The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eva Střížková (* 1935)

• narozena 25. prosince 1935 v Jihlavě

• za války žila s rodiči v Praze

• otce Pavla Kypra za války věznili v Terezíně pro odbojovou činnost

• matka Ela Kyprová zemřela na roztroušenou sklerózu v roce 1944

• pamětnice prožila poslední rok války u pěstounky v Ostroměři v Podkrkonoší

• Pavel Kypr odsouzený na smrt utekl a 3. května 1945 se vrátil domů

• po válce vstoupil Pavel Kypr do KSČ, v roce 1953 byl vyloučen

• pamětnice vstoupila do KSČ v roce 1954

• vystudovala pedagogiku

• s druhým manželem Antonínem Střížkem žila v Ostravě

• v roce 1968 se podílela na obrodném procesu

• v roce 1969 ji vyloučili ze strany, poté přišla o práci učitelky

• pracovala v dělnických profesích v Metrostavu

• v roce 1989 založila Občanské fórum ve Starých Křečanech

Eva Střížková se narodila 25. prosince 1935 do rodiny Ely a Pavla Kyprových a vyrůstala v Jihlavě. Otec pracoval jako kulturní redaktor v jihlavských novinách, maminka měla židovský původ a byla učitelkou francouzštiny a němčiny.

1939: tatínkovo zatčení

Po vpádu německé armády do republiky v březnu 1939 pozatýkali nacisté pro výstrahu jihlavské intelektuály s protinacistickými postoji, Pavla Kypra nevyjímaje. Naštěstí ho po třech měsících pustili domů.

Maminka ze strachu o tatínka a z nervového otřesu, který prožila, když nacisté zapálili synagogu, kde zahynuli její židovští příbuzní, onemocněla roztroušenou sklerózou. Pavel Kypr pokračoval v ilegálním psaní proti nacistickému režimu, za což měl zakázanou redaktorskou činnost a byl vypovězen z Jihlavy. Vystěhoval se tedy s rodinou do Prahy, kde byla větší anonymita. Kyprovi si našli byt v Dittrichově ulici u Emauz a tatínek se chopil práce sazeče v nakladatelství Melantrich. Přitom překládal Schillerovo dílo Úklady a láska, pracoval na esejích. Maminčin stav se po přesunu do Prahy zhoršil. Přestala chodit a přicházela o zrak. Léčba byla málo dostupná a navíc Pavel Kypr svou ženu v Praze nepřihlásil z obavy, aby ji později neodvedli do transportu. „Maminku si pamatuji jen jako velice milou ženu, která neviděla, nechodila, a dnes obdivuji její statečnost, kdy věděla, že zemře a nechá mě, malou holku, bez zaopatření,“ vzpomíná Eva Střížková.

1944: tatínkovo druhé zatčení

Pavel Kypr dál pracoval v ilegálním protinacistickém odboji, když v roce 1944 došlo k situaci, kterou si Eva Střížková živě pamatuje dodnes.

Zatímco maminka ležela bezmocně na lůžku, do bytu vtrhli Němci a hospodyni zavřeli do kuchyně. Pavla Kypra zatkli a nesměl se s nikým ani rozloučit. Pamětnici bylo necelých devět let.

„Nad námi stál esesák se samopalem a další esesáci dělali domovní prohlídku. Když odešli z rozházeného bytu, maminka se nervově zhroutila, plakala a bylo jí strašně špatně. Byla jsem tak zmatená, že mi ani nedošlo, jaká tragédie se odehrává.“

O malou Evu a maminku se dál starala hospodyně. Ela Kyprová, která už jedno zatčení svého muže zažila, doufala, že se manžel opět za tři měsíce vrátí. Když se tak nestalo, její stav se radikálně zhoršil a začátkem července 1944 zemřela.

„Dítě nechápe celý dosah takové tragédie, pokud má kolem sebe lidi, kteří o něj pečují a mají je rádi. A tohle mi poskytla Anna Šmejcová z Ostroměře v Podkrkonoší, se kterou se znal tatínek. Byla to vdova a měla šestnáctiletého syna Miloše a sedmnáctiletou dceru Elišku. Živila se sadařstvím a kromě toho také psala knížky. Vzala si mě k sobě. Paradoxem je, že ten rok, než skončila válka, byl tím nejkrásnějším rokem mého dětství.“

Trest smrti a boj o život

Jednoho dne přišel z Terezína oficiální korespondenční lístek s oznámením, že Pavel Kypr je odsouzen k trestu smrti. „Tato strašná zpráva se ve vesnici neutajila, a protože mi byli všichni rodinou, chovali se ke mně místní velice hezky, i když jsem určitě nebyla vzorné dítě,“ vzpomíná Eva Střížková.

Pavel Kypr zatím v Terezíně bojoval o holý život. Prodělával tyfus a byl přemístěn na marodku. Když se na sklonku války dostal z nejhoršího, německý vězeň mu pomohl zachránit život. Na západ tehdy mířil vlak naložený majetkem nakradeným nacisty, k němu Němci připojili i vagony s umírajícími vězni a vlak označili červeným křížem. Německý vězeň do vagonu propašoval i již takřka uzdraveného Pavla Kypra. Američané, kteří zjistili, že ve skutečnosti nejde o humanitární vlak, podnikali na náklad hloubkové nálety. Při jednom takovém útoku se němečtí vojáci hlídající vlak rozutekli a Pavlu Kyprovi se podařilo utéct. Zamířil do Ostroměře a cestou zuboženému vězni ve vězeňských hadrech, vážícímu osmatřicet kilogramů, pomohly české rodiny. Dostal od nich jídlo i civilní šaty. Dne 3. května se k překvapení všech objevil v Ostroměři a opět se shledal se svou dcerou.

Spolu s tehdy desetiletou Evou poté odjel do Prahy za bratrem a sestrou, kde prožili Pražské povstání. „Když bylo po všem a z rozhlasu zazněla československá hymna, tatínek mě vzal kolem krku a řekl: ‚Evko, máme to za sebou,‘“ neskrývá dodnes své dojetí pamětnice.

Život po válce a KSČ

Pavel Kypr věřil, že po válce nastane spravedlivější řád díky komunistické straně. „Bral to velmi vážně, nesměla jsem ani do tanečních, protože to považoval za buržoazní přežitek. Když v únoru 1948 převzali komunisté moc, oslavovalo se,“ vzpomíná Eva Střížková. Otec se ve svých šestatřiceti letech znovu oženil, ale třináctiletá Eva nenašla se svou osmnáctiletou macechou společnou řeč. „Dnes vím, že to bylo přirozené, nemohu se zlobit. Byla slušná, pracovitá, dostudovala a za sedm let se vypracovala na doktorku politické ekonomie,“ říká pamětnice.

Eva Střížková se uzavřela do sebe a rodinu jí nahrazovaly taneční a pěvecké soubory a svazácké aktivity. „Byla jsem tam šťastná, protože mě tak lidé brali, a cítila jsem uspokojení, že někam patřím.“ Doma se ale o ničem nedebatovalo a pamětnice ani nevěděla, proč byl tatínek v roce 1953 vyloučen ze strany. Ona sama, coby studentka gymnázia, do strany rok po jeho vyloučení vstoupila. „Otec mi k té příležitosti věnoval obraz Stalina. Proč ho vyloučili, ale nevím, nezeptala jsem se ho, byl pro mě velká autorita. Vím jen, že otec odešel z pozice redaktora a sám šel dobrovolně pracovat jako zedník do Ostravy,“ říká a dodává: „Až později jsem si uvědomila, že když není svoboda slova a člověk nezískává informace, dobře se s ním manipuluje.“

1968: Bude-li pracovat KSČ dobře, musí pracovat na svém zániku

Eva Střížková vystudovala vysokou školu pedagogickou a poté pracovala jako učitelka češtiny a dějepisu. Byla dvakrát vdaná. S druhým manželem, horníkem Antonínem Střížkem, se usadila v Ostravě, kterou si zamilovala. Byla energická, organizačně schopná, oblíbená, hrála divadlo, vedla dětský turistický oddíl a nebylo jí lhostejné, jak se v Ostravě žije.

V době okupace sovětských vojsk v roce 1968 vyšel v Ostravě Akční program KSČ s heslem: „Bude-li pracovat KSČ dobře, musí pracovat na svém zániku.“ Tento nový politický proud jí byl sympatický, a proto se nechala zvolit do obvodního výboru KSČ. V době Pražského jara, když všechny staré komunisty vyházeli, ji coby progresivní mladou krev zvolili do městského výboru strany.

„Při vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 nás svolali do kulturního domu v Porubě, aby se o nás Rusové nedozvěděli, a na schůzi nás tajemník městského výboru rozpustil do ilegality. Požádal nás, abychom zničili všechny dokumenty a adresáře, které jsme u sebe měli, pro případ, že by nás zatkla KGB, která tam prý tehdy byla.“

Eva Střížková říká, že dnes se to zdá neuvěřitelné, ale skutečně pálili dokumenty, sousedé a známí jí radili, kam se schovat, až navrhli skrýt se do dolu, kde manžel pracoval. Ukryli ji do podkrovních kanceláří k milicionářům, kteří ji dokonce učili střílet.

Při prověrkách v roce 1969 ji vyhodili z komunistické strany a nakonec přišla i o práci učitelky. Následný stres se bohužel výrazně podepsal na jejím zdraví. Onemocněla se žlučníkem, měla nervové problémy a zlobila ji páteř. Později si našla práci v Metrostavu a s rodinou se přestěhovala do Prahy. Nejdříve pracovala v kompresorovně a následně jako jeřábnice. Poté, co opustila těžkou práci, se živila jako uvaděčka, korektorka a doučovala. V roce 1989 založila Občanské fórum v obci Staré Křečany, kde žije dodnes. Antonín Střížek, jedno z jejích čtyř dětí, je úspěšný malíř a fotograf.