The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Alena Strnadová (* 1933)

• narozena 20. února 1933 v Prostějově

• její otec byl za druhé světové války zpravodajem partyzánské skupiny

• maturovala v roce 1951

• pokračovala ve studiu na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, později přešla na Masarykovu univerzitu v Brně

• promovala v roce 1957

• po škole začala pracovat v Kostelci na Hané

• v Kostelci žije dodnes

Alena Strnadová vyrůstala ve velkém domě, který postavili její prarodiče. V domě bydlela celá rozvětvená rodina: babička s dědou, jejich čtyři dcery a jejich děti. „Babička byla svérázná,“ vzpomíná. „Prarodiče byli sice krejčíři, ale babi ovládala všechno.“ Svědomitě se starala o celou rodinu a pro všechny vařila... To za války nebylo vůbec jednoduché, protože existoval přídělový systém: „Každá rodina dostala kilo masa na měsíc, a to včetně kostí. A třeba mlíko bylo katastrofálně ředěné vodou.“

Z doby války si pamětnice vybavuje hlavně starosti každodenního života, třeba že každý pátek všechny děti chodily na sběr. Jezdily s vozíčkem a sbíraly hadry, kosti, papír a železo. Nasbírané kosti se pak usušily a vařily se s různými dalšími substancemi. Získaná směs se přelila na plech a po ztuhnutí se z ní nakrájelo mýdlo.

Ještě že nám toho esesáka dali

Otec pamětnice Vilém Brzica pracoval jako úředník v nemocenské pojišťovně, ovšem zároveň fungoval jako zpravodaj pro místní partyzány. Velitelem prostějovských partyzánů byl tehdy Josef Knoll, bývalý ředitel strojní průmyslovky. Otec se proto brzy ocitl v hledáčku příslušníků SS. Potřebovali otce kontrolovat: „Nasadili nám do domu esesáka. Nakvartýrovali ho do bytu k tetě, která neměla děti.“

Esesák však byl nakonec rodině poměrně užitečný, protože dostával speciální příděly: rodina tak na Vánoce měla přístup k pomerančům nebo k banánům. „Když já dneska vidím děti, jak jdou ze školy, mlátí pomerančema a šlapou po banánech, tak to je pro mě neskutečný... Tatínek pak říkal: ‚Pánbůh zaplať za to, že nám toho esesáka dali.‘“

Pamětnice se tehdy na činnosti partyzánské skupiny také nevědomky podílela, když přenášela v batohu potraviny a léky. „To jsem se dozvěděla až po válce. Každou neděli jsme chodili na výlet: buď na Kosíř, nebo na Ptenský dvorek. Měli jsme takový malý batůžky, v tom bylo jídlo a pití, ale pod tím byly ty zprávy. Tatínek vždycky někam odešel, že si jako musí odskočit, sebral nám ty batůžky a vrátil se s prázdnýma.“

Tehdejší centrum partyzánů se jmenovalo Na Pohodlí: tam se schovávali a zásobovali se. Prostějovská skupina se jmenovala Sedm kocourů: každý člen měl vlastní zapalovač, na kterém byl namalovaný kocour. „Každej měl jinýho kocoura: to bylo takový znamení. Maloval je profesor Kameník, akademický malíř, jeden z členů.“ Polní nemocnice pro partyzány se nacházela v chatě rodinného známého pana Bokůvky na Kosíři. Ve sklepení byla dlouhá chodba, kde se ukrývali. Za nimi docházel doktor Fiala: „...on se jakoby procházel po okolí, ale přitom nosil partyzánům léky.“

Rozřezali i peřiny

Odchod Němců 8. května z Prostějova vyjednával otec pamětnice, protože ovládal několik jazyků. „My jsme byli poslední, celá republika byla osvobozená, jenom Prostějov ne. Tatínek vytahoval bílou vlajku: za městem stálo šest katuší... Kdyby se Prostějov nevzdal, tak by nás rozstříleli.“ Po válce byl poslán likvidovat v pohraničí nemocenské pojišťovny. Když se rodina vrátila, StB k nim domů přišla udělat kontrolu. „Ti rozřezali i peřiny... Pak nám do domu zase pro změnu nakvartýrovali šest Rusů.“

Po válce byli zatýkáni místní Němci a mezi nimi byl i kamarád z dětství. „Jeho maminka byla Češka, tatínek Němec, byli to oba nesmírně hodní lidé.“ Tenkrát Němci museli každý den pracovat v továrně na asfalt. „My jsme se vždycky Fredovi snažili odnést kousek chleba nebo buchty...“

Pamětnice po únoru 1948 absolvovala přeškolování na socialistickou mládež. Vstoupila do SSM a jezdila na brigády: na jaře na řepu a na podzim na brambory. „Nedávno jsem byla na Bruntálsku, v Andělské hoře. Chvíli jsem tam stála, dívala jsem se na les a usmívala jsem se. Šel kolem pán v myslivecké uniformě a říká: ‚Paní, chvíli se na vás dívám, vy pořád chodíte, usmíváte se a kroutíte hlavou.‘ Já na to: ‚Víte co, ty stromy jsem sázela já. Tak kroutím hlavou nad tím, že rostou.‘ A byl to opravdu krásnej les!“

Chlapi sundali klobouky

V roce 1947 byla v Prostějově na náměstí vztyčena socha prezidenta Masaryka. Vždy 7. března se u ní scházelo hodně lidí, aby položili k soše květiny: toho dne se totiž slaví den výročí narození T. G. Masaryka a zároveň svátek Tomáše.

S Prostějovem je spojena tzv. masarykiáda, která se odehrála v roce 1953. Tehdy květiny u sochy položili studenti tamního gymnázia. Posléze byli vyslýcháni, některým z nich nebylo umožněno pokračovat ve studiu a mohli získat pouze podřadnou práci. Pomník byl 10. dubna 1953 odstraněn. Tou dobou už pamětnice studovala na lékařské fakultě a dojížděla z domova do Olomouce. „Jednou večer jsem jela domů, když autobus neočekávaně zastavily Lidové milice a vyhodily nás ven na kraji města. Musela jsem domů pěšky... Bála jsem se, a tak mě doprovodil milicionář. Rodina už měla hrůzu, co se děje.“ Přes noc pak zmizela socha Masaryka.

V Prostějově to vzbudilo velké protesty. Na náměstí manifestovalo několik tisíc lidí, z nichž část byla později odsouzena. „Další den jsem jela zase na fakultu, na náměstí srocení lidí a socha pryč! Teď chlapi v autobuse vstali, sundali klobouky a začali zpívat hymnu.“

Proto jsem taková tvrdohlavá

Den po okupaci v roce 1968 šla Alena Strnadová do nemocnice na službu. V nemocnici byl velký shon. Šéfa chirurgie vytáhli z postele, protože spousta lidí byla postřelených... „Jela jsem tam s velkým strachem. Sestry pacienty stahovaly do koupelen, protože se bály, že Rusové budou střílet i na pokojích.“

Co se týče roku 1989 a dalšího vývoje, Alena Strnadová nepociťuje přílišný optimismus. „Já jsem tomu tehdy nevěřila. Dcera zrovna studovala zdrávku, a tak jsem se bála, aby se do něčeho nezapletla. Nejvíc mně na tom vadilo, že ti největší soudruzi pak šli do vedení. Nevidím dnes žádnou svobodu... Ti, co byli darebáci předtím, jsou darebáci i dnes. A dělníci, ti jsou vykořisťovaní v každé době.“