Vojtěch Strauss

„Můj strejc, nejstarší, toho jsem ani nezažil, tomu bylo pětatřicet a toho jsem ani nezažil. Protože oni do třiceti brali. Ale přijeli za ním, jak to, že nedělá. Tak přijeli tenkrát otevřeným autem v kožeňáku a on štípal dříví. Protože byl komunista, to někdo na něj píchnul, tak ho vzali, zatkli a odjeli. A nikdo o něm nevěděl. Až poslední rok, než skončila válka, tak přijeli dva chlapi ze Slovenska a on byl u partyzánů a zastřelili ho. Tak dovezli ausweis neboli občanku naši jako... na nás a mapu. To bylo prostřelený a to. Tak to předali a odešli. Nic neřekli. Že jako tam byl pohřbenej.“

„Jednou jsme taky jeli na střídání a nebylo auto. Tak nám přidělili obrněné na čtyřech kolech, říkali mu Fuk. A nemohli jsme vyjet jáchymovskej kopec. Tak jsme museli zpátky dozadu na Ostrov a tam zadem jet přes Merklín a tamtady. Teď začal padat sníh a to mělo takovýhle vokýnka, tak jsem seděl nahoře a takhle jsem mu to vometal. A přijeli jsme nahoru před to a tam vyskočil jelen, a jak svítil, tak na nás čuměl. Povídám: ‚Podej mi honem...‘ A on: ‚Co chceš?‘ Říkám: ‚Samopal, vole!‘ Než jsem nabil, tak von udělal hup a byl pryč...“