadovat trest smrti pro Miladu Horákovou

• při práci u městského soudu v Poděbradech byla pamětnice svědkem všeobecné atmosféry strachu a donašečství; když na ni byl vyvíjen nátlak, aby sama donášela, práci opustila

Jaroslava STOKLASOVÁ

Náš tatínek to schytal, protože nesouhlasil s trestem smrti pro Miladu Horákovou

Jaroslava Stoklasová se narodila 27. října 1935 v Horních Počernicích. Zde strávila téměř celý život a zažila, jak její rodinu zasáhla jak všudypřítomná atmosféra strachu během nacistické okupace, tak komunistická perzekuce po roce 1948.

Dětství za okupace

Dědeček paní Stoklasové vlastnil obchod se smíšeným zbožím, který za války podléhal přísné kontrole. Počty potravinových lístků musely přesně odpovídat účetnictví, protože kdyby nějaké chyběly, hrozil by rodině koncentrační tábor. V neustálém stresu byli o to víc, že někteří zaměstnanci lístky kradli. Zároveň ale obchod přinášel rodině alespoň základní jistoty. Díky tomu totiž měli přístup k základním a často nedostatkovým potravinám, jako byl cukr nebo mouka, které si odnášeli domů, i když za to samozřejmě hrozily ohromné postihy. Nejkritičtější a nejnebezpečnější okamžik pro rodinu nastal, když na dveře zabouchalo gestapo.

„Někdo ze sousedů asi viděl, jak to /naši/ vozí domů, a nelenili a někomu to řekli. A tak k nám přijelo na kontrolu gestapo. Naštěstí u nás ale nic nenašli, protože jsme měli takovou spíž, ke které vedly tajné dveře, které byly za knihovnou. A maminka, když to gestapo přišlo, jim německy řekla, aby prominuli, že tam má dítě a že si k němu jen na chvíli odskočí. Otevřela jim a utíkala k té knihovně a přirazila ji, protože byla zrovna odstrčená. To bylo velké štěstí, protože jinak bychom dopadli špatně. Ale ve špajzu jsme měli hrnce se sádlem a mouku, a to vše si odnesli, to nám vše ukradli. Naštěstí se nejednalo o tak velké zásoby, aby se za to zavíralo, ale kdyby viděli pytel s moukou, to by bylo zle.“

Konec války

Většina zážitků z konce války je pro paní Stoklasovou spjata s půdou jejího rodinného domu. Na konci války odsud s tatínkem pozorovali ohromný požár nad Prahou; z rádia se pak doslechli, že hořela Staroměstská radnice po náletu Američanů. Na půdě také viděli, jak američtí hloubkaři slétali dolů a zasahovali strategické cíle v jejich okolí. Jednou se pilot snesl tak nízko, že mu pamětnice viděla do obličeje – a tehdy poprvé v životě spatřila černocha. Pozorovat letadla bylo ale zároveň velmi nebezpečné; sousedka, paní Krpatová, zemřela po zásahu střepiny při pozorování náletu z balkónu svého domu.

Pouze z vyprávění rodičů pak zná paní Stoklasová příběh, jak jejich sousedé Khodlovi pomáhali s ukrýváním padáků parašutistů Gabčíka a Kubiše. Khodlovi je zašili do otomanů, a když po heydrichiádě začali nacisté prověřovat všechny možné stopy, „pohřbili“ je: v rakvích je vynesli ven a uložili na místním hřbitově. Někdo ze sousedů je ale musel udat a celá rodina byla za napomáhání atentátu popravena.

Perzekuce rodiny po roce 1948

Když se moci v roce 1948 chopili komunisté, zabavili rodině veškeré živnosti. Kromě toho, že rodina krátce po převratu přišla o obchod se smíšeným zbožím po dědečkovi, ukradli místní členové národního výboru tetě paní Stoklasové dokonce i zásoby textilií, které dostala jako svatební dar. Funkcionáři to tehdy prohlásili za nelegální hromadění majetku. Tento zabavený majetek jí nakonec po několika letech vrátili.

Na rodinu komunistická snaha o likvidaci drobných živnostníků dopadla velmi tvrdě. Stejně jako ostatní živnostníci totiž měli nízké státní důchody a na dobu stáří si šetřili z výdělků obchodu. Když však přišli o živnost, jejich vyhlídky se podstatně zhoršily. Definitivní ránu pak dostali při měnové reformě, která znehodnotila veškeré jejich úspory.

Represe ze strany komunistů pokračovaly i po zabrání obchodu a tvrdě dopadly především na tatínka paní Stoklasové. Ten se často nebál jít proti davu: když je například na schůzi v práci oslovili „soudruzi a soudružky“, řekl, že to není nic pro něj, a spolu s ostatními národními socialisty opustil místnost. O zaměstnání přišel definitivně poté, co se v Poštovní spořitelně hlasovalo o souhlasu s trestem smrti pro Miladu Horákovou. Jako jediný tehdy nezvedl ruku.

„Na hodinu pak musel k lopatě. Šel do ČKD, a to ještě měl štěstí, že se dostal k zedníkům a dělal přidavače. Pak z toho ale dostal infarkt, potom druhý a třetí a po tom třetím už v osmapadesáti letech zemřel. Sice jsme měli v rodině srdeční choroby, ale to zacházení to nepochybně uspíšilo. Od té doby, co ho vyhodili, byl o to víc zklamaný, že na všechny ty roky, které v Poštovní spořitelně pracoval, se z okamžiku na okamžik zapomnělo.“ Maminka pak musela po prvním tatínkově infarktu začít pracovat, neboť pouze z invalidního důchodu vyžít nemohli.

U soudu v Poděbradech

Jaroslava Stoklasová sama začala pracovat u soudu v Poděbradech, kde po ní brzy začal předsedající soudce chtít, aby donášela na ostatní spolupracovníky. Předseda soudu byl bývalý elektrikář a i místní prokurátor měl podobné vzdělání. Oba prošli zrychleným, rok a půl dlouhým školením „lidového soudce“, což se projevovalo v jejich práci. Rigidní atmosféru strachu zažila už na počátku svého působení u soudu, kdy si během ideologického školení potichu povídala s kamarádkou. Hlavní školitelka pro ně tehdy požadovala přísné potrestání a své jednání musely vysvětlovat nadřízeným. Napětí se stupňovalo. O nějaký čas později si policie přišla pro jednu z nadřízených pamětnice, kterou měla v oblibě. Až do pozdního večera ji vyslýchali a nutili ji ke spolupráci (pravděpodobně s tajnou policií; nikdy o tom však nechtěla mluvit). Strach paní Stoklasové s podobnými projevy komunistické zvůle a moci stoupal. Když po ní pak předseda soudu požadoval, aby donášela na ostatní, tak se pro ni situace stala neúnosnou a opustila práci. Místo si našla ve Frutě, podniku na výrobu potravin.

Osud hospody U Čelikovských

Když po roce 1948 zasáhla rodinu vlna likvidace drobných živnostníků, byl zasažen i druhý dědeček paní Stoklasové, kterému patřila vyhlášená hospoda U Čelikovských. Komunisté ji sice nevyvlastnili, ale dali ji do národní správy. Tak se hospoda dostala de facto do bezprávního stavu. Když podnik tatínek s bratry po dědečkovi zdědili, museli si vzít hypotéku na potřebné opravy. Po převratu ale už na budově nemohli prosazovat žádné změny, a navíc tam ani nemohli provozovat akce kromě těch, které byly posvěceny úřady. Hypotéku musel tatínek splácet až do smrti, přestože ke konci života pobíral jen invalidní důchod. Když pak zemřel, hypotéka přešla na paní Stoklasovou. Tehdy jí ale notář poradil, aby ji neplatila s tím, že tyto staré úvěry stejně neplatí nikdo.

Hospoda sloužila jako významné místo kulturního setkávání, kde se po roce 1945 často konaly plesy a později se zde hrálo i divadlo (v roce 1975 sem přijel zahrát soubor Divadla Na tahu Havlovu Žebráckou operu). V osmdesátých letech ale komunističtí funkcionáři při připevňování rudé hvězdy poškodili hlavní trám střechy a celá budova se stala veřejně nepřístupnou. Až do roku 1989 chátrala, dokud ji v restitučním řízení nedostala rodina paní Stoklasové zpět do svého vlastnictví. Byla však v tak dezolátním stavu, že se ji rozhodli prodat. Dnes na jejím místě stojí bytovka Pod Lípami.