Emilie Suchá

„Neuplynulo ani půl roku a přišla znova obsílka, abych se dostavila. A protože jsem byla ročník 1924, tak jsem byla ,darována říši’. Byla jsem poslána do Kasselu, do Německa. Měli jsme to na leden. U nás bylo sněhu, že jsem se ani nemohla autobusem dostat do Volyně. Dostali jsme na cestu kilový bochníček chleba a kilo točeného salámu, něco jsem ještě měla z domova. Nejdřív jsme jeli do Strakonic, kde čekal vlak, který už jel do toho Kasselu. Byl to ale dobytčák. A jak říkám, bylo to v lednu, velký mráz. Tak jsme si sedli na nohy, abychom si je zahřáli. A tak jsme jeli celý den, celou noc, až další den jsme přijeli do toho Kasselu. Cestou jsme postupně přibírali další, nakonec nás bylo čtrnáct set, první transport.“

„Oni potom museli odejít za hranice. Údajně u nich přespávali uprchlíci, kteří šli přes železnou oponu, a chytili je. Přišli pro ně takhle navečer, to si pamatuji, jako kdyby to bylo dneska. Pomáhala jsem poblíž u jedněch známých, když tam přišel jeden zaměstnanec a říká: ,U Kristlů je kriminálka.‘ A jako dnes si vybavuji, jak dole byla všude mlha. Jen na Churáňově, to bylo vysoko, tam nebyla. A když pro ně přišli, tak paní utekla rovnou z maštale, kde dojila krávu. Její muž tam za ní přišel a říká: ,Hele, chtějí nás odvést, musíme utéct.‘ Ona utekla, tak jak byla, nejšle, co prostě doma nosila. Jejich syn se právě vracel z nemocnice, zašel právě k těm, u kterých jsem bydlela. Tak mu říkám: ,Vláďo, domů nechoď, u vás je kriminálka a chtějí je odvést.‘ On ale na to, že tam musí, že je chce ještě vidět. Tak to ještě stihl, že šel nakonec s nimi. A šli celou noc, na Kvildu a dál přes hranice.“

„Tak nás potom po šetnácti dávali na ten lágr. Byly to ohromně dlouhé baráky. Přišli jsme na lágr, bylo šest hodin večer, nejedli jsme, nevyspalí… Když nás ubytovali, tak jsme si říkali: ,Tak teď se najíme a půjdeme si lehnout.’ Tak to jo, ani jsme nejedli, alarm a do krytu a byli jsme tam do rána do pěti hodin, zase na betoně. No a já jsem se už ráno nepostavila na nohy. Holky, které mohly, musely vstávat ráno v šest hodin a vozili je do fabriky. To byla za městem taková velká fabrika a tam se dělaly součástky do letadel. Já jsem nemohla, tak jsem byla na lágru.“

„Sestra sloužila v Praze. Ti její zaměstnavatelé měli nějaké příbuzné v Bratislavě. Tak ji tam poslali, tenkrát tam letěla letadlem, že jestli by chtěli za hranice, že tady by byla možnost. Tak se nějak domluvili. Oni sem přijeli na noc. Tenkrát spali právě, jak byli ti Pešlů, tak vedle byla ještě taková malá hospoda U Jiříčků. A v noci měli jít na tu hranici. Tam už na ně čekal ten Němec, že je převede. Jenže někdo to udal. Šel s nimi bratr, tak jsme ho šly se sestrou kousek doprovodit. A ráno jsme se dověděly, že je chytli. Ne ale bratra. Ve Zdíkově byl nějaký esenbák, takový zarytý… Ráno přišel k nám a povídá: ,Heleďte, vy jste šly s bratrem na ty hranice. A my ho máme a všechno víme…‘ Sestra už mezitím zase odjela do Prahy, byla jsem doma s rodiči. Oni, že musí vzít tatínka, že ho vezmou na výslech. Já povídám: ,Tatínek ani maminka o ničem nevěděli, já půjdu místo nich. Řeknu vám, co a jak.‘ Zajeli i do Prahy pro sestru, ta byla potom dva dny zavřená. Ona jim řekla, že jsme byli doprovodit bratra, rozloučili jsme se a nic víc že neví. Pro mne přijeli navečer, vzali mne na Stachy na stanici a tam mne vyslýchali. Já říkám: ,Heleďte, kdybyste měl bratra, tak já myslím, že byste ho šel taky doprovodit...‘ Tak mne večer pustili a já povídám: ,A to myslíte, že teď půjdu do Churáňova pěšky?‘ To je ze Stachů dvě hodiny. Tak mne dovezli domů a potom už nebylo nic. Sestru také pustili. A bratra neměli, protože ten utek. Za nějaký čas jsme dostali z Itálie dopis, že tam u nějakého lorda dělá sluhu. Psal, že jak se každý den má, tak se nemíval ani o Vánocích.“

„Když bylo po převratě, tak se u tety, která měla hospodu, ubytovali Američani. A byl mezi nimi jeden, který uměl česky. Jmenoval se Myslivec. To jsme se měli dobře! Těch žvýkaček, těch čokolád! Večer chtěli, abychom tam přišly. Ale oni byli slušní. Dali nám cigarety. My jsme si zapálily, hned jsme to típly, strčily do kapsy a tatínkovi jsme přinesly domů plno cigaret. Když se šlo někam tancovat, tak on přišel za tatínkem, jestli by nás pustil, že nás zase v pořádku přivezou. Tak jsme s nimi jezdily. Bylo to pěkný. Potom se také stalo, že jak byla ta demarkační čára, tam byli Rusové. A oni utíkali pryč, protože tam s nimi špatně zacházeli. Tak oni přišli až do toho Churáňova za tím Myslivcem. Byli mezi nimi například Francouzi, ale i jiní.“

„A byl tam jeden pán, který se jmenoval Myslivec. Ten nám všechno překládal… Oni se chtěli bavit, když už byli jednou na svobodě. Tak on vždycky přišel za tatínkem a říká: ,Pane Pešl, pusťte děvčata s námi. My se rádi pobavíme, ale neublížíme jim. Nebojte se, nic špatného s nimy dělat nebudeme. Tatínek nás pustil a nikdy se nestalo, že by nám nějak ublížili. Těch cigaret, co jsme dostaly, té čokolády. To jsme měly plné kapsy. Oni chtěli, abychom kouřily. Jenže my jsme si zapálily, hned to típly a nesly jsme to tatínkovi domů. Tatínek měl co kouřit na jak dlouho. Oni tam měli celou mašinerii, těch aut… Oni měli takovou malou chaloupku, asi sedm pokojů nahoře. To ale byly takové malinké pokojíčky. Dole byla jídelna, kuchyně a tak. Strejda sháněl maso, teta vařila, vedlo se jim dobře. Ten pan Myslivec nás měl strašně rád. Měli jsme tam jeho velkou fotku. Říkával: ,My bychom vám neublížili. No a dlouho tam nebyli, jestli čtrnáct dní, déle ne. To víte, teta jim vařila samá česká jídla, vepřo-knedlo-zelo a tak. Ti se mohli utlouct. Něco jim za to dali, ale spíš věci. Toho benzínu, kolik kanystrů jim tam nechali. Měli tam džípy, nákladní, osobní auta. Měli tam třeba nákladní auto s potravinami. Nemuseli nikam chodit nakupovat, měli to všechno v autech. Byli vyzbrojení opravdu dobře. No a potom dostali nařízení, že musí odjet a všechno to skončilo. Potom nám ještě asi dva roky psali. Byli jen tady u těch Krystalů, u tety. Nebylo na ně slyšet nic špatného. Když odjeli, jako kdyby tady nebyli.“