The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Suková (* 1965)

• narozena 23. února 1965 v Praze do tenisové rodiny

• již od žákovských let jedna z nejlepších hráček v Československu

• když jí bylo sedmnáct let, ztratila maminku Věru

• stala se světovou jedničkou ve čtyřhře, celkem zvítězila v devíti Grand Slamech

• ukončila kariéru v roce 1998

• později absolvovala studium psychologie v Olomouci

• v současnosti působí jako klinická psycholožka, zaměřuje se na sportovce

• žije v Monaku a v Praze

Helena Suková se narodila 23. února 1965 v Praze. Její maminka Věra byla bývalou světovou tenisovou hráčkou a v době narození Heleny působila jako státní trenérka. Tatínek Cyril také hrával tenis a později působil jako předseda Československého tenisového svazu. „Tím, že jsem vyrůstala v tenisové rodině, jsem na tenise byla každý den,“ vzpomíná na dětství Helena Suková. Mezi její sportovní vzory patřila jednak maminka, finalistka Wimbledonu z roku 1962, a jednak například Ivan Lendl či Martina Navrátilová.

Mládí a tenisové začátky

Do sportu ji rodiče nijak nenutili, ona i její bratr Cyril se k němu dostali postupně a přirozeně. „Když jsem začala hrát turnaje, tak jsem měla úspěchy. To dítě baví, když vyhrává,“ popisuje začátky své kariéry. Doma nicméně byla na prvním místě škola, takže Helena Suková na tenis mohla vždy až ve chvíli, kdy měla splněné všechny povinnosti. Rodiče dokonce zavedli pravidlo, že se doma o tenise nemluvilo, aby se vše netočilo jen kolem sportu. „Teprve když mi bylo patnáct, táta svolil, že můžu mít na prvním místě tenis a až pak školu,“ vzpomíná Helena Suková. Od druhého ročníku gymnázia tak měla individuální studijní plán.

Na prvním zahraničním turnaji ve Varšavě byla jako dvanáctiletá, poté jela ve čtrnácti letech do Maďarska. Řada dalších hráčů a hráček v sedmdesátých a osmdesátých letech takové štěstí neměla. „Za totality platilo pravidlo, že první a druhá hráčka mohly cestovat po turnajích. Já jsem byla první nebo druhá v republice už od žákovských let,“ říká k tomu. Kontrast života v komunistickém Československu a na Západě Helena Suková v té době nepozorovala. Do zahraničí jezdila především vyhrávat. „Tenisový kurt je stejný v New Yorku nebo v Praze,“ konstatuje. Když začala hrát na velkých turnajích, trávila asi jedenáct měsíců v roce v zahraničí. Vzpomíná, že v takové situaci bylo složité mít kamarády.

Když bylo Heleně Sukové sedmnáct let, zemřela její maminka Věra. „Dnes už vím, že mě to hodně ovlivnilo. Změní to člověka i jeho smýšlení. Vím, že když se něco takového stane, odborná pomoc by měla nastupovat celkem okamžitě,“ říká k tomu z vlastní klinické zkušenosti.

Vrcholná kariéra

Helena Suková odmaturovala na gymnáziu s ročním zpožděním. Její otec si přál, aby pokračovala ve studiu na právech, ona však trvala na tom, že tam půjde pouze, pokud ji vezmou bez přijímacích zkoušek. „Tehdy tam bez zkoušek nebrali, takže jsem tam nemusela a byla jsem ráda, že nemusím,“ vzpomíná. Kombinace vrcholového sportu a studia je podle ní beztak takřka nemožná, protože sport si žádá plné soustředění.

Ačkoli patřila mezi nejužší světovou špičku také ve dvouhře (hrála celkem čtyři grandslamová finále), největších úspěchů dosáhla Helena Suková ve čtyřhře. Společně s Janou Novotnou získala v letech 1989–1990 celkem čtyři grandslamové tituly, byly nejlepším deblovým párem v ženském tenise. Ve své kariéře ale Helena Suková vystřídala řadu dalších partnerek, s nimiž slavila sportovní úspěchy. Během kariéry získala také dvě stříbrné medaile z olympijských her. Již v roce 1989 se přestěhovala do Monaka. Probíhající politické změny v Československu tak sledovala spíše zpovzdálí, pro ni samotnou tehdy nepředstavovaly žádnou velkou životní změnu. „Rozdíl byl v tom, že jsme už nemuseli žádat o výjezdní doložky a o víza do každého konce světa,“ říká k tomu.

Život po konci kariéry

Aktivní sportovní kariéru Helena Suková ukončila v roce 1998. „Když jsem končila, tak jsem na tenis zanevřela, protože jsem doufala, že se mi toho podaří víc,“ vzpomíná. Teprve později dokázala docenit své úspěchy. Po konci kariéry si užívala volna, sama říká, že raketu rok a půl neviděla. Později se k tenisu částečně vrátila díky wimbledonskému turnaji legend, začala také hrát hokej a ping-pong. Po dvou letech lenošení začala přemýšlet, co si počít s volným časem: „Nenacházela jsem nic, co by mi mohlo nahradit pocit z vítězství v tenisu.“ Její tatínek přišel s nápadem, jestli by nechtěla studovat psychologii. Z nedostatku jiného vyžití souhlasila.

Původně byla hrozně nervózní ze zkoušek, nicméně psychologie ji postupem času začala skutečně bavit. Během studia Palackého univerzity v Olomouci se zaměřila na téma, které jí bylo vlastní – život sportovců po ukončení kariéry. „Chtěla jsem najít recept, jak sportovce připravit na to, aby ten skok do sportovního důchodu nebyl tak složitý, jak jsem ho zažila já.“ Univerzální recept sice nenalezla, spíše zjistila, že každý sportovec má svoje vlastní metody, jak se s životním zlomem srovnat. Nicméně u tématu už zůstala.

V současné době působí jako klinická psycholožka se specializací na sportovce, má klienty patnáctileté i v důchodovém věku. „Udržet mladého člověka u sportu je nejlepší způsob, jak jej uchránit nástrah dnešního světa,“ říká ke své praxi. Díky internetu je v kontaktu s řadou bývalých hráček, které dlouhá léta neviděla, do toho sleduje současné české tenisty a tenistky. „Čím víc budeme mít úspěchů, tím víc to bude mladé lidi lákat.“

Helena Suková žije střídavě v Praze a v Monaku.