The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Strublová (* 1932)

• narodila se 26. července 1932 v Moravské Huzové

• zábor pohraničí roku 1938 prožila s rodiči v Dolní Lipové u Jeseníku

• s rodinou pak pobývali v Holici a Moravské Huzové

• během druhé světové války se její otec podílel na odbojové činnosti

• po válce cvičila v Sokole

• účastnila se XI. všesokolského sletu v roce 1948

• po maturitě nastoupila jako učitelka v základní škole

• dálkově studovala tělesnou výchovu v Olomouci

• po absolutoriu krátce učila na vesnických školách

• od roku 1956, kdy se vdala, žila a pracovala ve Šternberku

• podílela se na chodu šternberské tělovýchovné jednoty

• s žačkami ZŠ nacvičovala spartakiády

• v listopadu 1989 se zúčastnila demonstrace v Havlíčkově Brodě

• po roce 1989 se zasloužila o obnovu šternberského Sokola

Helena Strublová pocházela ze sokolské rodiny a ještě coby nenarozené dítě se v matčině lůně účastnila okrskových sletů před XIV. všesokolským sletem roku 1932. Roku 1948, téměř šestnáctiletá, prožila poslední pražský slet před zákazem Sokola. Život zasvětila sportovní výchově dětí jak ve škole, kde učila, tak v tělovýchově ve Šternberku. Spartakiády se pro ni staly oslavou pohybu, a ne komunistické ideologie. Kruh se uzavřel po roce 1989, kdy se Sokol stal opět legální svobodnou organizací.

Dětství Helena Strublová (nar. 26. července 1932) prožila převážně v Moravské Huzové a Holici. Krátce ale také žili v pohraničí v Dolní Lipové na Jesenicku. „Bydleli jsme v podnájmu u Němce, který nebyl henleinovec. Hrávala jsem si s jeho dcerou. Já mluvila česky, ona německy, ale vždycky jsme se domluvily. Problémy pak nastaly roku 1938, kdy henleinovci prošli průvodem celou Dolní Lipovou. Bylo to někdy v srpnu. A od té doby jsme měli problémy s bydlením. Náš bytný před henleinovci utekl, protože ho chtěli zastřelit. Měli jsme se stěhovat a přišla nařízená evakuace Čechů,“ líčí Helena dramatické dny po přijetí Mnichovské dohody v noci na 30. září roku 1938. Rodina měla v porovnání s ostatními českými obyvateli pohraničí výhodu v tom, že už byli připraveni na stěhování. Ostatní měli na sbalení svého majetku jen 48 hodin. Na mnoha místech Československa se odsun neobešel bez násilností a potyček, mnohde zaplatili životem členové finanční stráže.

„Nábytek se dával do vozů pro prasata. Byly to takové otevřené vozy, kterými se jelo do vnitrozemí. Cesta nebyla snadná, bylo mi šest let, a z vyprávění vím, že docházelo k přestřelkám a Němci na nás házeli do vozů kamení,“ říká Helena.

Zpět ve vnitrozemí

Rodina zůstala nějaký čas v Moravské Huzové u příbuzných. Tatínek však službu opustit nesměl. Když se s maminkou za několik týdnů shledali, vyprávěl jim pak, co prožil v době, kdy musel předávat stanici: „...že Němci na ně byli sprostí, drzí, a byl problém, aby se vůbec dostali domů. Cestou po nich Němci pálili a zastřelili jim strojvůdce i vlakvedoucího a snažili se je vykolejit. Museli chodit po trati, aby odvalovali kameny, které ležely na kolejích. Tehdy se tatínek zatvrdil, že nikdy nebude sloužit Němcům.“

Když se rodina v Holici opět spojila, získal otec zaměstnání v Olomouci jako tzv. OSOŽ, nádražní ostraha nákladních vlaků, které vozily munici a zbraně. Toho se mu povedlo využít a během překládání vždy určitá část nákladu posloužila partyzánům. Poté, co byl prozrazen gestapu, se několik dní skrýval. Doma zatím probíhaly prohlídky: „Poprvé nás udali, že se u nás scházejí lidé a poslouchá se zahraniční rozhlas. A také, že máme knihy z knihovny, které byly zakázané a měly se spálit. Maminka nás pak poučila, že kdybychom se sestrou viděly, že u nás někdo je, nemáme chodit domů. Když pak hledali tatínka, tak jsme viděly před domem stát auto [gestapa], a domů jsme nešly.“ V šikovných skrýších se nenašly ani knihy, ani žádná stopa vedoucí k tatínkovi. Díky úkrytu u Lašťan (asi 12 km směrem na Šternberk) unikl pozornosti gestapa, ale skrýval se až do poslední chvíle, téměř až do osvobození.  

Sokolka ze Šternberka

Ve Šternberku se rodina ocitla už první červencový den roku 1945 a Helena období do roku 1948 popisuje jako radostné. Připravoval se XI. všesokolský slet a organizace se vracela do předválečné kondice. Přibývalo členů, zakládaly se nové jednoty, a tak i ve Šternberku vznikla z původního katolického spolkového domu nová sokolovna.

Z doby studia na šternberském gymnáziu zmiňuje vzpomínku na komunistický puč v únoru 1948: „Během hodinové stávky jsme se posadili do oken a nespokojeně kopali do zdi. Byly z toho pak lapálie. Pozval si nás ředitel. Nejdřív řval, pak nám domlouval a pak se zeptal, jestli chceme odmaturovat. A že ať neděláme hlouposti, že s tím nemůžeme hnout. Tak jsme aspoň jako třída nevstoupili do SSM.“ Před maturitou ale padlo i toto gesto. Členství v tehdejším oficiálním Československém svazu mládeže mládeže bylo podmínkou připuštění k maturitě.

Krátce po únorových událostech byl otec coby činovník poválečného zakládacího výboru jednoty ze Sokola takzvaně vyakčněn a se zánikem strany přišel i o členství a funkci u Národních socialistů. Jako východisko zvolil působení v apolitickém Červeném kříži a do komunistické strany nikdy nevstoupil.

Radikální obrat v politickém směřování Československa po komunistickém puči se odrazil i v podobě sletových skladeb: „Nacvičovali jsme úvodní scénu sletu. „Úvodní scéna pro otevření sletu byla úplně jiná než ta, co pak otevírala slet. Původně tam byly iniciály T. G. M. a E. B. Bylo to už komplet nacvičené, ale byl zákaz – zřejmě to někdo viděl a neschválilo se to a nesmělo se to provést. Musela se nacvičit jiná scéna. V noci nás pak vzbudili. Vojáci nás vezli na Strahov a my v noci předcvičovali nové zahájení sletu v osmačtyřicátém roce.“ Před zahájením průvodu si ještě vzpomíná na proslov náčelnice Sokola Marie Provazníkové, která jim promlouvala do duše, ať zbytečně neprovokují a nepokoušejí se o rebelie proti režimu. Přesto se jako župa domluvili, že při průchodu kolem tribuny na Staroměstském náměstí, kde seděl Klement Gottwald, tehdy již v nové funkci prezidenta republiky, se k němu neotočí s pozdravem a zůstanou hledět přímo.

Po maturitě přišla umístěnka

Roku 1951 Helena úspěšně odmaturovala. Sen, že odjede studovat architekturu do Brna, kde měla zázemí u své tety, se ale nevyplnil. Přerozdělovací systém, který rozhodoval o budoucích vysokoškolských studentech, jí totiž nepřál. Umístěnku dostala na medicínu. Rozhodla se ji nevyužít a přihlásila se do prázdninového učitelského kurzu. V té době byl zoufalý nedostatek pedagogů na základních školách, a tak hned získala místo. Když jí pak přišla nová umístěnka na filozofickou fakultu olomoucké univerzity, rozhodla se učitelství studovat dálkově při zaměstnání. Učitelství a tělovýchova se pak staly hlavní a trvalou náplní jejího života. Po různých štacích po vesnických základních školách se nechala přemístit znovu do Šternberka. Život spojila se Zdeňkem Strublem, který byl původně vojákem z povolání a velmi těžce prožíval srpnovou okupaci roku 1968. „Manžel se účastnil jako záložák spojeneckého cvičení na našem území krátce před okupací. Všechny armády se rozpustily, zůstala tam jen ruská. Vrátil se domů rozhořčený, že neodešli. Když pak nastala okupace, tak se duševně zhroutil. Říkal, že to je nová válka,“ vypráví Helena příběh svého manžela a dodává, že už za války prožil dva velké otřesy: během bombardování Brna dvakrát málem přišel o život a vždy vyvázl jen díky velkému štěstí.

Studentská revoluce

Nesmazatelně se Heleně do paměti vryly i přelomové listopadové události roku 1989. Už od ledna toho roku, tzv. Palachova týdne, sílil tlak na vedení tehdejšího Československa a postupně i jiné evropské události dávaly naději, že se konečně po víc než dvaceti letech od pražského jara a po čtyřiceti letech komunismu cosi láme, mění, bortí. Mezinárodní den studentstva se stal manifestací postojů tehdejší mladé generace a odvážná provolání, jak se později ukázalo, umlčely obušky příslušníků tehdejších policejních jednotek jen na chvíli. Den po střetu studentů a demonstrantů na Národní třídě se Helena vypravila za kamarádkou do Havlíčkova Brodu. „Když jsem jela ve vlaku z Brna, tak mě študáci, co jeli do Prahy, přemlouvali, ať jedu s nimi. Vystoupila jsem ale a čekala na mne kamarádka. Původně mě měla vyzvednout její dcera, ale dozvěděla jsem se, že se nevrátila z Prahy. Jeli [17. listopadu] s Havlíčkovou mládeží autobusem na oslavu na Albertov, ale nevrátili se. Když pak přijela, tak nám vše vyprávěla. Měli už odjet, ale po hlavním projevu se přidávaly další a další. Nálada se rozbouřila. Bylo jim znemožněno vrátit se k autobusu a muselo se jít na Národní třídu. Kordon je stáhl a byli donuceni pokračovat s davem. Vrátila se domů s boulí na hlavě a nalomeným prstem.“

Havlíčkova mládež pak uspořádala v následujících dnech mítink na náměstí. Helena na něj vzpomíná jako na ten pro ni nejvíce emotivní, až euforický. A z euforie, která se nenechala zastrašit obušky a hrozbami, nakonec díky studentům, kteří stáli na počátku a zvedli svůj hlas, vyrostla znovu svoboda, se kterou se učíme zacházet dodnes. Svoboda, která znovu umožnila rozkvět Sokola nebo třeba Junáka a otevřela dveře občanským iniciativám.