The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexandra Strnadová (* 1949)

• narodila se 10. listopadu 1949 v Brně

• její matka Ella Ornsteinová Machová byla Židovka a válku přežila v úkrytu

• vystudovala střední zdravotní školu

• dvacet let prožila v Německu

• aktivní členka brněnské židovské obce

Alexandra Strnadová o sobě říká, že měla pestrý život. Minimálně o příjmeních v její rodině to opravdu platí. Když se narodila, jmenovala se její maminka Ella Ornsteinová, tatínek Bohumil Jun a ona sama měla příjmení Orná. Maminka a babička byly jediné z široce rozvětvené židovské rodiny, kterým se podařilo za dramatických okolností přežít válku. Jako mnohé oběti holokaustu, i ony na válečná léta nerady vzpomínaly a po celý zbytek života se bály, že by se něco podobného mohlo opakovat. Proto nechala maminka svému jedinému dítěti změnit židovsky znějící příjmení Ornsteinová na Orná. Zatajit svůj židovský původ se ale rodině stejně nepodařilo a malá Sášeňka, jak jí doma říkali, zjistila pravdu dost nevybíravým způsobem ve škole. Mnohem víc než antisemitismus paní učitelky ji jako malou trápilo to, že nemá sourozence ani tatínka. Bohumil Jun totiž z jejího života zmizel, když jí bylo šest let. Absence otce a pochybnosti o jeho identitě trápí paní Strnadovou ještě dnes.   

Mimikry Židů přeživších holokaust

Alexandra Strnadová, rozená Orná, se narodila 10. listopadu 1949 v Brně. Její maminka Ella Ornsteinová, rozená Spiegelová, a později podruhé provdaná Machová, pocházela ze staré a zámožné židovské rodiny. Zatímco pamětnici se říkalo Sášeňka, Ella byla pro všechny „mamička“. Velmi blízký vztah měla Ella se svou maminkou Idou Spiegelovou – celý život prožily v jedné domácnosti a spolu přečkaly v úkrytu i válku. Babičce Idě se říkalo „bábinko“. Muži přicházeli a odcházeli, ale triumvirát „mamička, bábinka a Sášeňka“ byl nerozlučný a vzájemně oddaný, někdy snad až příliš.

Po traumatizujících válečných zkušenostech se bábinka s mamičkou o Sášeňku úzkostlivě bály a neustále ji kontrolovaly. Mamička šla tak daleko, že Sášeňku sledovala ulicemi Brna v převlečení a kontrolovala, jestli jde skutečně s kamarádkou do kina. Když se Sášeňka opozdila s příchodem domů, byť jen o jedinou minutu, bábinka s mamičkou už ji vybíhaly hledat. Bály se, že ji někdo znásilní nebo zavraždí. „S těmi dvěma úžasnými ženami jsem vyrůstala, milovala jsem je nade všechno a ony mě. Ovšem vychovávaly mě takovým způsobem, že ze mě vyrostla neurotička,“ říká Alexandra Strnadová.

Za přehnanou opatrností zřejmě vězel strach z toho, že by se holokaust mohl opakovat. Proto své dceři mamička změnila příjmení, nechala ji pokřtít, ve škole ji přihlásila do katechismu a nechtěla, aby byla oficiálně evidovaná na židovské obci. Jakmile byla Sášeňka plnoletá, zašla na římskokatolickou faru: „Řekla jsem, z jaké rodiny pocházím, kdo jsem a že cítím strašně moc k judaismu, že prostě krev není voda. Poděkovala jsem se za to, že jsem mohla u nich po tu dobu být, a potom jsem přestoupila tam, kam patřím a kde byla i moje maminka, tedy k židovské obci.“ Úzkostná výchova si na psychickém zdraví Sášeňky vybrala svou daň. Onemocněla fobickou neurózou, nebyla schopna vycházet ven z domu, trpěla strachem ze smrti, byla kvůli tomu dokonce hospitalizovaná. „Strach mě doprovází celý život,“ bilancuje Alexandra Strnadová.

Mamička rozkročená mezi Brnem a Vídní

Bábinka pocházela z rodiny Náglů, která vlastnila před válkou v Kostelní Myslové u Telče velkostatek. Bratrem bábinky byl akademický malíř František Mořic Nágl, který zahynul s manželkou a dvěma dětmi v Osvětimi. Po válce se v Terezíně, kde byl Nágl také jistou dobu vězněn, našlo v zazděném úkrytu více než dvě stě jeho obrazů namalovaných tajně v terezínském ghettu. Obrazy připadly bábince a z jejich prodeje si mohly tři ženy dovolit koupi velkého bytu v centru Brna.

Otcem mamičky byl bohatý vídeňský továrník Alois Spiegel. S bábinkou se sice rozvedl, ale udržoval s ní nadále přátelské vztahy. Mamička vyrůstala dvojjazyčně a jako malá často pendlovala mezi Brnem a Vídní. Perfektní znalost němčiny jí potom za války ještě mnohokrát přišla vhod. Když bábinka s mamičkou nechtěly, aby jim Sášeňka rozuměla, mluvily spolu doma německy. Alois Spiegel se hrůzám koncentračních táborů vyhnul – těsně před odchodem do transportu zastřelil sebe, svou matku a druhou manželku.

Když bylo mamičce 18 let, bláznivě se na plovárně zamilovala do jednoho mladíka. Jeho příjmení bylo Továrek a nebyl to Žid. Tatínek Alois Spiegel byl silně proti sňatku a hrozil Elle, že ji vydědí. Láska si ovšem poručit nenechala a mamička se za pana Továrka tajně provdala. Než ji tatínek stačil vydědit, pan Továrek spáchal sebevraždu a mamička se tak stala již v 19 letech vdovou. O několik let později se provdala za Richarda Ornsteina. To už byla pro její rodiče více než přijatelná partie – Ornsteinovi byli váženou židovskou rodinou z Jihlavy. Na hlavním náměstí zde vlastnili dům s obchodem a pražírnou kávy. I tahle rodina zmizela v lágrech nacistické likvidační mašinérie. Jediným, komu se podařilo válku přežít, byl Richard.

To bylo jak teď. Ticho před bouří

Když se schylovalo k válce, reagovali lidé různě. Někteří poslechli svůj rozum a intuici a uprchli, mnozí se ale utěšovali, že se špatné časy přeženou a vše se dá do pořádku. Mamička měla dva bratrance, Otu a Evžena Strebingerovy, kteří se uchlácholit nenechali. Přesvědčovali ji, aby s nimi odjela pryč z Evropy: „Říkali jí: ‚Elluško, seberte si saky paky a jeďte s Richardem pryč, bude válka.‘ To bylo jak teď. Ticho před bouří. A maminka tomu nevěřila,“ vypravuje Alexandra Strnadová. Ota s Evženem stihli na poslední chvíli vycestovat a za války bojovali v jednotkách československé zahraniční armády. Oba válku přežili a jejich potomci dnes žijí v Izraeli a v Kanadě. Otovi se dokonce podařilo v 60. letech navštívit Brno a setkat se s bábinkou a mamičkou.

Nic se nepřehnalo a válka hlučně a nesmlouvavě vstoupila do života československých Židů. Jednou, u Ornsteinů v Jihlavě se zrovna večeřelo, zabouchal kdosi na vrata. Před domem stál náklaďák gestapa a na jeho korbě dřepěli otcové nejvýznamnějších židovských rodin v Jihlavě. Odvezli i Bertholda Ornsteina, tchána mamičky. Po třech hodinách se domů vrátil zlomený člověk. Veškerý majetek rodiny pod nátlakem převedl pod nucenou správu árijského důvěrníka a rodina se brzy musela ze svého domu vystěhovat – někteří do Telče a mladí manželé Ella a Richard do Brna.
 
Životní podmínky Židů se dál zhoršovaly, šrouby se utahovaly. V roce 1941 dostala rodina příkaz přestěhovat se ze svého domu v Brně do vznikajícího brněnského ghetta, odkud rodiny postupně dostávaly předvolání do transportu. Mamička si nemohla představit, že by prababička Henrietta, jemná, citlivá dáma, měla bydlet ve sdíleném bytě. S mladickou drzostí a naivitou nakráčela sebevědomě do úřadu brněnského oberlandrátu, kde byla uvedena k vrchnímu zemskému radovi osobně. Perfektní němčinou požádala o svolení vystěhovat se s rodinou do Štěpánovic, malé vesnice kousek za Brnem. Pan zemský rada zprvu nechápal, proč žádá o takovou samozřejmost, dokud mu nedošlo, že před ním stojí Židovka. Následoval nelíčený údiv, řev a nakonec – světe div se – snad za tu odvahu, snad za pěknou tvář mamičky, rodině skutečně dovolil se vystěhovat.

Živou mě nedostanou

Ve Štěpánovicích si mamička s manželem Richardem, bábinkou Idou a prababičkou Henriettou nejdříve pronajali byt. Ale úřady o nich věděly, a tak se ani jim nevyhnulo předvolání do transportu. Zatímco Richard byl připraven podvolit se osudu, Ella se mu opět vzepřela a s rozhodností pro ni tak typickou prohlásila, že nikam nepojede. Od tišnovského lékaře Fruhwirta si obstarala lahvičku morfia pro případ, že budou dopadeni, a prohlásila, že ji „živou nedostanou“. Poté předstírala s Richardem a bábinkou Idou sebevraždu utopením ve Svratce a s pomocí místního člověka, pana Metoděje Macha, se ukryli pod střechou malé kapličky ve Štěpánovicích v místě, kde býval původně zavěšený zvon, dokud nebyl zrekvírovaný pro válečné účely. Prababička Henrietta byla tou dobou již mrtvá. V kapličce, na prostoru sotva pár čtverečních metrů, strávili tři lidé 28 dnů. Každou noc přicházel Metoděj Mach a přinášel ve kbelíku jídlo – na provaze si ho vytáhli nahoru, vyprázdnili ho, vykonali do něj potřebu a poslali zase dolů. Ve dne škvírou ve střeše pozorovali, jak je ve vesnici hledá gestapo. Když se po měsíci dostali ven, mohli sotva chodit.

Následující tři roky strávili ve včelíně u Machů na zahradě. Poslední dny války se rodina ukrývala v malé jeskyňce kousek za vesnicí – v dutině stísněné tak, že se v ní nemohli ani postavit, v chladu a potmě. Tehdy si zoufala dokonce i vitální mamička. Jedinou její útěchou v takových chvílích byla ona lahvička morfia, která jí dávala pocit kontroly nad svým životem. O těchto těžko představitelných útrapách hovoří Ella na nahrávce, kterou s ní v roce 1995 pořídil Institut Shoah Foundation založený Stevenem Spielbergem. Této organizaci, která se specializuje na svědectví lidí přeživších holokaust, se podařilo shromáždit jednu ze tří největších sbírek orální historie na světě. Mezi tuto trojici patří také česká Paměť národa.

Zdánlivě nekonečné dny skrývání na jaře roku 1945 skončily. Mamička s Richardem byli svobodní, ale bez střechy nad hlavou, bez peněz, z desítek členů rodiny přežili jen oni s bábinkou Idou. Vrátili se do Richardovy rodné Jihlavy a začínali si víceméně z nuly budovat nový život. Byli ještě mladí a zdálo se, že to nejhorší už mají za sebou. Omyl. Už dva měsíce po válce, přesněji 25. července 1945, byl Richard ve svém bytě zavražděn. Jeho smrt nebyla nikdy objasněna, ale řada věcí nasvědčuje tomu, že byl zabit kvůli seznamu bývalých protektorátních konfidentů, který u sebe ukrýval.

Zmizení modrého tatínka

Z rozsáhlého rodinného jmění byly obrazy strýce Nágla téměř jediným majetkem, který se po válce podařilo získat zpět. Mnohapatrový dům, který rodina vlastnila v centru Brna, byl za války vybombardován, statek v Kostelní Myslové byl po roce 1948 znárodněn, šperky svěřené známým jim po válce vrátili jen někteří. Mamička vzpomínala, jak na začátku války zakopali na zahradě pod hruškou část rodinných šperků. Po válce jim je úřady zakázaly vykopat s tvrzením, že „co je v zemi, patří státu“. Mamička s bábinkou nad brilianty mávly rukou, a to i přesto, že po válce třely bídu s nouzí.

Z nejasných důvodů byla mamička v těchto poválečných letech asi dva roky bez soudu držena ve vazbě a bez vysvětlení a bez vynesení rozsudku nakonec propuštěna. Její dcera má dnes za to, že byla mamička odklizena z cesty, protože překážela někomu, kdo měl zálusk na její předválečný majetek, především na dům v Jihlavě. Koncem 40. let se konečně zdálo, že se vše v dobré obrací. Mamička se zamilovala do Bohumila Juna, důstojníka československé armády. Z tohoto svazku, byť nezpečetěného svatbou, se narodila Sášeňka – její jediné, vymodlené dítě.

Začátkem 50. let Bohumila Juna za jeho protikomunistické postoje zatkli a věznili v Jáchymově. Mamička s bábinkou a Sášeňkou si pronajaly byt v Karlových Varech, aby mu byly nablízku. Pro Sášeňku byl pan Jun její „modrý tatínek“: „Všechno, co jsem měla ráda, bylo tehdy modré – modrá mamička, modrý táta,“ vysvětluje Alexandra Strnadová. I tahle velká láska ale skončila neslavně. Ukázalo se, že pan Jun má rád ženy a neumí a ani nechce být věrný jen jedné z nich. Hrdá mamička vztah rázně ukončila. Ze života Sášeňky tak v jejích šesti letech pan Jun, její milovaný „modrý tatínek“, náhle zmizel a zanechal po sobě prázdné místo, které se Alexandra Strnadová snaží zaplnit ještě dnes.

Starý ctitel znovu na scéně

O několik let později se v životě mamičky znovu objevil její štěpánovický zachránce Metoděj Mach. Jak se ukázalo, byl do krásné a vdané mamičky za války platonicky zamilovaný a nyní, když se konečně ocitla sama, se o ni rozhodl ucházet. Zároveň jí – svobodné matce s malým dítětem a nepraktickou bábinkou na krku – nabídl pomoc v nelehké finanční situaci. „Pomohl jsem ti jednou, pomohu ti i podruhé,“ řekl prý tehdy Metoděj Mach mamičce a ta souhlasila, navzdory tomu, že se k sobě povahově vůbec nehodili – zatímco Ella byla dáma velkoměsta, pan Mach čili Metynek, jako mu mamička láskyplně říkala, byl prostý venkovský člověk. Měl ale zlaté ruce a vnesl do rodiny finanční stabilitu.

Sášeňce, které tehdy bylo asi deset let, ale modrého tatínka nenahradil. S dětmi to moc neuměl, byl ve styku s nimi neohrabaný, nedokázal projevovat emoce. Hned první den mu Sášeňka z legrace schovala pantofle a chtěla s ním hrát hoří-hoří-přihořívá. Metoděj se rozzlobil a chytil Sášeňku tak hrubě, že jí nadvakrát zlomil ruku. „Od té doby jsem ho nenáviděla,“ přiznává Alexandra Strnadová. Teprve jako dospělá docenila, co všechno pro její rodinu Metynek udělal. A když umíral, byla to právě ona, kdo ho držel v náručí.

Antisemitismus byl, je a bude

Sášeňka o svém židovství dlouho neměla tušení. Když jí bylo asi deset let, vyrukovala s tím ve škole její učitelka Marie Moravcová. Těžko říct, kde se to dozvěděla, když to maminka tak tajila. Jednoho dne dětem oznámila, že Sášeňka je Židovka a že by se s ní neměly kamarádit. „Řekla, že mě posadí do zadní lavice. Že se na mě nemůže dívat, protože jsem odporně černá. Že jí připomínám cikánku,“ vypráví Alexandra Strnadová.

Sášeňka tehdy přišla plačíc ze školy a vyprávěla mamičce, že jí děti kreslí na školní brašnu šesticípou hvězdu a nadávají jí, že je užovka. „Maminka povídá: ‚Prosím tě, co že jsi?‘ A já: ‚No, užovka. Oni mně nadávají, že jsem užovka!‘ Maminka povídá: ‚Víš, co je to užovka?‘ Já jsem řekla: ‚No nevím.‘ Ona mi vysvětlila, že je to had, a pak se mě zeptala: ‚A neříkají ti náhodou Židovka?‘ A já jsem řekla: ‚Ano, Židovka mi říkají,‘“ vzpomíná Alexandra. Energická mamička to tak pochopitelně nenechala. Stěžovala si ve škole i na policii a paní učitelku následně přeřadili na jinou školu.  

Dnes se ke svému židovskému původu Alexandra Strnadová otevřeně hlásí. Davidovu hvězdu, kterou Židé za války nosili jako znamení hanby, dnes ukazuje hrdě a nápadně ve formě nejrůznějších šperků. „Antisemitismus byl, je a bude,“ domnívá se pamětnice a dodává: „To víte, že mě to zajímalo. Proč. Proč jsme tak pronásledovaní.“ V Německu, kde prožila skoro dvacet let, se ale s předpojatostí vůči Židům nesetkala nikdy: „Němci se strašně styděli za to, co se stalo za války.“

Stále si není jistá jménem svého otce

Sášeňka vystudovala střední zdravotní školu a většinu života pracovala jako zdravotní sestra v různých brněnských nemocnicích. Velmi brzy se vdávala: „Seznámila jsem se s prvním klukem a toho jsem si vzala,“ říká dnes již s nadhledem. Jak předvídala mamička, mladé manželství dlouhého trvání nemělo. V roce 1969 se narodil syn David a o několik let později se Sášeňka se svým prvním manželem, Jaroslavem Pelechem, rozvedla. Dlouho sama nezůstala. Na operačním sále se do jejích výrazných očí zakoukal mladý medik jménem Vratislav Strnad. Byla z toho láska jak trám a dlouhé, spokojené manželství. Krátce pro sametové revoluci se Strnadovi odstěhovali do Německa, kde se Vratislav po několika letech vypracoval na velmi úspěšného onkologa a Alexandra zde vystudovala vysokou školu, obor onkologická psychologie. Mamička je v Německu navštěvovala, ale na trvalo se k nim přestěhovat nechtěla.
 
Malé Sášeňce, i později velké Alexandře, se zdála její rodina příliš malá. Chyběli jí všichni ti bratranci a tetičky, které znala jen z vyprávění. Chyběli jí sourozenci. Jako malá fantazírovala, že má čtyři bratry a sestry, a všem ve škole o nich vyprávěla, dokud paní učitelka nepotkala náhodou na ulici mamičku a nedozvěděla se mezi řečí pravdu. Nejvíc jí ale chyběl tatínek. Dokonce dodnes pochybuje o jeho identitě. V „modrém tatínkovi“ se její mamička, a později i ona sama, tak zklamala, že se dodnes zdráhá uvěřit tomu, že právě Bohumil Jun byl jejím biologickým otcem. Panu Machovi sice říkala táto, ale vztah s ním měla velmi napjatý. Nejvíc ji to táhne k Richardu Ornsteinovi. Myslí si, že je mu podobná, a líbí se jí, že byl Žid. Jenže ten zemřel čtyři roky před jejím narozením. Protože s ní mamička o této záležitosti příliš otevřeně nehovořila, zůstává v její představivosti stále prostor ke spekulacím. Každopádně na otázku, jakého muže z těch, kteří prošli životem její mamičky, by si nejvíc přála za svého biologického otce, odpovídá bez zaváhání: „Ornsteina!“