The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahuše Stříhavková (* 1930)

• narodila se 8. prosince 1930 v Kněževsi na Rakovnicku

• otec Václav Stehlík vlastnil v Kněževsi statek s hospodářstvím

• v roce 1948 se účastnila XI. všesokolského sletu

• v roce 1953 byl otec odsouzen ke ztrátě majetku a zákazu pobytu v rakovnickém okrese

• po obnově Sokola v roce 1989 pracovala již v důchodu jako tajemnice Sokolské župy Podbělohoské

• celoživotní sokolka; do roku 2002 vykonávala funkci náčelnice Sokola Velká Chuchle

• v roce 2024 bydlela v Praze

Před tím, co nastane po válce, jejího otce varoval už sovětský důstojník, který u nich na statku přebýval v době osvobozování. Sedláka z Kněževse a zapáleného sokola předpovězený osud neminul. Komunisté je vystěhovali do chalupy bez vody a sociálního zařízení jen s pár věcmi, jejichž soupis se vešel na arch papíru. Drahuše Stříhavková si nesla cejch dcery kulaka až do revoluce. Jedno jí však vzít nemohli – sokolské ideály, které vyznávala po celý svůj život. „Sokol byl můj druhý domov,“ říká s láskou.

 

Jako jedináček jsem měla celý statek jednou zdědit

Drahuše Stříhavková, za svobodna Stehlíková, přišla na svět 8. prosince 1930 v Kněževsi na Rakovnicku. O pět let dříve se jejím rodičům narodila dvojčata, která se ale nedožila ani roku života. Pamětnice zůstala jediným dítětem váženého sedláka Václava Stehlíka, kterému v Kněževsi patřil statek s hospodářstvím a přilehlé polnosti, celkem o rozloze 19 hektarů, na nichž se z většiny pěstoval chmel.

Tatínek byl velkým vlastencem a sokolem; jeho strýc Josef Stehlík padl za první světové války u Zborova jako legionář. Maminka Anna se za svobodna jmenovala Pavelková – to její otec Karel Pavelka na statku původně hospodařil, pak ale zemřel na následky kopnutí koněm do hrudníku a ona po něm grunt zdědila. Na vejminku s nimi žila ještě ovdovělá babička, Zdeňka Pavelková.

 

Sudety jsme měli za humny

Po záboru Sudet v říjnu 1938 se Kněževes rázem stala pohraniční obcí, jak Drahuše Stříhavková vzpomíná: „Sudety jsme měli za humny a s těmi hospodáři jsme se často stýkali. Byli to Sudeťáci a často měli české manželky a opačně. Pak ale najednou mezi Kněževsí a Kolešovicemi vedla hranice. Takže když se jezdilo na pole, které už bylo na území Sudet, muselo se mít povolenku.“

Protižidovská opatření, která v roce 1939 začala platit v Protektorátu Čechy a Morava, zasáhla i rodinu její nejlepší kamarádky, Věrky Popperové. Její otec, kněževeský zubař, patřil k rozvětvené židovské podnikatelské rodině Popperů, kteří vlastnili obuvnickou továrnu. Věrka se naštěstí zachránila, když se rodině v předvečer vypuknutí druhé světové války podařilo uprchnout do Ameriky. Pamětnice se ale s kamarádkou už nikdy neshledala.

Ačkoli Stehlíkovi museli za války odvádět povinné příděly, díky hospodářství hlad neměli a navíc mohli posílat jídlo i partyzánům. „Vždycky večer k nám za tmy chodila nějaká paní Vlčková s nůší a maminka jí do ní dávala sádlo, máslo a mouku. A ona to nosila partyzánům,“ vypráví pamětnice. Samozřejmě o tom nesměla nikde mluvit, obzvlášť ne při pravidelných prohlídkách statku, které prý Němci dělali tak šestkrát do roka. „Celé hospodářství prolezli od sklepa až po půdu, do stodoly a všude se dívali. Asi hledali ty partyzány,“ vzpomíná Drahuše Stříhavková. Na to, že jim Stehlíkovi tajně posílají jídlo, se ale nikdy nepřišlo.

 

Za chvíli tu budete mít kolchoz!

Osvobození v květnu 1945 mělo v Kněževsi malou předehru – obcí se prohnali Hitlerjugend a stříleli ven z auta, naštěstí jen do vzduchu. Pak už dorazili vojáci Rudé armády, a kde jinde si udělali hlavní štáb, než na statku u Stehlíků. Jejich velitel prý s Václavem Stehlíkem po večerech německy dlouho rokoval: „On říkal tatínkovi: ‚Dlouho hospodařit nebudete, za chvíli tu budete mít kolchoz.‘ Tatínek na to: ‚Ale prosím vás!‘ ‚No samozřejmě, počítejte s tím.‘ Nechal nám adresu, že mu můžeme napsat. Tatínek mu napsal, ale on mu nikdy neodepsal. To znamená, že když se vrátil do Ruska, tak ho odlifrovali na Sibiř.“ To, že měl ruský velitel pravdu, se ukázalo hned o pár let později.

Sovětští vojáci prý byli většinou opilí, jinak se ale chovali slušně. „Jeden voják chtěl po mamince, aby mu něco zašila. Ona ho odbyla, ať jí dá pokoj. Tak mu to zašila babička a on jí potom přinesl takový talíř, který ukradli někde v nějakým hotelu,“ směje se Drahuše Stříhavková.

 

Byli jsme a budem, za Benešem půjdem!

Po válce pamětnice odešla studovat do Prahy obchodní školu a domů jezdila jen na víkendy. Pak přišel v roce 1948 komunistický převrat. Václava Stehlíka vyloučili ze Sokola i Svazu brannosti, před tím se však ještě stihnul i s dcerou zúčastnit XI. všesokolského sletu v Praze. Na tomto posledním sletu organizovaném samostatným Sokolem před rokem 1989 využili sokolové příležitost k protestu proti únorovému převratu. Drahuše Stříhavková si dodnes pamatuje, jak se s cvičenkami připojila ke spontánnímu provolání slávy Edvardu Benešovi, který jen pár dní před tím abdikoval: „Šly jsme v průvodu a volaly jsme: ‚Byli jsme a budem, za Benešem půjdem!‘“

 

Otce odsoudili jako vesnického boháče

Když se v Kněževsi zakládalo JZD, otec pamětnice do něj odmítl vstoupit. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V březnu 1950 byl na statek uložen vnucený nájem, Václav Stehlík nesměl nakládat se svým majetkem, musel opustit byt, odstěhovat se s manželkou na vejminek a navíc jezdit do práce do sousedních Kolešovic, protože JZD si ho na statku už nepřálo. I tam ale dostal v lednu 1951 výpověď, takže nakonec skončil ve Spojených ocelárnách na Kladně. 

 „Později jsme zjistili, že už v roce 1947 byl na okresním archivu přípis, že v případě potřeby budou různí sedláci vystěhováni. A byli mezi nimi i moji rodiče,“ říká Drahuše Stříhavková k tomu, co následovalo. Když nebyl otec doma, provedl Okresní národní výbor v říjnu 1952 soupis majetku, k druhému sepsání všeho bytového zařízení došlo v prosinci jen za přítomnosti babičky. 21. prosince obdržel otec nález, v němž ho trestní komise obvinila jako vesnického boháče z neúplného předání hospodářství a záměrného poškození JZD tím, že zatajil některé kusy vybavení. Ve skutečnosti se jednalo o pár koňských chomoutů, pytlů a houní. Odsoudili ho k veřejnému pokárání jako trestu hlavnímu a propadnutí jmění a zákazu pobytu v okrese Rakovník navždy jako trestu vedlejšímu. To stejné se týkalo maminky a babičky, protože s ním sdílely domácnost.

Václav Stehlík se proti nálezu odvolal ke Krajskému národnímu výboru v Praze. Ten odvolání zamítl a odsoudil ho k šesti měsícům žaláře, které mu ale byly nakonec prominuty díky amnestii u příležitosti nástupu Antonína Zápotockého do prezidentského úřadu.

 

Ze dne na den rodiče vystěhovali

Jako nové bydliště trestní komise ONV v Rakovníku určila manželům Stehlíkovým a Zdeňce Pavelkové domek bez vody a se suchým záchodem v padesát kilometrů vzdálených Všechlapech u Libčevsi. O tom, že se 15. ledna 1953 stěhují, se podle Drahuše Stříhavkové rodiče dozvěděli na poslední chvíli: „Den před stěhováním mu mistr v zaměstnání řekl: ‚Vašku, musíš jet domů, zítra tě stěhujou.‘ A večer u nás byl prokurátor a nařídil mamince, že si nesmí nic zabalit, že musí čekat až na ráno, kdy on jim určí, co si můžou vzít. Ten soupis věcí, co si mohli vzít s sebou, byl na jediný list. A ráno přijel náklaďák s prokurátorem. Maminka říkala, že se jim ten řidič pak strašně omlouval, že to nemohl odmítnout, jinak by byl bez zaměstnání.“ S sebou si nesměli vzít žádné uhlí nebo dřevo, přitom byla půlka ledna. Naštěstí jedna místní rodina jim pomohla a poskytla vše potřebné do prvních dní.

Ztráta domova na rodiče těžce dolehla, stejně jako zákaz vstupu do rodné Kněževse. Párkrát se tam odvážili tajně jít na hřbitov, i když jednou ta návštěva skončila málem špatně: „Jednou šla maminka sama od vlaku pěšky přes pole zadem na hřbitov a někdo ji viděl. Když vycházela ze hřbitova, tak už tam na ni čekali esenbáci s autem, odvezli ji do Rakovníka na policejní stanici a řekli jí, že musí zaplatit pět tisíc pokutu, že porušila ten zákaz. Ona řekla: ‚Peníze nemám, o všechno jste mě obrali, tak mě klidně zavřete.‘ Celé dopoledne prý někam telefonovali, a když bylo k večeru, tak ji naložili do auta a odvezli ji na nádraží. Musela si koupit lístek na vlak domů a oni mezitím čekali u vlaku, než nastoupila a odjela.“

 

Oddával nás husitský farář

Drahuše Stříhavková nastoupila po ukončení obchodní školy na ředitelství Tesly do kontrolního oddělení, kde pracovala až do důchodu. V Tesle se seznámila se svým budoucím manželem Josefem Zdeňkem Stříhavkou. Svatbu měli v roce 1950 v Kněževsi – nejprve na národním výboru a poté ve Sboru církve československé husitské, ke které pamětnice konvertovala. Ráda vzpomíná na tehdejšího faráře, velkého přítele jejích rodičů: „Na faře v Kněževsi se scházela taková parta a na Silvestra se scházeli zase u nás, farář a učitelé. Maminka dělala hostiny a oni nosili pití. Pamatuju si, jak jsem jako dítě takzvaně šmírovala skrz prosklené dveře.“

 

Do měnové reformy se mi narodila dcera

Kněževes se po vystěhování rodičů stala pro Drahuši Stříhavkovou opravdu jen vzpomínkou na šťastné dětství. S manželem bydlela ve Velké Chuchli, kde je podle jejích slov od hlavního dění v Praze oddělovaly Barrandovské skály. První dcera se jí narodila v roce 1953, přesně v době měnové reformy. „Prezident Zápotocký den předem řekl, že se s penězi nic dít nebude a druhý den byla měna. Manželova maminka měla trafiku tady v Chuchli, tak tenkrát babička každému dala peníze, aby si je mohl vyměnit, těch tři sta korun,“ vzpomíná pamětnice na to, jak se tehdy hotovost do tři sta korun na osobu přepočítávala jen v poměru pět ku jedné.

V roce 1955 následoval syn. Jako dcera kulaka měla pamětnice problémy, aby její děti vůbec mohly jít studovat. „Pořád se mi to vracelo, kdekoli a jakkoli,“ poznamenává trpce. Tatínek nevydržel útrapy spojené s dalším stěhováním a změnami zaměstnání a zemřel v roce 1966 na mozkovou mrtvici. Pro maminku žádala Drahuše Stříhavková v roce 1968 rehabilitaci. Částečně uspěla v tom, že maminku očistili a zrušili zákaz pobytu v rakovnickém okresu, žádný majetek jí však samozřejmě vrácen nebyl. „Já jsem dokonce psala dopis i prezidentovi a on mi odpověděl, že to není jeho záležitost a že to vrátili na ONV v Rakovníku,“ krčí rameny pamětnice.  

 

Kvůli zapálené svíčce mě málem vyhodili z práce

Pražské jaro s sebou přineslo nejen naději na rehabilitaci, ale i obnovu Junáka. Josef Zdeněk Stříhavka se okamžitě zapojil do organizování skautské činnosti, i když ta neměla kvůli následujícímu politickému vývoji dlouhého trvání.

Při vzpomínce na srpnovou okupaci se pamětnici vybaví spíše rok 1969, kdy manžel se synem na Václavském náměstí bouřlivě oslavovali vítězství Československa nad Sovětským svazem na hokejovém mistrovství. A také jak si při smutném prvním výročí okupace zapálila na stole v práci svíčku. Dvě kolegyně ji tehdy udaly a ona musela jít k prověrkám, aby o zaměstnání nepřišla. Normalizace nebyla hezké období. „Všechno bylo okleštěné a žilo se jenom doma,“ vzpomíná pamětnice, která v roce 1985 odešla do důchodu, a tudíž za komunistů prožila celý svůj produktivní život.

 

Tatínek by nepřežil, jak statek vypadal

Když konečně přišla sametová revoluce, nemohla si Drahuše Stříhavková dění na Václaváku nechat ujít. „Byla jsem cinkat klíči. Kvůli tomu jsem tam tehdy jela, poslouchat pana prezidenta Havla. To byl zážitek, na to se nezapomíná. Kubišová zpívala Modlitbu. To bylo tak krásný! Byla to taková úžasná atmosféra, protože lidi na sebe byli hodní,“ vypráví dojatě.

V roce 1990 zažádala o restituci majetku. Statek v Kněževsi nebyl k poznání – JZD nechalo zbourat přilehlé hospodářské budovy a místo nich a rozlehlé zahrady postavilo tři bytové domy pro družstevníky. Zůstal jen rodný dům pamětnice, rozdělený na čtyři bytové jednotky a obývaný nájemníky. Většinu z toho, co dostala jako náhradu za celé hospodářství, pak dala na jeho rekonstrukci: „Akorát jsem dostala první peníze jako náhradu za živý inventář, koně a tak. A protože ten dům byl v hrozném stavu, tak jsem hned nechala opravit komín, okapy, fasádu a celý ten barák. Říkala jsem si, že by to můj tatínek nepřežil.“

Když za ní po několika letech přišli nájemníci, že by od ní dům odkoupili, souhlasila. „Co bych tam dělala? Už mi to tam nic neříkalo, už to bylo všechno pro mě cizí,“ dodává. Polnosti zase pronajala a posléze i prodala jednomu příbuznému z rodu Stehlíků, který tam založil dodnes činné zemědělské družstvo Lupofyt. Na otázku, zda má ke svému rodišti nějaký vztah, kroutí hlavou: „Vztah ke Kněževsi už nemám žádný. Akorát cítím lítost, když jedu kolem toho domu, tak tam radši nejezdím.“

 

Do sedmdesáti jsem byla sokolskou náčelnicí

K sokolským ideálům ji otec vychovával od malička. Cvičit chodila i za války, kdy byl Sokol rozpuštěn a cíleně likvidován. „U nás se pořád říkalo, že chodíme do Sokola,“ vypráví pamětnice. „Oni tomu tenkrát říkali kuratorium a vedl to nějaký kantor, který říkal ‚Hele, to není žádný kuratorium, prostě pořád Sokol.‘“

Když po válce odešla studovat do Prahy, stala se v roce 1946 cvičitelkou v Sokole Michle, po přestěhování do Velké Chuchle v roce 1950 pokračovala v činnosti tam. V roce 1956 se stala náčelnicí Sokola Velká Chuchle a tuto funkci vykonávala až do roku 2002. I když tehdy zároveň přestala cvičit žákyně, stále byla velmi aktivní – až do roku 2015 chodila s manželem hrát do sokolovny volejbal, v pozdějších letech se alespoň scházeli s dalšími staršími členy Sokola v klubovně na kus řeči. Teprve po smrti manžela v roce 2020 své členství v Sokole ukončila.

Drahuše Stříhavková v roce 2024 žila v Praze ve Velké Chuchli v domě se svým synem a jeho rodinou. Lásku k Sokolu a pohybu obecně předala svým dětem i vnoučatům.