The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Strachotová (* 1917)

• narozena 9. února 1917 ve Slavičíně

• rodina vlastnila velké hospodářství a pekařství

• ve 30. letech se vyučila prodavačkou v řeznictví ve Valašském Meziříčí

• v roce 1939 se vdala za Jaroslava Strachotu, syna majitele sodovkárny ve Slavičíně

• byla svědkem sestřelení amerického letounu u Slavičína v roce 1944

• v letech 1939 až 1950 s manželem provozovali vlastní sodovkárnu

• v roce 1950 komunisté znárodnili Strachotovu sodovkárnu, následovalo nucené vystěhování

• dva roky po znárodnění majetku žila s manželem na ubytovně v Ostravě, kde pracovala jako závoznice

• oba synové měli kvůli svému původu problémy dostat se na vysoké školy

• v roce 1977 se odstěhovala za synem Jaroslavem do Českých Budějovic

Manželé Strachotovi věděli o znárodňování velkých podniků, které probíhalo po komunistickém převratu v únoru 1948 v Československu, ale s tím, že by mohlo dojít i na malé rodinné živnosti, nepočítali. Až jednoho dne v roce 1950 přijeli do sodovkárny tři muži a chtěli s nimi mluvit kvůli znárodnění jejich rodinného podniku. „Manžela to rozčílilo, postavil se proti nim s puškou a říkal: ‘Pryč z mého domu!’ Muži zavolali Bezpečnost a lékaře. Manžel dostal injekci na uklidnění a oni odešli. Potom přišli znovu a jednali, co se bude dít. Zatím nás tam nechali pracovat, ale pak se objevil někdo, kdo chtěl na naše místo, tak jsme dostali písemnou.“

Každý měl svůj úkol

Blažena Strachotová, rozená Fibichová, se narodila 9. února 1917 v malé obci Slavičín na jižní Moravě. Rodiče pamětnice, otec Rudolf Fibich a matka Františka Fibichová (roz. Holíková), měli pekařství a k tomu velké hospodářství. Pamětnice vzpomíná, že pekařská živnost se dědila v otcově rodině po generace. Fibichovi zaměstnávali několik lidí v pekařství i na statku. Celá rodina tvrdě pracovala, každý, včetně dětí, měl svůj úkol. ,,V noci a ráno se chodilo kolem pekařství a odpoledne se chodilo do pole.“ Starší sestry ještě před školou roznášely pečivo po Slavičíně. ,,Já, když jsem byla ve druhé třídě, tak jsem každé ráno nosila do zámku v košíčku čerstvé pečivo.“ Pekárna Fibichových byla jediná ve Slavičíně a dařilo se jí. ,,Nouze nikdy nebyla. Lidé si pomáhali. Když si vzpomínám, když byli takoví míň majetní, tak se pomáhalo.“

Přes všechnu tvrdou práci a každodenní povinnosti vzpomíná pamětnice na dětství ráda. Blažena Strachotová měla tři sestry a bratra. Skoro každou sobotu a neděli se všichni sourozenci spolu s kamarády scházeli ve velké vytopené pekárně a hráli si na obchod, na školu. Někdy hrávali i divadlo. ,,Z postelí jsme stahali prostěradla a udělali si oponu a hráli jsme Červenou Karkulku.“ Večer byl čas na úkoly a přípravu do školy.

Měli jsme břidlicové tabulky

Na školu, kterou pamětnice začala navštěvovat v roce 1923, vzpomíná velmi ráda. Ráda se učila, zajímala ji historie, poezie, ráda recitovala. Škola tehdy nevypadala jako dnes. V první třídě ještě používali břidlicové tabulky s kamínkem na psaní a na motouzu přivázanou hubku. Až později dostávali sešity a pera. Škola, kterou pamětnice navštěvovala, byla česká.

Mezi spolužáky měli několik židovských dětí, se kterými se kamarádili. Pamětnice zmiňuje, že kromě Zdeňky Bergerové všichni její židovští spolužáci zemřeli za druhé světové války v koncentračních táborech. ,,Byly tři, ty holky Bergerovy, a jedna se vrátila, a to z toho důvodu, že byla švadlena. Ona šila pro wehrmacht, proto si zachránila život.“ Pamětnice vzpomíná, že než byla rodina Bergerových deportována do koncentračního tábora, schovali si u několika rodin ve Slavičíně pár svých věcí. ,,Oni dodržovali šábes a měli to různé náčiní, tak to měli u všech lidí tam poschovávané. U našich sousedů, u nás měli také. Takže potom první přišli k nám, ona se tam seznámila s nějakým Židem, tak se vrátili.“

Strom svobody

Nezapomenutelným zážitkem pro Blaženu Strachotovou jako jedenáctiletou dívku byla slavnost k desátému výročí založení Československé republiky v roce 1928 ve Slavičíně. Její třída byla vybrána, aby za velké slávy – sešla se tehdy celá obec, děti recitovaly – zasadili na náměstí u sochy sv. Jana lípu, ,,strom svobody“. ,,A ta lípa tam stojí dodnes.“

Dalším silným zážitkem z dětství bylo čekání na vlak, ve kterém cestoval Tomáš Garrigue Masaryk z Prahy do Topolčan. Na nádraží se shromáždila celá obec spolu s celou školou a všichni společně vlak vítali a s napětím čekali, jestli se prezident v jejich městečku zastaví. ,,Nedočkali jsme se ho, on nemohl nikde zastavovat, měl toho hodně. Jenom přejel přes to nádraží, tak jsme mu zamávali. Ale nám to stačilo,“ dodává pamětnice.

Místo učitelkou řeznicí

Po ukončení měšťanky se Blažena Strachotová chtěla stát učitelkou nebo prodavačkou. ,,V té době, kdy jsem já dospívala, učitelka nemohla založit rodinu. Měli jsme čtyři paní učitelky, všechny svobodné od 30 do 50 roků. Žádná nezaložila rodinu, protože by musela přestat učit. Tatínek řekl: ‘Tak to ne.’“ Toto nakonec rozhodlo a Blažena Strachotová nastoupila do učení, do řeznictví ve Valašském Meziříčí, kde strávila osm let svého života. Vyučila se tam prodavačkou masa a uzenin.

Zpátky domů do Slavičína

Nedlouho po návratu z Valašského Meziříčí se pamětnice potkala se svým budoucím mužem, Jaroslavem Strachotou, kterého znala již z dřívější doby. Jaroslav Strachota (1913–1977) pocházel stejně jako ona ze Slavičína. Jeho rodiče vlastnili místní sodovkárnu. Po krátké známosti začali v roce 1939 plánovat svatbu. ,,Vše ale bylo narušené, protože se schylovalo k válce.“ Pamětnice ještě dodává, že její muž Jaroslav musel v roce 1938 narukovat při všeobecné mobilizaci s heslem ‘Do zbraně bez zbraně’. “Nevěděli, jestli se bude válčit, nebo nebude.“ Postupně rostoucí napětí a agrese sousedního Německa v druhé polovině 30. let vedly k vyhlášení všeobecné mobilizace dne 23. září 1938. Povoláno bylo 18 ročníků. Jaroslav Strachota se vrátil domů po vyhlášení demobilizace po uzavření Mnichovské dohody 30. září 1938.

Mladí majitelé sodovkárny

Strachotova sodovkárna byla založena v roce 1919 otcem Jaroslava Strachoty, Oswaldem Strachotou. Po svatbě v roce 1939 přešel podnik na mladé manžele. Ti se nastěhovali do bytu po Jaroslavových rodičích a rodičům vybudovali v komplexu sodovkárny výminek. Blažena Strachotová s manželem pracovali ve výrobě spolu se dvěma dalšími zaměstnanci. V roce 1940 se manželům narodil první syn Jan a o tři roky později druhý syn Jaroslav. Podnik za druhé světové války prosperoval. Limonády prodávali do okolí. Ve slavičínských kasárnách byli němečtí vojáci, kteří ze sodovkárny odebírali sodovku. Dle pamětnice se chovali slušně a neměli s nimi žádné problémy.

Život za války byl krutý

Za války se život místních ve Slavičíně proměnil. Několik lidí z obce se dostalo do Francie, do Anglie a bojovali v cizineckých legiích. ,,Náš soused Jaroslav Šála byl v Anglii jako letec a nevrátil se, sestřelili ho nad Lamanšským průlivem, bylo to pro nás smutné.“ Lidé byli zatýkáni. Blažena Strachotová zmiňuje svého třídního učitele Karla Vystrčila, který byl zatčen gestapem za ukrývání munice a v roce 1942 zemřel v Mauthausenu.[1] Okolí Slavičína bylo v průběhu války několikrát bombardováno. Lidé si budovali kryty, kde se dalo, ve stodolách, ve sklepích, byly i společné kryty. Strachotovi měli kryt v komplexu sodovkárny. ,,Na dvoře jsme měli veliký sklep a tam jsme udělali postel pro děti a nějaké jídlo, světlo, nářadí, krumpáč a lopatu a všecko, kdyby se to zasypalo.“ Lidé museli pod trestem smrti odevzdat Němcům rádia. ,,My jsme měli jedno schované, u nás se poslouchalo.“

Na obloze bylo černo

Blažena Strachotová byla očitým svědkem letecké bitvy, která se odehrála mezi americkými letouny a německými stíhačkami dne 29. srpna 1944 v okolí Slavičína. Cílem bombardování měla být dvě strategicky významná místa na severu Moravy, rafinérie ropy v Přívoze a ostravské nákladní nádraží, kde byla skladována německá vojenská technika určená na východní frontu. Přesný, propracovaný protiútok německých stíhačů rozbil formace amerických bombardérů a odvrátil tak zničení vytyčených cílů. Velká část bitvy byla poté přesunuta do prostoru nad Slavičínem.[2]

Blažena Strachotová vzpomíná na americkou letku výsadkářů, kterou nad obcí sestřelili němečtí vojáci. ,,Byl to velký hukot a tmavo, černo se udělalo a z toho se vynořili ti na těch padácích, ti vojáci. Němci je ze země na padácích stříleli. To jsme všechno měli před očima, všechno jsme viděli. Oni padali na zem a oni je dobíjeli.“ Nikdo z 28 amerických vojáků ze sestřeleného letounu bitvu nepřežil. Mrtvá těla pohřbili ve Slavičíně za kostelem v hromadném hrobě, který museli místní na německý příkaz vykopat. Jednalo se o největší hromadný hrob amerických letců na území Československa. Po válce v září 1946 byla za velké účasti veřejnosti a vojenských činitelů provedena exhumace a převoz ostatků na vojenské hřbitovy v západní Evropě, zejména ve Francii v St. Avold.

Počáteční nadšení vystřídalo zklamání

Slavičín osvobodila rumunská armáda. Rumunští vojáci přijeli na koních, část z nich si vybudovala základnu v areálu Strachotovy sodovkárny. ,,My jsme měli veliký dvůr. Přijeli s koňmi s povozem a u nás měli štáb.“ Vojáci zde zůstali asi tři dny. Vysílali své pozice a hledali trasu, kde se měli setkat s ostatními.

Po skončení války, tak jako na většině míst v Československu, byla i ve Slavičíně radostná atmosféra. ,,Po válce se začalo budovat, všichni jsme byli šťastní, že je po válce. Začaly brigády, spravovalo se, kde co bylo rozbité, mosty, domy. S velikým elánem se začalo budovat.“ Strachotovi i nadále vlastnili sodovkárnu, kde pracovali společně s několika zaměstnanci. Podniku se stále dařilo. Strachotovu limonádu kupovali lidé z celého kraje.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 však nadšení velmi rychle vystřídalo zklamání. Pamětnice vzpomíná na počátek kolektivizace a znárodňování velkých podniků, které vedlo mezi lidmi v obci k velké nespokojenosti. Sedláci i živnostníci se bouřili a bránili se. ,,Sedláci přišli o všechno. Dobytek dávali do jedné stáje. Pole jim zabrali. A oni se bránili.“ Utvořily se Lidové milice, které držely pořádek. Blažena Strachotová vzpomíná, jak členové Lidových milic chodili v průvodu po ulicích se zbraněmi na ramenou. Vše bylo na lístky, nebyly léky, byla velká bída. Celkově byla atmosféra mezi lidmi ve Slavičíně velmi vypjatá. ,,Řeklo by se, režim byl snad horší jak za Německa.“

Nikdo s tím nepočítal

Komunistickým převratem v únoru 1948 začala druhá vlna masivního znárodňování, které postupně vymýtilo soukromé podnikání v celém Československu. V první vlně došlo ke znárodnění velkých podniků, podniků s více než 50 zaměstnanci. Ke znárodnění menších, rodinných podniků nebo živností s menším počtem zaměstnanců došlo až později. Strachotovi měli mezi drobnými živnostníky mnoho přátel a známých. Podle výpovědi pamětnice se znárodněním nikdo z jejího okolí nepočítal. ,,Mysleli jsme si my všichni, že na živnostníky nedojde, že to byly malé podniky, kde pracovala jenom rodina. A tak jsme byli zklamáni, že nakonec došlo i na ty malé živnostníky, jako byli obuvníci, koláři.“ Všichni z okolí pamětnice byli nastalou situací zdrceni. ,,Ze svého museli někteří odejít, jako třeba se to stalo nám.“

Manžel proti nim vystoupil s puškou

Blažena Strachotová dodnes vzpomíná na události dne, kdy se poprvé dozvěděli o znárodnění jejich živnosti, s těžkostí v hlase. Ten den v roce 1950 přijeli ke Strachotovým do sodovkárny tři muži s oznámením o znárodnění jejich rodinného podniku. Manžela pamětnice Jaroslava Strachotu to velmi rozčílilo. ,,Rozkřičel se na ně: ‘Ven z mého domu!’“ Muži se ho snažili uklidnit, vysvětlovali mu, že to není jejich vina a že jen předávají podklady z usnesení o znárodnění. Jaroslav Strachota proti nim dokonce vystoupil s puškou. Musela být proto přivolána Veřejná bezpečnost spolu s lékařem, který dal Jaroslavovi injekci na uklidnění. Muži poté odešli. Za čas přišli znovu a v jednání pokračovali.

Strachotova sodovkárna byla oficiálně znárodněna v roce 1950. Z majitelů výrobny limonád se během pár týdnů stali zaměstnanci. Strachotovi mohli ještě nějaký čas zůstat ve svém bytě v sodovkárně. ,,Potom se přihlásil někdo, kdo chtěl na naše místo, tak jsme dostali písemnou, že musíme uvolnit byt. Bylo to pod zákonem, museli jsme dělat to, co bylo nařízeno.“ Byt získal nový správce Petr Lang, starší spolužák syna pamětnice Jaroslava Strachoty ze Střední průmyslové školy konzervátorské v Bzenci.

Po znárodnění manželé Strachotovi ještě několik měsíců v sodovkárně pracovali. Po čase si ale Jaroslav Strachota našel zaměstnání v Ostravě v podniku Ingstav, kde pracoval jako řidič nákladního auta. Rodiče Jaroslava Strachoty, kteří do té doby obývali výminek v komplexu sodovkárny, se museli taktéž vystěhovat a jejich byt byl přebudován na kanceláře. Blažena Strachotová tak zůstala v sodovkárně z celé rodiny poslední. Po vystěhování z bytu bydlela v domě manželových rodičů. Za čas i ona opustila Slavičín a následovala svého muže do Ostravy, kde pracovala ve stejném podniku jako závoznice. Pamětnice se již do rodné obce natrvalo nikdy nevrátila.

Jedna místnost a dvě židle na ubytovně

Přestěhování do Ostravy znamenalo pro Blaženu Strachotovou velkou změnu. Rodné město opustila s jedním kufrem, ve kterém měla sbaleno jen pár základních věcí. Vše ostatní museli přestěhovat k příbuzným do Brna. V Ostravě sehnali manželé Strachotovi ubytování na ubytovně. ,,To bylo kruté. To si nikdo nedovede představit. To byla ubytovna, jedna sprcha pro celou ubytovnu. Tam bylo zaměstnanců, nevím kolik, stovky zaměstnanců.“ Manželé žili v jedné místnosti, kde měli pouze dvě postele, stůl a dvě židle. Celé dny trávili tvrdou prací, rozváželi stavební materiál a stroje po celé zemi. V této době s nimi jejich synové již nebydleli. Starší syn Jan byl na vojně a mladší Jaroslav na střední škole v Bzenci. V takto nuzných a nevyhovujících podmínkách žili Strachotovi dva roky.

Poté se naskytla možnost přestěhovat se do Brna k manželově sestře. Blažena Strachotová si našla práci jako prodavačka uzenin. Jaroslav Strachota zprvu nemohl žádnou práci najít a musel začít pracovat jako popelář. Později se dostal k technickým službám, kde zastával různé pracovní pozice. V Brně Strachotovi žili a pracovali až do roku 1977.

Všude měli napsané: syn živnostníka

Oba synové pamětnice měli pro svůj špatný kádrový posudek problémy dostat se na vysoké školy. ,,Do školy nebyla ani řeč, aby se dostali. Všude měli napsané: syn živnostníka.“ Starší syn Jan se nakonec na vysokou školu VUT do Brna dostal. ,,Potom bylo usnesení v naší obci, když se hlásil na školu starší syn, bylo usnesení, schůze soudruhů a mělo se hlasovat, jestli se dostane do té školy, nebo ne. To jsme se dozvěděli až potom. Nakonec se hlasovalo, že ho do té školy pustí. A potom nám to řekl jeden z těch komunistů: ‘Kvůli mně se dostal váš syn do školy. Já jsem to přehlasoval.’“ Mladšímu synovi Jaroslavovi bylo zprvu doporučováno, aby šel na rok pracovat do pohraničí a poté by byl možná na vysokou školu přijat. Rozhodl se ale raději začít pracovat. Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích vystudoval dálkově až mnohem později.

Za synem do Českých Budějovic

V roce 1977 se manželé Strachotovi přestěhovali do Českých Budějovic, aby byli na stáří a při zhoršujícím se zdravotním stavu manžela blízko synovi Jaroslavovi. Manžel pamětnice zemřel 9. listopadu 1977. Od roku 1977 je Blažena Strachotová v důchodu. V současné době (2022) je nejstarší žijící občankou Českých Budějovic.

Pamětnice zmiňuje, že se řízením osudu za svůj život pětkrát stěhovala. Nejvíce ale vzpomíná na své rodné město, na život ve Slavičíně. ,,Na Slavičín nemohu zapomenout.“

V životě byla pro Blaženu Strachotovou důležitá víra v Boha spolu s úctou k rodičům a poslušnost. Lidé by si podle pamětnice měli ,,vážit všeho, vážit si, že jsme“.

 

[1] Cekota, Vojtěch a kol. Slavičín v minulosti a současnosti: 750. výročí první písemné zprávy: 1256–2006. Vyd. 1. Slavičín: Město Slavičín, 2006, str 35.

[2] Město Slavičín [online]. Slavičín: Městské museum © 2010 [cit. 27.6.2022]. Dostupné z: https://www.mesto-slavicin.cz/cs/mesto-slavicin/mestske-muzeum/expozice-muzea/letecka-bitva-nad-bilymi-karpaty.html