The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Suchopárová (* 1923  †︎ 2022)

• narozena 10. února 1923 v Českém Straklově na Volyni

• v září 1939 se území stalo součástí sovětského záboru Polska

• rodinné hospodaření poznamenala kolektivizace

• po invazi německých vojsk v roce 1941 se stala svědkyní násilností páchaných na polských i židovských občanech

• v červenci 1944 vstoupila do 1. čs. armádního sboru

• jako spojařka 1. dělostřeleckému pluku se zúčastnila Karpatsko-dukelské operace

• podílela se na osvobozování Československa

• po válce žila v zabraném hospodářství v Prackovicích nad Labem

• od roku 1949 žila v Roudnici nad Labem

• zemřela 25. ledna 2022

Věra Suchopárová roz. Skřivánková přišla na svět 10. února 1923 v Českém Straklově na Volyni. Vlastnili hospodářství o výměře deset hektarů a zaměstnávali námezdní sílu, převážně místní Ukrajince, ale do práce byla jinak zapojena celá rodina. Později došlo k mechanizaci a z našetřených úspor pořídili žací stroj vyrobený v Československu. Mnoho volyňských Čechů tu pěstovalo chmel, svojí jakostí srovnávaný s chmelem žateckým, a právě její tatínek míval až na šedesát kop chmele a také disponoval vystavěnou sušičkou. V peci se topilo ve dne i v noci a nejednou tu malá Věra s tatínkem přenocovala, jen aby mu pomáhala naplněná síta otáčet. Usušenou plodinu pak skupovali židovští překupníci a obchodovali s ní ve městech.

Nikam nechoďte! Němci zahájili válku

Věra navštěvovala ve Straklově  českou čtyřletou školu. Poté tři roky docházela do Surmiče a ve studiu pokračovala na obchodním gymnáziu v Dubně, tehdy převážně židovském městě. První školní den roku 1939 už ale do školy nedošla, vypukla totiž druhá světová válka. „Přicházeli jsme k Surmičům a nad hlavami slyšíme houpavý hukot. Nevěděli jsme, co se děje, a pak začali lidi volat: ‚Nikam nechoďte! Němci zahájili válku a přepadli Polsko!‘ A to byl konec studií.“
V dalších dnech k nim na dvůr vjelo několik německých vojáků. „Přijeli na motorkách a chovali se civilizovaně, ale nedůvěřivě. Od nás chtěli natočit vodu, ale prvně se musel napít tatínek. My jsme zprvu proti nim nic neměli, nic špatného jsme na nich neshledali, protože se chovali korektně,“ vzpomíná.

Nejprve plakala celý týden

17. září 1939 obsadil Sovětský svaz Polsko a do domu Skřivánkových se nastěhovaly rodiny sovětských důstojníků a i jejich chování bylo bezproblémové. Hospodářstvíse ale nevyhnula kolektivizace. Dobytek, který vlastnili, museli odevzdat do kolchozů. „Když nám odvedli kravky, maminka snad týden plakala. Vzali nám všechen dobytek a nic nenechali. I koně nám sebrali, a pak ani chudáka maminku nenechali se o kravky starat.“ Za několik týdnů ale mrzutost odezněla a Věry maminka začala pociťovat i jistou výhodu. Po odpracovaných osmi hodinách v kolchoze teď najednou měla čas na sebe i domácnost. Volný čas jí dovoloval číst nebo šít šaty pro své dvě dcery.

Na nebi německé bombardéry

Nacistické Německo porušilo sovětsko-německý pakt a 22. června 1941 vpadlo na území SSSR. Sobotní azurové nebe nad Straklovem narušily německé bombardéry. „Dva kilometry za Straklovem, kousek za naší zahradou, se nacházelo Sověty nedostavěné letiště a to se stalo jejich prvním cílem. A jak u nás bydleli ti důstojníci, vyplašení jako králici vyskakovali neoblečení z postelí a hmatali po věcech. Nedopnutí a nedooblečení pak vybíhali k jednotce do Dubna,“ vypráví Věra Suchopárová. Později pak do trosek vybombardovaného letiště Němci hromadně ukládali těla povražděných Židů ze zdejšího ghetta. Hned vedle nádraží v Dubně stával masokombinát zvaný „Bekoňárna“. Byl postaven ještě za dob Polska a  masové konzervy se vyvážely do Anglie. V továrně se nacházela drůbežárna, jatka, ale i oddělení s výrobou marmelády, kde byla Věra v době německé okupace totálně nasazená. Plechové piksly s dýňovou marmeládou pak putovaly na válečnou frontu.

Zločiny nacistů i banderovců

Německý diktát drasticky proměnil život tamějších minorit. Banderovci přímo ve Straklově barbarským způsobem povraždili polskou rodinu Wozniakových. Věra vzpomíná: „Vtrhli tam v noci z ničeho nic a tu pani začali týrat. Dopadlo to tak, že jí uřezali prsa a rozčtvrtili. Jejího manžela a syna také zavraždili a druhému synovi se povedlo utéct. Ten se ale zase dostal k partě Poláků, a tak se to tam mezi sebou neustále mlelo.“ Zážitek doplňuje další otřesnou událostí: „Kamarádka Lída Latyšová, se kterou jsem chodila do školy, před německou okupací vyučovala na ukrajinské škole v duchu sovětské ideologie. Zřejmě za to jí banderovci provlíkli drát skrze uši a hodili do studně.”
Ze strany nacistů zase docházelo k masivní perzekuci Židů. Do služby ke Skřivánkovým nastoupila černovlasá pohublá dívka a na statku pomáhala v domácnosti i na zahradě. Věry maminka se pozastavovala nad tím, proč tolik jí, a proč polyká jedno rajče za druhým. Když se do Straklova chystala německá jednotka, dívka beze slova zmizela. Nacisti tou dobou už dávno označovali všechny Izraelity žlutou hvězdou. Sinalou tvář černovlasé Židovky, nejevící známek života, pak Věra spatřila na chodníku u jedné z trafik v Dubně. „Šokovalo mě to. Obcházela jsem kolem ní, zda je to ona. A opravdu. Zastřelili ji.“

I pro ženy je v armádě hodně práce

Když na začátku léta 1944 přijel do Straklova por. Messner spolu s dcerou ve vojenském stejnokroji a vysvětloval, jak je třeba posílit 1. čs. armádní sbor, a že i pro ženy je v armádě hodně práce, že mohou být zdravotnicemi nebo spojařkami, měla Věra rozhodnuto. Nastoupit do armádního pluku si přála i její sestra Naděžda, jenže v tom jí bránil osmiměsíční potomek. Věru přemlouvala, aby se o dítě postarala, ale ta jí to ihned rozmluvila.

Hned zkraje července odváželo vojenské nákladní auto ženy ze Straklova a blízkého okolí směrem k jižním hranicím s Rumunskem. Na místě, kde měl probíhat výcvik, už stály stany připravené pro nováčky, kteří do armády vstoupili o pár měsíců dříve. Tady Věra navázala pevné přátelství s Jiřinou Křivkovou ze Straklova a Slávkou Fickovou a Helenou Bártovou ze Sedmidub. Sdílely spolu radosti i nesnáze a při výcviku poznaly mnoho nového, dosud naprosto neznámého a zajímavého. Naučily se používat morseovu abecedu, obsluhovat telefonní přístroj a radiovou stanici RBM, kódovat a vysílat radiogramy nebo určovat polohu v terénu. Také poznaly, z čeho se skládá puška a jak se z ní střílí a jak výstřel při nepozornosti dovede bumerangově zasáhnout vlastní rameno. „Ještě dnes se musím zasmát svému rekordnímu hodu granátem do dálky. Vytrhla jsem z něj pojistku a mrskla s ním asi dva metry před sebe z obavy, aby se mi neroztrhl v ruce,“ vzpomíná válečná veteránka na výcvik.

Prosil o poslední kulku

Po vypuknutí Slovenského národního povstání bylo rozhodnuto – na pomoc povstání, přes Karpaty, směr Prešov! Dnem 8. září 1944 začala Karpatsko-dukelská operace dvouhodinovou dělostřeleckou přípravou, které se účastnil 1. dělostřelecký pluk pod velením škpt. Josefa Rady ve spojení s dalšími čs. dělostřeleckými pluky a především s mnoha dělostřeleckými pluky 38. sovětské armády. „Kolem osmé hodiny ráno se spustilo něco, co jen těžko dokáži popsat. Země duněla výbuchy a ve vzduchu to burácelo ohlušujícím třeskem děl a minometů různých ráží, jako by se nad zemí rozevřelo peklo. Už jsem měla představu o dělostřelecké síle, ale druhý den ráno jsem začala poznávat, co je válka.“

V mlhavém ránu se blížili na študebakerech za nesnadného udržování rádiového spojení k místu, kde mělo být zřízeno stanoviště velitele (SV) k Machnówce. Stále zřetelněji bylo slyšet i zlověstné rachocení zbraní pěchoty. Zastavili na dvorku jednoho domu a dostali rozkaz do obydlí přestěhovat spojovací i ostatní zařízení. „Když jsem s telefonním přístrojem v ruce stála u okna, padla poblíž rána, a jak jsem se úlekem skrčila k zemi, vysypalo se na mě sklo z okna. Po chvíli jsem vyhlédla ven a tam stál krásný hnědý kůň. Celý se třásl a jeho pravá noha se v koleně lomila a nad ní visel celý kus utrženého boku jen na kůži a ze všeho prýštila krev. Smutně se ohlížel za zraněním a já v jeho očích cítila nejen hroznou bolest, ale lítost a výčitku, za co a proč mu to lidé udělali.“

Proti Věře se šinuly vozy a koňská spřežení naložená mrtvými a raněnými. „K jednomu jsem došla a strašně naříkal. Myslela jsem, že bych mu mohla pomoct a přišla blíž. Měl roztržené tělo a vedle něj ležely vyhřeznuté vnitřnosti. Přesto žil a prosil, abychom mu dali napít nebo poslední kulku, že už to nemůže vydržet. Trpěl, strašně trpěl.“

Krvavá kóta 534

Po děsivých zkušenostech následovalo za nepříznivého podzimního počasí dobývání pověstné krvavé kóty 534, vrchů a pahorků obývaných nepřátelskými jednotkami. „Vzpomínám, když jsem po třech dnech urputných bojů držela službu u telefonu na štábu u nadporučíka Steina, který řídil podpůrnou palbu na kótě a já jsem mu předávala hlášení z pozorovatelny. Když už se situace na kótě měnila toho dne asi počtvrté, a když nadporučík Stein velel oddílům: ‚Zastavte palbu! Už se zase vracíme!‘ jeho hlas byl zoufalý a téměř se slzami lítosti.“

Jako spojaře je povětšinou přepravovali ve vozech, ale často se museli i dopravit pěšky. Na to navazuje vzpomínka, kdy museli přeběhnout přes pole k silnici, kde stála připravená auta. „Když jsme vystupovali, muselo být všechno rychle. Telefony a jiná zařízení vypadla na zem a já si říkala, že to pak jen těžko bude fungovat, tak jsem to ze země vše zvedala a vracela zpátky. Mezitím všichni z vozu vystoupili a utíkali polem, kde je nepřítel pokropil palbou z kulometu. Já tím svým zdržením jsem byla zase ušetřená a tedy zachráněná. Tehdy tam zahynul desátník Antonín Krupka, se kterým jsem jen několik minut předtím hovořila.“

6. října 1944 zavlála na Dukelském průsmyku československá vlajka. To byl moment, který po těžkých dnech bojů přinesl konečně radost. K dukelské bráně se pokračovalo pěšky po odminované cestě a bylo třeba dávat velký pozor, aby nešlápli mimo cestu, neboť Němci velice důkladně zaminovali celé okolí přechodu. „Přibližně 100 metrů od československé státní hranice visely na stromě cáry vojenského svršku. Dozvěděli jsme se, že patřily generálu Jaroslavu Vedrálu Sázavskému. Štábní vozidlo, ve kterém jel, najelo v těchto místech na nalíčenou německou minu a celá posádka byla výbuchem usmrcena.“

Stille Nacht, heilige Nacht

Listopad toho roku byl, jako obvykle chladný a deštivý. Nocovalo se v lesích ve vlastnoručně vykopaných úkrytech a později již v bunkrech po Němcích. Na zimu už přebývali ve zbylých domcích ve zničených slovenských vesnicích. Věra Suchopárová byla pověřena úkolem, aby štábnímu kapitánovi Radovi písemně vedla záznamy s denním hlášením. Navíc generál Svoboda kladl Radovi na srdce, aby příslušnice armády nezapojoval do přímých střetů. Věra obdivovala děvčata ze Zakarpatské Ukrajiny – Justinu Babičovou, Annu Peregiňovou, Annu Kovtunovou a Hafii Hlebovou – telefonistky, které měly na starost také obsluhu telefonní ústředny na velitelství dělostřelectva. Štábní kapitán Rada je přezdíval „Anduly“, ale moc si obětavých a spolehlivých telefonistek vážil, neboť nebylo situace, kdy by si děvčata s včasným natažením telefonních linek, odstraněním poruchy na linkách, rychlým zřízením telefonní ústředny a s její spolehlivou obsluhou neporadily. Byly to profesionálky v pravém slova smyslu, které válčily už od legendárníchbojů u Sokolova.

Na Vánoce roku 1944 držela Věra stráž a dodnes na tento večer vzpomíná: „Z protější strany ke mně doléhala koleda ‚Stille Nacht, heilige Nacht‘, na rameni jsem měla pušku a mým jediným přáním bylo, abych ji nemusela sundat.“ A její vánoční přání se také splnilo. V bojovém tažení pak pokračovala přes Slovensko směrem na Prahu. Zprávu o konci války ve zdraví oslavila ve Vsetíně u rodiny Tujíkových, kde se mohla vykoupat v teplé vodě a pochutnat si, mimo jiné, na buchtách. Poslední zastávkou byly Říčany, odkud už byla vidět silueta,  matičky Prahy.  Na Staroměstském náměstí se pak  dočkala slavnostního defilé před prezidentem Edvardem Benešem.

V Praze bydlela u své tety a s rodiči měla sjednáno, že jakmile se vyřeší potřebné náležitosti, přestěhují se zpátky do Čech. Spolu s uzdraveným švagrem, který ve válce přišel o nohu, hledali pro rodinu nový domov. Nakonec se dostali do Prackovic nad Labem, do hospodářství sice hodnotného, ale dost poškozeného správcem, kterého výbor správcovství musel zbavit. Když na jaře roku 1947 do Čech konečně přijeli rodiče Skřivánkovi, nedařilo se jim v kopcovité a kamenité krajině úspěšně hospodařit. Věry maminka se rozstonala a trvala na tom vrátit přednostně přidělenou usedlost prackovickému výboru. V roce 1949 si koupili starý dům v Roudnici nad Labem za peníze utržené za povolenou část majetku na Volyni. V době měnové reformy se hodnotné nemovitosti neprodávaly. Věra si našla práci v porcelánce Epiag ve Staré Roli u Karlových Varů, vdala se a Věry maminka mladou rodinku v době jejího těhotenství přilákala do Roudnice n. Labem, kde žije dodnes (2020).