The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Stránská (* 1924)

• narozena roku 1924 v Černovicích

• pracovala jako švadlena a pak v továrně Avia

• v únoru 1944 totálně nasazena na území Rakouska

• v červenci 1944 přežila nálet na Štýrský Hradec

• přemístěna do pracovního tábora poblíž Srbska

• v srpnu 1944 zpět v Praze pro nemoc

• do konce roku 1944 pracovala v továrně na území protektorátu

• před koncem války zásobovala potravinami partyzány poblíž Kamenice nad Lipou

• při znárodnění přišla s manželem o obchod

• perzekvována jako živnostnice bez možnosti výdělku

Helena Stránská, dívčím jménem Ptáčková, se narodila jako jedno ze čtyř dětí ve vesnici Černovice v jižních Čechách. Účastnila se posledního sletu sokolů v Táboře v roce 1938, kdy při návratu viděla na nádraží zničehonic spoustu německých vojáků a s tímto zážitkem si spojuje konec svého mládí.

Totální nasazení

Krátce nato cestovala do Prahy, aby se tam nechala zaměstnat jako švadlena v obchodním domě Maceška, který patřil matčině bratranci. Jejím dalším zaměstnáním byla práce u stroje v továrně Avia v Čakovicích, kde byla až do roku 1943. Jednou přes noc stroj z jejího pracoviště zmizel a přišel rozkaz hlásit se k zápisu v Kamenici nad Lipou v jižních Čechách před transportem do Německa k totálnímu nasazení.

Tuto povinnost měl celý ročník 1924, stejně jako dříve ročník 1921. Tehdy musela do Německa i Helenina sestra Růžena. Zápis dívek táborského a kamenického okresu proběhl od sedmi hodin ráno v Kamenici. Doma v Černovicích na Helenu čekala maminka s přichystanými kufry, aby v jednu hodinu v noci vyrazilo nepočítaně vagonů směr Německo.

„Byly jsme všechno nezkušená děvčata, hloupé jak horalky, většinou samá chudina, ty lepší se totiž vdaly, pokud měly na věno, aby k transportu nemusely.“ Helena Stránská si vzpomíná, že před povolávacím rozkazem se osm dívek ze vsi vdalo jen tak bez veselky, v jediný den brzy ráno, aby to nikdo nevěděl. 

Cesta bez důstojnosti 

Devatenáctiletým dívkám za hodiny cesty nikdo nic neřekl. Netušily, co je čeká, a naději moc nedodávalo, že ozbrojení muži zatloukli okna vlaku prkny, aby nikdo neunikl. V zatemnění, bez vody, bez představy budoucnosti, bez možnosti jít na toaletu pokračoval transport do Vídně, kde cestující dostali napít vodu z kýblů. Z Vídně jel vlak do Štýrského Hradce.

Byl únor, všechno pokrýval mrazivý sněhový poprašek, dívky měly vystoupit a ve čtyřstupu pochodovat přes Štýrský Hradec až za město, kde byla fabrika. Helena táhla svůj kufr po zemi za provaz, kterým k němu měla připevněná šatní ramínka, než se na ni dostala řada a naložili jí zavazadla na doprovázející nákladní vůz. „Ještě že jsem byla taková pořádná a ta ramínka si vzala.“

V lágru už byla spousta lidí nejrůznějších národností, podle kterých byli ubytovaní. Řekové, Belgičané, Ukrajinky, ale také Češky ročník 1921. V celém areálu panovala ohromující čistota, vše se neustále drhlo. Jednalo se o fabriku, kde se vyráběla letadla, před válkou šlo o továrnu na dětské kočárky dvou židovských bratří Simpsonů, kteří dokázali včas emigrovat do USA.

Chuť zemřít hladem

Práce u stroje, který obsluhovalo pět lidí, těžká nebyla. Úmorná byla pracovní doba od šesti ráno do šesti večer, hodinová cesta vlakem z tábora do továrny a špatná a nedostatečná strava. Volno bylo jednou týdně v neděli. V okamžiku příjezdu do tábora se Helena rozhodla, že zde nepozře ani sousto a do dvou týdnů zemře. „Když vám ale vyhládne, tak už se neohlížíte na to, co dostanete k jídlu, a berete to z kraje.“ Podávala se eintopf polévka, většinou obsahovala řepu burgunu, krmnou pro zvířata, červenou řepu, někdy trochu masa, někdy rybu. Spolupracovníci začali mňoukat nebo poštěkávat, když bylo k jídlu trochu masa, aby se jemnocitnější vzdali své porce. „Tak takové se tam dělaly vtipy! Veselýho bylo dost, smutnýho ale víc!“

Zachráněná spánkem

Životní úroveň a stesk po domově nebyly to jediné, co totálně nasazeným ztrpčovalo život. Nad hlavami jim burácela válka a zuřily nálety. Ten poslední se stal osudným 150 lidem. Vprostřed tří výrobních hal stály toalety, jež ustavičně hlídala dozorkyně, aby se na nich nikdo neuléval před prací. Toho dne tam však nebyla a v čase, kdy se všichni řadili do fronty na jídlo v kantýně, si tam Helena Stránská odběhla. V krátké přestávce ji přemohl spánek, z kterého ji probudil doznívající hlas sirény, varující před náletem. Bombardování mělo katastrofální následky. Výbuch zasáhl právě lidi stojící frontu v kantýně. Z mnohých nezbylo skoro nic, příbuzní, kteří pak přijeli na pohřeb, často nenašli ostatky svých dětí kompletní. „Jeden otec z našeho kraje přijel a našel ze syna jen nohy.“

Nemocná v houští

Po zničujícím náletu v červenci 1944 byla Helena převezena do pracovního tábora v podzemí u slovinských hranic. Její stroj putoval spolu s ní. V táboře lidé trpěli štěnicemi, zatuchlým vzduchem a nedostatkem stravy, který se příbuzní snažili kompenzovat zasíláním balíčků. Z materiálu, jenž při hloubení podzemních prostor zbyl, stavěli prvně internovaní političtí vězni dálnice, které slouží dodnes.

Helena už po pár týdnech, stejně jako její spolubydlící onemocněla, její tělo pokryly boláky a obě se staly neschopné práce. Spolubydlící se svobody nedožila, zemřela bezprostředně poté, co se napila mléka z balíčku od matky. V srpnu sebrali nemocné a odvezli je do Prahy. Podle nařízení Helenu čekala práce v továrně v Rychnově nad Kněžnou. Její strýc jí však s ohledem na zdravotní stav nastoupit nedovolil a doprovodil ji na vlak domů do Černovic. Ze strachu před kontrolou vprostřed cesty z vlaku vystoupila a skryta v houští u tratě čekala do druhého dne na další spoj.

Doma se úleva ze shledání nedostavila. Sousedé nemohli pochopit, že se Helena vrátila, a dokonce předčasně, když nikdo z totálně nasazených to nedokázal. Musela čelit podezřením, že prý měla poměr s prezidentem Háchou, protože jinak by to možné nebylo. Za tři týdny navíc přišlo udání, takže mladá dívka do pracovního zařazení musela nastoupit stejně. Lékař ze strachu odmítl vystavit potvrzení o nemoci, a tak křiku esesmana v kanceláři továrny Avie musela čelit sama. Za trest byla na šest týdnů přiřazena na práci do kuchyně. „Tam byli i někteří herci z trestu, co nesměli hrát, tam byl dobrý kolektiv.“ Potom pracovala v kanceláři, kde zůstala až do Vánoc.

Rok 1945 ve znamení předtuchy konce války znamenal, že mnoho lidí opouštělo svá pracoviště. „Jednou nám vedoucí řekl, že už nepřijde. Tak jsem tam skončila také a jela domů.“

Chudoba socialismu

Na sklonku války podporovala pamětnice se svým otcem partyzány – Čechy, Rusy i Francouze, kteří žili v lesích obklopujících Kamenici. Po válce nastoupila na své původní místo v obchodním domě Maceška. Záhy však následovala svého manžela a začali spolu žít poblíž Kladna, kde si otevřeli obchod. Na živobytí si vydělávali jen rok, než jim obchod komunisté sebrali, manžela poslali pracovat do dolů a Helenu prohlásili za nespolehlivou, takže jediný výdělek, na který měla nárok, byly sezonní práce v JZD a potajmu šité menší zakázky.

Manželé vychovali dvě děti. „Za totality to bylo horší než za války, to si lidé aspoň pomáhali. Důležité je, aby lidé hodně četli a aby uměli pracovat, my nic neznali, když nás odvezli,“ uzavírá vzkazem mladé generaci Helena Stránská svůj příběh.