The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Strádal (* 1943)

• narozen 27. dubna 1943 v Hrdlích, v okrese Litoměřice

• rodina hospodařila na statku pronajatém od řádu benediktinů

• v roce 1948 byl statek znárodněn a rodina se odstěhovala na rodinný statek do Českých Kopist v Polabí

• z raných 50. let pamětník vzpomíná na tíživou atmosféru domovních prohlídek

• statek v Českých Kopistech byl znárodněn, otec, strýc a oba dědové skončili v roce 1952 ve vězení

• maminka s dětmi se musela přestěhovat do Terezína k sestře, odkud koncem roku 1953 byla nuceně vystěhována do Hukovic v Sudetech

• roku 1954 se vrátil otec z vězení

• v letech 1957 až 1961 Jiří Strádal studoval na průmyslové střední škole

• roku 1961 se nedostal na vysokou školu a pracoval v řetězárně v České Vsi

• v letech 1962 až 1967 studoval ČVUT

• v letech 1968 až 1969 absolvoval vojnu v Horních Počernicích

• v roce 1969 jeho bratr emigroval přes Vídeň do Kanady

• v letech 1969 až 2001 pracoval v Pikazu – Projekční kanceláři automobilových závodů

• v roce 1976 si postavil první rogalo

• v roce 2021 odešel do důchodu

Rodina Jiřího Strádala zažila v 50. letech nucená vystěhování, opakovaná zabavení majetku, kolektivizaci, domovní prohlídky; to vše korunované vězněním hned čtyř hlavních mužských zástupců rodiny – obou dědečků, strýce a otce pamětníka. Když o téměř 20 let později přišla druhá vlna národního neštěstí s okupací v 60. letech, není divu, že byl Jiří Strádal “již otrlý”, jak sám říká. Jeho bratr však další dějinný zlom vyřešil emigrací do Kanady. Jiří Strádal si zdravý rozum a hlavně pocit “vnitřní svobody” uchovával skrz práci, kterou miloval, a také díky létání na rogalu, jehož byl v Československu průkopníkem. 

Dětství na benediktinském statku

Jiří Strádal se narodil 27. dubna 1943 v Hrdlích, v okrese Litoměřice, kde měl jeho otec Miloš Strádal se svou ženou Zdenkou pronajatý od řádu benediktinů poměrně velký stohektarový statek. „Rodiče měli zemědělství v krvi, protože děda byl zelinářem v Polabí, a děda Hrnčíř z maminčiny strany byl ovocnářem,“ začíná vyprávění Jiří Strádal. Jedna z jeho raných vzpomínek je na opata Jana Anastáze Opaska, představeného benediktinů, jak jej houpá na klíně. Otec Opasek si jeho otce velice vážil, protože mu hospodářství kvetlo pod rukama, nájem řádu platil řádně a včas, jak penězi, tak v naturáliích. „Otec tomu šéfoval dobře, na statku našlo obživu spoustu lidí. Každé ráno sedl na koně, objel pole a pak rozdával úkoly. Dožínky byly akce pro celou vesnici. Když se třeba sklízel květák, tak tam stála řada nákladních aut a ženské to tam vysypávaly přímo z nůší. Co bylo pod 30 centimetrů, šlo na krmení. Co bylo nad 30 centimetrů, s tím jel pak otec na plodinovou burzu na Senovážné náměstí do Prahy,“ popisuje Jiří Strádal, jak vypadal život na statku. 

Z vyprávění také ví, že za války paradoxně hospodaření šlapalo dobře. „Němci potřebovali živit armádu. Za okupace všechno fungovalo, lidé chodili do práce. Nevybavuji si, že by se nás týkala konfiskace majetku.“ Když pak ale přišel rok 1948 a znárodnění, lidem v zemědělství se dle jeho slov zhroutil svět. Znárodněn byl i statek benediktinů. „Inventář patřil otci, ale zabavili ho taky,“ popisuje starou křivdu Jiří Strádal. Rodině Strádalových nezbylo než hledat nový domov. Našli jej u dědy zelináře, jehož statek se nacházel v Polabí, v Českých Kopistech. Ten měl již menší rozlohu, zhruba 50 hektarů. Bratři Strádalovi si jej rozdělili rovným dílem. To jim mělo zajistit, že nepůjdou do vězení. Brzy však měli zjistit, jak marné bylo spoléhat na komunistické zákony.

Máma vždycky zařízla slepici a dala jim úplatek

Z této doby si pamětník vybavuje domovní prohlídky. „Estébáci přijeli v autech, kožené kabáty a klobouky. Měli povolení k domovní prohlídce a začali nám chodit po bytě, otevírali skříně, šli i na půdu. Máma vždycky zařízla slepici a dala jim to jako úplatek. Už tehdy byl nedostatek jídla, jak se soudruhům moc nedařila ta transformace,“ směje se dnes pamětník.

V Českých Kopistech začal Jiří Strádal chodit do první třídy. Pak to ale přišlo. Na podzim 1952 zavřeli otce, dědu Václava Strádala a strýce Václava, protože rozdělení majetku soud neuznal a chápal jej jako účelové. Proč konkrétně otce zavřeli, jak znělo obvinění? „Otec nechoval slepice, ale kontingent byla vejce. Tak je rodiče museli kupovat od soukromníků a dávat to jako kontingent, ale to byla v očích komunistů sabotáž. V jiném obvinění stojí, že otec platil zaměstnancům více než ve státním sektoru a tím zamezoval, aby lidé pracovali pro stát, a tím mařil budování socialismu,“ přibližuje absurditu doby pamětník.

Seděl i děda z maminčiny strany

Když onen den odpoledne přišel domů, otec tam již nebyl. Odvezli jej do vazby do Litoměřic, kde byl až do soudu, který se konal za půl roku v květnu 1953. Tehdy otce viděl poprvé od zatčení. „Obvinění obsahovalo i sabotáž, že nesklidili včas. Ale oni je zavřeli a na polích zůstaly plodiny! A to jim taky řekli, že za to můžou,“ konstatuje pamětník hořce. Všichni dostali pět let, kromě dědy, který dostal kvůli věku jen dva roky. Po odvolání to snížili na tři roky. Otci bylo tehdy 41 let (narodil se v roce 1912). K tomu dostali pokutu 60 000 korun.

Po zavření otce se maminka s dvěma syny musela odstěhovat do Terezína k tetě, kde bydleli do konce roku 1953, kdy byli vystěhováni. „Tam nás hodně podporovala babička Augusta Hrnčířová, ta uměla všechno, to byl velký pracant,“ vzpomíná pamětník na babičku, ke které se ve vyprávění ještě několikrát vrátí. Silné ženy jsou pro každý rod požehnání, o to víc v turbulentních časech, jakými 50. léta byla. Muž Augusty Hrnčířové, zmiňovaný ovocnář, byl tehdy také zavřený, ale detaily tohoto procesu pamětník nezná. Všichni si nakonec odseděli jeden rok. Po soudu otec seděl i v Jáchymově a v Ostrově nad Ohří.

Vystěhování do Sudet jako paradoxní záchrana

V roce 1953 přišel příkaz k vystěhování z Terezína do Hukovic ve Slezsku a s ním zákaz bydlení v okrese Litoměřice a kraji Ústí. Jak pamětník zvládal všechny tyto rodinné kotrmelce, zavírání nejbližších příbuzných, opakované ztráty domova? „Člověk předčasně vyspěje. Mně pomohlo, že jsem byl zaměřen na strojařinu. Bratr byl ale zaměřen více filozoficky a nesl to mnohem hůř.“ Bratr Václav později emigroval.

Paradoxně se však ve Slezsku Jiří Strádal cítil lépe než ve škole v Terezíně. „Tam byla předsedkyní třídy jedna holčička kovaných komunistů, která nás pořád nutila do Pionýra,“ vzpomíná. „Ve Slezsku to ale bylo parádní, tam byli všichni přistěhovalci, to byly Sudety. Rumuni tam byli, Řekové, zůstal tam jeden Němec, byl to truhlář, který mně daroval některé nástroje – já jsem tehdy hodně kutil –, a ty nástroje mám dodnes. Žili jsme tam v prostředí, které nás už nevnímalo jako kulaky. Pro mě bylo štěstí, že nás vystěhovali, jinak bych se nedostal na průmyslovku, o vysoké škole nemluvě.“ V Hukovicích byl dle slov pamětníka ke komunistické ideologii vztah spíš vlažný, v Pionýru nebyl a neslavil se tam moc ani První máj a další komunistické svátky. Pověstná je historka, kdy kdosi v hospodě opilý bičoval obraz Stalina a obešlo se to zcela bez následků.

Plantáže malin a plný špajz

Rodině se podařilo zajistit si obstojné podmínky k přežití a hlady díky maminčině zaměstnání a hojnosti okolní přírody netrpěli. Maminka pracovala na státním statku jako zemědělská dělnice, jako deputát dostávali večer litr čerstvého mléka, mohli mít slepice a z bývalého domova si přivezli husu, která pak měla housata, i prase pak měli. Hned ze začátku k nim na výpomoc přijela i již zmiňovaná babička Augustina Hrnčířová. „Z hlediska potravin jsme nouzi neměli,“ říká pamětník. „Babička jako člen kulacké rodiny nebrala žádnou penzi. Ale měli jsme šicí stroj, takže jsme na sebe nekupovali vůbec nic, ušila všechno, byli jsme oblékaní snad i líp než ostatní děti.“ 

Dětství v Sudetech bylo v dětských očích úžasné. „Pěšky jsme chodili do Kraše do školy a zpátky přes les. Tam se táhly plantáže malin, borůvky. Měli jsme plný špajz malinové šťávy, na zahradě rostly švestky. Vystěhování pro nás bylo štěstí,“ opakuje Jiří Strádal. Je to jeden z paradoxů tehdejší doby. Jak je vidět, vykořenění, pro jiné tolik bolestivá zkušenost, se pro „kulackou“ rodinu může stát svého druhu štěstím v neštěstí.

Byla mezi námi síť, nesměli jsme mu dát ani pusu

Otce směli ve vězení sporadicky navštívit. „To byl hrozný zážitek. Nesměli jsme se otce dotknout, byla mezi námi síť. Ti bachaři byli hrozní lidi. Nesměli jsme si podat ruku, natož dát pusu.“ Přes civilisty v Jáchymově posílali otci potraviny. „Jednou trvalo dlouho, než se k němu to jídlo dostalo, zkazilo se a otec z něj dostal žloutenku. Otec naštěstí v dole spravoval elektřinu a byl takový podsaditý, že navzdory hladu to tam zvládl,“ říká pamětník. 

Otec se do Hukovic vrátil v roce 1954 a začal dělat na statku elektrikáře. Děda a strýc se vrátili už rok předtím. Jak se s návratem z vězení táta vyrovnal? „Bavilo ho dělat tu techniku. Víte, zelinářství je docela těžké, musíte to umět, aby to fungovalo. Takhle se věnoval té technice, to ho bavilo, a věnoval se mně. On mi se vším dokázal poradit,“ pochvaluje si pamětník. Rodina pomalu začínala žít normálně. Otec si časem udělal kurz na mistra. Maminka dálkově vystudovala zdravotní školu, aby mohla dělat rehabilitační sestru.

Chtěli se mě zbavit, tak mě poslali studovat

V roce 1957 končil Jiří Strádal základní školu a dostal dobrý posudek na průmyslovku do Přerova. Pamětník byl odjakživa velký kutil, to předurčilo jeho životní dráhu. „Už ve čtyřech letech jsem ukradl hodinky, abych je mohl rozebrat. S tím se člověk musí narodit, je to až chorobné,“ směje se. Na průmyslovce mohl chodit do dílen, měl k dispozici nářadí a stroje, které samozřejmě nebylo možné mít doma. Neustále něco kutil a vyhrával s tím soutěže.

Na ČVUT ho v roce 1961 nevzali, protože byl “kulacké dítě”, měl špatný posudek. Bratr se ale dostal, protože rok pracoval v papírnách ve Velkých Losinách a podnik mu platil stipendium na škole, po studiu k nim šel pracovat. Jiří Strádal tedy strávil rok v řetězárně v České Vsi, kde se dělaly pevnostní řetězy. „Dělal jsem v lisovně, hrozně mě to bavilo. Dělaly se tam řetízky jako mají kozy, takové ty osmičky, a to byly složité stroje. Uměla je nastavit jediná rodina, jmenovali se Knedlovi. Měli vysoké platy a měli na to monopol. Já se to od nich rychle naučil, oni se mě proto chtěli zbavit. Tak dělali všechno pro to, aby mně dali potvrzení, že můžu studovat, a poslali mě pryč,“ směje se pamětník osudovým zákrutám, které nakonec vedly k jeho studiu na vysoké škole.

Šedesátá léta, doba naděje

V roce 1962 tedy nastoupil na ČVUT, bydlel na Hlávkově koleji. Studia si vážili, byla tam spousta kluků jako on, kteří se první rok nedostali, byli politicky postižení. „Studium byl náš životní zájem,“ dává pamětník důraz na tehdejší motivaci. O politiku se zajímal a říká proto: „Věděl jsem, že bez svobody to nepůjde. Studia v 60. letech byla úžasná. Studovali jsme v době Semaforu, Divadla Na zábradlí, ABC. Chodili jsme tam na stojáka každou chvíli. Miloval jsem tradiční jazz, každý týden jsme chodili k Novákům, kde hráli Smetáčkovci k tanci. Byla to doba velkého uvolnění, mohlo se jezdit i za hranice, vzpomínáme na to dodnes,“ popisuje pamětník.

Armáda byla v rozkladu, opravil jsem celého Mercedesa

V roce 1967 skončil Jiří Strádal vysokou školu, půl roku pracoval ve výzkumném ústavu v Běchovicích v oboru hydromechaniky, v srpnu 1968 nastoupil na roční vojnu do Horních Počernic. Byl u Silničního a stavebního vojska, kde se starali i o tratě. Narukoval 2. srpna a od 15. srpna ležel ve vojenské nemocnici kvůli nějaké banalitě. A přišel 21. srpen. „Důstojníkům se tehdy zhroutil celý svět, někteří byli kovaní komunisti a úplně se zhroutili. Armáda byla v rozkladu. Já jsem byl velitelem hospodářské čety, měl jsem na starosti řidiče, kuchaře, skladníky a telefoňáky. Ale neměl jsem reálně nic na práci. Nicméně byla tam pojízdná dílna a před kasárnami stál rozebraný Mercedes z roku 1935. Celou tu vojnu jsem ho opravoval a to, že jsem ho dodělal bez jakýchkoli problémů, jen svědčí o tom, jak moc rozložená ta armáda byla.“ 

Přes jistou úsměvnost vyprávění však k době okupace a následné normalizaci podotýká, že to bylo něco strašného. „Nicméně já to snášel líp než lidé kolem mě – díky tomu, co jsem si už zažil. Byl jsem otrlý. Všechno je v životě relativní.“ Ostatně Dubčekovi nikdy prý nevěřil. „Furt měli plnou hubu demokracie, ale demokracie bez svobody nejde. A o svobodě se tehdy nemluvilo.“ Bratr pamětníka podle něj – s trochou nadsázky – o věcech moc přemýšlel, a proto musel utéct, nezvládl to. Pro pamětníka bylo důležitější dělat, co ho bavilo. A to byla strojařina, kterou dělat mohl. „Ale když se Jan Palach upálil, přesně jsem věděl, proč to udělal. Lidi sklopili uši před systémem, začali ho tolerovat, začali kolaborovat,“ konstatuje smutně Jiří Strádal. 

Byli to naši, dělali to Češi Čechům a to byla beznaděj

Účastnil se demonstrací v roce 1969. „Byl jsem na Václaváku a byla to beznaděj. Jezdila tam obrněná auta, policajti se samopaly stříleli do luftu a honili klacky lidi do Jindřišské. Viděl jsem, že jsou to naši, Češi, kteří to dělají Čechům. I když jsem byl otrlý, tohle bylo hrozné.“ Bratr Václav utekl v roce 1969, když se dalo ještě svobodně dostat přes hranice. Jel přes Vídeň, kde požádal o stěhování do Kanady, kde nakonec získal doktorát na univerzitě v Montrealu.

Po vojně šel Jiří Strádal pracovat do Pikazu, Projekční kanceláře automobilových závodů, do oddělení konstrukce jednoúčelových strojů, kde konstruoval stroje a výrobní linky pro automobilový průmysl. To jej velmi bavilo, jezdil po automobilkách po celé republice. 

Pamětník nikdy nebyl členem komunistické strany, třebaže mu vstup nabízeli, on vždy odmítl. Jeho bratranec ale přijal – po roce 1968 zastával vysoký post, kde jej podle jeho slov donutili do strany vstoupit. Pamětníkovi nainstalovali v roce 1971 do bytu odposlech, protože podezírali jeho otce ze špionáže. Otec dělal elektrikáře u vojáků v Jeseníkách, žádnou špionáž však samozřejmě neprováděl. V roce 1970 se Jiří Strádal oženil s manželkou Annou a v roce 1972 se jim narodil syn.

Průkopníkem na rogalu

Za normalizace v roce 1976 začal Jiří Strádal létat na rogalu, později na ultralightech, po sametové revoluci spoluzakládal Leteckou amatérskou asociaci.

Jak se to stalo? Rogalo byla do té doby zcela neznámá věc. „V roce 1975 přijeli do Prahy Francouzi, v Motole na kopci předváděli rogalo. Moji kamarádi to začali stavět a já jim to začal pomáhat počítat. A udělal jsem si svoje první křídlo v roce 1976. Nebylo to motorové rogalo, ale volné. Plachty jsme šili z takové speciální japonské látky na deštníky, která byla růžová, takže jsem měl růžové rogalo,“ směje se pamětník začátkům létání na rogalech v Československu. „Šil jsem to v baráku v sušárně a konstrukční trubky jsme sehnali v Kovohutích Děčín. Takhle to v Praze začalo.“ Stal se šéfem technické komise u Svazarmu a největší práci podle něj dalo přesvědčit je, aby jim vůbec povolili létat. Museli založit vlastní klub a vyběhat několik povolení – rogalo se totiž dalo snadno zneužít k útěku za hranice, což se režimu samozřejmě nelíbilo, ovšem samozřejmě se to dělo.

Na rogalu přistál na vídeňském letišti

Pamětník vypráví jeden takový úspěšný emigrační pokus svého kamaráda: „Vzal si auto, jel k Mikulovu, posekal tam trávu, aby si udělal místo na start, tam to rozložil a ještě za tmy odstartoval. Nechal tam auto a letěl na Vídeň. Když už byl nad Vídní, bylo rozedněno a on jim tam přistál na vídeňském letišti, ti z toho byli samozřejmě vedle.“ Rogalo prý od něj tehdy odkoupilo nějaké muzeum, takže měl šťastný emigrant dokonce nějaké peníze do začátku. Jiří Strádal ví o mnoha dalších pokusech, jeden skončil i smrtí, byl tam přizván jako expert.

První motorové rogalo si udělal v roce 1981. Byl s ním na mistrovství světa v Lučenci na Slovensku. Po návratu z Lučence ho estébáci donutili podepsat, že rogalo rozebere, on to však neudělal. Ke spolupráci ho nepřesvědčovali, pouze mu nabídli vstup do komunistické strany, což razantně odmítl.

Jak se dala přežít normalizace a pak 80. léta – dlouhé dvacetiletí nesvobody? „Měl jsem rodinu, práci, která mě bavila, a mohl jsem si létat. Měl jsem takovou vnitřní svobodu, to je základ,“ vysvětluje Jiří Strádal.

Statek v Českých Kopistech s ušlechtilým posláním 

Poslouchal Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, věděl o Chartě 77. „Nedovedu si představit, že by to člověka nezajímalo a nesledoval to, ale bylo takových dost.“ Na konci 80. let už cítil přicházející volnost, hlavně díky Polákům. Ve zlomový den, 17. listopadu, byl na Vyšehradě. „Šel kolem nás průvod s těmi hesly ‘Jakeše do koše’ atd. Říkali jsme si: ‘To bude strašný průšvih!’ Dole na nábřeží to bylo plné antonů, tušili jsme, že to bude silné. Pak jsme se ženou chodili na všechny demonstrace.“

Po revoluci si silně uvědomoval hlavně pocit svobody, možnost kamkoli vycestovat. Do roku 1991 pracoval v Pikazu, poté si udělal živnostenský list. Začal konstruovat stroje na zakázku pro japonskou firmu v Kladně. V roce 2021 odešel do důchodu. Jeho otec se bohužel pádu komunismu nedožil, zemřel v roce 1982. Po smrti byl odškodněn, dostal dle slov Jiřího Strádala malé, nepodstatné peníze, v restituci ale získali zpět majetek. Statek v Českých Kopistech má nakonec hezký osud – prodali jej norské nadaci, společnosti Camphill, která poskytuje sociální služby rodinám, které se musejí starat o své blízké se speciálními potřebami. Na statku s pohnutým osudem, v malebném Polabí, tak dnes camphillská komunita ekologicky hospodaří a pečuje o lidské vztahy tím, že dává práci a zázemí znevýhodněným spoluobčanům. „Je to hezký pocit, že to nyní takto slouží,“ říká pamětník.

Zaletím si nad bývalé dědovy sady a je to nostalgie

Na porevoluční době mu však vadí, že bylo umožněno bývalým komunistickým soudcům i nadále vykonávat jejich funkce, že nebyli vyhozeni z ministerstva vnitra estébáci a že se nezakázala komunistická strana. Ale chápe, že roztřídit to by bylo náročné. Je zklamaný, že lidé z velké většiny netouží po svobodě, nechtějí se o sebe starat. „O demokracii se člověk musí pořád snažit, není to napořád. A podmínkou demokracie je svoboda,“ říká. 

Jiří Strádal létal i v době natáčení rozhovoru v roce 2024: „Zalétnu si nad vesnici, kde se táta narodil, nad ty bývalé dědovy sady v Třebenicích, je to taková nostalgie. Vidíte to z výšky, a ta pole, ta tam jsou pořád. A v tom vzduchu je ta svoboda absolutní.“