Ivan Stránský

„V roce 1970 mě nechali odmaturovat. Po maturitě si mě pozval Židlický (pozn. aut.: personální náměstek Vagonky, spolupracovník StB) a říkal: ,Podívej se, soudruhu. Ty jsi mladý, je ti dvacet čtyři. My jsme tě nechali odmaturovat. To taky nemuselo být! Podívej, myslím si, že bys to měl ocenit. Já jsem ochotný zapomenout na to, že jsi byl v závodní radě. Byl jsi prostě pomýlený, protože ti je dvacet čtyři, a nevěděl jsi, do čeho lezeš. Já tě znám, ty jsi dobrý pracovník, v kolektivu jsi oblíbený. Já ti nabídnu, mohl bys dostat i byt, protože jsi mladý a ženatý. Budete mít, jak jsem slyšel, rodinu. Tvůj tchán je přesvědčený komunista... Podívej, my se domluvíme. Ty mi podepíšeš, že budeme spolupracovat. A když se bude u vás o něčem mluvit, tak se vždy sejdeme a řekneme si tedy, jak dál.‘ Protože já jsem byl ve středisku, které bylo známé svým revanšismem. Tam byli lidi jako Landsman, Harypuc a další. Já jsem ho tak poslouchal a řekl jsem mu: ,Soudruhu náměstku, to asi nepůjde. Protože já jsem tedy, jak jste sám říkal, vystudoval s průměrem jedna celá...‘ On: ,No, my víme, že jsi odborník, my si toho ceníme!‘ Já mu říkám: ,Já na nikoho donášet nebudu, to se nezlobte, ale to asi nepůjde.‘ On říkal: ,Víš co?! Já ti dám týden na rozmyšlenou. A dobře si to rozmysli! Mohl bys na to doplatit!‘ A šel jsem. Za týden si mě zavolal a říkal: ,Tak co, soudruhu, na které pozici ty vlastně stojíš?‘ To byla obvyklá věta. Soudruhu, kam ty vlastně patříš? Na které pozici stojíš? A jsem řekl: ,Já na žádné pozici nestojím, ale práskače dělat nebudu!‘ A on říkal: ,Jak chceš, ale v tom případě by bylo lepší, kdybys odešel!‘ A já mu řekl: ,No to vám klidně mohu slíbit. Já tady být nemusím.‘“

„Ve Vagonce se to rozdělilo. Část vedení byla přesvědčena, že to nemůže mít dlouhého trvání, a vehementně upozorňovali na různé lži, které šířil Husák a další. A pak tam byla pravověrná parta, která si uvědomila, že když potáhne s Rusy, tak z toho budou mít neocenitelné výhody. Takže i ti, kteří původně stáli na vrátnici a křičeli, že jim nedají ani vodu (pozn. aut.: vojákům Varšavské smlouvy), tak během dvou až tří týdnů převlékli kabát. Tvrdili, že je to internacionální pomoc, bez které by nás obsadil Bundeswehr. Že to bylo na poslední chvíli. A nutili ostatní, aby podepsali souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. A to byla podmínka vůbec toho, aby člověk, který byl předvolaný před komisi, která měla posoudit... To byla obvyklá věta: ,Tak soudruhu, na které straně ty stojíš?‘ A jakmile řekl, že nesouhlasí se vstupem vojsk, tak okamžitě musel odevzdat partajní legitimaci a vyloučili ho z partaje. A pokud to podepsal, tak bylo řečeno: ,Soudruhu, my s tebou počítáme, pokud se budeš chovat tak, jak předpokládáme!‘ A zajímavé je, že v těch komisích, které vylučovaly, seděli lidé, kteří tři týdny předtím vykřikovali, že jim nedají ani vodu.“