František Stůj

* 1951

  • „Byl jsem jednou v šoku, když jsem viděl velitele místního oddělení VB – což byl můj soused, pamatuji si i jméno – když jsem viděl, jak surově zmlátil obuškem jednoho kluka, který šel z čajů. Každou neděli tady byly čaje od pěti do deseti, zábava pro mladé. Kluk měl dlouhé vlasy, asi se na ně blbě podíval, nebo to mlátili hlava nehlava. To jsem byl v šoku. Tehdy jsem si říkal: ‚Oni ty lidi jsou přeci jen jiný, než se nám to podává.‘ Taky mě vyhodili z kavárny z Hotelu Praha, když jsem si tam šel dát jako sedmnáctiletý něco na občerstvení. Zavolali mě dva pánové ke stolu a vyhodili mě, že mám texasky a jsem zarostlý a podobně. Takže takové nesmělé doteky s mocí taky byly, ale žádná hrdinská revolta.“

  • „Žili jsme si zkrátka tím svým životem. Abychom se stali angažovanými a zjišťovali si, jak je to politicky a podobně... Fakt je, že jsem taky dostal obuškem. To byl festival v Bublavě. Přijeli jsme tam a trošku to zavánělo takovým protestem. Neuvědomovali jsme si, jak je to nebezpečné, a šli jsme tam. Najednou přijel anton, naskákali jsme na jinou vétřiesku, že nás odveze do bezpečí, jenže už byla obklíčená policisty se psy. A pamatuji si ten okamžik, kdy jsem se blížil ke konci valníku a tam byl policista se psem a s obuchem a říkal: ‚Tak pojď. Jen pojď.‘ Věděl jsem, že je zle, tak jsem seskočil. Dopadl jsem na všechny čtyři a už jsem ji měl. Asi tři rány a jelito jako hrom. Tak to byla jediná moje revolta proti tehdejšímu režimu.“

  • „Muzika potom byla kolem nás a chtěli jsme si to zkusit. Tak jsme trénovali a trénovali, muselo to být asi hrozné. A vím, že když přijely tanky v šedesátém osmém, tak jsme nemuseli do školy. Přišel kamarád a říkal, tak si jdeme zahrát. Takže i tuhle událost jsme využili k tomu, že si půjdeme zahrát. Pochopitelně pak to začalo být vážné. Tady na náměstí si vzpomínám, že tu v šedesátém osmém sedělo množství mladých lidí na dlažbě. Byla to síla lidí, co se týče počtu. Seděli a čekali, že až pojede obrněné vozidlo, tak ho zkrátka nepustí. Jenže potom přijelo otéčko [obrněný transportér] s kulometem – a to je jako když střelíte do vrabců. Zase jsme se tam vrátili a takhle jsme tu prožívali okupaci. Jaké to mělo důsledky, už je jiná kapitola.“

  • Full recordings
  • 1

    Kraslice, 16.03.2024

    (audio)
    duration: 02:24:55
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Jelito po obušku bylo mojí jedinou revoltou proti totalitě

František Stůj s kapelou Rébus v Severce, Kraslice, 80. léta
František Stůj s kapelou Rébus v Severce, Kraslice, 80. léta
photo: archiv pamětníka

František Stůj se narodil 7. února 1951 v městě Kraslice v Krušných horách. Rodiče Karel a Anna Stůjovi se do bývalých Sudet přistěhovali z vnitrozemí po druhé světové válce a stali se zaměstnanci později znárodněného podniku Amati. Pamětníkův otec již ve svém rodišti působil v Kladenské filharmonii a ve hře na dechový nástroj pokračoval i v Kraslicích. Pamětník vychodil místní školu a během ní se učil hrát na akordeon, který později vystřídala kytara. V šedesátých letech s místními mladíky založili bigbítovou kapelu Next Stars a působil i ve skupinách Rébus nebo The Rascals nebo v tanečním orchestru. Na konci šedesátých let se vyučil elektrikářem. Po absolvování vojenské služby studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka a po jednom roce přestoupil na státní konzervatoř v Plzni. V roce 1978 začal učit na lidové škole umění v Kraslicích a o šest let později se stal jejím ředitelem. Ve stejné době přijal členství v Komunistické straně Československa. V roce 1987 jeho starší bratr emigroval do Kanady. Od devadesátých let působil několik volebních období v zastupitelstvu města. Inicioval realizaci víceúčelového sálu ZUŠ Kraslice. Mimo jiné je předsedou spolku Zábavní orchestr Kraslice a členem správní rady Železničního muzea Kraslice. V době natáčení žil pamětník tamtéž (březen 2024).