The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jaroslava Struková (* 1932)

• narozena 8. září 1932 v Užhorodu na Podkarpatské Rusi

• roku 1939 utekla s rodiči před maďarskou okupací Podkarpatské Rusi

• v 50. letech měla problémy s přijetím ke studiu medicíny na MU Brno pro náboženskou příslušnost a ukrajinský původ

• v dubnu 1950 se její rodiny dotkl zmanipulovaný sněm řeckokatolické církve v Prešově v rámci Akce P a následná likvidace řeckokatolíků, řeckokatolická církev byla režimem násilně sjednocena s církví pravoslavnou

• v 60. letech se vdala, do manželství se narodily dvě děti

• v 70. letech StB kontaktovala jejího manžela a snažila se ho získat pro spolupráci a předávání informací o ukrajinské komunitě v Československu

• v 80. letech měl její syn problémy s přijetím ke studiu teologie v Litoměřicích pro náboženskou příslušnost a ukrajinský původ

• pamětnice odešla do důchodu, je ale stále aktivní v mnoha oblastech

Ty, kteří na Podkarpatské Rusi zůstali, okupanti z Maďarska postříleli

„Když jsme s rodiči nasedli do vlaku, začali jej ostřelovat Maďaři. Vlak byl škaredý, museli jsme si lehnout na zem. Báli jsme se... Měla jsem šest a půl let. Bylo to náročné. Najednou jsem byla vytržena z běžného života a odloučena od všeho, co jsem do té doby znala,“ vzpomíná Jaroslava Struková na březen roku 1939, kdy musela s rodiči utéct před maďarskou okupací Podkarpatské Rusi, tehdy jedné ze samosprávných zemí Československa. Její otec pečlivě uschoval veškeré dokumenty z té doby, jež dokreslují situaci rodiny po útěku. K zajímavým rodinným dokumentům patří také kronika členů někdejší Ukrajinské povstalecké armády, kteří zůstali po první světové válce v Československu. Zachycuje život této ukrajinské komunity poblíž Liberce.

Tatínek pamětnice pocházel ze západní Ukrajiny, z Ternopole, a maminka z jižní Ukrajiny, z Kolomyji. Oba působili jako učitelé. Jaroslava Struková se narodila v roce 1932 v Užhorodu. Rodina žila v Tuřích Remetech, kde se otec stal ředitelem místní školy. V březnu 1939 zabrali Podkarpatskou Rus Maďaři. Mohli zůstat jen ti, kteří se v místě narodili. „Ostatní, kteří přišli z Haliče, museli pryč. Moji rodiče ale zpět na Ukrajinu nechtěli, protože tam byli bolševici. (...) V březnu 1939 k nám pozdě odpoledne přišli nějací páni a mluvili s tatínkem. I když jsem byla dítě, cítila jsem, že se děje něco velkého. Pak byl doma ruch a asi za další dvě hodiny pro nás přijel vůz tažený koňmi. Odvezli nás do Perečína. Jeli jsme prakticky bez ničeho. Chvíli jsme tam pak čekali na nádraží a potom tam přistavili emigrantský vlak. Nasedli jsme asi v deset hodin večer. (...) Asi před deseti lety jsem tam byla a navštívila svou kamarádku z předválečné doby. Zakarpatí je moc krásný kraj, a tak mně přišlo líto, že jsem tam nevyrůstala. Marici jsem tedy říkala, jaký by to asi bylo, kdybych zůstala tehdy tady. A ona mně odpověděla: ‚Nebylo by vůbec nic, protože Maďaři všechny z Haliče, co tam zůstali, postříleli.‘ Takže bychom už nebyli mezi živými.“ Vzhledem k tomu, že Slovensko už tehdy podléhalo nacistickému Německu, směřoval emigrantský vlak z Perečína do Polska a odtud do Protektorátu Čechy a Morava. „V Polsku tatínka krátce uvěznili, ale nevím proč.“ Rodina se dostala do Brna. Krátce přespávala u známého na zemi ve velkoskladu se sklem v Olomoucké ulici. Brzy ale našla ubytování v brněnských Černovicích u doktora Slusara, původem z Ukrajiny. Po útěku navštívila pamětnice Ukrajinu poprvé v padesátých letech jako studentka medicíny. „Tehdy jsem se také poprvé setkala s tatínkovou rodinou. Navštívila jsem Moskvu, Leningrad a také Ternopol. Jako medici jsme se šli podívat do nemocnice. Neměli tam tehdy vůbec žádné narkotizační přístroje, tedy to, co už jsme my dávno znali. Všechny operace prováděli v lokálním umrtvení a dávali lidem strašně velké dávky novokainu. (...) Také jsme tam měli zážitek s hluchoněmým na ulici. Neměl žádné naslouchátko, ale ručně vyrobený systém, který se skládal z normální nálevky a hadičky.“

Němce hnali po válce z Brna jako dobytek

Otec pracoval v období druhé světové války stejně jako řada dalších ukrajinských emigrantů v centrální mlékárně v Masné ulici v Brně. Maminka pamětnice byla totálně nasazena v brněnské továrně. Jaroslava Struková nastoupila do první třídy. „Nic jsem neměla. Jen skromné oblečení. Navíc jsem byla o rok starší než spolužáci. Měla jsem to s nimi ve třídě těžké. (...) Na Dušičky jsme se scházeli s ostatními Ukrajinci na brněnském ústředním hřbitově u ukrajinské mohyly. Pamatuji si, že ten první rok, co jsme tu žili, byla hrozná zima. Neměla jsem rukavice, maminka mně zavázala ruce do kapesníků, plakala jsem.“ Rodina se hlásila k řeckokatolictví. V době protektorátu udržovala úzký kontakt s místní ukrajinskou komunitou. „Na Sirotčí jsme chodili do kostela. Kněz byl také emigrant jako my.“ S koncem války v roce 1945 vzpomíná na bombardování Brna. „V sousedním domě, v ulici Elišky Krásnohorské v brněnských Černovicích, jsme se skrývali v krytu. Vím, že jsme se strašně moc báli a modlili se. Jak pak přišli Rusové, tak mě tatínek nechtěl nikam pouštět, protože ruští vojáci řádili a znásilňovali. Rusové také zavřeli našeho pana domácího, doktora Slusara. Schovával u sebe ukrajinské knihy, které se za Sovětů nemohly vydávat.“ K děsivým zážitkům pamětnice patřil v souvislosti s koncem druhé světové války také odsun brněnských Němců. „Ve škole jsme za války mluvili hodně německy. Zároveň jsem ale měla dobrou kamarádku, která byla Němka. Po válce její rodinu asi odsunuli. Už jsme se nesetkaly. Pamatuju si z Černovic, jak Němce hnali. Prakticky nic s sebou neměli. Vypadali zanedbaně. Hnali je skutečně jako dobytek, byla jsem z toho zděšená. (...) Vždycky říkám, že Hitler, ten režim, to bylo ďábelské, ale ti lidé nemuseli být takoví. (...) Člověk nemůže odsuzovat ty lidi, ten režim to dělá, i když ten režim si tedy vytváříme my sami.“

V mých materiálech bylo červeně zaškrtnuto „hluboce zakořeněný náboženský cit“

I po roce 1945 zůstala rodina v Brně. Jaroslava Struková postupně absolvovala obecnou školu a gymnázium. Otec dále pracoval v mlékárně a maminka nastoupila v zahradnictví. Ani jeden se už k učitelství nevrátil. „Museli by zřejmě znovu podstupovat nějaké zkoušky. Hlavně asi z českého jazyka. O mamince si lidé až do její smrti mysleli, že je Polka. Ten cizí přízvuk v řeči byl znát.“ I přes svůj mladý věk vnímala pamětnice velmi brzy, kam směřuje československá politika. „Už v padesátých letech to bylo jasné. Komunistický režim znamenal držet hubu a krok. Moje maminka vždycky říkala, kam jednou vstoupí ruská noha, už se jí nezbavíte. (...) Prolhanost je pro ně typická. I dnes je tu stále ta hrozba.“ Jaroslava Struková na počátku padesátých let odmaturovala a podala si přihlášku na medicínu. „Napoprvé mě nepřijali. Až po letech jsem se dozvěděla, že na přihlášce bylo červeně zaškrtnuté ‚hluboce zakořeněný náboženský cit‘. Tehdy mně ale pomohl jeden doktor z Ukrajiny, který byl komunista. Na odvolání mě už přijali.“

Řeckokatolíci byli věrni Vatikánu, což se komunistům nelíbilo

Už od roku 1946 se objevovaly snahy o likvidaci řeckokatolické církve. Svůj vliv se snažila rozšířit církev pravoslavná. V roce 1948 byly domovním prohlídkám podrobeny řeckokatolické kláštery. V létě 1949 doporučila církevní komise ÚV KSČ pravoslavné církvi zaměřit svou činnost na řeckokatolíky na východním Slovensku. Akce byla podpořena ze státních peněz.¹ V Prešově se 28. dubna 1950 uskutečnil sněm řeckokatolické církve zvaný Velký sobor. Na něm se odhlasovalo, že řeckokatolíci přecházejí k pravoslaví. „Nebyla to ale pravda. Sněm nesvolala řeckokatolická církev, ale krajský výbor komunistické strany v Prešově. Byli tam komunisté a ti kněží, kteří ani pomalu nevěděli, proč je tam vezou. Bylo to zfalšované. (...) Jako řeckokatolíci uznáváme papeže. Pro komunisty jsme tak byli agenty Vatikánu a úhlavní nepřátelé. Kdežto pravoslaví řídila Moskva, šlo politice na ruku. (...) Někteří řeckokatoličtí kněží se nechali uplatit a přestoupili k pravoslaví. Nedá se to hodnotit, měli rodiny, potřebovali je zajistit, byli v těžké situaci. (...) Komunisté postavili řeckokatolickou církev mimo zákon, ale fungovala tajně dál.“ K těm, kteří komunistickému nátlaku tehdy nepodlehli, patřil v Brně řeckokatolický duchovní Jakub Hradil. „Když ho lákali, slibovali mu, že bude velký hodnostář, auto mu nabízeli. (...) Zachoval věrnost papeži, nezradil. Komunisté ho zavřeli a po propuštění pracoval jako řidič tramvaje. (...) Po sněmu 1950 v Prešově nás také začali sledovat. Chodívali jsme na mše ke sv. Josefu v Brně. Na mši bývali tajní a po mši nás často fotil tajný fotograf.“ Jaroslava Struková pracovala po promoci v padesátých letech jako gynekoložka v Brně. Na tzv. umístěnku se dostala i na tři roky do pohraničí. Následně se opět vrátila do Brna. V roce 1960 se provdala. „Manžel je také emigrant. Jeho rodina utekla před bolševiky ze Lvova po druhé světové válce.“  

V roce 1968 jsem si v Brně fotila ukrajinské nápisy proti Rusům

„V létě 1968 jsme pobývali na chatě v brněnském Komíně. V srpnu jsme tedy vůbec nevěděli, že se něco děje. Ale přece jen jsem chodila na nákup do centra Komína a tam bylo najednou plno lidí a ruch, tak jsem zjistila, že nás obsadili Rusové. Jela jsem do města a viděla jsem tam hloučky lidí, tanky, vojsko a děla. Naproti kostelu svatého Jakuba na tamní škole byl nápis v ukrajinštině: ‚Rusové jsou cizí lidé, zle bude s vámi.‘ Fotila jsem si ty ukrajinské nápisy proti Rusům i na jiných místech v Brně.“ Oživení jara 1968 přijímala Jaroslava Struková s rezervou. Vnímala, že je vše spíše jen naoko. K hlásání tzv. komunismu s lidskou tváří měla nedůvěru.

V souvislosti s dobou normalizace v sedmdesátých letech se zmiňuje také o tzv. prověrkách, které režimu sloužily k upevnění moci a odstranění těch, kteří s ním nesouhlasili, z významných pozic. „StB si pozvala i manžela. Chtěli po něm, aby donášel na místní Ukrajince. Odmítl.“

Pro náboženskou příslušnost a ukrajinskou národnost nepřijali syna ke studiu teologie

Z manželství se narodily dvě děti. Také syn pamětnice poznal moc a nátlak komunistického režimu. „Po maturitě se asi v roce 1984 hlásil na teologii do Litoměřic. Přijímačky zvládl, ale nevzali ho. Známý na ministerstvu zahraničí, který pomáhal našim (ukrajinským) lidem, nám pomohl napsat odvolání. Odpověděli, že je rozhodnuto správně. Že důvody pro nepřijetí jsou trvalého rázu, že jsme až do nějakého kolene řeckokatolíci, že jsme ukrajinské národnosti a tak. (...) Nakonec tedy vystudoval VUT v Brně.“

Události listopadu 1989 přivítala pamětnice s nadějí. Demokracii vnímá jako svobodu se zodpovědností. „Svoboda není chaos. Můžete si sice dělat, co chcete, ale nesete za to zodpovědnost. (...) Důležité je mít čisté svědomí. Člověku přináší klid a štěstí, když ho nic netíží.“

1. www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/akce-p/