The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Sturt (* 1928)

• narodila se 14. dubna 1928 ve Frýdlantu nad Ostravicí jako Marta Winklerová

• v jedenácti letech nastoupila do gymnázia Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje v Brně

• v roce 1939 jim Němci zabrali školu

• zažila nálety na Brno za 2. světové války

• během války tajně vozila mouku koupenou načerno

• v roce 1948 nastoupila na Ústav moderních řečí v Brně

• udali ji, že poslouchá londýnské vysílání

• v říjnu 1948 přešla hranici do Německa

• strávila osm měsíců v táboře v Ludwigsburgu

• v červenci 1949 připlula do australského Melbourne

• v roce 1957 se vdala za Miroslava Šťovíčka

• měla dvě dcery

• rodiče už nikdy neviděla

• v roce 2022 žila v Melbourne

Sbalila si do aktovky pár kusů oblečení a jednu stanici za Brnem nastoupila společně s kamarádkou a jejím chlapcem do vlaku, který je dovezl až do Aše. „Pán, který nás měl převést přes hranici, nám našel ubytování v hostinci,“ vyprávěla Marta Sturt. Aby nebyli nápadní, zajistil jim na pár dní brigádu, myli v hospodě prázdné lahve. S převaděčem se měli znovu sejít v nedaleké vsi v jedné z tamních prázdných vilek.

„Měli jsme být v jedné vilce v prvním poschodí a dívat se z okna, abychom ho viděli přicházet,“ vzpomínala. Marně na něho na smluveném místě čekali od brzkého rána až do poledne. „Nepřišel. Říkali jsme si, že je to špatné znamení, že půjdeme sami,“ vyprávěla pamětnice.

Od převaděče věděli, že musí najít potok a přejít na druhou stranu. „Utíkali jsme přes louku, přes ten potůček, já jsem samozřejmě spadla do vody,“ popisovala pamětnice. Brzy došli na cestu s německou pohraniční stráží, která je poslala do nedaleké budovy. Měli se tam zaregistrovat a dostat informace, do kterého uprchlického tábora jet. V budově je ale přivítala Němka, kterou po válce odsunuli z Československa. 

„Neměla Čechy moc ráda. Dala nám lístky na vlak a jídlo na cestu, chleba, a že musíme pospíchat na nádraží, abychom stihli vlak,“ vyprávěla. Nádraží ale našli prázdné, žádný vlak nejel. Byla jim zima, chodili sem a tam a rozhodli se sníst darovanou svačinu. „Rozbalili jsme sáček, chleba byl s marmeládou. Kousli jsme a bylo to vysypané solí, na marmeládu dala vrstvu soli, to se vůbec nedalo jíst,“ vybavila si Marta Sturt.

Vlak nakonec ve čtyři hodiny ráno přijel a oni dorazili do uprchlického tábora v Ludwigsburgu, kde od října 1948 strávili osm měsíců bez povolení tábor opustit. Celkem třikrát je vyslýchali. „Ptali se na víceméně stejné otázky, ale jiným způsobem, zaznamenávali si to a chtěli poznat, jestli jsme skutečně utíkali, nebo švindlujeme a chceme se dostat zadarmo do ciziny,“ říkala. Výslechy jim vždy oznámili na poslední chvíli rozhlasem a stejně tomu bylo i se zdravotními prohlídkami. Tábor spravovali Češi, kteří kšeftovali s jídlem pro uprchlíky. „Do tábora tak přišlo málo jídla a my jsme měli stále hlad,“ popisovala pamětnice.

Přicházeli z pohraničí a vypadali smutně

Marta Sturt se narodila 14. dubna 1928 jako Marta Winklerová ve Frýdlantu nad Ostravicí. Tatínek Rudolf Winkler pracoval jako účetní ve Vítkovických železárnách v Ostravě a s maminkou Marií Winklerovou žili tam. Pamětnice vyrůstala se sestrou Marií, starší o tři roky, u babičky a tety z maminčiny strany. Rodiče je navštěvovali jednou za dva týdny. Dětství strávené v domku s malým hospodářstvím pod horou Ondřejníkem bylo krásné.

„Budila nás vůně čerstvého chleba a housek, které pekař přivezl do obchodu, a uspával nás zvuk potoka,“ vzpomínala. Ve stodole se sestrou tajně kramařily v kufru se starým tatínkovým oblečením.

Vybavila si, že v roce 1938 se doma povídalo o tom, že by území, kde žili, mohlo být zabráno Polskem. „Stařenka se toho strašně bála,“ říkala pamětnice. Po mnichovské dohodě začali z pohraničí od Opavy přicházet lidé, někteří s naloženými trakaři, jiní jen s pytli na zádech. „Všichni byli smutní, nikdo nemluvil, jenom šli,“ popisovala. Dospělí s dětmi o politické situaci nemluvili. V roce 1938 k nim na měsíc přijela tatínkova sestra, která žila v Německu. Vracela se s kufry a pytli plnými zboží, jako byly například deky nebo povlečení, které v Německu nebylo k dostání.

Němci jim zabrali školu i pomůcky

V jedenácti letech složila pamětnice zkoušky na gymnázium Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje v Masarykově čtvrti v Brně. V jedné budově se nacházela škola a ve druhé penzionát, kde bydlela. Když v březnu 1939 Němci obsadili Československo, zabrali jim po šesti měsících budovu školy.

„Všechno jsme tam museli nechat, nikdo nesměl nic vzít ze stolu, knihy, sešity, všechno tam muselo zůstat,“ vyprávěla. Vyučování pak probíhalo v budově penzionátu. Sestra představená si postěžovala, jaká je škoda, že všechny pomůcky včetně vycpaných zvířat musely zůstat ve škole. Pamětnice s kamarádkou se proto rozhodly vyrazit na loupežnou výpravu do vedlejší budovy obsazené příslušníky SS a podařilo se jim přinést barevného vycpaného ptáka s dlouhým bílým ocasem.

Dívčí škola se nacházela na kopci, pod kterým stála chlapecká škola s penzionátem a hřištěm. Každý den bylo vidět, jak Němci na hřiště v určitou hodinu pouští vězně, kteří chodili dokola na čerstvém vzduchu. Jedna ze sester ji a další dívku jednou poslala ven a dala jim za úkol chodit podél plotu hřiště, hlasitě si vyprávět a smát se. Neměly se dívat směrem k plotu ani k chlapecké škole. „Dívčin tatínek, novinář, tam byl zavřený. Sestřička chtěla, aby slyšel hlas své dcery, aby ho to alespoň trochu povzbudilo, aby měl sílu,“ vysvětlovala Marta Sturt.

Vyprávěla, že se ve škole najednou objevila židovská dívka, která s nimi do školy dřív nechodila a která měla obarvené vlasy na blond. Po nějakém čase zase zmizela.

Řádové sestry už učit nesměly

Za nějakou dobu Němci zabrali i jejich penzionát a řádové sestry nesměly vyučovat. Pamětnice se sestrou přešly do brněnského dívčího gymnázia a musely si shánět ubytování. Chodily od domu k domu, klepaly na dveře a ptaly se, jestli by je mohli ubytovat. „Když jsme přišly na Němce, tak to bylo jen: ,Nein!‘, a práskli nám dveřmi do obličeje,“ vzpomínala Marta Sturt. V následujících letech v Brně ubytování často měnily. Na obědy chodily do jídelny k Baťovi, kde vícekrát viděly příslušníky SS někoho odvádět pryč.

Na válečné útrapy si uchovala spoustu jednotlivých vzpomínek. Například když cestou domů z Brna vlak zastavil v Kojetíně a ona oknem viděla na druhé koleji dobytčák naložený lidmi. „Vlak byl celý zavřený, jen od stropu byla zamřížovaná díra a tam hlavy. Oni se dívali na nás a my na ně a nemohli jsme jim nijak pomoct,“ říkala pamětnice.

Jednou byla při náletu v Brně zasažena dětská německá škola naproti jejich škole pod Žlutým kopcem a všechny děti v ní zahynuly. Protože pak nejezdila žádná doprava, musela jít domů do Masarykovy čtvrti pěšky. „Naproti mně šel pán a najednou z domu začalo padat sklo a zasáhlo mu hlavu. Hodně krvácel a jenom se točil dokola na místě,“ popisovala pamětnice.

Bratranec Pavel byl pilotem RAF

Marta Sturt se domnívala, že její maminka za války působila v odboji. Často totiž odcházela pryč nebo u nich přespávali neznámí lidé. Vybavila si také, jak šli jednou na houby a v lese u Metylovic potkali zvláštního člověka. „Byl v obličeji úplně bílý a měl takový divný přízvuk,“ popisovala. Podle pamětnice mohlo jít o parašutistu vysazeného na území Protektorátu Čechy a Morava.

Její bratranec Pavel Tofel opustil ještě před příchodem Němců Československo a stal se pilotem anglického letectva. Nevrátil se z operačního letu 18. srpna 1942 a pravděpodobně ho sestřelili nad Biskajským zálivem.

Její strýc, tatínkův bratr, který měl řeznictví v Čeladné, si přijel od rodičů vzít jízdní kola. „Za pár týdnů klepali na dveře dva příslušníci SS a chtěli kola vidět. Vyšetřovali celý den a nakonec odešli, rodiče nezavřeli,“ říkala pamětnice. Tatínek jim vysvětlil, že jeho bratr je potřeboval na rozvážení masa po okolí.

Ve skutečnosti kola potřeboval pro partyzány, které ukrýval jeho syn Karel Winkler. Bratrance Karla a dalšího chlapce Němci chytili a pověsili. „Nechali je tam viset týden pro výstrahu,“ vyprávěla pamětnice. V Čeladné se nachází pomník věnovaný Karlu Winklerovi a Oldřichu Machandrovi, kteří byli oběšeni za pomoc partyzánům.

Německý voják ji sledoval až domů

Koncem války se sestrou v Brně bydlely u jedné paní doktorky. Tatínek její spolužačky měl v nedaleké vesnici mlýn a naskytla se příležitost získat mouku mimo přídělový systém. „Vypravili mě, že jsem ještě dítě a nikdo si mě nebude všímat,“ vzpomínala. V kožené aktovce nesla asi osm kilogramů mouky. Cestou do Brna přišlo bombardování a vlak zastavil. Všichni museli vystoupit a schovat se do příkopu.

V Brně vlak zastavil před nádražím a němečtí vojáci pomáhali cestujícím se zavazadly. Ona však pomoc odmítla a voják šel dva kroky za ní celou cestu domů. „Tenkrát jsem měla strach. Ne, co se stane se mnou, ale co se stane s mojí sestrou a tou paní,“ vyprávěla pamětnice. Voják se pak omluvil, že měl nařízeno pomoct, a odešel.

Když pak bombardování Brna zesílilo, nechala je maminka po Vánocích roku 1944 doma. Jednou hlásili nálet a ona neběžela do sklepa, ale dívala se z okna v mezipatře jejich domu. „Z okna jsem navíc uviděla najednou malé letadlo a pilot s namířenou puškou se na mě dívá. Byla jsem ze schodů dole, ani nevím jak,“ vzpomínala Marta Sturt.

V lese hledala staniolové pásky vypuštěné západními letadly. Používaly se na rušení radarů. „My jsme to sbírali a byla to strašně cenná věc. To byl triumf najít ji,“ vybavila si s úsměvem, protože to pro ně znamenalo blížící se konec války.

Učili ji bývalí piloti

Po válce se Marta Sturt vrátila do Brna a ve škole doháněli zameškané učivo. „Z univerzit k nám posílali lidi, abychom se nehlásili na jejich fakulty, že u nich není místo,“ popisovala. Univerzity byly přeplněné studenty, kteří nemohli za války pokračovat ve studiu nebo školu dokončit. Pamětnice se po maturitě nakonec rozhodla pro soukromý Ústav moderních řečí, kde získala stipendium a začala studovat angličtinu. Vyučovali ji často bývalí piloti RAF, britského královského letectva, kteří strávili několik let v Anglii.

Ke studiu patřily povinné brigády, kdy museli týden sklízet na venkově brambory. Pamětnice neměla mnoho kusů oblečení a pouze jeden pár bot, na poli tedy chodila bosa, aby si boty do školy nezničila. Podruhé už na brigádu odmítla jet. „Moji rodiče musí platit ubytování a starat se o mě. Nikdo nemá právo po mně chtít, abych chodila na brigády, já jsem tady na studiích,“ řekla svému třídnímu učiteli.

Sousedka ji udala, když se učila anglicky z rádia

Když se sestra roku 1948 provdala do Prahy, bydlela pamětnice na svobodárně se studentkou medicíny. Trénovala na jejím psacím stroji, protože jí to ve škole moc nešlo. Sestra jí nechala své rádio, na kterém poslouchala vysílání z Londýna, aby slyšela správnou britskou výslovnost. Učitel politiky ji pak ve škole přede všemi obvinil z poslechu Svobodné Evropy a účasti na protikomunistickém odboji. „Ženská, která bydlela na druhé straně v pokoji, mě slyšela psát na stroji a poslouchat angličtinu a udala mě,“ vyprávěla pamětnice.

Stejný učitel studentům zadal referát o tom, že se církev snažila poněmčovat český národ. Studentům se to zdálo divné, nic takového neslyšeli, a několik se jich učiteli vymluvilo. Referát nakonec učitel zadal Martě Sturt. Podařilo se jí získat publikaci od jedné řádové sestry, která učitelovo tvrzení popírala. Pamětnice referát zpracovala a zpaměti před třídou přednesla. „Všichni poslouchali a najednou začali tleskat, stáli na lavicích, křičeli. Všichni byli rádi, že jsem prokázala, že říkal nesmysly. To byl ráj, nejlepší okamžik života,“ vzpomínala. Učitel ze třídy utekl a pan ředitel ji pak pokáral.

V Aši je přivítala střelba

Když se jí v říjnu 1948 nečekaně naskytla příležitost utéct se spolubydlící a jejím přítelem z Československa, bez váhání ji využila. Převaděče kontaktovala a všechno zařídila matka kamarádčina přítele, od které pak informace o jejím útěku doputovala až k rodičům. Rozloučit se s nimi nestihla. V Aši je po vystoupení z vlaku přivítala střelba. „Dva pohraničníci vedli mladého chlapce kolem dvaceti let. Byl úplně zelený v obličeji. Chytili ho, jak přecházel hranici, a on se otrávil,“ vyprávěla pamětnice. Sama měla štěstí a do svobodné západní Evropy se dostala.

Z uprchlického tábora v Ludwigsburgu poslala dopis tatínkově sestře do Ameriky, jejíž adresu si pamatovala. Od tety jí přišel balíček s kávou, cukrem a sušeným mlékem. Protože si kávu neměla jak uvařit, jedla ji jako delikatesu po lžičkách a lékaři se pak při zdravotní prohlídce podivovali nad silným tlukotem jejího srdce. Dlouhý čas trávila cvičením s dětmi v tělocvičně a několikrát s kamarády podhrabali plot a tajně opustili tábor. „Blízko tábora bylo řeznictví, visely tam ve výloze salámy, tak jsme tam stáli a koukali na ně, neměli jsme žádné peníze ani lístky,“ vzpomínala Marta Sturt.

Z okna vlaku zahlédla červenou růži

V táboře si ze seznamu zemí povolených k vycestování vybrali Austrálii. Kamarádka s přítelem dostali povolení odjet, ona mohla kvůli špatnému formátu fotografie do dokumentů odjet až s další skupinou o měsíc později. Vlakem je odvezli do Bagnoli v Itálii, kde se konečně dobře a dosyta najedli. Cesta lodí do Austrálie trvala čtyři týdny, spali na patrových postelích ve velkých halách. Do Melbourne pamětnice připlula 17. července 1949 s malým kufříkem.

Vlakem je vezli do uprchlického tábora, pršelo a z okna všechno vypadalo šedivě a uboze, nikde ani živáčka. „V jedné zahrádce kvetla červená růže a já jsem si říkala, že tady přece jen je nějaký život,“ vzpomínala. V táboře, bývalém vojenském sídlišti, na ně čekaly plechové domy s vojenskými postelemi, na každé posteli jedna deka a žádný polštář. Byla zima, ale jídla dostávali dost. Do tábora přijíždělo každý týden tisíc nových lidí a přerozdělovali je po celé Austrálii. Ona po týdnu dostala práci v kanceláři, kde psala seznamy lidí.

Nic mi neprodali

Přihlásila se na zaměstnanecký kurz. Přeložili ji do tábora v Melbourne a pak jela pracovat do Darwinu. „Museli jsme dělat dva roky tam, kam nás poslali,“ říkala pamětnice. Kamarádku s přítelem, se kterými utekla z Československa, poslali pracovat do blázince v Tasmánii. Potkala je až po dvou letech a nějaký čas se vídali. Vzpomínala, že zpočátku se k nim Australané nechovali přátelsky. V obchodě v Darwinu jí prodavačka na každý požadovaný kus oblečení odpověděla, že ho nemají, přestože visel na ramínku. „Já jsem z toho obchodu odešla a nemohla jsem si koupit nic, nic mi neprodala,“ vyprávěla Marta Sturt.

Češi přicházející do Austrálie měli často vyšší vzdělání a rozptýlili se po celé zemi. Nedrželi tolik pospolu jako například Italové, kteří vytvářeli vlastní komunity a navzájem si pomáhali.

Rodina ji musela zapřít

Martě Sturt se v Austrálii narodila nemanželská dcera Jarmila. Později potkala svého krajana Mirka Šťovíčka, seznámili se po českém dobrovolnickém divadelním představení v Melbourne, ve kterém hrála. Vzali se v roce 1957 a narodila se jim dcera Marie. V šedesátých letech si změnili příjmení na Sturt, protože jejich původní se Australanům těžko vyslovovalo. Manžel nečekaně onemocněl neznámou nemocí, ochrnul a zůstal na vozíku. Přesto si uměl dál užívat života a se svou rodinou procestoval během osmi měsíců v karavanu různé kouty Austrálie.

S rodinou pamětnice udržovala písemný kontakt přes dvě tety v Americe. Když zemřely, neměla asi tři roky od rodiny žádné zprávy. „To bylo, když chtěly děti mojí sestry studovat. Její rodina mě musela úplně zapřít,“ vysvětlovala Marta Sturt. Později si se sestrou psala pod cizím jménem na různé adresy. V roce 1966 se jim podařilo do Austrálie dostat manželovu maminku, která se ale nakonec vrátila do Československa.

Už chci rozhodovat sama

Po roce 1989 zatelefonovala sestře, která je pak v devadesátých letech v Austrálii navštívila. Dcera Marie odcestovala v roce 1990 do Československa, kde strávila dva roky. Chtěla získat československé občanství a při zdlouhavém administrativním procesu se překvapivě nedařilo dohledat dokumenty, že Marta Sturt do svých dvaceti let v zemi žila.

Rodiče už nikdy neviděla. Tatínek by cestu nezvládl, maminka se o něho starala a pamětnice sama nemohla nechat manžela samotného. Svého odchodu z rodné země přesto nikdy nelitovala. Za války nařizovali a zakazovali Němci. Pak přišli komunisté a nutili jí určité ideje a tlačili ji ke vstupu do strany. Už nechtěla, aby jí někdo diktoval, jak má žít a co si má myslet. „Když jsem odcházela, byla moje jediná myšlenka, že musím najít pravdu. Musím najít místo, kde si můžu sama vybrat, co považuji v životě za důležité a jakým způsobem mám žít,“ prohlásila Marta Sturt.