„Stáli jsme tam s puškou a kontrolovali, jestli je to naloďování v pořádku. [Takže jste sami náklad nenosili?] Ne. Ale dva týdny před odjezdem Mauretanie jsem spal v Port Tewfik, tak se jmenuje to místo. Tam jsem pod stanem spal ještě s dalšími vojáky. [A co jste tam měli dělat?] To jsme byli právě určení jako ta naloďovací četa. Já jsem byl voják a vážil jsem si toho, že jsem byl vůbec v armádě.“
„To byla poziční válka. My jsme stříleli a měli jsme také anglické těžké dělostřelectvo, které neustále den a noc bušilo do Němců. A během těch útoků, jak při tom prvním, který jsem zažil, tak při tom druhém, jsme měli podporu anglického letectva, a sice tajfunů, které nejdříve ostřelovaly jejich linie, a pak došlo k bojové akci. Já sám jsem – abych nelhal – zajal dva Němce. Byli to Rakušané, zvedli ruce a řekli: ,Bitte, Herr Soldaten, nicht schüßen.‘ Tak hotovo, tak konec.“
„Prvního září mě odvedli do kasáren a oblékli do slovenské uniformy. [Bez odvodu?] Bez odvodu, pod bajonety. Naší zbraní byla lopata a krumpáč. Vozili nás, víceméně nás trápili, jak jsme byli napresovaní do vagonů, až na východní Slovensko do Prešova a odtud pěšky až na hranici s Polskem směrem na Sanok.“
„Až do toho devátého května jsme byli na frontě a [pak] jsme dozvěděli, že je konec války. Samozřejmě, to byla obrovská radost, že je konec. Protože, jak jsme stříleli na Němce, tak oni stříleli na nás, a sice takzvanými šifonéry. Když to detonovalo, tak to dělalo pekelný rámus, a když byl člověk v blízkosti toho dopadu, tak to bylo samozřejmě nebezpečné. Já sám mám ještě uloženou střepinu, jak jsem [ji] tam na velitelství roty [dostal]. Museli jsme si sami prát, byl jsem na dvoře a střepina mi prolítla mezi nohama.“
„Tak jsme se pak vrátili z fronty přes Belgii, Lucembursko a západní Německo. Na cestu si pamatuji, jak měli Němci všude vyvěšené bílé vlajky, a také si pamatuji, že jsem v Norimberku spal pod naším obrněným vozidlem. Pak jsme z Norimberku táhli k československým hranicím a ještě nějaký čas jsem sloužil blízko Nepomuku v jedné vesnici jménem Myslív.“
Major v. v., doc. MUDr. Juraj Strauss, Csc., se narodil 18. ledna 1917 v Košicích na Slovensku v židovské rodině. Po absolvování základní školy a reálného gymnázia v Liptovském Mikuláši odešel studovat medicínu do Prahy. V roce 1939 byly vysoké školy uzavřeny, Juraj Strauss odjel zpět na Slovensko a dne 1. 9. 1939 byl násilně odveden do pracovního oddílu slovenské armády, který opravoval mosty a silnice pro postupující německou armádu v Polsku. Po propuštění z pracovního oddílu odešel zpět do Liptovského Mikuláše a živil se jako dělník. Nakonec se odhodlal k cestě do Palestiny. Přes Maďarsko a Jugoslávii, tzv. balkánskou cestou, se dostal do své nové domoviny, kde nejprve pracoval v zemědělství a v přístavu Haifa. Juraj Strauss měl ovšem za sebou již deset semestrů medicíny, a tak se rozhodl pokračovat ve studiích. Přihlásil se na jeruzalémskou univerzitu a byl přijat na obor bakteriologie a hygiena. Po zdárně ukončených studiích a získání titulu Master of Science se přihlásil do československých vojenských jednotek na Středním východě a dne 27. 4. 1943 byl do armády přijat. Sloužil ve výcvikové rotě a v naloďovací četě. V roce 1943 odjel lodí Mauretania ze Středního východu do Anglie. V letech 1944-1945 sloužil u Dunkerque v motopraporu a vykonával i službu sanitáře, zraněn byl pouze odpadlou střepinou. Po válce pracoval v nemocnicích a poté se dostal do pražského Státního zdravotního ústavu, kde se věnoval výzkumu. V letech 1975-1976 pracoval v Keni, kde místním dětem pod záštitou Světové zdravotnické organizace podával očkování proti spalničkám. V roce 1983 dostal státní cenu za eliminaci spalniček v Československu. Je významným vědcem v oboru aplikované bakteriologie a virologie. Juraj Strauss zemřel 11. března roku 2017 ve věku sta let.
