The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Stříbný (* 1933  †︎ 2024)

• narozen 26. srpna 1933 v Kobeřicích na Hlučínsku

• za mobilizace v září 1938 rodina utekla k příbuzným do Německa

• po mnichovské dohodě bylo Hlučínsko přiřazeno k Třetí říši

• stal se občanem Německa a musel chodit do německé školy

• otec vstoupil do NSDAP a celou válku pracoval pro Němce

• v dubnu 1945 svědkem bojů Ostravsko-opavské operace

• otec byl souzen a musel rok pracovat na odstraňování škod ve Zlíně

• rodině hrozil odsun do Německa

• po únoru 1948 zažil kolektivizaci zemědělství a nátlak na vstup do JZD

• vyučil se tesařem, podílel se na budování průmyslových podniků

• zemřel v roce 2024

„Když mi bylo pět let, stali se z nás uprchlíci. Utíkali jsme do Německa. Hrozilo, že se u nás bude bojovat. Hodně lidí tehdy prchalo do Německa. Protože jsme měli kousek za hranicí u Ratiboře příbuzné, šli jsme k nim. Dnes je to Polsko, ale tehdy to bylo německé území. Pamatuji si, že nás tam srdečně vítali a hostili točeným salámem. Ve strýcově chaloupce se nás tehdy mačkalo asi dvacet. Spali jsme na podlaze na slámě,“ vzpomíná Josef Stříbný z Kobeřic na Hlučínsku na období mobilizace v září 1938. Na Hlučínsko, kde byla linie pevnostního opevnění, tenkrát nastoupily jednotky československé armády. Za pár týdnů už byly Kobeřice německé.

Bída vehnala otce do NSDAP

Josef Stříbný se narodil 26. srpna 1933 v Kobeřicích na Hlučínsku. Pro jeho rodiče to byly těžké časy. „Byla krize, strašná bída. Neměli jsme co jíst,“ říká pamětník, který byl třetí z pěti synů Alfonse a Eufemie. Otec byl vyučený kolář. Vyráběl trakaře, kosy, hrábě, žebříky a další nářadí ze dřeva. I když byl velmi přičinlivý, práce bylo málo a hospodářství chudé. Josef Stříbný se proto nediví tomu, že když bylo Hlučínsko z rozhodnutí mocností přiřazeno k hitlerovskému Německu, otec vstoupil do Národně socialistické dělnické strany (NSDAP). „Byl už starší ročník, byl v první světové válce a do wehrmachtu ho naštěstí nepovolali. Aby uživil rodinu, chtěl jít pracovat do Německa. Na úřadech mu řekli, že může, ale podmínkou je vstup do NSDAP. Tak tedy vstoupil,“ vypráví. Zdůrazňuje, že otec se přitom považoval za Čecha. Podle pamětníka ani nebyl voličem Sudetoněmecké strany. Ve volbách v roce 1935 jí dalo hlas více než sedmdesát procent obyvatel Hlučínska.

O tom, co otec dělal v Německu, toho Josef Stříbný moc neví. S firmou, která pracovala pro německou armádu, se dostal do Pobaltí. Pamětník nevylučuje, že jeho táta budoval koncentrační tábory. „Stavěli dřevěné baráky, asi koncentráky, ale nevím žádné podrobnosti. Pamatuji si, že mámě chodily dopisy až z Rigy,“ říká. Z první výplaty, kterou otec poslal domů, koupili krávu. „Tím byla zažehnána největší bída. Bylo mléko, maso. Měli jsme taky kus pole, takže i chleba byl. Máma se ale měla co ohánět,“ říká pamětník. Dodává, že otec byl s přestávkami pryč po celou válku.

Utečte, říkaly matky chlapcům, kteří měli bojovat za Hitlera

Jako občan Německa musel chodit do německé školy. Do první třídy nastoupil v roce 1939. „Zpočátku jsme němčinu dost komolili. Učitelky jsme měli většinou ze Sudet. Nebyly zlé. Na konci války už se moc neučilo,“ říká. Jeho rodiče uměli dobře německy, protože do škol chodili v době, kdy bylo Hlučínsko součástí Pruska. Doma však mluvili česky, respektive nářečím po našemu. „Na veřejnosti jsme ale museli mluvit německy,“ vysvětluje Josef Stříbný.

Povinnosti narukovat k wehrmachtu se rodina úplně nevyhnula. Jeho nejstarší bratr Leo, který měl v dubnu 1945 šestnáct let, byl odveden těsně před koncem války. Z prvního sběrného místa, kde byli mladí branci zavření, společně s dalšími chlapci utekl. „Dozorci byli jen o něco málo starší než oni, a tak je v noci zbili a utekli. Pak bratra znovu chytili a odvezli někam za Opavu. Naše máma tam šla za ním pěšky, aby ho povzbudila k útěku. Doprovázela ji ještě jedna žena, která tam také měla syna. Kluci zase utekli, ale nakonec Lea překvapila vojenská stráž u nás doma. V pátek ho sebrali a v neděli už přišli Rusové. Ti ho pak zajali a odvezli až do Oděsy. Byl tam asi půl roku, ale tvrdil, že se neměl špatně,“ vypráví pamětník.

Dunění děl od Ratiboře

V polovině dubna 1945 dorazila z Polska na Hlučínsko Rudá armáda. Začínala Ostravsko-opavská operace, největší bojová akce druhé světové války na území okupovaného Československa. Dunění děl a válečnou vřavu obyvatelé Kobeřic nejprve jen slyšeli. „Velké boje byly kolem Ratiboře. Vzdušnou čarou je to od nás dvanáct kilometrů. Za Sudicemi pak Rusové nějakou dobu stáli, asi se připravovali na další boje. Fronta přešla i přes nás, ale některé okolní vesnice dopadly mnohem hůř než Kobeřice. Němci si zřídili na kostelní věži kulometné hnízdo a Rusové na ně pálili,“ popisuje Josef Stříbný.

Jeho zbožná babička byla právě v kostele, když se kolem mohutně střílelo a létaly granáty. „V šest šla do kostela a v devět hodin, když to začalo, tam ještě byla. Věž byla dost rozstřílená a stodoly kolem hořely. Kouř se valil i do kostela. Stařenka ještě s jednou paní utekla na faru. Farář a další lidé byli schovaní ve sklepě. Stařenka vzpomínala, že když tam přišel první Rus, chtěl vodku. Pan farář požádal kuchařku, aby mu nalila víno. Rus ale začal nadávat, vzal starý psací stroj, co tam byl, a praštil s ním o zem, až se rozbil na kousky,“ vypráví.

Němci ještě předtím postavili přímo před domem Stříbných protitankovou zábranu. „Máma plakala, protože se bála, že nám zbourají chalupu. Němci ale nestačili zábranu ani zavřít. Rusové je převálcovali. Byla jich masa. Plné zahrady vojáků. A těch koní!“ říká pamětník. Přechod fronty přečkal s bratry, matkou a dalšími lidmi ve sklepě u souseda. „Bylo nás tam asi dvacet lidí. S přestávkami jsme tam byli čtrnáct dnů. Byli jsme už celí zavšivení, protože jsme se nemyli,“ vypráví Josef Stříbný. Strach tenkrát zaháněli modlitbami. Společně odříkávali růženec a zpívali náboženské písničky. Pamatuje si, že ještě před příchodem Rusů zabili prase, udělali klobásky a naporcované maso nasolili a naložili do necek. Radost z toho měli Rusové. „Stařenka za námi přišla z toho kostela a říkala: ‚Vy si tu sedíte, a klobásky jsou sežrané, troky i s masem jsou venku a Rusové už hrají na naši harmoniku.‘“

Rusové nás vyhnali z domu do chléva

Rusové je vyhnali nejprve ze sousedova sklepa a pak i z domu. První setkání s ruským vojákem ale udělalo na pamětníka dojem. „Byl to důstojník. Když mě viděl, sáhl do kapsy a dal mi takový rozmočený kyselý bonbon. Všechna čest!“ A když se prý jeden mladý voják hrabal v jejich šuplíku s cennostmi, dostal za to od staršího soudruha pár facek. Rusové byli podle pamětníka v Kobeřicích asi měsíc. „U nás doma si udělali štáb. My jsme museli spát nejprve ve chlévě u krav. Později nás pustili do podkrovní světnice. Zajímavé je, že nespali v postelích, ale ve skříních, které si obrátili a položili na zem.“

Protože jim Rusové všechno sebrali, kolikrát chodili o jídlo žebrat. Někdy je ale nakrmili i vojáci. „Vařili u nás doma boršč a byl dobrý. Sekali do toho kusy masa. Někdy nám dali polévky celý kýbl, takže jsme ještě podělili sousedy,“ vypráví Josef Stříbný. Mnozí obyvatelé Hlučínska měli se sovětskými vojáky mnohem horší zkušenosti. Povzbuzeni vodkou honili po vesnicích ženy a dívky a řadu jich znásilnili. Rabování a násilnosti, které provázely Rudou armádu, zaznamenali historikové a pamětníci o nich vyprávěli i pro Paměť národa.

Trest pro otce a strach z odsunu

Když bylo po válce, obyvatelé Hlučínska ještě dlouho žili ve strachu. Ženy čekaly, jestli se jim muži vrátí z války. Jen z Kobeřic padlo na různých frontách asi sto padesát mužů. Ve městech a obcích začali rozkazovat komunisté. Řada lidí z Hlučínska prošla internačními tábory pro Němce a kolaboranty. Pamětníkův nejstarší bratr byl po návratu z ruského zajetí krátce držen v táboře v Brně-Jundrově. Otec byl zajat v Pobaltí a převezen do tábora v Praze. „Ti, kteří nebyli v NSDAP, byli hned propuštěni domů. Táta musel ale skoro rok pracovat ve Zlíně na odstraňování válečných škod v Baťově továrně,“ říká.

Za členství v nacistické NSDAP byl Alfons Stříbný kolem roku 1947 také souzen. U soudu v Hlučíně dostal trest dva měsíce vězení a pokutu deset tisíc korun. „Pokutu zaplatil, ale do vězení už nemusel. Dostal milost,“ doplňuje Josef Stříbný. Rodině také hrozil odsun do Německa. „Původně měla odejít asi polovina Kobeřic. Vznikl seznam, na kterém byla i naše rodina. Tehdejší starosta ale prosadil, že jsme mohli všichni zůstat. Byli jsme samozřejmě rádi. Nechtěli jsme opustit domov,“ vysvětluje. I když někteří politici prosazovali vysídlení Hlučínska, nakonec se odsun dotkl této oblasti jen okrajově. Odejít museli například ti, kteří se při sčítání lidu v roce 1930 hlásili k německé národnosti.

Těžké časy za Němců i za Čechů

Po komunistickém převratu v roce 1948 se i v Kobeřicích zakládalo jednotné zemědělské družstvo. Pamětníkův otec neměl o kolektivní hospodaření zájem. Nakonec ale ustoupil nátlaku, stejně jako všichni tamní sedláci, a v JZD pak pracoval až do důchodu. Josef Stříbný se vyučil tesařem a v roce 1953 musel narukovat na vojnu, kterou odsloužil u ženistů ve slovenských Malackách. Po vojně pracoval na různých stavbách pro podnik Vítkovické stavby. Budoval také Novou huť Klementa Gottwalda v Ostravě. „Bylo to náročné. Pracovalo se dvanáct hodin denně, ale poznal jsem tam svou ženu, to bylo štěstí.“

Po svatbě si našel práci ve společnosti Inženýrské a průmyslové stavby (IPS), kde pracoval šestatřicet let. Stavěl například sádrovcový důl v Kobeřicích. Komunisty neměl rád. Nikdy se k nim nedal a konec totalitní vlády v roce 1989 uvítal. S manželkou Jarmilou měl, stejně jako jeho rodiče, pět dětí. O zážitcích z válečných i poválečných let Josef Stříbný vypráví vnoučatům. „Hlučínsko zažilo těžké časy za Němců i Čechů. Teď se máme docela dobře a měli bychom si toho vážit, více si věřit a pomáhat si.“