The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Sudolský (* 1926  †︎ 2023)

• narozen 1. prosince 1926 v Napajedlích

• první skautský tábor v roce 1934

• lesní škola ve Starém Hrozenkově v roce 1947

• po roce 1968 člen oldskautského klubu – výpomoc středisku

• obnovování střediska opět v roce 1990

• od roku 2001 člen Svojsíkova oddílu

• zemřel 20. srpna 2023

Josef Sudolský se narodil 1. prosince1926 v Napajedlích jako třetí ze čtyř dětí. Rodina měla tři syny a jednu dceru, Josef byl jejich nejmladším chlapcem. Rodina se nikdy neodstěhovala z Josefova rodného města.

Otec, držitel Řádu čestné legie,[1] působil jako francouzský legionář v první světové válce, kde přišel o nohu. Později se stal majitelem jedné z napajedelských trafik. Josef Sudolský vzpomíná, že od otce neslyšel téměř nikdy vyprávět o svých válečných zkušenostech. „Nikdy nám nekoupil špuntovku nebo tak něco, jak děcka měla na hraní. To nám nikdy nic takového nekoupil.“ O otci se nějaké informace dozvěděl až v pozdějším věku, ale mnoho jich zůstalo nevyřčeno. To se týká například i jeho vysokého vyznamenání: „My jsme se ho za celou tu dobu ani nezeptali, za co to dostal.“ O otcově pohledu lehce vypovídá jedna z Josefových vzpomínek. Jako malý kluk chodil se svým otcem do trafiky, kde se balily cigarety. Scházelo se tam několik dalších lidí, kteří často vyprávěli o válce. „A já jsem poslouchal jak blázen, co všecko tam vykládají. Když jsme šli spolu domů, tak jsem mu říkal, že tam všichni vykládají něco o vojně a on nám nikdy nic neřekl. On mně povídá: ‚Vymýšlí si, nic nezkusili,‘ a tím to bylo vyřízené.“

Na maminku pamětník vzpomíná méně slovy. Měla klášterní školu, kde se učila vaření a dalším ručním pracím. Pracovala nějakou dobu ve Vídni, odkud se vrátila na začátku první světové války zpět ke své matce. Po svatbě byla většinu času s dětmi a pracovala v domácnosti.

Dva Josefovi starší bratři taktéž navštěvovali skautský oddíl. Nejstarší bratr Miloslav – Miloš, který byl o pět let starší, vstoupil do skautu v roce 1933, kdy dělal tehdejší vůdce Jerry Hodný velký nábor. Bratr Oldřich začal se skautingem o rok později. Oba pokračovali také po válce, Miloslav nějakou dobu vedl i jeden z oddílů. Oldřich, který byl dobrý kreslíř, vedl kroniku. V letech 1948 a 1949 se oba bratři postupně oženili a se skautingem skončili. Mladší sestra jako jediná z dětí nikdy nenavštěvovala skautský oddíl, namísto toho patřila do Sokola.

Díky svým bratřím se dostal ke skautingu také Josef. Rozhodujícím byl jejich odjezd na skautský tábor v roce 1935. Osmiletý Josef je tehdy doprovázel na nádraží, když mu skautský vedoucí Jerry Hodný nabídl, aby se k nim přidal a strávil s nimi část tábora.

„Odjížděli vlakem z napajedelského nádraží a byli jsme je vyprovodit. Mně se to nějak líbilo nebo jsem jim záviděl, že někam jedou. Tak jsem říkal, že bych taky chtěl. Zrovna to slyšel Jerry Hodný, který byl u toho odjezdu, a říkal: ‚Za týden sem pojedeme, jestli chceš, můžeš přijet taky.‘ Tak já jsem ještě za týden na ten tábor jel. Tak jsem se seznámil se skautem.“

Tábor se konal u Kněhyně a trval celkově tři týdny. Chlapci a dívky tábořili zvlášť. Josef Sudolský si i po dlouhé době vzpomíná detailně, jak celý tábor vypadal. Stany si děti samy stavěly z kůlů a krajinek odřezaných na pile. Střechu tvořily jehlany z plachet. Jedině vůdcovský stan měl tvar „áčka“. Postele se skládaly z kůlů a soušek. Navrch patřil vlastnoručně vycpaný slamník. „No a když si někdo nacpal málo, tak za týden to měl proležené a cítil každý ten kolík, jak ho tlačí.“ Vlastními silami měli postavený zbytek tábora, včetně kamenných kamen. „Každý musel umět vzít do ruky pilku nebo sekyrku, ať byl malý, nebo velký.“

Tábor vedl osmnáctiletý Josef Obdržálek, čerstvý absolvent lesní školy. Děti byly rozdělené do tří družin. Jedna z nich vždy vykonávala povinnosti služby, mezi které patřila pomoc v kuchyni, obstarávání dřeva, mytí nádobí, nákupy. Družiny se střídaly také v držení táborových hlídek. Ostatní se věnovali skautským dovednostem, jako je práce s mapou, skautské značky, uzlování, ruční práce a další. Starší patnáctiletí skauti měli příležitost plnit prestižní Tři orlí pera. Na táboře se ale plnily i další „odborky“. Vlčata, mezi kterými byl Josef, podobné věci zatím neměla. Hodně se zpívalo, nechyběl ani celodenní výlet na Radhošť. Konec tábora měl tak své slavnostní ukončení. „Když jsme končili, tak jsme před tím táborem udělali z kamenů takovou mohylu, do toho vsadili desku, na které bylo vytesáno, že tam byl tábor napajedelských skautů.“

Pamětník také podrobně vzpomíná na způsob vyhledávání tábořišť ve třicátých a poté i čtyřicátých letech. „Ti, co vyhledávali tábořiště, jeli do toho prostoru, kde by něco mohlo být. Když tam něco našli, poptali se u starosty, čí to je nebo na koho by se mohli obrátit. Když to bylo nějakého soukromníka, tak zašli za ním se domluvit.“ Pro soukromníky z toho plynuly také výhody, jako například vysbírané dříví v lese. Vodu táborníci brali z potoka a převařovali, nebo v lepším případě ze studánky. Když na tábor bylo třeba odvézt více materiálu, objednal se speciální náklaďák. Běžně se však na tábořiště dopravovali vlakem. Z dnešního pamětníkova pohledu se tehdy mohla tábořiště častěji střídat, jelikož ve srovnání s dneškem bylo jednodušší je sehnat.

V té době ve středisku ještě nefungoval vlčácký oddíl. Byli jen skauti a skautky. Josef tedy zatím nemohl být oficiálním členem. Tím se stal až po válce, v roce 1945.

Významnou osobou raného skautingu v Napajedlích byl již zmíněný Jerry Hodný, narozený v roce 1899. Pamětník na něj má jen jednu osobní vzpomínku, a to z odjezdu na tábor. Přesto na něj pro jeho další činy vzpomíná s úctou. „Všem zůstalo v paměti jeho počínání za druhé světové války. Byl členem Obrany národa. V devětatřicátém byl zatčen a později po obnoveném soudu popraven.“

Druhá světová válka

V roce 1941 skončil Josef základní školu, šel se učit do obchodu k místnímu obchodníkovi a zároveň navštěvoval učňovskou školu. Koncem války byl totálně nasazen v továrně bratří Paříků v Napajedlích, nejprve v dílně, pak ve skladu. Později, v březnu 1945 („Tomu jsem říkal ještě totálnější nasazení“), byl totálně nasazen na železnici v Ivančicích na Hané, odkud se mu po 14 dnech podařilo utéct zpátky domů, kde už zůstal.

V měšťance Josef získal svou celoživotní přezdívku Ofka. Bylo tam podle jeho slov mnoho Josefů a jeden z kamarádů mu říkal Ofka. Odůvodnil to prý takto: „My máme psa Lovku,“ což byl jejich pes vycvičený na hony. Proč se Josefovi začalo říkat zrovna podle něj, již neví.

Během války se Ofka téměř denně scházel s hochy, kteří si vytvořili Klub Mladého hlasatele podle Jaroslava Foglara.[2] „Udělali jsme takovou partu. Nejdřív jsme byli čtyři, pak nás bylo šest kluků, kteří jsme vytvořili Klub Mladého hlasatele.“ Někteří z nich byli členy druhého skautského oddílu, který byl v Napajedlích založen v roce 1940. Klubovnu měli v místní cihelně. Po zrušení klubu fungovali neoficiálně jako trampská osada, ve které působili po celou válku. Téměř všichni pak přešli po roce 1945 do skautu.

„My jsme se denně scházeli. Každý den večer jsme se sešli všichni v klubovně u Kratochvílů. Naše možnosti nebyly velké. To bylo na výlety na kolech do okolí Napajedel. Navštěvovali jsme společně kino, koncerty taneční hudby. Sami jsme pěstovali takovou lehkou atletiku. My jsme byli všichni desetibojaři. Nakonec jsme si vytvořili takový orchestr. Po válce jsme se divili, že Kratochvílovi nebyli nikdy postiženi tím, že se jim tam denně schází skupina 12 až 15 lidí.“

Pamětníkovy vzpomínky na druhou světovou válku jsou velmi bohaté, přestože říká, že jeho rodina nebyla válkou významně postižena. Vzpomíná samozřejmě na problémy s nedostatkem jídla, oblečení. Lidé se snažili si přilepšit, jak jen to šlo. „Velké problémy byly na vesnicích, kde chovali vepřový dobytek. To mohlo dojít až k popravě, když se prozradilo, že dělal doma zabijačku. Naštěstí většina lidí při sobě držela a věděli, že ten zabije nebo ten pálí načerno slivovici. Neprozrazovalo se to.“

Josefův otec měl trafiku, díky které si taky mohli někdy trochu pomoci. Cigarety se fasovaly na takzvané tabačenky. Jelikož otec nekouřil a ani starší bratr, který již byl také plnoletý, mohli vyměňovat tabák za jídlo. Josef vzpomíná, jak každou neděli odpoledne jezdil na kole pro bochník chleba, který vyměnil právě za tabák. „Věci se sháněly, kde to jen šlo. Kdysi jsme jeli s bratrem pro 50 kilo brambor až do Kroměříže.“

Na odboj napajedelských občanů během války si Josef Sudolský příliš nevzpomíná. Nejvýraznější osobou byl jistě Jerry Hodný. Pomáhala mu také jeho manželka, která byla ale v pozadí a fungovala jako spojka, takže byla při pozdějším soudu poslána do vězení na pouhý rok. Ještě je vzpomenut bratr Karel Homolka, který pracoval jako účetní v továrně bratří Paříků. Do konce války byl pak kvůli své činnosti zatčen.

Josef na své ještě dětské prožívání války vzpomíná slovy: „My jsme to tak nevnímali, ten strach. Denně člověk slyšel, kde se jaké lodě potopily. Potom začala válka a začalo se mluvit o těch mrtvých. Člověk to bral tak, že je válka a byli jsme rádi, že nás to tady nějak nepostihuje. Takže jsme se strachem tolik nezabývali.“

Jednou z mnoha utkvělých vzpomínek jsou také přelety anglických a amerických letadel nad Napajedly během roku 1944. „To byl nádherný pohled, nádherný, doopravdy. Když jich letělo obrovské množství, těch letadel po té obloze. To se jen blyštilo, hučelo to. To byl nádherný pohled.“

V říjnu téhož roku přistál poškozený americký letoun poblíž města. Dva vojáci z posádky byli zastřeleni, ostatní odvezeni bez jakékoliv další informace o nich. Zastřelení letci byli pochováni na místním hřbitově. „Byl to nádherný hrob plný květin a svíček na Dušičky. No přišli tam Němci a rozházeli to.“ Po válce byli pochováni na náměstí, kde jim místní skauti postavili pomník. Později si Američané své vojáky odvezli zpět, ale pomník zůstal a každý rok se u něj v květnu na tuto událost vzpomíná.

Pamětníkovy vzpomínky na osvobození v roce 1945 jsou taktéž bohaté. „Už od ledna se tak automaticky vědělo, že ta válka končí, že Němci už se z toho nevyhrabou. Neklid už byl všeobecný.“

„V dubnu už se kolem Napajedel budovaly obranné zákopy před frontou, která postupovala. Taky kopali zákopy protitankové, ty byly hluboké, tak pět šest metrů.“

„Mám vzpomínku, to bylo koncem dubna, to jsme taky kopali, a najednou nad námi takový zvuk. Motor, stíhačka nesla se nad námi. To byla sovětská stíhačka, která ostřelovala nějaký povoz, co jel po cestě.“

Lidé se před frontou zabezpečovali i ve svých domovech. „Můj táta, ten prožil první válku, tak měl jakési zkušenosti neblahé z války. Tak jsme potom vysadili okna z domu a zatloukli okna a všechno deskami. Na dvoře na zahrádce jsme vykopali takový kryt.“

„30. dubna, to už se nepracovalo, každý hleděl, kde se schovat.“ Kluci se sešli opět v klubovně a šli si ke správci okresního soudu schovat také své hudební nástroje. „Někdo nás zahlédl a už to bylo: ‚Muzikanti se scházejí!‘ Ale byl to planý poplach.“

„1. května, to už bylo jasné, že to na nás přijde.“ Za městem již byly vidět výstřely a bylo slyšet padání granátů. „Potom až jsme se doslechli, že nějaký granát doletěl až na kalvárii a někde tam spadl do chlívka a zabil tam kozu.“

„Tu noc jsme šli spát do sklepa. Tam jsme měli nachystané nějaké věci, abychom tam mohli spát. Noc byla taky taková dobrodružná. Najednou velké bouchání, ale nejenom na dveře, ale až na chodbové dveře už v domě. Bratr nejstarší se šel podívat. Za chvíli se vrátil se svíčkou a tak se mu ruka třepala: ‚Tam jsou vojáci esesáci a chtějí po nás cigarety. Povídají, že vědí, že jsme trafikanti a že máme cigarety.‘“

„Ráno nás vzbudila veliká rána. To vyhodili Němci most přes řeku Moravu. Tady ten hlavní most, co byl. Velká rána, to se chalupa zatřepala. Mám dojem, že nám vyletěly ty desky, co jsme měli zatlučená okna.“

Ráno zjistili, že jejich trafika, kam v noci odkázali německé vojáky, je skutečně vykradená. S úsměvem však Josef vzpomíná na tatínkovu pečlivě schovanou láhev koňaku, kterou vytáhli k oslavám. Další den si Josef Sudolský pamatuje jako pochmurný, bylo pod mrakem. Šel se projít k řece. Cestou viděl padat granáty. Občané opět zahazovali vykopaný příkop, aby mohla projet sovětská armáda.

Souboj ale dozníval ještě delší chvíli. Pamětník vzpomíná například na schované kulometné hnízdo, ze kterého Němci ještě ostřelovali město. Dále se mu vybavuje mnoho příběhů konkrétních lidí, kteří v těchto dnech na konci války přišli o život. Němci na ústupu nepřestávali házet granáty, kterými se trefovali do shluků lidí na náměstí.

Po osvobození se konaly po městě hlídky, kterých se Josef také účastnil. Okamžitě se začalo se stavbou nového mostu, aby se mohlo přejíždět na opačnou stranu. „Všichni muži museli na stavbu. Každý přišel z mostu večer, ještě se nenajedl, a už tam byl voják a už ho balil zpátky: ‚Jsi doma, běž, a zpátky!‘“

Poválečné období

16. května 1945 se konala zahajovací schůze Junáka v Napajedlích. Činnost byla obnovena velmi rychle. Národnímu výboru skauti nabídli pomoc s potřebnými věcmi. Na konci května se již skauti v rozumném počtu účastnili slavnostního průvodu. Prvním vedoucím střediska byl tehdy zvolen Karel Homolka.

Konalo se mnoho akcí, mezi které patřily závody či společenské akce s hudbou. Na těch skauti také vybírali vstupné od lidí, kteří měli peněz dost, jelikož nebylo za co utrácet, a tak si vydělali potřebné peníze. Dočasně se daly dohromady dva hudební skautské soubory.

Pracovníci v místní továrně měli možnost skautům poskytnout nepotřebné látky. „Každý, kdo vstoupil do skautu, dostal látku na košili, většinou už nastříhanou. Maminky šily doma košile. Během dvou tří měsíců byli napajedelští skauti oblečeni jako nikdo v celém širokém okolí.“ Nosili hnědé košile a červené šátky s bílou stužkou.

Na zámku, ve kterém během války sídlili Hitlerjugend, se konaly slavnostní obnovy slibů. Pro některé, jako byl i Ofka, to byl slib první.

Po válce, v letech 1946–1948, působil Josef, tehdy devatenáctiletý, jako vedoucí družiny vlčat, později tuto funkci předal mladším a fungoval v hnutí nadále především jako výpomoc, například při závodech apod. Byl také tajemníkem a pokladníkem napajedelského střediska.

V těchto letech se započala dodnes trvající tradice – Memoriál Jerry Hodného. První ročník tohoto závodu se konal v roce 1945. Ten rok byla určena základní trať a konkrétní úkoly. Mezi nimi si Napajedla váží dodnes speciálního úkolu vaření. Účastnily se i okolní obce. Memoriál se vždy společně se skautingem obnovil a funguje tak s některými změnami dodnes.

Co se týče táborů, pamětník z této doby mnoho vzpomínek nemá. V roce 1945, ihned po válce, se tábor ještě nekonal. Kromě velké rychlosti celého průběhu a přetrvávajícího nedostatku jídla se nevědělo, jak po válce vypadají lesy, ve kterých zůstávalo mnoho nebezpečí. V roce 1946 se konal tábor u Kašavy s názvem Májová. Tam se Ofka zúčastnil jen stavby. Jako pracující neměl mnoho dovolené a ten rok ji strávil u příbuzných v Bratislavě.

Další rok měl Josef opět jiné plány. Tentokrát místo tábora vyrazil na oblastní chlapeckou lesní školu ve Starém Hrozenkově. Vzpomíná na tamní program, který se v mnohém podobal tomu táborovému. Účastníci si museli sami postavit tábor i pracovat na jeho chodu. Také byli rozděleni na menší družinky. „Večer byl táborový oheň, tam byly rozdělené družiny. Vytahovali jsme si jména družin, ta byla napsaná morseovkou. Pak byly přednášky, ale hodně bylo té činnosti skautské. Závody, různé skautské hry, večer bylo shromáždění se zpěvem. Dělali jsme poznámky. To jsme museli pak zpracovat a odevzdat.“ Jednou z významných událostí lesní školy byla návštěva z náčelnictva Junáku.

V tomto období byla ještě veškerá činnost skautů rozdělena na chlapce a děvčata. Potkávali se jen na několika společných akcích. Mezi děvčata, se kterými se skauti občas setkali, patřila i budoucí Josefova manželka. Znal ji ale zatím pouze od vidění, protože byla o několik let mladší. „My jsme byli frajeři, to ony byly ještě děcka. Ještě chodily do základní školy.“

Jedním ze zajímavých zážitků skautského střediska bylo získání nové klubovny. Od roku 1945 vlastnili klubovnu Na Zámku. Později se zjistilo, že u Napajedel zůstala dřevěná strážní chata, kterou používali vojáci na hlídání železničního mostu. S povolením skauti chatku rozebrali a uschovali v cihelně. Po dvou letech dostali výpověď ze své klubovny. Řešením byla právě rozebraná chata. Začali ji znovu budovat na novém místě. Josef Sudolský vzpomíná na stavbu hlavně v roce 1948, kdy se postavil základ. „Cvoček na to vzpomínal. V roce 1948 či 1949 tam slavili Silvestra. Podlaha byla jen vysypaný štěrk, kamna byla roura vystrčená ven.“ Zanedlouho klubovnu převzal svaz mládeže. Ofka se do ní dostal opět až v roce 1968.

Zábavou mladých dospělých skautů byly také plesy. Přestože byly amatérské, byly velmi dobře vedené a hezky se na ně vzpomíná. Nechyběly tomboly ani taneční vystoupení. Josefova manželka, která také na plesech vystupovala, vypráví, jak probíhalo cvičení. Z tanečních žáků byli vybráni jen nejlepší, aby mohli na plese vystoupit. Kostýmy si šili sami nebo si je později i nechali ušít, aby byly jednotné.

1. října 1948 nastoupil pamětník na vojnu. Do Napajedel se podíval právě také na dva skautské plesy. Po návratu z vojny byl skauting již opět zakázán. Vzpomínky na vojnu jsou jediným momentem, kdy Josef zmiňuje negativní dopad aktivity jeho otce jako francouzského legionáře. Bylo to při důstojnických zkouškách. “Řekl jsem, že otec byl francouzský legionář. Oni se po sobě tak podívali a já jsem věděl, že můžu jít domů,“ vzpomíná. Žádné další následky nahlas nepřipouští, přestože podle manželky se s tímto problémem setkal i později na pracovišti.

Druhý zákaz Junáka

Po návratu v roce 1950 pracoval v odbytovém oddělení firmy Motor Union (bývalá továrna bratří Paříků), po několika měsících byl ale přeřazen do výroby dle tehdejšího hesla „Ženy na místa mužů, muži do výroby“. Během práce si postupně doplnil vzdělání. Nejprve absolvoval dvouletý tzv. „mistrák“ bez maturity. Díky tomu přešel v podniku na místo plánovače, pak k hlavnímu mechanikovi. Z podniku stejně nakonec odešel. Zvládl ale také čtyřleté studium na střední škole strojnické, které ukončil maturitou.

Skauting byl zrušen a Josef se stejně jako mnoho dalších napajedelských skautů stal členem Vojanu – dobrovolného divadelního sboru, a turistického oddílu. V něm se blíže seznámil se svou budoucí manželkou, kterou znal od vidění i ze skautského střediska. Vzali se 8. srpna 1953.

Scházení se mezi skautskými přáteli postupně řídlo, neprobíhala žádná velká organizovaná činnost. Mnoho skautů odešlo ze země.

Na emigraci má Josef Sudolský poměrně vyhraněný názor. Situaci samozřejmě vnímal jako velmi složitou. Krátce před svatbou proběhla velká měnová reforma. „Všecky prachy se zabavily, vyměnily jedna ku padesáti, když měl člověk vyšší částku. Jedna ku pěti byla jen do určité částky, pak byla jedna ku padesáti. Začínali jsme od nuly všichni.“ Nicméně i přes takové podmínky a přesto, že měl možnost zůstat u příbuzných v cizině, přiznává, že emigrovat nikdy nechtěl: „Emigrovat jsem nechtěl nikdy. Bral jsem to tak, že můj táta jako francouzský legionář bojoval v první světové válce za republiku. A já mám z té republiky utéct pryč? Ať už je to takové, nebo takové, ono to nikdy stejné nezůstane. Všechno se vyvíjí, takže se musela vyvíjet i ta republika nějakým způsobem. Nebyl jsem obdivovatelem komunismu, to vůbec ne. Táta tu republiku pomáhal postavit, já jsem tu žil, měl tu rodinu, já jsem tu musel žít a budovat. Ne ten komunismus, ale být v té republice.“ Samozřejmě nevyhnutelná byla emigrace i z jeho pohledu pro ty, kteří odešli z politických důvodů a byli by zde zavíráni či jinak utlačováni. Ale odchod jen proto, že jinde se bude žít jednodušeji, vnímá negativně.

Z politických důvodů však naštěstí nikdo z Josefových blízkých odcházet nemusel. Téma politických procesů padesátých let bylo ovšem pro všechny výrazné, Josef si obzvlášť pamatuje na proces s Rudolfem Slánským. Nepropadl ale nikdy nekritické důvěře v jejich pravdivost. „To byla taková propagace toho komunismu, aby každý viděl, kolik tady máme záškodníků a jak je ta strana dobrá, že očistí svou stranu od těch špatných komunistů. Tak to bylo vysílané v rádiích, bylo to v novinách. Já jsem nikdy nevěřil, že mohli být ti lidi takoví, jak oni to říkali.“

Léta 1968 až 1990

V šedesátých letech přišlo po napjaté době všeobecné uvolnění. Ve Fatře se sešlo několik bývalých skautů. Impulz údajně vzešel od Josefa Obdržálka. Na schůzi se rychle rozhodlo o obnovení napajedelského střediska. Následoval nábor a vytvoření jednotlivých oddílů. Vůdcem střediska se stal pamětníkem často jmenovaný František Pavlík – Steve. Oficiálně vznikl také klub oldskautů, který v rámci svého programu vykonával všelijaké pomocné práce pro středisko, jako bylo stavění tábora, organizace závodů či práce na klubovně. Členem klubu byl i Josef Sudolský.

Na skautský nábor přišly i obě jeho děti. Starší dcera Hanka a syn Miloš – Zub. Nebylo to však pod žádným nátlakem skautských rodičů. „My jsme je nikdy nepřesvědčovali. V osmašedesátém, když se konal nábor, tak šli do toho náboru a oba pak došli s tím, že se přihlásili. Já jsem u toho náboru nebyl. Úmyslně jsem se tam nešel ani podívat, aby se neřeklo, že děcko nějakým způsobem člověk ovlivňuje.“ Rodina jezdila společně s několika dalšími již dříve na dovolené do přírody, kde rodiče pro děti organizovali různé hry, takže děti měly ke skautské činnosti blízko.

I za pouhé dva roky se v Napajedlích rozběhla silná skautská činnost. Skauti se účastnili i veřejných akcí, jako byly slavnosti na zámku či sběry železa. Udržovali v té době styky s bojkovickými skauty. Vrcholem toho byl společný tábor v roce 1970. Konal se na pomezí Slovenska a Moravy a byly to vlastně čtyři tábory v jednom. Skauti, skautky, světlušky i vlčata měli svůj tábor. Dohromady měli pouze kuchyň. Na táboře se prý děti měly velmi dobře. Napajedla údajně měla tou dobou tolik peněz, že děti platily za tábor jen minimum, aby se neřeklo, že jedou zadarmo.

Šťastné období ale brzy skončilo a skauting opět upadl na dlouhá léta do tmy. Pod Pionýrem se vytvořily tábornické oddíly, které byly plné skautů a také vedené tak trochu ve skautském duchu. Někteří jejich vůdci se ale také kvůli tomu setkali s pracovními problémy. Vztahy mezi skauty a pionýry nebyly podle Josefa výrazně problematické, i když jisté rozdíly znát byly. „Já si spíš myslím, že ty děti se snažily si dělat srandu z těch pionýrů. Když oni dojeli na ten tábor, naše děti měly ty dva tábory, co provedly ve skautském duchu. Měly cosi v sobě. Kdežto ta děcka tam dojela a ta neměla nic.“ Ofka v oddílech pomáhal, když bylo potřeba, nebo se jel podívat na tábor, ale oficiálním členem již nebyl. Postupně zase ochablo i přátelské scházení.

Co se týče osobního života, odešel Josef Sudolský v roce 1973 z původní firmy (tenkrát už se jmenovala ČKD) a byl zaměstnán u Komunálních služeb Napajedla, které byly později zahrnuty do Služeb okresu Gottwaldov. Tahle práce ho víc bavila, jelikož byla různorodější než předešlé. Pracoval zde jako bezpečnostní referent až do důchodu.

Po roce 1990

„Jsem trochu takový konzervativní člověk. Když to v tom osmašedesátém roce probíhalo, já jsem tomu nevěřil, že se to otočí nějak takovým způsobem. Když v létě probíhalo jednání s tím Sovětským svazem. Já jsem nevěřil, že se to otočí tak, aby si svobodně tady dělaly organizace, co by chtěly. Tomu já jsem nevěřil. Ono to bohužel tak dopadlo. Kdežto v devadesátém, tam už to bylo s pětaosmdesáti procenty jasné. Tam se to totiž otočilo. Tam bylo jasné, že se to stočí a že to nějakou dobu vydrží.“

Při této obnově již nebyla nejstarší generace skautů. Obnovovali jen ti, kteří zažili skauting po válce a po roce 1968. Nadšení ze začátku ale bylo stejné. „Bylo to velké, co jsme udělali, když se obnovil ten skaut.“ K práci se přidali jak ti, kteří byli již v důchodovém věku, tak mladší skauti s rodinami. Přidávalo se mnoho lidí, mezi nimi i bývalí pionýři. Připojily se postupně také obě Josefovy děti. Tato mladší generace přebírala stále více zodpovědnosti. Podle Ofkových slov dokázali zařídit více věcí, protože byli stále v pracovním procesu a měli tedy větší možnosti.

V této době se vyvinula přibližně dnešní podoba zmíněného Memoriálu, přidal se večerní závod pro rovery a rangers. Velikost hlídek se zmenšila na čtyři členy. Jednou za pět let se k Memoriálu přidává vzpomínková akce na Jerry Hodného.

Ofka v devadesátých letech kromě pomoci středisku vykonával funkci hospodáře na Valašské lesní škole. Tehdy začal systematicky studovat historické zdroje a skládat obraz vývoje skautingu v Napajedlích. Spolu s Lubomírem Sudolským – Barvou vydali již tři díly publikace nazvané Jak žijeme,[3] které shrnují nejdůležitější informace o napajedelských skautech od roku 1923 až po současnost. Jedním z popudů byl fakt, že vzpomínky starších začaly rychle mizet. „Jestli chceme něco o Napajedlech vědět, je nejvyšší čas, abychom se vyptávali a sbírali. Protože ti, co byli před námi, ti velice rychle ubývali. Když se za některými zašlo, tak ty vzpomínky byly velice fajn.“ Po několika letech pouhých plánů se díky rodokmenu Sudolských dali do projektu. Všechny kroniky, ze kterých vycházeli, mají pečlivě uschovány a jen Josef od nich vlastní klíč.

Mám radost, když se něco povede

Od roku 2001 je Ofka členem Svojsíkova oddílu, konkrétně 10. družiny Dr. Rudolfa Plajnera. Spolu s ním jsou členy z Napajedel ještě Steve a Barva. Ve Svojsíkově oddílu mohou být skauti starší 60 let, kteří byli po celou dobu aktivními členy. Zároveň nesměli nikdy být členy komunistické strany, což je pravidlo, které se Josefovi nelíbí. Družina se schází přibližně jednou za čtvrt roku v jednom z okolních měst. Jednou za rok se koná celooddílová schůze v Praze. Té se Ofka prý účastnil jedenkrát v životě. Kvůli vysokému věku je jakékoliv dojíždění čím dál větší problém. Na oddílovou schůzi vzpomíná takto: „Jak má probíhat pořádná schůze? Je tam vedení oddílu, někdo z ústředí Junáka. Každý ten rádce, každá družina tam dává krátký příspěvek o činnosti té družiny za rok, co v té družině dělala. Potom se mluví v rámci diskuze, je moc připomínek k činnosti středisek. Kdysi byly na přetřes skautské stezky.“

Scházení se s vrstevníky je také již problematické. Moc jich již v Napajedlích nezůstalo. „My jsme rádi, že se sejdeme aspoň čtyři. Občas jeden neslyší, co ten druhý říká.“

Zpětně se Josef ohlíží po mnoha letech strávených společně se skautingem. Bohužel spatřuje ve skautingu jakousi poklesávající tendenci. Činnost ve třicátých letech byla ohromně bohatá, jak v programu skautském, tak i v akcích veřejných. Skauti se dříve také více scházeli mimo pravidelné schůzky. To prý dnešním skautům chybí. Časté scházení vidí Ofka jako důležité také mezi vedoucími, kteří by se měli poznat více než jen na schůzkách. Zmiňuje se samozřejmě obrovská konkurence dalších kroužků. Důslední nejsou ale ani rodiče, kteří na docházení dětí do skautu nedohlížejí. „Rodiče dřív měli také větší zodpovědnost. Řekli: ‚Máš dnes Sokol, tak nezapomeň jít do Sokola.‘ To se rodiče postarali. Já nevím, jestli všichni rodiče řeknou děckám: ‚Jak to, že jsi doma, když máš skauta? Jak to, že nejsi ve skautu?“

Roli ale může hrát i poměrně velká náročnost skautu: „On je ten skaut náročný, proti jiným organizacím i proti Sokolu. My, pár staříků, si říkáme: ‚Program. Program je důležitý. Čím lepší program, tak tím víc přitáhne.‘“

Svou mnohaletou skautskou činnost celkově hodnotí Ofka slovy: „Byla to dobrá práce, zatím nebyla zbytečná.“ Nejraději prý vzpomíná na poválečné období, kdy bylo všechno nové a lidé veselejší a družnější. Nejhorší období naopak bylo po roce 1948, kdy uvažoval o definitivním konci se skautingem. Devadesátá léta si pak zase pochvaluje, že nemusel v důchodu jen koukat na televizi, ale měl aktivní činnost.

Radost mu skauting dělá i nadále: „Já mám radost, když se vám něco povede, z toho mám radost. Když máte ty plesy, a když jsou vůbec ty tábory, z toho ze všeho mám radost, když se to povede. Nemám radost, když je málo děcek. To se těžko něco organizuje, když je jich v oddílu osm.“

 

[1] Řád čestné legie je nejvyšší francouzský řád, který je udělován vojákům i civilistům za zásluhy o Francii.

[2] Klub Mladého hlasatele se inspiroval Foglarovým nápadem čtenářských klubů okolo vydávaného časopisu Mladý hlasatel.

[3] Sudolský, Lubomír. Historie skautingu v Napajedlích. Jak žijeme. Napajedla 1923–1998. Napajedla: Junák – Středisko Jerry Hodného. 1998, 260 s.