The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Středa (* 1927)

• narozen 27. 4. 1927 v Košicích v rodině českého učitele

• v dubnu 1939 rodina vysídlena ze Slovenska Hlinkovou gardou

• svědkem maďarského bombardování slovenského vojenského letiště ve Spišské Nové Vsi (24. 3. 1939)

• duben 1939 až podzim 1942 – stanné právo na Kladně (8. 6. 1939), zatýkání a perzekuce českého obyvatelstva

• nepřímým svědkem tragédie v Lidicích (10. 6. 1942)

• září 1942 až září 1944 – studentem reálného gymnázia v Jaroměři, dojíždí za rodiči Na Pohodlí v Babiččině údolí

• září 1944 až únor 1945 – nasazení u Technische Nothilfe v Praze a v Havlíčkově Brodě

• únor 1945 – návrat k rodičům do České Skalice

• duben až květen 1945 – spolupráce se zpravodajským výsadkem kpt. Vladimíra Sokolovského Na Pohodlí, v Babiččině údolí (v týlu armády Střed generála von Schörnera)

• vstup do KSČ v roce 1945 (propadlé členství)

• listopad 1945 – studia na ČVUT v Praze

• 1951–1954 – práce v energetickém ústavu v Praze-Holešovicích

• 1955–1963 – vývojář v oblasti měřicí techniky zkušebních zařízení prototypů letadel L 29, L 34 a M 701, Výzkumný a zkušební letecký ústav v Letňanech

• 1963 – odborný asistent v oboru termodynamiky na Strojní fakultě ČVUT, 1967 – habilitace

• 1968 – neobnovil členství v KSČ, „vyškrtnut“

• 1973 – z politických důvodů znemožněna profesura a vědecká stáž v Holandsku

• 70.–80. léta – pedagogická a publikační činnost

• 1991 – profesorem ve zkráceném rehabilitačním řízení

• 1993 – na Vysoké škole strojní a textilní (dnes Technické univerzitě) v Liberci

• 2002 – odchod do důchodu

Příběh Ivo Středy, který zažil vyhnání české inteligence ze Slovenského státu, stanné právo na Kladně, byl nuceně nasazen v útvaru „Technické nouzové pomoci“, pomáhal ukrývat rusko-polský zpravodajský výsadek v Babiččině údolí, podílel se na vývoji prototypů letadel a stal se respektovaným profesorem termodynamiky.

Trpká zkušenost česko-slovenské vzájemnosti

Narodit se na sklonku 20. let do rodiny českého učitele a záložního důstojníka čsl. armády na východním Slovensku nemuselo být právě snadné. Jazyková sounáležitost a společná šance na vytržení z područí velkých národů nemohly nikdy zcela překrýt nedůvěru k masarykovskému konstruktu čechoslovakismu, nábožensko-kulturní nesoulad a ekonomickou nerovnoprávnost obou národů. Na pozadí postupně narůstajícího vlivu idejí Andreje Hlinky mohli být i ti nejnezištnější čeští a moravští učitelé, četníci nebo úředníci podporující společný stát i bez vlastního přičinění snadno stavěni do role nadřízených „protektorů“. V podobném světle mohl být vnímán také otec hrdiny našeho příběhu, profesora Ivo Středy, Josef Středa (nar. 1889), když se ve 20. a 30. letech snažil na cvičné škole ve Spišské Nové Vsi vtisknout budoucím slovenským učitelům základy prvouky pro první stupeň a humanisticko-demokratické ideály první republiky. Vše bez učebních materiálů, když si první slabikář musel vytvořit sám s pomocí přítele, malíře Jana Hály.

Jako záložní důstojník se vzpomínkami z italské fronty 1. světové války a z bojů československé armády proti Maďarské republice rad vedl Josef Středa svého syna v Benešově národně-socialistickém duchu k vlastenecko-humanistickému přesvědčení, které pod dojmem antidemokratických tendencí části slovenského katolicismu postupně ztrácelo náboženské prvky. O to více však měl otec Ivo Středy potřebu nezištně se zastávat chudých a prostých Slováků proti nespravedlnostem všeho druhu. „Když na to s velkým odstupem vzpomínám, tak si uvědomuju, že už za působení na Slovensku, a vlastně celý život, měl otec velké sociální cítění. U něj nacházeli prostí lidé velkou podporu… A měl snahu každému pomoci. A to se později projevilo i v jeho zápisech o událostech z konce války. A já, i když jsem byl hodně mladý, jsem k věcem přistupoval asi stejným způsobem.“

Na začátku pobytu na Slovensku Středovi bydleli u slovenské rodiny s poloněmeckými kořeny, s jejíž dcerkou Ivo Středa chodil do společné třídy. Strýce z této rodiny, který byl před válkou nakloněn Čechům, označili místní Slováci po válce Rusům jako spolupracovníka hitlerovců, a zmizel neznámo kam. Otec Iva Středy byl navzdory své laskavé dobrosrdečnosti nucen svádět řadu sporů s hlinkovci, kteří byli původně zastánci společného státu, ale stále více inklinovali k separatismu.

Situace se pro Středovy vyhrotila na podzim roku 1938, kdy byl otec demobilizován a zvláštním dekretem vysídlen ze Slovenska, ovšem Ivo Středa s matkou zde zůstali až do března 1939, kdy byli svědky náletu maďarského letectva na vojenské letiště ve Spišské Nové Vsi (24. 3. 1939), při němž bylo zabito kolem desítky civilistů. Při stěhování, o Velikonocích 1939, jim byly Hlinkovou gardou opakovaně prohledávány všechny věci a doba odjezdu se nekonečně protahovala.

Jinak popsal Ivo Středa tuto pasáž svého života jako dětství jedináčka, který si už od deseti let tvořil ze třísek a špejlí létající modely letadel.

Zatemněné Kladno

Rodina se usídlila na Kladně, kde otec získal místo na učitelském ústavu. Zde se nedlouho po příjezdu stal Ivo Středa svědkem dramatických událostí spojených s vraždou důstojníka vojenské říšské policie Wilhelma Kniesta (v noci ze 7. na 8. června 1939) a následným vyhlášením stanného práva. Vedle zákazu vycházení a intenzivního pátrání po pachatelích (studentech zdejší průmyslové školy Františku Petrovi a Janu Smudkovi) docházelo k řadě perzekucí běžných českých občanů, včetně systematického zatýkání a domovních prohlídek. „To mně bylo už dvanáct a vzpomínám si, že do rána na všech nárožích v Kladně byly pytle s pískem a kulometná hnízda německých vojáků. My jsme bydleli v menší uličce v nouzovém bytě naproti baru, kam chodilo hodně Němců. Otec byl v té době v nemocnici s operací kýly a matka ho tam šla navštívit. Já jsem byl sám doma a věděl jsem, že otec jako záložní důstojník má ve skříni revolver. Jako kluk jsem ho popadl a strčil do kamen. Pak jsem si řekl, to je hloupý, tak jsem ho strčil za nějaký trám, to se mi nelíbilo, a pak jsem to vyřešil geniálně. Dal jsem ho do té skříně a utekl z domova. Utíkal jsem do vedlejší ulice a teď jsem tam viděl, jak jedna rojnice německých vojáků za druhou vnikne do bytu, vyhazuje ze skříní prádlo, a už jsem se nemohl vrátit. Nevím, jakým řízením osudu, možná proto, že to tam Němci znali, byla naše ulice vynechaná.“ Maminka Iva Středy potom revolver odvezla strýci, strojvedoucímu, a ten ho dopravil k jejímu otci na Českoskalicko, který ho zakopal.

Spíše nepřímo, ale neméně tísnivě na Ivo Středu dolehlo vyhlazení Lidic v červnu 1942. Viděl zdrcenou reakci kladenských žen po oznámení této události. Jeho spolužák měl v Lidicích příbuzné a v tělocvičně reálného gymnázia, do nějž Ivo Středa tehdy docházel, nocovaly dvě noci na slámě lidické ženy.

Na Pohodlí (Babiččino údolí za protektorátu)

Učitelský ústav, v němž působil otec, nacisté zavřeli a manželé Středovi se na podzim 1942 přestěhovali k rodičům z matčiny strany do osady Pohodlí v Babiččině údolí. Dědeček Žilík, který v chalupě bydlel a kterého měl Ivo Středa rád pro jeho bodrou chlapskou povahu, byl za Rakouska hajným u majitele ratibořického zámku, šlechtice z rodu Schaumburg-Lippe, pokrevně spřízněného i s dánskou královskou rodinou. Šlo o prostou dřevěnou chalupu na kopci nad řekou Úpou, jen pár kilometrů od notoricky známých míst spojených s idylickým vyprávěním Boženy Němcové nebo politicko-milostnými pletkami paní kněžny Kateřiny Zaháňské. Jen málo turistů a místních by sem však umístilo dramatické mikropříběhy konce 2. světové války.

Sám Ivo Středa ovšem za rodiči a prarodiči nejprve na Pohodlí pouze dojížděl, protože od školního roku 1942 docházel na reálné gymnázium v blízké Jaroměři a bydlel v tamějším studentském domově. Podmínky stravování a bydlení zde ale nebyly vyhovující (v budově sirotčince), a tak se časem přemístil také na Pohodlí a do školy odsud dojížděl.

Technische Nothilfe – zapomenuté mozoly východočeských studentů

Na začátku septimy (na podzim 1944) byl Ivo Středa nuceně nasazen do nacisty organizovaného útvaru tzv. Technické nouzové pomoci (Technische Nothilfe). Ivo Středa tvrdí, že do tohoto útvaru byli tehdy nasazeni v nejmasovějším měřítku právě studenti východočeských gymnázií (náchodského, jaroměřského, královéhradeckého, pardubického a jiných).

Technische Nothilfe vznikla po 1. světové válce (v září 1919, zakladatel Otto Lummitzsch) z technických složek německé armády a na základě odzbrojovacích požadavků Versailleské smlouvy se přetvořila na civilní dobrovolnickou organizaci. Jejím cílem bylo udržet v chodu technická zařízení pro zajištění klíčových potřeb německého obyvatelstva ve válkou zničeném hospodářství (plynovody, vodovody, elektrárny, čerpací stanice, železnice, pošty, dodávky potravin apod.). Jejími členy byli zejména příslušníci konzervativních středních tříd, proto byla TN za Výmarské republiky využívána jako náhradní pracovní síla při tehdy četných stávkách (docházelo přitom ke konfliktům s odbory řízenými Komunistickou stranou Německa). V době Třetí říše byla TN používána jako složka civilní obrany odstraňující škody po náletech a sabotážích, mobilizující k práci na stavbách a zasahující v případě živelných katastrof. Od roku 1937 se stala součástí německé pořádkové policie (Ordnungspolizei) a dostala se pod kontrolu vrchního velitele policie a SS Heinricha Himmlera. Na územích okupovaných nacisty se jednotky TN nazývaly Einsatzgruppen, přicházely v druhém sledu po vojácích wehrmachtu a nosily zelené uniformy. V některých okupovaných zemích vznikaly i místní pobočky Technische Nothilfe. V podobě „technické pomocné služby“ (Technisches Hilfswerk) byla TN v západním Německu 50. let Otto Lummitzschem obnovena.

Ivo Středa byl nejprve podroben základnímu výcviku v Praze, v kasárnách ve Slezské ulici, krátce vykonával pomocné práce v továrně Junkers ve Vysočanech (nedaleko někdejšího ČKD). Před Vánoci 1944 je povolali znovu do Slezské ulice, přestrojili je do černých uniforem a vysokých bot, které připomínaly výstroj SS, a převezli je do Německého (Havlíčkova) Brodu. Svoji práci v Havlíčkově Brodě popsal Ivo Středa následovně: „Před Vánoci nás z nasazení ve Vysočanech stáhli zpět do Slezské, přestrojili nás, dostali jsme tuhé německé boty pod kolena, tzv. stieflata, černé uniformy a jeli jsme do tehdejšího Německého Brodu, kde byl ohromný Einsatz, soustředění příslušníků TN i normálních dělníků. A tam jsme pracovali. Když byl hlášený nálet, tak jsme museli ven, do pohotovosti a do polí, ať jsme měli předtím noční, denní, to bylo jedno. Jinak jsme byli ubytovaní v bývalých školách. Pracovali jsme v nedodělaném železničním tunelu, kde se zařizovala podzemní továrna s neznámým cílem. Tunel se razil ve skále, byl nedodělaný, a kolmo k němu se razily ještě menší chodby. Do skály minéři navrtávali díry, střelmistr tam strkal patrony, podpálil knoty a osazenstvo utíkalo schovat se za roh, protože kameny létaly až do hlavní chodby. Já jsem nosil střelmistrovi patrony a vrtáky, dlouhé dvoumetrové tyče s tlakovým vzduchem a širokým ostřím. Vrtáky jsem nosil i do kovárny a takových prací tam bylo víc.“

Druhou hlavní prací Iva Středy bylo pumpování vody, které mu nakonec v únoru 1945 zajistilo cestu do civilu. Když jednou koncem ledna 1945 stál u pumpy ve vodě se svým spolužákem z gymnázia, synovcem známého generála Kratochvíla z východní fronty, a pumpovali celou noc, Ivo Středa nastydl a dostal zánět žláz v podpaží. Přihlásil se na ošetřovnu, kde nemocné chodil prohlížet německý lékař, esesák. Ten Iva uznal nemocným a předepsal mu tzv. Innendienst (vnitřní službu). Znamenalo to, že nemohl vykonávat těžkou práci v tunelu, ale pouze pomocné práce uvnitř kasáren (utírání chodby, čištění záchodů apod.) V kasárnách byl však bezcharakterní Čech, Unteroffizier vom Dienst (UvD) Pecina, který se k TN dal dobrovolně a zabavoval např. řadovým příslušníkům cigarety a ten poslal Ivo Středu v mrazu ven skládat uhlí. Pamětníkovi se přitížilo a vyrazily mu v podpaží obrovské bolestivé boule, kvůli kterým nebyl schopen se obléknout. Lékař SS se o tom dozvěděl, Pecinu za jeho příkaz seřval a poslal pacienta k českému policejnímu lékaři do Prahy. Ten mu zřejmě ze soucitu napsal, že není schopen služby, a umožnil mu se 12. 2. 1945 vrátit k rodičům. Tentokrát však již ne na Pohodlí, ale do jejich provizorního bytu v tovární kolonii přízemních domků v České Skalici.

Odbojáři v skrytu a odbojáři na odiv (trampoty se Sokolovským)

Během své asi týdenní léčby se Ivo Středa postupně dozvídal, že jeho otec mezitím s několika místními lidmi založil skupinu zaměřenou na ukrývání uprchlých zajatců a vězňů, kteří se tou dobou v okolí Babiččina údolí objevovali. Členy skupiny byli lesní dělník Adolf Matys ze Žernova, hajný Jan Prouza z Pohodlí u Ratibořic, jistý pan Semerák ze Žernova a později řidič Adolf Kozák z České Skalice. Skupina však odvážně změnila cíl svého určení, když se během dubna 1945 rozhodla zajistit úkryt členům rusko-polského zpravodajského (podle některých zdrojů kontrarozvědného) výsadku 1. ukrajinského frontu Rudé armády, který přistál pravděpodobně již na konci února 1945 v osadě Proruby u Hořiček v severovýchodních Čechách.

Skupina podle Iva Středy, který se jako osmnáctiletý student do činnosti zapojil, čítala asi osm mužů a jednu ženu, telegrafistku. V jejím čele stál ruský kapitán, představující se jménem Vladimir Petrovič Sokolovskij a odkazující na Ukrajinský štáb partyzánského hnutí v Kyjevě. Jeho zástupcem byl Polák Kazimierz Gruner, který se měl spolu s jinými českými spolupracovníky v květnu 1945 zapojit i do akcí při odzbrojování Němců. Členové skupiny byli rozptýleni po okolí, středobodem jejich schůzek se však stala právě chalupa babičky, Terezie Žilíkové, Na Pohodlí, kde se spolu s telegrafistkou Annou Vinogradovou ukrýval sám Sokolovský a zde umístěnou vysílačkou doručoval šifrované zprávy svému ukrajinskému velení. Terčem jejich zájmu byl štáb německé pořádkové policie generála Geigera v nedalekém ratibořickém zámku, který příslušel k velitelství německé armády Mitte – Střed generála von Schörnera v Lázních Velichovky, která měla zajistit spořádaný ústup německých vojsk do americké zóny v květnových dnech. Sokolovského skupina tak operovala v týlu nepřítele, ve zpravodajsky zajímavém prostoru, a mohla se spolehnout na fungující síť důvěryhodných lidí, mezi něž patřili na prvním místě Josef a Ivo Středovi.

Ivo Středa se přímo nepodílel na zpravodajské činnosti Sokolovského, ale spolu s rodiči, babičkou a diskrétními lidmi z okolí mu zajišťoval potřebné zázemí a příležitostně ho doprovázel na obchůzkách v ratibořickém údolí. Živě si vybavuje především společnou cestu „s kapitánem“ na kole z Pohodlí směrem k Jestřebím horám do jakéhosi hospodářského dvora za druhou záložní vysílačkou. Při zpáteční cestě je překvapila německá hlídka, před níž se museli skrýt do lesa. I když šestičlenné hlídky vojenské policie generála Geigera pravidelně procházely Babiččiným údolím, skupinu ani vysílačku se jim nikdy vypátrat nepodařilo.

Přestože šlo o činnost v týlu významné armády nepřítele s významem přesahujícím daný region, Ivo Středa neustále koriguje každé slovo, které by jeho pomoc partyzánům nadsazovalo. Zdůrazňuje nezištnost ostatních spolupracovníků a tvrdí, že v porovnání se skutečným odbojem vlastně nic podstatného nevykonal. Ze stejné doby však pochází i jiné svědectví o Sokolovském. V personálním spise Oldřicha Hromádka, rodáka z Velké Jesenice u České Skalice, pozdějšího velitele jáchymovského útvaru Jeřáb a disidenta po roce 1968, čteme o hrdinném boji Hromádkovy skupiny při přesunu Sokolovského vysílačky, o významné zpravodajské činnosti a masovém odzbrojování Němců v širokém okolí. Jiný člen téže skupiny, Václav Jakl, ve svém spise z Vojenského ústředního archivu dokonce tvrdí, že si výsadek „objednal“ při své návštěvě štábu 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky v lednu 1945. Ortodoxní komunistický historik Jaroslav Metelka se ve svém třísetstránkovém opusu o konci války na Úpicku Roztržený revír o Středových pro jistotu nezmiňuje vůbec.

Ivo Středa se nad podobnými líčeními nepohoršuje a shovívavě dodává: „Víte, ono se tam v květnových dnech nachumelilo lidí. Každý o sobě něco říkal, takže to možná táta ve svých zprávách registroval až dodatečně.“

Schovávali jste podvodníky

Méně shovívavosti však zažili po válce sami Ivo, Josef a Františka Středovi, když byli (snad z neznalosti, snad ze žárlivosti) některými občany České Skalice považováni za podvodníky, kteří si schovávání partyzánů jen vymysleli. Člen skupiny, řidič Adolf Kozák, který na sklonku května odvážel Sokolovského skupinu do Wroclavi, byl dokonce zatčen, protože si odtamtud přivezl jednu (Němcům zabavenou) skříň. V době, kdy se mnozí „zasloužilí partyzáni“ honosili svými zásluhami a těžili ve velkém ze spanilých výletů do pohraničí, se matka Ivo Středy, která zejména v květnových dnech celou skupinu živila, z ministerstva obrany dozvěděla, že při jejich činnosti nikdo nezemřel, a proto jim nepřísluší žádné ocenění. Ještě na počátku 60. let tak musela živořit v těsné místnosti domku slovenských přesídlenců, kteří jí na dvoře (možná opět tak trochu z národoveckého resentimentu) ucpali odpad.

Stranou strany

S jistým zkroušením Ivo Středa přiznává, že v mladistvém nadšení v roce 1945 vstoupil do KSČ. Nebyl v ní ale aktivním členem, neplatil příspěvky, a tak mu členství po čase propadlo. Daleko více se připravoval na nastávající studia na Českém vysokém učení technickém, hrál divadlo za tzv. Mladou scénu (mimo jiné i se synem známého českoskalického továrníka Čerycha) a věnoval se amatérskému létání. Po maturitě v roce 1946 se v zájmu „budování republiky“ dobrovolně zapsal na hornickou brigádu do štoly Ida v Malých Svatoňovicích. Udělal to z přesvědčení, i když se tak současně vyhnul povinnosti ročníků 1927 a 1928 nastoupit do zemědělství ve vysídlovaném pohraničí.

Strana se mu však sama připomněla po únoru 1948, když v době prověrek studentů vysokých škol dal na varování staršího kolegy, že za propadlé členství je větší postih než za nečlenství, a svoji příslušnost k českoskalické organizaci obnovil. Podobnou zápletkou, jenže tentokrát v opačném sledu, si prošel, když po roce 1968 svoje členství podruhé, tentokrát již natrvalo, neobnovil. Zhatil si tak profesuru a již domluvenou stáž na holandské univerzitě.

Hledět si své práce

Tím hlavním, co ale Iva Středu zajímalo, byla výzkumná vědecká práce. Po studiích v letech 1951–1954 pracuje nejprve v plynárenském a elektrotechnickém odboru energetického ústavu v Praze-Holešovicích, od ledna 1955 se pak věnuje výzkumu měřicí techniky pro zkušební zařízení letadel L 29, L 34 a M 701 ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu v Letňanech. V tomto ústavu si udělal velmi dobré jméno a jeho vedoucí mu proto v březnu 1963 jen velice neradi umožnili odejít na Strojní fakultu ČVUT, kde se stal odborným asistentem v oboru termodynamiky. Spolupracoval zde také se Státním výzkumným ústavem pro stavbu strojů v Běchovicích na metodice výpočtu palivových článků a látkových tepelných bilancí. V roce 1967 se habilitoval, stal se spoluzakladatelem nového oboru aplikované mechaniky a prakticky celá 70. a 80. léta se věnoval pedagogické práci a publikacím.

Po „převratu“

Ivo Středa jen nerad mluví o událostech roku 1989 jako o sametové revoluci, protože na fakultě na vlastní kůži zažil, jak se podobně jako v roce 1945 začali z části opět prosazovat lidé, kteří se o pád komunismu nijak nezasloužili a spíše těžili z jeho sekundárních výhod. V roce 1991 mu sice byla ve zkráceném rehabilitačním řízení udělena profesura upřená v roce 1973, již v roce 1992 však byl novým děkanem přinucen ze strojní fakulty odejít z důvodu dosažení důchodového věku 65 let. A to přesto, že tehdy na univerzitách působila celá řada profesorů, kteří dostali výjimku. Naštěstí se mu však naskytla příležitost přemístit se na Vysokou školu strojní a textilní inženýrství v Liberci, kam pravidelně dojížděl ze své vlastnoručně budované chalupy v Krkonoších. V Liberci se opět systematicky věnoval výuce studentů a publikacím z oboru termodynamiky až do roku 2002, kdy odešel do důchodu.

Jeho přesvědčením zůstává, že lidi nelze primárně hodnotit podle politické příslušnosti, ale podle solidního vztahu k životu vlastnímu i druhých.