The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Stříteský (* 1961)

• narodil se 30. září 1961 v Litomyšli

• chodil do kostela a ministroval

• příjezd tanků v roce 1968 sledoval jako kluk z lešení

• v roce 1979 nastoupil na konzervatoř v Pardubicích

• v roce 1982 založil Filmový klub v Litomyšli

• účastnil se demonstrací v Praze v listopadu 1989

• organizoval protesty v Litomyšli

• spoluzaložil Občanské fórum v Litomyšli

• aktivní v komunální politice

• umělecký ředitel festivalu Smetanova Litomyšl

Dětství a koníčky

Vojtěch Stříteský se narodil 30. září 1961 v Litomyšli, kde dodnes žije. Na dětství vzpomíná rád, pochází z devíti dětí a s rodiči tvořili „takzvanou jedenáctku“. Jako šesté dítě byl vychováván staršími sourozenci a totéž pak oplácel těm mladším. Život v takhle velké rodině v domě u řeky Loučné byl „obrovská sranda“ a při polštářových bitvách se sourozenci „skutečně létalo peří“.

Ročník 1961 byl silný a spousta pamětníkových dobrých přátel vyrostla v „osobnosti nejen litomyšlského života“. Počítače v té době nebyly a Vojtěch měl hodně koníčků a povinností, v týdnu „nebyl ani jediný den doma“, protože hrál fotbal, basketbal, lední hokej a také chodil do hudební školy. Jeho dětství bylo „hodně samostatné“ a ani minuta jeho volného času „nepřišla nazmar“. Chodil také do filatelistického kroužku a celá mužská část jeho rodiny sbírala, kupovala a vyměňovala známky.

Dospívání měl díky velkému množství zálib relativně klidné. Získal „obrovskou lásku k literatuře a filmu“, a jakmile měl volnou chvíli, šel do kina, klidně i dvakrát denně, když byl rozdílný program. Od svých devíti let byl, jako náruživý čtenář, členem místní knihovny.

Střední škola: jak se pamětník nestal číšníkem

Pamětník neměl rád matematiku a fyziku, a nechtěl proto studovat na gymnáziu v Litomyšli. Vybral si vyhlášenou hotelovou školu v Poděbradech, kde studovala i jeho sestra. Věřil, že tam uplatní své znalosti jazyků. Studentů se ale hlásilo hodně a jeho nakonec nevzali. Dostal potom nabídku od agenta z podniku Restaurace a jídelny Moravská Třebová jít na nově otevřený pětiletý maturitní obor číšník. Jeho tatínek říkal, že „řemeslo má zlaté dno“, a on tam tedy nastoupil. Kvůli problémům s plotýnkami však obor nedokončil a začal se s pomocí učitelky zpěvu ve Vysokém Mýtě připravovat na přijímací zkoušky na konzervatoř.

V roce 1979, když mu bylo osmnáct let, nastoupil na nově otevřenou konzervatoř v Pardubicích, obor operní zpěv, na které strávil šest let. Protože byla škola nová, studentů bylo ještě málo, všichni se navzájem znali a měli velmi dobré vztahy i s vyučujícími. Ti byli „opravdové kapacity“ a často přijížděli učit z Prahy, protože měli „třeba Prahu zakázanou z politických důvodů“. Měl štěstí, protože školu „modelovali a budovali v nesmírně přátelské atmosféře“. Pamětník si s některými kantory tykal a „nezřídka zašli do vinárny na skleničku“, kde probírali i politiku. Z té doby má známé, kteří později zakládali v Pardubicích Občanské fórum.

Pozoroval příjezd okupačních vojsk z lešení

V době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy nebylo Vojtěchovi ani sedm let. Jeho rodina žila v Benátské ulici a v roce 1968 opravovali na domě fasádu. „Celý dům byl obehnaný obrovským lešením.“ Tatínek je jednou v noci všechny vzbudil a „vytahal je oknem na to lešení“. Společně pak sledovali příjezd tzv. otéček neboli obrněných transportérů a nákladních souprav s tanky a děly. Tatínek jim říkal: „Tohle si zapamatujte, děcka, a nikdy na to nesmíte zapomenout!“ Takový zážitek se opravdu zapomenout nedal, bylo to jako „děsivý noční sen, noční můra“. Báli se o maminku, která stále plakala a posílala je do města nakupovat, protože zažila druhou světovou válku a obávala se, že „bude válka a nebudou mít jako rodina co do pusy“. Tak pamětník se sourozenci chodili a kupovali mouku, mléko a chleba. Válka nakonec nebyla, ale tahle pamětníkova zkušenost možná přispěla k tomu, jak se mnohem později, v roce 1989, „zapojoval do dění“.

Vzpomínky na normalizaci

Vojtěch Stříteský vzpomíná na sedmdesátá léta jako na dobu, kdy „začaly padat hlavy“. Jeho oblíbený ředitel školy byl odvolán a nahrazen „kovaným komunistou“. Komunistická strana začala upevňovat svoji pozici a lidé neschvalující okupaci museli po „prověrkách“ opustit svá místa. Říká, že žádná velká rezistence nebyla možná, protože lidé byli zavíráni za „podvracení republiky“ a podobně. Normalizace se projevila i v oblasti filmu. Zatímco v šedesátých letech bylo možné sledovat americké filmy, teď převažovaly ty sovětské a východoněmecké. „Najednou už jste si nemohli půjčit v knihovně, co jste chtěli, protože spousta knížek byla vyřazená.“

Jako příklad podobných, z dnešního pohledu až směšných změn uvádí pamětník oblíbený televizní seriál Chalupáři. Vzpomíná si, že úvodní píseň zpívaná Waldemarem Matuškou byla po jeho emigraci nahrazena symfonickou verzí. „To nebyla vůbec hezká doba.“

Být věřící za normalizace

V oblasti Litomyšle bylo běžné, že lidé chodili do kostela. „Takových rodin, jako byla naše, bylo víc a oni s námi nemohli zamést úplně tak, jak by si představovali.“  Neobešlo se to ovšem bez následků. Vojtěchova sestra, „vysloveně kantorský typ“, nemohla jít studovat na školu pedagogického zaměření, protože nedostala doporučení od své třídní učitelky. Ta mamince na rodičovské schůzce řekla: „Já jí v životě nemůžu podepsat přihlášku… to nejde. Vy chodíte do náboženství, i vaše děti, a to je vyloučená věc.“ Když byl pro změnu Vojtěchův bratr umisťován na vojnu, dostal ten nejhorší možný útvar, protože ho v jeho posudku označili za „náboženského fanatika“, což byl nesmysl. Režim si uměl najít místo, „kde vás to zabolí jako jedince a jako rodinu“. Na normalizaci Vojtěch Stříteský vzpomíná jako na dobu „velké přetvářky“, kdy se lidé „vyjadřovali doma jinak a na pracovištích jinak“, protože jinak by je někdo udal.

Pamětník chodil zhruba od svých pěti let do kostela ministrovat. V době politického uvolnění kolem roku 1968 začala místní fara pořádat výlety na různá poutní místa, na které velmi rád vzpomíná. Jezdilo se autobusem na celý den, cestou se zpívalo a on jako „benjamínek měl spoustu ‚strýčků‘, kteří se o mě starali“. Tak se už v deseti letech dostal do Polska na jedno z nejvýznamnějších poutních míst, do Čenstochové. Tehdejší cesty v něm zanechaly hluboké zážitky a možná i díky nim se cestování později stalo jeho velkým koníčkem.

Ostrůvky svobody

Když bylo pamětníkovi jedenadvacet let, založil se svým kamarádem Zdeňkem Gerčákem Filmový klub. „Byl to obrovský počin“, protože v jednom roce se do něho přihlásilo 880 lidí a byl na přepočet obyvatel největší v republice. Každé dva týdny promítali film s lektorským úvodem. „Ty úvody byly docela odvážné na svou dobu.“ Po skončení filmu se šlo do hospody a o filmu se tam mluvilo. Tehdy se Vojtěch „seznamoval se zajímavými lidmi, kteří pak v roce 1989 sehráli velkou a důležitou roli“, stejně jako v porevolučním vývoji v Litomyšli. Filmový klub poskytoval spoustu podnětů pro poznání a poučení i zábavy.

Se svými bratry pamětník poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. „Měli jsme takový tranzistorák, ono to tedy strašně šumělo, protože nedaleko od Litomyšle byla rušička.“ Mluvit o tom veřejně bylo sice tabu, ale se známými hojně diskutovali o tom, co se vysílalo. Nebylo to „jen politické zpravodajství o naší zemi“, ale i tipy na nově vydané knížky nebo zajímavé výstavy. Podle Vojtěcha byla tato média důležitá v roce 1989, protože pravdivě informovala o tom, co se děje. V jeho regionu lidé také často sledovali polskou televizi, která každou sobotu vysílala americké filmy, protože v Polsku „začal obrodný proces mnohem dříve“.

Sametová revoluce a cesta do Prahy

Dne 18. listopadu 1989 kolem páté hodiny ráno pamětník společně s dalšími vyrážel na zájezd do Prahy organizovaný Filmovým klubem. Měli přátele v Maďarském kulturním středisku a ti jim poskytli několik zakázaných filmů, které si nemohli dovolit přivézt do Litomyšle a které tam plánovali zhlédnout. Už ráno věděli, že se něco děje. V Lidové demokracii totiž vyšel článek o zbitých studentech na Národní třídě a o tom, že Veřejná bezpečnost „zasáhla s nesmírnou brutalitou“. Když dorazili do Prahy, „bylo to jiné město. Přes noc se Praha změnila a my jsme se najednou konfrontovali s účastníky té demonstrace.“

Vojtěchův kamarád z Maďarského kulturního střediska Dr. Jenö Gál jim o zásahu vyprávěl. „Seděli jsme v hospodě, on si sundal kabát a on měl záda jedno velké modré jelito, jak je všechny zmydlili pendreky.“ Říkal, že něco podobného ještě nezažil, policisté „kopali do hlavy ležící děvčata a tahali je za vlasy po zemi“.

Vojtěch s manželkou původně plánovali přespat v Praze u jeho kamaráda z vojny, zajít si do kina a do muzea. Nakonec zůstali o den déle a byli jenom v kině, „protože jinak jsme chodili z Národní třídy na Václavák a všude už se houfovaly tisíce lidí, každý si s každým vyměňoval informace a najednou bylo jasné, že to začalo“.

Co se dělo v Litomyšli

Organizování akcí a shromáždění v Litomyšli spustili lidé, kteří byli předtím v Praze. Ať to byl pamětník, „ať to byl pan doktor František Zeman, Vlasta Žák se svojí ženou Magdou, Radek Kašpar, nebo Olda Hejl. Kdo jsme zažili tu pražskou atmosféru, tak jsme najednou začali říkat, co je asi potřeba udělat.“ 

Vzhledem k tomu, že nejrychlejšími komunikačními prostředky byly v té době pevná linka a fax, probíhala organizace zpočátku dost improvizovaně. Lidé ale k sobě měli blíž, a „když se řeklo: ‚Ve tři u Smetany‘, tak jsme tam byli, i kdyby se dělo, nevím co. Pokyny jsme si říkali.“  Vyráběli ručně plakáty nebo je někdo dovezl z Prahy a pořádali protestní shromáždění u pomníku Bedřicha Smetany. Neformálním vůdcem se stal místní zubař František Zeman, který byl osobnost a měl přirozenou autoritu. Hlásili se u něho zástupci vysokých škol nebo například farář Českobratrské církve evangelické s tématy, o kterých by chtěli promluvit. „Byla to svobodná tribuna názorů.“ Ale ne všichni účastníci stáli u pomníku, někteří pozorovali zpovzdálí, a jiní dokonce jen z oken, „protože se báli, jak to všechno dopadne, jestli tam najednou nevjedou policisti“. Ti tam sice byli, ale jen jezdili kolem v autech. Také tam byla „spousta tajných, tedy estébáků, kteří zapisovali, co se děje, ale nezasahovali, a už vůbec ne násilím, protože měli příkaz, aby nešli proti nám silou.“

Jak bylo tehdy běžné, známí umělci jezdili do regionů podpořit protestující a informovat o dění v hlavním městě. Pamětník se tak setkal například se Stanislavem Hložkem nebo Jiřím Brabcem. Organizace akcí byla postupně propracovanější a litomyšlské Občanské fórum mělo konkrétní požadavky, například sesadit vedoucí odboru kultury, která byla onou proslulou „žábou na prameni“ zakazující koncerty.

Založení Občanského fóra v sedmi lidech

Organizační jádro protestů se asi čtvrtý nebo pátý den sbalilo a šlo do „hotelu Zlatá hvězda a tam v salonku v sedmi lidech založili litomyšlské Občanské fórum“. Schůzku zahájil Miroslav Brýdl se slovy: „Přátelé, doufám, že to nedopadne jako v osmašedesátém. Přesně v téhle místnosti jsme zakládali KAN“, tedy Klub angažovaných nestraníků, který dopadl neslavně. Dalšími účastníky byli výtvarník Jiří Lammel, Miroslav Brýdl, doktor Karel Rothschein za stranu lidovou, a dokonce tam měli svého zástupce i komunisté, což byl inženýr Miroslav Kubeš, dále tam byl Miroslav Píchal a „samozřejmě Franta Zeman, který se stal naším mluvčím, on doopravdy měl autoritu a byl to moudrý, vzdělaný a velmi rozvážný chlap“. Dohodli se, jak bude probíhat generální stávka, „což byla alfa a omega všeho“. Kdyby stávka nevyšla, znamenalo by to pro všechny velké problémy. „Ale protože se z toho stala obrovská celonárodní demonstrace naší jednoty a touhy po svobodě, po demokracii, ať to zní, jak to zní, tak bylo jasné, že to komunisti prohrávají.“

Porevoluční doba a současnost

Láska k hudbě a studium operního zpěvu v Pardubicích vedly k tomu, že se Vojtěch Stříteský od roku 1983 podílí na tvorbě Národního festivalu Smetanova Litomyšl a od roku 1992 působí jako jeho umělecký ředitel a dramaturg. V letech 2008–2010 byl též ředitelem Komorní filharmonie Pardubice.  V předvečer Dne české státnosti, 27. září 2013, mu byla udělena Stříbrná pamětní medaile Senátu za zásluhy o rozvoj hudebního života.

Jeho zájem o politiku a veřejné dění se změnou režimu neskončil. V letech 1998–2018 byl pět volebních období v řadě zvolen členem zastupitelstva Litomyšle, vždy jako lídr Sdružení nezávislých kandidátů Fórum občanů Litomyšle. V letech 2002–2014 působil jako radní a mezi roky 2010–2014 byl místostarostou Litomyšle.

Ačkoli se může zdát, že Vojtěch Stříteský při všech svých aktivitách nemá žádný volný čas, na cestování si ho vždycky najde. Už od dob farních výletů za památkami a poutními místy v dětství rád navštěvuje nová místa a poznává tamní život obyčejných lidí. Dnes může říct, že procestoval téměř všechny světadíly.

Jeho motto je masarykovské „nebát se a nekrást“, být ohleduplný k bližním a chovat se tak, aby se člověk mohl ohlédnout za svými činy bez červenání se.