Dagmar Strnadová

„Já jsem se ještě v době hluboké totality, v roce 1986, dostala za svými příbuznými do Spojených států. A vlastně jsem se tam ocitla v úplně jiné zemi, kde lidé se k sobě chovali slušně, nikdo se nemusel bát říct, co si myslí, byla tam naprostá svoboda. A já když jsem se vracela po měsíci zpátky, tak už to bylo vidět z letadla, jak ta česká země za tou hranicí je šedivá. Jak jsme zavření těma drátama. Tady ještě to Německo, barvy, krásná krajina a u nás šedivo, nic. Přiletěli jsme na letiště v Ruzyni, tam opět šedivo, špinavo, nepříjemní lidi, policie, celníci s vámi jednali, jak kdybyste byl největší zločinec, protože jste se vracel z Ameriky. Já jsem z toho byla nejdřív úplně deprimovaná. Potom, když se stal ten 89. rok, sametová revoluce, 17. listopad, tak pro mě to byla výzva. Teď se to musí všechno změnit.“

„Pocházím z české rodiny, která má ale takový zvláštní osud, protože moji rodiče, prarodiče a jejich rodiče museli kvůli své víře odejít do nynějšího Polska, tehdy to bylo Prusko. A protože byli evangelíci a tehdy české země byly ryze katolické a evangelíci byli pronásledováni, tak oni v tom sedmnáctém století odešli vlastně do tehdejšího Německa, protože jim Bedřich Veliký nabídl náboženskou svobodu. Tak oni odešli, založili tam české vesnice, moji rodiče se narodili v Husinci – podle mistra Jana Husa, česká vesnice. A celá ta staletí si tam udržovali svoji víru a tradovalo se, že se sedmá generace vrátí do Čech. Takže moji rodiče měli vlastně německé občanství, byli to původně Češi, kteří žili několik století se svými předky v jiné zemi a teprve po druhé světové válce se vrátili do Čech. A já už jsem se narodila tady.“