The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Stránská (* 1925)

• narodila se 5. srpna 1925 v Plzni

• během druhé světové války pracovala jako pomocná pracovnice v dolech, aby se vyhnula totálnímu nasazení

• po válce od roku 1946 studovala téměř dva roky v Anglii

• po návratu z Anglie pracovala pro Reuters a pro British-European Airways

• v roce 1950 sama utekla přes hranice do Německa

• v roce 1952 odešla z Mnichova do USA

• v USA se vdala za Jana Stránského

• v 60. letech strávila několik měsíců v Indii z pracovních důvodů manžela

• na začátku 90. let se po mnoha letech poprvé od emigrace podívala zpět do Česka

• roku 1998 zemřel její manžel Jan Stránský

Blažena Stránská, rozená Hromádková, se narodila 5. srpna 1925 v Plzni. Otec Hynek Hromádka by důlním inženýrem a on ani Blaženina matka Marie se nikdy příliš politicky nevyhraňovali. Na základní školu pamětnice chodila ještě v malé vesnici Břasy, kde tehdy rodina žila. Břasy nebyly daleko od její rodné Plzně, takže jí přišlo naprosto přirozené, že se právě tam později přihlásila na gymnázium. Její studia ale přerušila německá okupace Čech, Moravy a Slezska.

Vzpomínky na válku

Druhá světová válka definitivně ukončila Blaženino dětství. Její rodiče hledali možnost, jak by se mohla nadále vzdělávat. Nakonec ji přihlásili do Prahy na rodinnou školu v Podskalské ulici. Tehdy bydlela pamětnice na dívčím internátu na rohu Dittrichovy a Resslovy ulice. V internátu také přečkala obléhání nedalekého kostela sv. Cyrila a Metoděje, ve kterém se ukrývali parašutisté. V době dobývání kostela prý měli studenti na internátu na tři dny zakázáno z jakéhokoliv důvodu opustit budovu.

V pozdějších letech války jí hrozilo, že bude totálně nasazená v Německu, ale díky tatínkovu pohotovému zásahu místo toho nakonec strávila zbytek války prací v dolech. V té době část jejich domu zabrali Němci a zřídili si v něm kancelář pro esesáky. Blažena si ale nevzpomíná, že by s nimi měli nějaké problémy. „Chovali se k nám slušně. Pořád říkali: ‚Ruku líbám,‘ a tak.“ Po konci války ale zabavili stejnou část domu Tataři a Rusové, kteří v něm přebývali až do listopadu roku 1948. A ti se podle Blaženiných vzpomínek chovali jako opilci a hrubiáni. „Pořád pili. Když se nedívali, tatínek jim vyléval sklenice z okna.“ Na nikoho z rodiny si ale prý nic nedovolili.

Tíhnutí k Západu a pobyt v Anglii

Blaženu to vždy táhlo na Západ. Po válce se více než cokoliv jiného toužila podívat do Anglie. Rodiče ji proto poslali do kláštera ve Štěkni k anglickým pannám, kde se měla naučit anglickému jazyku. Díky studiím zde jí bylo umožněno udělat si státní zkoušky z angličtiny a získat vízum na dvouletý studijní pobyt v Anglii, kde se společně s dalšími mezinárodními studenty učila anglickému jazyku a literatuře.

Na konci svého pobytu v roce 1948 pamětnice zvažovala v souvislosti s březnovým komunistickým převratem, zda nemá v Anglii zůstat. K návratu ji tehdy nakonec uprosila maminka. Přestože se Blaženin otec nikdy politicky neangažoval, byl po nástupu komunistů k moci vyhozen ze své pozice důlního inženýra a rodina se přestěhovala k Sokolovu. Chvíli po návratu pobývala pamětnice u rodičů, ale poté odjela do Prahy hledat si práci.

Pevná půda se ztrácí pod nohama

To se ale ukázalo být náročnější, než si myslela. Žádná česká firma ji nechtěla zaměstnat, protože se patrně všechny obávaly jejího napojení na Západ. Nakonec ale přece jen získala pozici u Reuters News Agency, kde pracovala rok a půl. Aby mohla pracovat pro zahraniční firmu, musela Blažena získat povolení ministerstva zahraničí. Od jeho získání se ale nemohla zbavit pocitu, že je neustále pod něčím dohledem. „Byl to nějaký pátý smysl. Věděla jsem, že jsem sledovaná, ale neviděla jsem nikoho.“ Tento nepříjemný pocit způsobil, že svoji pozici opustila. Nějakou dobu poté pracovala také pro British-European Airways.

V této době se pamětnice také seznámila s česko-anglickým důstojníkem, který si nechával říkat „Dědek“ a převáděl lidi přes hranice. Protože nabyla podezření, že se kolem ní stahuje smyčka, a toužila po tom, vrátit se do Anglie, rozhodla se Blažena, že uteče s „Dědkovou“ pomocí ze země. Začala plánovat překročení hranice do Německa, když tu se k ní dostala zpráva, že „Dědek“ byl zastřelen při převádění jednoho manželského páru –Blaženiných známých. Ze strachu, že tento pár, který byl poté zavřen na Pankráci, při výslechu vyzradí i její jméno, se pamětnice rozhodla okamžitě jednat. Bez dlouhého zdržování zamířila k německé hranici a pokusila se ji sama překročit. Odjela právě včas, protože – jak se dozvěděla později – v době, kdy seděla ve vlaku a směřovala k německým hranicím, proběhl v British-European Airways velký zátah.

Přes hranice do uprchlického tábora Valka

Byl březen 1950. Blažena se orientovala pouze podle slunce. Prakticky celou noc strávila broděním se sněhem, s pouhým domněním, že postupuje správným směrem. Naštěstí nenarazila na žádné české pohraničníky. Až po nějaké době potkala vojáka, který jí oznámil, že se dostala do Německa.

Po noci strávené na četnické stanici se dostala do rukou Američanů ze stanice ve Weidenu. Ti ji vyslýchali a snažili se z ní dostat nějaké užitečné informace. „Musela jsem nakreslit, jak vypadá letiště v Praze.“ Poté jí dali nějaké peníze a poslali ji do uprchlického tábora Valka. Téměř okamžitě po příjezdu se k ní dostavili muži od generála Moravce, jenž řídil skupinu agentů informační služby, kteří ji chtěli také vyslechnout.

Sekretářkou ve Svobodné Evropě

Ještě v den jejího příjezdu do Valky čekaly Blaženu i další výslechy. Jeden prováděl jistý Jiří Weil, který když zjistil, že pamětnice umí velmi dobře anglicky, neváhal a předvedl ji před komisi právě tehdy vznikající rozhlasové stanice Radio Free Europe, kde jí byla nabídnuta práce. A tak se stala sekretářkou Pavla Tigrida a Jana Stránského, svého budoucího manžela. „To jsem měla štěstí. Já jsem přišla do Valky v pátek v noci – a v sobotu ráno už jsem měla job.“

Odcestovala do Mnichova, kde společně s několika dalšími uprchlíky začalo její působení v rádiu. Náplň její práce představovalo zejména vyřizování anglické korespondence. Bylo to v době chystaného prvního vysílání rádia a Blažena ještě dnes vzpomíná na velké pracovní vytížení, jak jí samotné, tak ostatních lidí, se kterými spolupracovala. Zejména s Janem Stránským a Pavlem Tigridem se také v průběhu svého pobytu v Mnichově velmi dobře seznámila a začali se společně stýkat i mimo pracovní dobu.

Vycestování do USA

Nevzdávala se ale představy návratu do rodné vlasti. „Mysleli jsme si, že se za pět let vrátíme.“ Až po téměř dvou letech strávených v Mnichově začala pamětnice ztrácet naději. Nakonec si na popud manželky Pavla Tigrida Ivany požádala o emigrační vízum do USA a v roce 1952 se tam natrvalo přestěhovala. Nezávisle na ní emigroval do USA v té době také Jan Stránský. Tigridovi je následovali o dva roky později.

V USA nechtěla Blažena pokračovat v práci pro Radio Free Europe, která jí byla nabídnuta, ale snažila se najít si práci u americké firmy. Měla mnoho možností, protože v Americe v té době byla sháňka po administrativních pracovnicích. „Vzala jsem tedy první nabídku, která se naskytla.“ Až do důchodového věku poté pracovala jako sekretářka.

Američankou

Nedlouho po svém příjezdu do USA se pamětnice opět setkala s Janem Stránským, který v té době pracoval v New Yorku. Brzy se vzali a společně měli syna Martina. Nejprve dlouhou dobu bydleli v New Yorku a poté také chvíli v New Jersey. Potom, co syn Martin vystudoval medicínu a začal provozovat lékařskou praxi v Connecticutu, se Blažena a Jan přestěhovali za ním.

Často doprovázela svého manžela, který pracoval v té době pro Free Europe Committee, na cestách do Evropy i do Indie. Společně také navštěvovali v Londýně rodiče Jana Stránského, se kterými pamětnice vždy dobře vycházela. U nich se také často setkávala s rozličnými českými osobnostmi v emigraci. Byl mezi nimi i Ferdinand Peroutka. „To byl málomluvný morous. Jen když šlo o politiku, tak se rozhovoru zúčastnil.“ Na vidinu návratu do rodné vlasti tehdy už společně zanevřeli, protože jim přišlo příliš nepravděpodobné, že by se jim k tomu někdy ještě naskytla příležitost.

Ta ale přece jen přišla v podobě sametové revoluce. Zpět do Československa se ale Blažena podívala až dva roky po ní, v roce 1991. Znovu se zde po velmi dlouhé době shledala se svojí maminkou. Přesto se ale už tehdy cítila být víc Američankou než Češkou a počítala s tím, že v zemi nezůstane a vrátí se do USA. Po manželově smrti v roce 1998 nadále žije v Connecticutu a Českou republiku navštěvuje jen zřídka.