The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dušan Straňák (* 1926)

• narozen 19. srpna 1926 v Brně

• dětství prožil na statku ve Velkých Pavlovicích

• v roce 1945 svědkem osvobozování sovětskou armádou

• v únoru 1948 se účastnil studentské demonstrace proti komunistickému puči

• v roce 1950 ukončil Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• kvůli antikomunistickým názorům byl z univerzity vyhozen z místa asistenta

• 40 let pracoval v Průmyslovém nakladatelství v Praze

V únoru 1948 se zúčastnil studentského pochodu proti komunistickému puči. Byl to jeden z důvodů, proč byl později vyhozen z místa asistenta na Právnické fakultě Karlovy univerzity. Svého jasného postoje vůči totalitě však nikdy nelitoval.

Narodil se 19. srpna 1926 v Brně. Vyrůstal v jihomoravské obci Velké Pavlovice, v oblasti, kterou popisuje slovy: krásný kraj vína a meruněk. Byl vytoužené dítě v dobře zajištěné rodině. Jeho matka Milada byla učitelka, otec Jan zemědělský inženýr, odborník na šlechtění obilovin. Rodina Straňákova žila na zámečku, který byl součástí velkého statku, v jehož čele jeho otec stál. Své dětství označuje za harmonické, spolu s mladší sestrou si často hráli v krásné přírodě. Po ukončení páté třídy základní školy se přestěhoval do Hustopečí, kde bydlel v podnájmu a studoval gymnázium.

Vzpomíná si, že tam pro něj jeho otec poslal v noci kočár, který jej přivezl domů, aby se mohli rozloučit. Jan Straňák odjížděl jako voják na Slovensko. Byla mobilizace. Pamětník si vzpomíná, že se pak otec vrátil domů rozčarován. Přesto rodina věřila, že válka, která vypukla, brzy skončí.

Ztráta židovských přátel

Vyhlášení protektorátu pro Dušana Straňáka znamenalo, že musel přerušit studium na gymnáziu a byl totálně nasazen na práci. Měl štěstí, protože jeho ročník už nebyl odvezen do Německa, ale mohl pracovat ve šlechtitelské stanici spolu s otcem. Přesto se pro jejich rodinu hodně změnilo. Z otce se stal řadový pracovník, vedení statku převzal německý komisař. Štěstí měli Straňákovi také v tom, že jim dotyčný nijak výrazně nezasahoval do života. „Byl pro nás záhadou. Nastěhoval se tam s manželkou Němkou a měli českou hospodyni. Myslím, že k nim sváželi nádobí a jiné věci z židovského majetku. Ale choval se k nám korektně a neutrálně,“ vzpomíná pamětník.

Straňákovi byli velcí vlastenci a to, co se kolem dělo, nesli velmi těžce. Dušan dodnes s pohnutím v hlase vzpomíná na rodinné přátele Valdekovy, kteří byli odvezeni do koncentračního tábora: „Tato židovská rodina se s námi velmi přátelila. Vzpomínám si, jak se paní Valdeková loučila s maminkou, a její slova si pamatuju dodnes. ‚Tak, už nejsem Marie Sára Valdeková, už jsem jen číslo,‘ řekla. Pak nám od nich ještě přišel dopis z Polska, ve kterém žádali o pomoc. Psali, že tam hladoví. Ale to už byly jen iluze. Pak už nebylo nic.“

Ženy spaly ve sklepě

Byl svědkem osvobozování jižní Moravy Rudou armádou, konkrétně se setkal s vojskem maršála Malinovského. Ze zámečku ve Velkých Pavlovicích se stala malá pevnost. Němci ho obsadili a bránili. Dušan Straňák s rodiči a sestrou boj přežívali schovaní ve sklepě. „Nad námi rachotily kulomety. Mysleli jsme si, že nad námi už je jen hromada trosek,“ vzpomíná. Nakonec Němci vyklidili pozice a pokusili se z Velkých Pavlovic před ruskými vojáky utéct. „Rudá armáda obec bleskově obsadila. A co jsme pak viděli. Na návsi přetrhané dráty, koně s nafouklými břichy obrácené vzhůru nohama, mrtvoly na každém kroku,“ vypráví.

Vnímal, že obyvatelé obce spolu s radostí z osvobození ovládl strach. Slyšel řeči o tom, že vojáci znásilňují ženy. Jeho sestra a matka chodily celý měsíc spát ke známým, kteří měli v domě sklep a pod ním ještě jedno sklepení. Tam se ženy ukládaly na noc, aby je ruští vojáci nenašli. Do bytu české hospodyně bývalého německého správce statku se vojáci v noci dobývali tak razantně, že vyděšená žena skočila z okna a zlomila si nohu. „Ty první noci v Pavlovicích se armáda chovala tak, jak byla zvyklá. Bylo to chaotické. Přicházeli tam lidé ze střední Asie, mladí kluci. Bylo otřesné vidět sedmnáctiletého vojáka. Oni sahali do rezerv až do dna, tam bojovaly děti,“ říká Dušan Straňák.

Jeho otec byl prozíravý, a tak ho už během války nabádal, aby se učil ruštinu. To se jim hodilo. Vojáci si ho vzali jako tlumočníka. Vzpomíná si, že k nim domů přišli mladí ruští vojáci a otec jim ustlal peřiny na zemi, aby se mohli dobře vyspat. Byli rádi, takovou péči zažili málokde. „A tak otce plácali po ramenou a říkali: ‚Papa moloděc.‘ Pak se ptali, čím je. Řekl, že šlechtitel. Odpověděli, že si udělá kurz a bude traktorista. Šlechtitel jim připadal jako buržoust, a tak se rozhodli ho přeškolit, aby měl správné třídní zařazení.“

Pak ještě pomáhal vojákům stavět provizorní dřevěný most přes řeku Dyji, aby mohli přemístit těžkou techniku. Šel s nimi pěšky až do Břeclavi a hrůzné obrazy lemující cestu jej provázejí celý život: „Byly to přirozené zákopy lemované zčernalými mrtvolami. Zřejmě plamenometem ty ubožáky zkosili. Byl to otřesný pohled.“

Demonstroval jsem proti komunistickému puči

Po válce udělal maturitu. Jeho otec dostal práci na ministerstvu zemědělství a rodina se přestěhovala do Prahy. Dušan Straňák začal studovat Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Studium ho bavilo, vážil si vzdělaných profesorů, kteří mu přednášeli. Na fakultě však bylo čím dál více cítit, že tam vzniká studentská komunistická frakce. Studenti, kteří podporovali komunismus, o sobě dávali vědět. „Viděli jsme, že hoši to mají dobře zorganizované a že se chystají k akci, jakmile bude příležitost. Když se schylovalo k 25. únoru, tak už nás mrazilo,“ vzpomíná.

Když 25. února 1948 Klement Gottwald jednal s prezidentem Edvardem Benešem, studenti zorganizovali velkou demonstraci. Chtěli vyjádřit prezidentovi a vládě podporu. Šli Prahou a věřili, že se jejich delegace dostane až na Hrad. „Byl jsem v prvních řadách demonstrantů. Pochodovali jsme přes Klárov, kde se nás policie pokusila rozštěpit, část se přes Petřín dostala na Hrad, část prolomila kordon a pokračovala do Nerudovy ulice. Tam jsem byl já. Tam jsme byli definitivně zastaveni. Vyjednávalo se o vyslání delegace k prezidentu Benešovi, která by ho ujistila o naší solidaritě a podpoře. Došlo k výstřelu, hrozné tlačenici, skrumáži a postupně jsme byli vytlačeni,“ vypráví. 

Vzpomíná si, že policie se snažila studenty vytlačovat samopaly a štíty a že se příslušníci neostýchali ani udeřit a tlačit dívky a ženy. Šel poté na fakultu a pak na mši. Doma jeho sestra, studentka medicíny, ten den právě slavila dvacáté narozeniny. „Byla to chmurná oslava, spíš pohřeb,“ říká.

Z dnešního pohledu hodnotí demonstraci jako předem ztracenou situaci, ve které svobodomyslní lidé neměli šanci uspět proti dobře zorganizované a vyzbrojené komunistické síle.

Studenti převzali vládu na fakultě

To, že komunisté přebírali moc ve státě, se projevilo i na fakultě. Studenti-komunisté tam začali diktovat, kdo a co bude učit. „Vypuklo tam to, čemu se říká studentokracie. Ujali se vlády a podíleli se na moci spolu se senátem. Z něho však ihned vyloučili všechny výrazné osobnosti pravicového zaměření,“ vzpomíná pamětník. Z fakulty odešla řada profesorů, skončit musel i rektor Karel Engliš.

Studenti zavedli nový studijní řád, začal se vyučovat marxismus-leninismus. Dušan Straňák si vzpomíná na případy, kdy studenti-komunisté dokonce chodili kontrolovat, jestli vyučující přednášejí v souladu s marxistickou ideologií. Hodně jeho přátel se tehdy rozhodlo pro emigraci. On ne. Zároveň odmítal nabídky na vstup do komunistické strany. Zvolil pasivní způsob přežití. „Došlo mi, že je rozumné se stáhnout, abych mohl školu dokončit.“ Nakonec mu komunisté dali pokoj a nechali do odpromovat. Začal na fakultě dělat asistenta, ale na této pozici už znamenal jeho odmítavý postoj ke komunistické straně překážku. Z místa byl v roce 1950 vyhozen. Podotýká, že jej velmi trápily politické procesy 50. letech, protože jako právník silně vnímal jejich zmanipulovanost a nespravedlivost.

Ničili jsme vesnice

Musel narukovat na vojnu. Prožil ji v tvrdých 50. letech a to se projevovalo tak, že mu veleli sovětští důstojníci. Účastnil se likvidace obcí odsouzených k zániku. Vylidněné vesnice dobývali tanky a plamenomety, zkázu dokončovalo dělostřelectvo. Toto ničení kdysi pěkných vesnic jej velmi trápilo. V jedné šumavské obci našel na ještě nezlikvidované faře starou farní knihovnu. Knihy si nacpal do batohu, odnesl je tajně do kasáren a pak je posílal rodičům domů. Až po pádu komunismu je odevzdal na českobudějovickém biskupství, aby zůstala aspoň nějaká památka na zaniklou obec.

Na vojně byl do roku 1953.

Okupace ukončila naděje

Pak až do penze pracoval v Průmyslovém nakladatelství v Praze. Nejdříve překládal sovětské příručky a normy, pak byl zařazen do redakce spotřebního a potravinářského průmyslu. Práce ho bavila, považoval ji za smysluplnou a setkal se při ní s řadou vzdělaných odborníků.

Mnohokrát dostal nabídku vstoupit do KSČ, pokaždé odmítl. Angažoval se jedině v odborech, a to v roce 1968 v období takzvaného pražského jara. „Byla to doba ohromné euforie. Byl jsem předseda závodního výboru ROH a snažili jsme se z nakladatelství udělat normální podnik, ve kterém bude liberální atmosféra a slušnost,“ říká.

Naděje ukončila okupace sovětskými vojsky. Protože bydlel na Petřinách nedaleko letiště, sledoval, jak sovětská letadla přilétají do Prahy. „Když jsem usnul, slyšel jsem zvuk, jako by mi někdo zubní vrtačkou vrtal do uší. To jsem slyšel pravděpodobně ve snu a ono se z toho vyklubalo přistávání ruských letadel,“ vzpomíná.

Pak už jen pracoval v nakladatelství a doufal, že se poměry v zemi změní. „Člověk tím, že se snažil kvalitně pracovat, vlastně režim svým způsobem podporoval. Ale dělal to s vyhlídkou na lepší časy. A ty přišly, zaplaťpánbůh,“ shrnuje.

Mladší generaci vzkazuje, že by neměla zapomínat na to, že totalita je hrozné zlo a její nebezpečí spočívá v tom, že člověka zaplétá do svých zločinů.