The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Suchan (* 1917)

• narozen 17. 2. 1917 v Bučovicích

• studoval práva v Brně až do uzavření českých vysokých škol

• vězněn v KT Sachsenhausen

• po válce dostudoval, pracoval na ministerstvu lesů a dřevařského průmyslu

• za normalizace zákaz publikování

Karel Suchan se narodil 17. února 1917 v Bučovicích. Tatínek byl ředitelem gymnázia. Karel měl dva sourozence, bratra a sestru. V roce 1936 maturoval a pokračoval ve studiu práv na vysoké škole, i když původně chtěl studovat spíše ekonomii. V roce 1939 již byl v posledním ročníku studia. Po mnichovské dohodě a vzniku protektorátu se dokonce zúčastnil příprav odbojové činnosti, která měla spočívat hlavně v rozšiřování letáků. Nakonec z toho ale žádná velká akce nebyla. V inkriminovaných dnech kolem 28. listopadu roku 1939 se pan Suchan připravoval na státní zkoušky v soukromí. Nebydlel tedy na kolejích.

Když vypukly studentské nepokoje v Brně, raději zmizel na Českomoravskou vrchovinu za tetou. Ale po návratu zpět do města ho zatkli. „U mě byl ještě zvláštní případ, že já jsem byl v soukromí. Utekl jsem, jel jsem k tetě na Českomoravskou vysočinu, tam jsem byl asi čtrnáct dní, nehlášený, moc jsem nechodil po vesnici. Nic se nedělo, rodiče mi psali, že mě nikdo nehledal, tak jsem jel zpátky a přihlásil se do Brna na kurz obchodní akademie. Tam přišli takoví páni v kožených kabátech…,Wie heissen Sie? Wie alt bist du? Wer ist der…Komm mit.‘ Veškerá ta zatýkací formule byla ,komm mit‘. Já jsem se potom dohadoval v koncentráku, že my máme schutzhaft – ochrannou vazbu, ale ta ochranná vazba byla v tom, že ten gestapák řekl ,komm mit‘. Teď v Brně byla taková situace, že tam zřejmě gestapo nějak zaspalo, zatklo málo lidí. Hlavně těch Brňáků. Tehdy jsem se mezi ně dostal i já. Šel jsem na Špilberk, přes Vánoce nás vzali do Vídně, tam to bylo parádní. Tam jsme dokonce chtěli, protože jsem ze Švejka znal, jak byla ta kaple, jak tam ten kurát kázal, jestli můžeme jít do kaple, ale oni nás prokoukli a nedovolili nám to. No ale desátého začalo být zle. Zavolal si nás velitel, nějaký pan Czizek, a ten sundal čepici a povídal: ,Hoši, podívejte se na moje šediny, já toho hodně prodělal, vy jste mladí, vy to vydržíte.‘ To bylo znamení, že se jedná o něco špatného.“

Desátého ledna 1940 odjeli z Vídně. Transport směřoval do Berlína. A dále do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po dlouhé a vyčerpávající cestě čekalo studenty přivítání do samotného tábora. „Přijeli jsme večer, tam už jsem mohl přijít o život. Když jsme procházeli bránou, tak člověk už byl unavený, neslyšel, co oni křičí. Já umím dobře německy, ale tomu jsem nerozuměl. On na mě křičel, abych si sundal klobouk, když jdu okolo hákového kříže, tak vzal tyčku a srazil mi ten klobouk. Naštěstí se trefil do klobouku…Takže jsem tuhle etapu přežil. Pak jsme byli přijímáni. Tam jsme stáli nastoupeni a před námi byl jeden Brňák, Žid. Jmenoval se Deutsch. A ty esesáky to strašně rozlítilo, že se ,Žid smradlavý‘ může jmenovat Deutsch. Vždyť Deutsch, to je prostě lepší rasa, tak ho mlátili a já jsem viděl, jak padl a krvácel, a říkal jsem si: Teď jdu na řadu já. Přišel jsem, ale to už se vyřádili, tak mně to jenom sepsali. Pod sprchy, ale to byla skutečně voda, žádný plyn. Pak jsme museli nastoupit venku, v tom mrazu z té sprchy. A najednou tam přiběhl takový človíček, my jsme nevěděli, kdo to je, a zavelel česky: ,Seřadit, vpravo v bok!‘ Všechno se dělalo v koncentráku v pohybu, v poklusu. A zavedl nás na blok. To byl Ivan Sekanina. Kdo pojede do Nového Města na Moravě, tak tam na náměstí uvidí pamětní desku. To byl výborný člověk, který nám pomáhal, nám studentům. A on potom, když pomáhal nějakým Polákům, tak ho chytli nějací Němci a během tří dnů byl mrtev. Tak to bylo takové entrée do toho koncentráku.“

V táboře bylo kromě českých studentů mnoho Němců, většinou politických vězňů. Karla Suchana si tam vzal pod svou ochrannou ruku jeden Němec. Zřejmě intelektuál, který nebyl pro režim přijatelný. Pan Suchan ho viděl umírat.

Později byl nemocný i sám Karel Suchan. Měl spálu. „Tehdy se v protektorátu něco stalo. Pokud vím, tak nějaký student Sudek zastřelil na Kladně nějakého německého policajta. A my jsme to odnesli. Tehdy přiběhl esesák a řval: ,Všichni Češi ven!‘ Já jsem si říkal, že mně se nemůže nic stát, já mám šarlach, tak jsem se postavil a řekl mu, že mám šarlach. On se tak rozčílil, že dovedu oponovat. Že mám šarlach, tomu je jedno, že řekl ,všichni Češi ven‘ a já nešel. Tak mě prostě vykopal, a co jsem mohl dělat – nic. Ale tam se ukázalo jedno: solidarita, spolupráce vězňů. Přišli za mnou dva vězni, Němci, neznám je, nikdy jsem je neviděl předtím ani potom. A ty mě a ještě jednoho kluka, medika, který měl zánět pohrudnice – on byl medik, věděl, že se to musí vytáhnout – tak nás dva vzali zadem do nemocnice, a tím jsem se dostal z toho ven.“

Zanedlouho se naštěstí část studentů dostala na svobodu. To bylo v srpnu roku 1940. „Mě propustili poměrně brzo, celou tu brněnskou skupinu. Tak jsem přijel domů, musel jsem se vykoupat, měl jsem spoustu furunklů, vředů, na krku, který byly z toho písku, škváry z té cesty. A horko bylo. Tam právě kluci medici nás ošívali. On to rozřízl a vymačkal. A já jsem s tím přijel domů, vykoupal se a maminka hned jéžišmarjá. Já jsem říkal, to je dobrý, to je v pořádku…Musel jsem ještě na gestapo a tam taková ta jejich normální forma byla, že jste tam přišel a on vás nechal dvě hodiny čekat. Teď jsem nevěděl, co se děje. Mohli něco najít, já jsem měl pořád strach, že najdou v té právnické fakultě v tom stole ty letáky, to nenašli, oni na to neměli čas. Takže toto dopadlo dobře. A já jsem se ještě musel hlásit každý týden na policii bučovskou k četníkům.“

Po propuštění začal pan Suchan ihned pracovat. V Prostějově a nakonec v Praze. Po válce dodělal právnickou fakultu a vstoupil do národně socialistické strany. „Ten koncentrák mně během komunistů dost pomohl. A sice z tohoto důvodu: já jsem v roce 1945 řekl, že jsem pro socialismus, ale ne ten komunistický. Já jsem pro národní socialismus, vstoupil jsem do národně socialistické strany, to byl smrtelný hřích pro komunisty. To byla jedna kaňka. Druhá byla, že jsem nebyl dělnického původu. Můj otec byl ředitelem gymnázia. Žádný dělník ani stachanovec. Čili já jsem měl hrozně špatný kádrový posudek, ale byl jsem koncentráčník. Ale nakonec, když chtěli, tak mě stejně vyhodili. Že jsem byl koncentráčník, to mně nakonec pomohlo v roce 1969. Tehdy mě měli vyhodit z ústavu, byl jsem na listině těch, které mají vyhodit, ale političtí vězni museli mít k výpovědi souhlas okresního výboru, ale naštěstí ten ředitel byl Josef Nikl, můj kamarád, s kterým jsme nosili mrtvoly z toho revíru, to byly hromady denně, do krematoria. A ten mě měl vyhodit. Tak mně potom povídal, že byl na okrasním výboru a tam povídal: ,Jak mám Karla Suchana vyhodit? Já nemůžu.‘ My jsme byli i potom kamarádi a oni mu řekli: ,Tak si to udělej, jak chceš.‘ A on mě dal do knihovny a já měl pokoj.“

Tím pádem mohl pan Suchan dál pracovat. Čím ho však normalizace zasáhla, byl zákaz publikování.

V 50. letech dokonce mohl jet díky své znalosti jazyků do Koreje, ale kvůli zatčení svého bratra nakonec nemohl odjet. K této možnosti se dostal díky práci na ministerstvu lesů a dřevařského průmyslu, kde pracoval ve finančním výboru. V té době byl členem KSČ, v roce 1969 ho však ze strany vyhodili.