Jindřich Strauss

„Celá tátova rodina byla levicově založená. Když nacisti zabrali Sudety, zavolal si tátu inspektor Köhler v Děčíně a říkal: ,Staussi, co s váma? Vy nejste zakládající člen strany, vy nejste čestný člen strany, vy vůbec nejste člen strany. Straussi, vy půjdete zpátky k lopatě.‘ Tak táta šel podbíjet pražce. Uplynul nějaký ten rok, táta se zase vypracoval a už nemusel podbíjet pražce, už byl u váhy, Němci napadli Rusko a táta řekl: ,To si Churchill setře pot z čela.‘ Köhler si ho znova zavolal a povídá: ,Staussi, vy neumíte držet hubu, jdete zpátky k lopatě!‘ Pak Němci potřebovali železničáře v Rusku, Köhler si ho potřetí zavolal a řekl: ‚Straussi, máte na výběr: Wehrmacht, nebo nastoupíte jako železničář v Rusku a dostanete zpátky svoji funkci.‘ Táta přijal Rusko, a dokud Němci nemuseli opustit Ukrajinu, sloužil za Dněprem v Šepetovce, ve stanici, kde Korčagin napsal Jak se kalila ocel.“

„Na konci války už Němci železničáře v Rusku nepotřebovali. V dubnu 1945 musel tatínek narukovat na západní frontu ke Karlovým Varům. Se třemi dalšími vojáky dezertoval – vzali koně a po Krušných horách se placatili zpátky. U Cínovce se setkali s Rusy; ti jim snad ani nesebrali flinty, jen jim řekli, že nesmí jít dál po horách. Ale dezertéři se báli civilistů, takže pokračovali až do Chlumce k mému dědovi a tam se rozpustili. Táta se dostal domů a domníval se, že válku pádem Hitlera vyhrál, ale najednou zjistil, že je zasranej Němec; musel nosit bílou pásku. Mně bylo tou dobou šest. Vzpomínám si, že jednou jsme stáli na nádraží, táta mi koupil kornout třešní a přišel asi dvacetiletý český voják, ať mu ty třešně dám. Já jsem couvl zpátky, on se otočil na tátu: ,Ať mi je dá, nebo ho zastřelím. Mně se nic nestane.‘ Tak dostal třešně.“

„Ráno v pět hodin vždy někdo proběhl vesnicí a řekl, kdo má v sedm nastoupit do odsunu. Všechno bylo náhlé, aby lidi neměli čas si roztřídit nebo schovat věci. I naše rodina jednou stála u žlebského přívozu, měli jsme být taky evakuovaní. Matka se obrátila na celníka Houšku z Prostředního Žlebu, jestli nevadí, že si pro mého ročního bratra vzala vozíček místo kočárku, a on se podivil, že Češka jde do odsunu. Komise zrozpačitěla, začala na místě naléhat na matku, aby se rozvedla, ona to odmítla, nakonec nám řekli: ,Tak běžte zpátky!‘ Mazali jsme domů a požádali sousedy, aby nám vrátili, co už mezitím stačili odnést.“