The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Markéta Suchá (* 1953)

• narozena 28. listopadu 1953 v Praze

• kvůli srpnové invazi 1968 roztrhala pionýrskou legitimaci

• vyučena dámskou krejčovou v Pragoděvu

• působila ve výboru ROH

• v roce 1975 se vdala za Miloše Suchého

• až do roku 2021 působila ve školství, poté odešla do důchodu

“Vychovávala mě babička s dědou, protože mamka byla svobodná matka a pracovala na směny v Tesle v Holešovicích,” vypráví Markéta Suchá, za svobodna Lennerová, která se narodila 28. listopadu 1953 v Praze. Babička s dědou pracovali oba jako školníci v dnešním Malostranském gymnáziu, kde působili už za dob druhé světové války. Tehdy však šlo o chlapeckou a dívčí školu v Josefské ulici v Praze.

V budově bydleli Němci, ale dědeček Markéty přesto neváhal a snažil se pomoct. Dole v kotelně, přímo v jednom z kotlů, tak schovával partyzána. “Když byl klid, chlap vyšel, aby mohl vysílat. Němci pořád nevěděli, odkud to jde,” vzpomíná Markéta na vyprávění svého dědy. Příběh ovšem neměl dobrý konec, muže nakonec zajali a zabili.

Markéta s maminkou a prarodiči bydlela v bytě přímo v budově školy. “Mamka tady ve škole taky bydlela. Potom dostala byt v Lázeňské ulici, ale já byla pořád u dědy a babičky,” říká Markéta s tím, že to tak bylo do roku 1966. O rok později její děda zemřel a rodina se přestěhovala do Nerudovy ulice. 

Do první třídy nastoupila na Kampu a po základní škole se vyučila jako dámská krejčová v Pragoděvu.

Průšvih nad průšvih 

Na začátku okupace, v srpnu roku 1968, byla Markéta v deváté třídě a tehdy navštěvovala i Pionýr. Už jako patnáctiletá si uvědomovala, co invaze vojsk Varšavské smlouvy znamená.

“Tenkrát z toho byl docela průser, ale my jsme jako devátá třída odevzdali legitimace, pionýrské šátky a vystoupili jsme. Průšvih nad průšvih. Už jsme ani nesměli do Svazu socialistické mládeže,” říká Markéta s tím, že o tom stejně ani neuvažovali. V učení, jak sama říká, měla - alespoň pokud jde o snahy dostat ji do strany - klid. To se změnilo, když začala pracovat ve škole.

“Cpali mě do komunistické strany. Ne, ne, ne, máma taky nebyla, děda tehdy v komunistické straně byl, náš táta také ne. Dlouho, dlouho jsem odolávala. Ukecali mě a byla jsem ve výboru ROH,” vzpomíná Markéta a upřesňuje, že coby předsedkyně musela na schůzích jednou či dvakrát do roka například přednášet projevy a informovat o dění ve výboru.

O emigraci ale Markéta nikdy neuvažovala. V době komunistické totality nikdy nebyla na dovolené, pouze jednou se svou třídou navštívila muzeum v NDR.

Práce ve školství

V roce 1975 se vdala, její manžel Miloš byl kuchař a pracoval na lodi, která tenkrát skrze cestovní kancelář Čedok vozila turisty ze západního Německa, a to na Slapy.

“Moc jsme se neviděli, já jsem po čtvrté odpoledne přicházela z práce a on šel do práce,” popisuje.

O něco později začala pracovat ve škole. Původně to měl být záskok za mateřskou dovolenou, nakonec zůstala až do důchodu, kam po celoživotní práci strávené právě ve školství odešla v roce 2021.