The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Stratílek (* 1935)

• narozen 13. ledna 1935 ve Vysokém Mýtě

• vnuk Václava Ignáce Stratílka, majitele továrny na hasicí zařízení

• zažil německou správu rodinné továrny

• rodina během války zaměstnávala lidi, kterým hrozilo totální nasazení do Německa

• otec pamětníka Vlastimil Stratílek starší vozil potraviny partyzánům

• továrna byla po únoru 1948 znárodněna

• strýc pamětníka Václav Stratílek po monstrprocesu uvězněn na 13 let

• pamětník po gymnáziu sloužil u technických praporů

• po vojně těžko sháněl práci

• pracoval v továrně Orličan na dělnických postech

• po pádu komunistického režimu zvolen místostarostou Vysokého Mýta

Továrník Václav Ignác Stratílek

Vlastimil Stratílek se narodil 13. ledna 1935 do rodiny významných podnikatelů ve Vysokém Mýtě. Jeho dědečkem byl Václav Ignác Stratílek, člověk, který z dílny na dvorku dokázal v několika málo letech vybudovat továrnu s několika stovkami zaměstnanců. Dědeček Václav Ignác byl synem koláře z nedaleké Chocně, vyučil se slévačem a na úsvitu svého profesního života podnikl velkoryse pojatou cestu „za zkušenou“. Z té se vrátil se schopnostmi univerzálního řemeslníka, nápaditého vynálezce, který měl později na svém kontě několik různých patentů, a především předvídavého podnikatele, který se nespokojil s pouhým momentálním úspěchem, ale neustále plánoval další věci ve snaze předvídat dobu a události a přizpůsobit nabídku požadavkům předpokládaným v blízké budoucnosti.

Firma Stratílek vznikla na samém konci 19. století, dědeček pamětníka nejprve vyráběl ruční pumpy různého účelu, později se však soustředil zejména na hasicí stříkačky. K prvním ručním „berlovkám“ přidával parní a elektrický pohon, stále větší prioritu ale získávaly benzínové motory. Po zjištění, že automobilové motory jsou pro pohon stříkaček nevhodné, firma zahájila vlastní vývoj. Ještě v roce 1906 měla firma pouhých šest zaměstnanců, krátce nato však přešla do nových prostor v bývalém vysokomýtském cukrovaru, vybavených vlastní kotelnou s parním strojem. Zájem o Stratílkovy stříkačky rostl, mezi klienty byla vesměs všechna okolní města a obce, ale rozvoj záhy zbrzdila první světová válka, během které byla většina zaměstnanců odvedena na frontu.

 

Obavy z války zvýšily poptávku

Po ukončení válečného konfliktu řešil V. I. Stratílek velké problémy s odbytem. Česká města a obce byly zadlužené nucenými válečnými půjčkami, Vysoké Mýto muselo řešit především otázku fungujícího zásobování obyvatel tím nejnutnějším a jako vojenské posádkové město se muselo starat o znovuzprovoznění mnoha budov zdevastovaných během války armádou. Otázka moderního hasičského vybavení nebyla několik let aktuální, ovšem firma byla schopná pružně reagovat a nabídku doplnit o vybavení do zemědělství a především cvičební nářadí do škol a sokoloven, po nichž rostla poptávka závratným způsobem. Ve firmě tou dobou pracovala i žena Václava Ignáce, oba jeho synové Václav a Vlastimil, otec pamětníka, a na pozici účetní také pamětníkova matka. Výrobní prostory byly upraveny na velkou továrnu, v roce 1930 byla prodána tisící motorová stříkačka. Svým zákazníkům firma Stratílek pomáhala i se získáním úvěrů od regionálních záložen. Zájem o hasicí zařízení stoupal především koncem 30. let, kdy rostly obavy z nové moderní války, provázené očekáváním plošných bombardování měst. Tou dobou již Václav Ignác předal továrnu svým synům, ředitelem se stal Vlastimil a Václav dostal na starosti obchod a propagaci.

 

Německý inženýr podezření ze sabotáže zametl pod koberec

Vysoké Mýto jako vojenské město s polním letištěm bylo v březnu 1939 obsazeno početným útvarem wehrmachtu. Po okupaci města došlo i k zabírání tamních továren. Němci k nim dosadili jednotlivé dozorce, kteří měli zhodnotit smysl další výroby z hlediska její využitelnosti pro válečnou produkci Třetí říše. Do firmy Stratílek byl dosazen německý inženýr Lefler, který další výrobu firmy doporučil. S ohledem na požadavky moderní války produkce pod německým dozorem rostla. Zvýšil se počet zaměstnanců, ke Stratílkům nastoupili dělníci z jiných zrušených firem a také velké množství lidí, kterým jinak hrozilo totální nasazení v Německu – učitelů, studentů či řemeslníků, jejichž obor neodpovídal válečným požadavkům.

Pamětník vzpomíná, že zaměstnávání těchto lidí probíhalo leckdy účelově jako záchrana před odvlečením do Německa a vstřícnost v tomto projevoval i nacisty dosazený inženýr Lefler, působící často jako prostředník mezi zájmem českých lidí a nacisty. Nacistická správa přidělila firmě další prostory v bývalých vojenských jízdárnách a počet zaměstnanců se postupně vyšplhal přes 300 lidí. Ke konci války firma vyráběla doplňky pro letecký průmysl – například trupy pro letouny Storch kompletované v nedaleké továrně ing. Mráze v Dvořisku u Chocně, a také zásobovací pumovnice včetně závěsného systému sloužícího mimo jiné k zásobování německé posádky obleženého města Breslau (dnešní Wroclaw). Při jejich produkci se objevilo obvinění ze sabotáže, které však bylo „zameteno“ prostřednictvím dozorujícího inženýra Leflera.

S blížícím se koncem války se firma připravovala na poválečné časy – předpokládala podobné těžkosti, jaké nastaly po předešlém světovém konfliktu, a plánovala produkci výrobků, které by jí pomohly těžké období překonat. Například očekávali rostoucí význam zemědělství a vyvinuli ruční motorovou sekačku, případně snáze prodatelné drobnosti k soukromému užívání – otvíráky na konzervy, konstrukce dětských kočárků atd.

 

Od svítání do svítání

Mezi zaměstnanci továrny se během války ocitl i gymnazijní profesor Jaromír Rádl, hudebník a sbormistr vysokomýtského zpěváckého spolku Otakar. Především jeho iniciativou došlo k založení stratílkovského pěveckého sboru, ze kterého v roce 1944 vzešlo tovární kulturní středisko se 160 členy. Věnovalo se hudbě i divadlu a vrcholem jeho tvorby bylo secvičení hudebně divadelního pásma Od svítání do svítání založeného na lidové hudbě. S ohledem na neradostnou dobu byl o vystoupení souboru velký zájem a pořad Od svítání do svítání se opakovaně hrál po okolních městech až do konce války, pamětník Vlastimil Stratílek vzpomínal mimo jiné na vystoupení v Pardubicích a Litomyšli. V březnu roku 1945 byl však soubor vyšetřován německými úřady na základě udání jednoho z jeho členů. Po válce se zjistilo, o koho šlo, motivem prý byla osobní závist. Onen udavač byl po válce odsouzen na dva roky, po ročním vězení byl propuštěn a po přiznání a vysvětlujícím rozhovoru byl znovu přijat u firmy Stratílek.

Největší vystoupení pásma Od svítání do svítání proběhlo po konci války v Praze. Muselo být realizováno v improvizované podobě, velká část zaměstnanců se po osvobození rozutekla po svých původních působištích, namísto nich proto nastoupili narychlo sehnaní studenti pražských škol a pražská vojenská hudba.

 

Stříkačky ukrývaly chleba pro partyzány

Ke konci zimy roku 1945 bylo do okolí Vysokomýtska vysazeno několik skupin sovětských průzkumníků. Okolo těchto výsadkářů vznikaly partyzánské oddíly, kterým místní poskytovali jednak potraviny, ale také informace, které pak doputovaly Sovětům. K odbojářům patřil i pamětníkův otec Vlastimil Stratílek starší. Vysokomýtský pekař Smékal krátil dávky mouky pro oficiální výrobu a z ušetřeného materiálu pekl chleba pro partyzány. Otec pamětníka, který vlastnil automobil, vozil proviant do Pravcova mlýna, kde si jej v lese se ukrývající skupiny přebíraly. Chleba se také často přepravoval ukrytý přímo ve stříkačkách firmy Stratílek.

Z německé okupace Vysokého Mýta si Vlastimil Stratílek pamatuje zejména obsazení v březnu 1939, “nekonečnou kolonu vojska, většinou to byly motorizované jednotky. Mě jako kluka strašně zajímaly - i když jsme museli být za záclonou - motorky se sajdkárami. To byl kulometčík, ten, co to šoféroval, a ještě spolujezdec.” Ve městě pak sídlilo několik složek německé branné moci, mimo jiné členové Hitlerjugend využívající vysokomýtské letiště k výcviku létání na kluzácích. Ubytováni byli v hotelu Kobylka, městem obvykle pochodovali v útvaru a za zpěvu písní. Pamětník zpětně vzpomíná na to, jak byla mládež a děti vedena ke lhaní – doma se poslouchal zahraniční rozhlas, řešilo se umístění lidí, kterým hrozilo totální nasazení apod., kdežto na veřejnosti se mluvilo zcela opačným způsobem, oficiálně se projevovala povinná úcta Německu, muselo se zdravit německé důstojníky atd.

 

Sovětský důstojník nám řekl: vyvarujte se komunismu

Od zimy roku 1945 začaly po silnici a železnici proudit kolony nacistických zajatců. Často byli ve velmi špatném stavu a zvláště během zimních měsíců jich mnoho zemřelo během cesty. Bylo zakázáno jim poskytovat jakoukoli pomoc, ale němečtí dozorci toto nařízení ne vždy dodržovali, leckdy se dali uplatit či přesvědčit k nevšímavosti. Pamětník byl přímo účasten toho, jak skupina vysokomýtských občanů vezla potraviny sovětským zajatcům do Holic, kde byli nějakou dobu drženi na zamřížovaném prostoru přímo na náměstí.

V samotném závěru války se fronta přiblížila do východních Čech a Němci začali připravovat obrannou linii přes Vysoké Mýto a Litomyšl. Opevňovalo se letiště a přímo ve městě se budovala zahrazení z mohutných kmenů uzavírajících jednotlivé ulice. Po zprávách o nepokojích v jiných městech Němci stavěli do ulic děla namířená proti obytným domům, a také brali rukojmí. Krátce před příchodem Rudé armády vyrazila do Prahy z Vysokého Mýta skupina lidí na automobilu (řídil jej pan Marek) ozdobeném československou vlajkou, ale po cestě zjistili, že Praha ještě osvobozena není. K boji o Vysoké Mýto nedošlo, 9. května ráno začali Němci utíkat směrem k americkým liniím, ale cesty byly přeplněné a vznikla chaotická situace. Lidé vycházeli do ulic s vlajkami, mezitím se však zmatkující Němci začali vracet a lidé znovu zabíhali do domů. První sovětské automobily dorazily téhož dne dopoledne a míjely se přímo s Němci, pamětník vzpomíná na vojáka, který pod oknem na ulici odhazoval výložky a kusy uniformy a pokoušel se před Sověty uniknout pěšky.

Většina sovětských vojáků po skončení války zůstala situována v lesních táborech, jen část jich spolu s důstojníky byla ubytována do několika vysokomýtských domů. Do bývalého cukrovaru, kde sídlila firma Stratílek, velení umístilo vojenské koně se skupinou strážných. Pamětník se s nimi setkával a jeden z nich mu daroval vojenské sedlo, které mu později zabavili během zabírání rodinného majetku po znárodnění. Také vzpomíná, že jeden ze sovětských důstojníků, “který tam byl ubytován se svou přítelkyní nebo spolubojovnicí, se nakrátko dostal sám k nám do kuchyně a jediné, co tam řekl, bylo: ‘Vyvarujte se komunismu!’”

 

Strýc o vězení nikdy nemluvil

Únorový převrat do osudů pamětníka a jeho rodiny zasáhl velmi tragicky. Rodině zabavili po generace budovanou továrnu. Podnik začlenili pod vznikající národní podnik Sigma – pumpy Olomouc. Bratři Stratílkové (otec pamětníka a jeho strýc) předpokládali, že i po znárodnění zůstanou ve vedení firmy. Nějaký čas tomu tak i bylo, ale brzy se situace dramaticky zhoršila. V roce 1948 zatkli člena původního stratílkovského vedení firmy Fieger pocházejícího z českoněmecké rodiny. Odsoudili ho na 20 let odnětí svobody za údajnou velezradu a po roce ve vězení zemřel. Atmosféru na Vysokomýtsku navíc značně vyostřila aféra, při které se čtveřice mladých lidí pokusila uletět do zahraničí letadlem z Mrázovy továrny na Dvořisku. Spoutali hlídače, ale po jeho prosbách mu dívka ze čtveřice povolila pouta. Dokázal se jich zbavit, dívku spolu s dalším prchajícím mladíkem postřelil a útěk skončil neúspěšně. Události daly záminku k vzniku smyšlenky, že se v okolí vytvořila „teroristická“ skupina, která se bude snažit pomstít (viz vzpomínky jednoho z účastníků útěku Zdeňka Mikše na Paměti národa).

Součástí následného monstrprocesu se stal i strýc pamětníka Václav Stratílek, který krátce předtím poskytl peníze švagrovi Otto Kobylkovi plánujícímu emigraci. Byl odsouzen a ve vězení následně strávil 13 let. Ve snaze uchránit svou rodinu podal z vězení žádost o rozvod, odseděl si plnou vyměřenou dobu. “Vrátil se v naprosto zdevastovaném stavu. To byl člověk, kde by se dalo použít slovo s vymytým mozkem. Ti lidi se strašně báli, nikdy neřekli - ač jsem se o to pokoušel, aby popsal třeba jen jediný den -, nikdy nic neřekl, ani svému bráchovi.” Obě jeho děti po roce 1968 emigrovaly do Švýcarska, kam za nimi později přijela i jejich matka.

Vlastimil Stratílek starší byl v roce 1951 bez udání důvodu propuštěn ze zaměstnání. Jednoho dne mu bývalý podřízený po příchodu do práce řekl: „Ty už tu nemáš co dělat,“ a to prý bylo naposledy, kdy vkročil do své továrny. Dlouho potom nemohl najít zaměstnání, nakonec nastoupil jako skladník v Mototechně v Pardubicích. Matka pamětníka měla ve 40. letech vážné zdravotní problémy a byla proto doma, ovšem po propuštění manžela musela znovu nastoupit do práce a v roce 1955 předčasně zemřela. Sestra pamětníka pracovala jako zdravotní sestra, v této méně exponované a přitom potřebné pozici neměla s komunistickým režimem takové problémy jako jiní členové rodiny.

 

Na vojnu k technickým praporům

Vlastimil Stratílek stihl ještě před rokem 1948 dokončit gymnázium. Po únorovém převratu ale nemohl na vysokou školu a také on měl velké problémy s nalezením práce. Očekával povolávací rozkaz na vojnu, a protože se věnoval sportu a jako závodní plavec učil mimo jiné plavat i vojáky vysokomýtských útvarů, doufal, že nebude muset nastoupit k Pomocným technickým praporům (PTP), které se v době jeho nástupu na vojenskou službu změnily na takzvané Technické prapory (TP).

Perzekuci se ale nevyhnul, na vojnu odešel k TP, pracoval v Bohumíně a pak v Dubnici nad Váhom. Podmínky služby u TP se dle jeho vzpomínek po zrušení PTP příliš nezměnily. “Stejně jsme byli ‘pétépáci’, ale s jedním rozdílem. My jsme dostali pušku. Na začátku jsme ji odevzdali, na konci jsme ji dostali na vyčištění na jeden den a každý jsme museli zaplatit pokutu 3 000, že jsme ji neudržovali v řádném stavu,” vzpomíná Vlastimil Stratílek. V Dubnici ovšem pamětník mohl hrát za družstvo svého útvaru basketbal. V roce 1956 jejich tým dokonce postoupil do finále celoarmádního přeboru a v rámci odměny za úspěšné působení byli jeho členové pozváni na Duklu. Jejich útvar se mezitím přesunul do Mošnova. Pamětník a ostatní basketbalisté o tom nebyli informováni, po návratu zjistili, že nevědí kam jít a v nastalých zmatcích čelili obvinění z dezerce, než se vše vysvětlilo.

Po návratu z vojny pamětník znovu vykládal vagony, kvůli příjmení Stratílek byl všude odmítán. Nakonec se mu podařilo díky přímluvě sestry, která pracovala v podnikové ordinaci, získat místo v Orličanu, tedy v bývalé továrně ing. Mráze v Dvořisku u Chocně. Nadřízení nejprve netušili, o koho jde, teprve později si všimli jména Stratílek, ale po kratším váhání již v podniku zůstal a nakonec tam pracoval celý život. Po postupném uvolňování poměrů mohl alespoň korespondenčně komunikovat se svými příbuznými ve Švýcarsku a navzdory různým těžkostem svůj život považuje za spokojený.

 

Místostarostou

Vlastimil Stratílek až do penze pracoval na dělnických postech v Orličanu. Přestože se o politické či společenské dění zajímal, proti režimu nijak výrazně nevystupoval. Po pádu komunismu byl známými vyzýván, aby kandidoval v prvních svobodných komunálních volbách v rámci Občanského fóra do městského zastupitelstva. Byl zvolen s největším počtem preferenčních hlasů a jedno volební období zastával post místostarosty. Vysoké Mýto tehdy řešilo především odchod sovětských vojáků a rekultivaci kasárenských a okolních prostorů. Začlenění těchto lokalit do běžného městského života proběhlo vcelku úspěšně, osobní zásluhy na tom si ovšem Vlastimil Stratílek nepřipisuje.