Anežka Stránská

„Oni nás tam měli moc rádi a bylo to dobré, v nemocnici. To byla pěkná práce, ale nešly jsme volit. Tak nás vyklidili. Proč jste nešli volit? My jsme nešly, poněvadž… Prvně jsme šly, to byly první volby, já vám to řeknu, oni říkali, to jsou naše volby, české a budou tam naši lidé a naši lidi, to jsou Češi, tak jsme je volily. No, a potom když s námi takhle dělali, už jsme věděly, co se děje. Tu matku odvedli, ta byla na deset roků odsouzená, tak už jsme jim nevěřily, tak jsme podruhé nešly. Přišel ředitel nemocnice, říká, sestřičky, prosím vás, kvůli mé rodině, běžte k volbám. A my jsme říkaly, my tam půjdeme, ale my tam nedáme ty lístky, my tam dáme papíry do toho. No, to si dělejte, co chcete, ale běžte k volbám. Tak v půl osmé večer jsme vyrukovaly, padesát jeptišek šlo volit. No, samo sebou daly jsme tam bílé papíry a modré papíry do obálky, no, a samo sebou, že nás… že půjdeme za trest, za trest to bylo. Že půjdeme do takového jako domova důchodců a byl to ústav sociální péče, Pod Doubravkou se to jmenovalo. To byl sběrný tábor Němců prvně, tam jich bylo asi 400. Potom je rozdělili, některé schopné tam ještě nechali. A dávali nám naše lidi, ale z nemocnice, kteří nemohli, no, buď tam dávali ty, kteří tam nechtěli, nebo které nemohli vyléčit. Hodně jich tam umíralo, tak tam nás dali. My jsme tam byly odloučeny, jenom samy jsme tam byly. My jsme nešly volit, takže páter žádný k nám nesměl chodit, že mu vezmou souhlas, ale oni k nám chodili… Ten jeden byl údržbářem více méně, tak tam chodil, to byl vzdělaný pán, dominikán, kolik jazyků uměl, měl ještě bratra kněze, jeho sestra tam ještě přišla, neměla kam jít. No, tak to bylo dobré, takže jsme mši měli takovou tajnou brzo ráno v pět nebo v půl páté.“

„Abychom si zasloužily to jídlo, tak nás vozili na pole. To jsme chodily sbírat brambory. Hned ten podzim, jak nás přivezli sem, už v 45. roce, no, to bylo po válce, hned po válce, no, tak ty mladší jsme chodily na pole, sbíraly jsme brambory. No a takové ty práce. A potom některé sestřičky nemohly, tak z Fruty tady v Brně vozili sem cibuli a to se loupalo, nakládaly se ty cibulky malé a česnek. A to jsme jim tehdy také pomáhaly, ty, které jsme uměly plést svetry do Tuzexu. Strašně malá očička, slabounká taková vlna to byla, kimono, dlouhé rukávy, a tak jsme málo vydělaly, že prý si nevyděláme, tak ty sestřičky nás živily, co chodily na pole. Ono to bylo strašně náročné, my jsme od rána třeba do jedenácti hodin večer (pracovaly – pozn. ed.). A byl to určitý termín, nám dávali. To byla strašná tyranie. Ony nám u toho četly, aby nám to nebylo tak dlouhé. I u toho loupání té cibule, to jsme raději dělaly jako ty svetry… to se pak prodávalo za drahé peníze potom, opravdu.“