The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Šulák (* 1921  †︎ 2016)

• narozen 17. 12. 1921 v Lanžhotě na jižní Moravě

• učil se strojním zámečníkem a slévačem

• totálně nasazen (Linec, Štýrský Hradec, Vídeň, Charkov, Umaň)

• 1942 byl 2 měsíce ve vězení v továrně v Charkově

• při přechodu fronty v Umani se dostal k ukrajinským partyzánům

• zatčen NKVD a vsazen do zajateckého tábora

• po zásoboval týž tábor potravinami

• v roce 1944 narukoval do čs. armády v Kamenci Podolském

• působil jako řidič a obsluha samohybného děla tanku T-34 v tankové brigádě hrdiny Sovětského svazu Tesaříka

• účastnil se bojů o Krosno, o Hyrowou horu a karpatsko-dukelské operace

• těžce zraněn u města Žory při dobrovolné akci

• po rekonvalescenci se vrátil k tankové jednotce, ale do bojů již nezasáhl

• po válce vykonával práci hajného a lesníka

• od roku 1947 žil na samotě u Třeboně

• zemřel 23. srpna 2016

Mládí

Antonín Šulák se narodil 17. 12. 1921 v Lanžhotě na jižní Moravě. „Byl to okres Břeclav, pak se to změnilo na okres Hodonín, protože Břeclav byla zabraná.“ Otec byl státní zřízenec na dráze. Antonín Šulák měl 4 sourozence, jednu sestru a 3 bratry. „Prožíval jsem v Lanžhotě dětství až do vychození škol. Po vyučení jsem se šel učit do Břeclavi.“ Učil se strojním zámečníkem a slévačem.

„Tak nás naverbovali do reichu…“

Po obsazení pohraničí roku 1938 a okupaci roku 1939 zůstal bez dokončeného vzdělání. „Tak nás naverbovali do reichu. Já jsem šel pracovat do Lince. Nás tam šlo z Lanžhotu asi šedesát mladých lidí.“ Po Linci odešel do Štýrského Hradce a do Vídně, odkud jezdil každý víkend domů. Pracoval ve vídeňské firmě bratrů Černých, jež byla vzata pod vojenskou správu. „Slibovala nám zvýšení platů, když půjdeme dělat do Polska. A místo Polska nás obalamutili a dostali jsme se až na Ukrajinu, do Charkova. Pracovali jsme tam na letišti.“

Nuceně nasazení pracovníci prováděli v Charkově sabotáže, které mohly být potrestány smrtí. Antonín Šulák spolu s dalšími brali Němcům bomby, jimiž Němci bombardovali města na frontě. „Až se to profláklo a odskákali to polští pracující, kteří tam dělali. Nám to tak nějak vyšlo, jenomže nevyšlo nám to všem. Mně a ještě jednomu to nevyšlo. Šli jsme k soudu, a ten nás odsoudil na dva měsíce.“ Dva zimní měsíce roku 1942 tak strávili ve vězení v Charkově. „Žádné jídlo a hodně práce. Bylo to v zimě, v lednu. Chtěli po nás těžkou práci, ale jídlo nám nedávali – dávali nám vodu, chléb a trošku polévky. Takže jsme tam ztratili za dva měsíce jednu třetinu váhy.“

Antonín Šulák si našel v Charkově ukrajinské děvče, jehož bratr působil u letectva na ruské straně. Pan Šulák se chtěl ukrýt a přihlásit se do armády, až přejde fronta. Svobodova armáda v té době operovala pod Charkovem u Sokolova. „Prožil jsem něco dobrého a něco špatného. Po propuštění z trestu nám dala firma dovolenou a jeli jsme domů na tři neděle. Já jsem měl už domluvené s mým děvčetem, že tam zůstanu. Já už počítal, že se dostanu do armády.“ Nakonec museli odjet domů.

V Charkově se i nadále nasazení pracovníci snažili škodit Němcům. „Dokonce jsme tam objevili dva plukovníky. Oni nám věřili, a my jsme jim ukradli německé uniformy.“ Kradli i zápalné pumy a jiné věci.

U ukrajinských partyzánů

Za 10 dní doma přerušili dovolenou, jeli na Lvov a v Bratislavě se dozvěděli o bojích v Charkově. „Po návratu k firmě do Vídně jsme čekali asi čtrnáct dní a firma nás zase poslala pracovat na Ukrajinu, ale bohužel na jiný úsek, na Umaň. To je směrem k Oděse, ke Krymu. Tam se nám povedlo, bylo nás pět, zůstat skrytí u jednoho Ukrajince a čekali jsme, že nás partyzáni převedou do lesů, že se dáme k ruským (ukrajinským) partyzánům.“

Vězněm a pracovníkem v sovětském zajateckém táboře

U Umaně padlo do zajetí hodně Němců. Partyzáni odvedli skupinu pěti Čechoslováků do lesů, ale našla si je NKVD. Ta je poslala do zajateckého tábora. „Ten shodou okolností byl u letiště, kde jsem pracoval. Tu dobu už tam bylo spoustu Němců v zajetí, i Maďaři a Rumuni tam byli.“

NKVD si české zajatce napřed chtěla prověřit. „Po vyšetření dostali o nás dobré zprávy, že jsme pomáhali zajatcům, že jsme pomáhali Rudé armádě, obyvatelstvu a zajatcům. Jenom smůlu jsme měli tím, že velitel zajateckého tábora si nás tam nechal s odůvodněním, že nás tam potřebuje a budeme plnit funkci, jako bychom byli v armádě.“ Antonín Šulák jezdil autem zajatcům pro konzervy, ostatní kamarádi měli jiné funkce. „Že si ještě zabojujeme dost, ale zatím nás potřebují.“

„Měl jsem zůstat při polním soudu a mít záruku, že přežiji. Ale já jsem chtěl do armády.“

Za 3,5 měsíce odvezl Antonína Šuláka transport do Mikolajiva k Černému moři, kde viděl poprvé stavět lodě. „A během deseti dnů nám přidělili sovětský štáb a jednoho nadporučíka. Povoláním učitel, velice inteligentní a velice dobrý člověk, který jel s námi a vezl nás do naší zahraniční armády, do Kamence Podolského. Tam jsem vstoupil do armády.“ Čekal je ovšem přísný odvod do armády.

Antonín Šulák měl štěstí, v Kamenci Podolském potkal podplukovníka Straku, který se znal s jeho otcem. Straka se vyptával na svou rodinu a učinil mu nabídku. „Abych zůstal při polním soudě, že mi zaručí, že frčky dostanu a vyznamenání taky nějaké bude, ale zaručí mi na 95 %, že se dostanu živý a zdravý domů. Jenomže to jsem nemohl přijmout, protože jsem tam (v armádě) měl kamaráda. A mně by bylo líto, že jsem zůstal zase za frontou.“ Vrátil se na frontu a hlásil se k tankům.

Radistou a šoférem v T-34 pod velením hrdiny Sovětského svazu Tesaříka

Vyfasovali uniformy, zbraně a anglickou tornu na záda. „Ještě týž večer, bylo nás asi šedesát, jsme šli směrem na Lvov pěšourem. Ty chlapi padali jako hrušky.“ První den ušli 25 kilometrů, ale pak denně až 35 kilometrů. Antonín Šulák se dostal k tankovému praporu pod vedením hrdiny Sovětského svazu poručíka Tesaříka.

Antonín Šulák se stal radistou a šoférem tanku T-34. Se 3. brigádou prošel boje u Krosna, u Dukly a dostal se až na hranice Československa.

První den bojů o hranice Československa v karpatsko-dukelské operaci šlo do útoku asi 10 tanků a jednotku vedl podporučík Jasiok. Antonín Šulák se zúčastnil i bojů o Hyrowou horu, protáhlý karpatský hřbet (695 m n. m., „kóta 694“), o nějž se tvrdě bojovalo 20.–24. září 1944. „My jsme měli plný počet mužů, ale neměli jsme žádné tanky. Tanků bylo hrozně málo. Více tanků měl třetí prapor, ale to byly tanky na výcvik, do boje bylo tanků málo. A Sověti nic nepřidělovali.“ Se 3. praporem prošel boje u Dukly jako radista, tankista i jako pěšák. „Mašiny nebyly, tak se to střídalo nebo doplňovalo, jak to šlo.“

Karpatsko-dukelská operace: „My jsme na Slovensku, já vám za to můžu ručit.“

Na konci bojů o Duklu dali dohromady 10 bojeschopných tanků. „Jsme byli jediná samochodka jménem Kapitán Jaroš po veliteli, který bojoval u Sokolova. To bylo samohybné dělo, my jsme tomu říkali samochodka.“

Byla to jediná tanková posádka, která se dostala na podzim 1944 na hranice. „Celou tu dobu se nedostal žádný tank na hranice, ale já můžu tvrdit, že tank Kapitán Jaroš na hranici byl. Byl na slovenské straně. Byla to samochodka Kapitán Jaroš. Ostatní mašiny zapadly, ty jsme viděli. My jsme jeli jako poslední, před námi byly T-34 a T-42, a zapadaly, když se začaly rozvinovat do kopce, tak jeden za druhým zapadaly.“ Se svou „samochodkou“ se Šulákova posádka dostala na slovenské hranice. Velitelem vozidla byl Slovák Špilko, nabíječem Slovák Rak a třetí byl volyňský Čech Bačovský.

„Dohadovali jsem se na slovenské straně a desátník Špilka říká: ‚My jsme na Slovensku, já vám za to můžu ručit. My jsme na Slovensku.‘“ Cestou vyhnali rotu (možná četu) Němců, vystřelili na ně několik ran dělem. „A teď jsme zjistili, že jsme tam úplně osamocení.“ Později si vše Antonín Šulák ověřil. „A nikdo o tom neví. Tolik se napsalo o Dukle. Když jsme za sebou neměli ani jednoho pěšáka, tak jsme se museli domluvit, museli jsme se pustit zpátky.“ Při zpáteční cestě narazili na četu československých pěšáků, pro něž velení poslalo T-70. Vozidlo je mělo přivézt na štáb.

„Když jsme z hranic sjížděli dolů, zastavili jsme tam četu našich vojáků a dohadovali jsme se s nimi, že se otočíme a půjdeme zpět. My jsme totiž tu pěchotu rozehnali. Na těch hranicích byly podélné zákopy, a já vidím pořád Němce, poručíka – ten stál před mašinou patnáct kroků a střílel pistolí na tank, na mašinu naší.“Sověti nedávali na tanky kulomety. „Ta mašina se nemohla chránit.“ Mohla se vést střelba z automatů, ale „automat se tam sotva vlezl, a tak jste nemohli nijak pohybovat“.

Generál Sázavský povýšil pěšáky, kteří byli s tankem Antonína Šuláka na hranicích. Na tankisty zapomněl, což se pana Šuláka poněkud dotklo. „Tam se zakopali a chránili to, byli tam a zůstali. Sázavský je povýšil, dostali vyznamenání a my jsme byli na hranicích a ani pes po nás neštěkl.“

S tankem bylo třeba přejet potok, ale vjeli na minu, stejně jako tank T-70 před nimi. „Oba vyskočili (z T-70). Jeden skočil hned na protipěchotní minu, to mu utrhlo nohu a začal křičet. Druhý dostal strach, tak jsem na něho volal: ‚Vrať se k nám.‘“ Voják Hecko se dostal do tanku Antonína Šuláka a ve vozidle jich tak jelo pět.

Po levé straně stál tank Žižka T-34 velitele Porazíka a po pravé straně T-42 podporučíka Jasioka. „Jenomže se začalo smrákat a my vidíme, že Žižka pouští motory a odjíždí směrem do týlu.“ T-34 Antonína Šuláka zůstal stát. Po setmění se vydali k T-42, s nimiž se chtěli domluvit a zeptat se, proč nejedou. „Zjistili jsme, že ta mašina je opuštěná. Zapnutá byla vysílačka, světélko svítilo, a tak jsme to nevěděli. Nenašli jsme žádné škody. Zvenku jsme to samozřejmě neobcházeli, to v noci bylo nebezpečné.“ Chtěli vymontovat kulomet, ale rozhodli se vytáhnout kulomet ze zničeného T-70. „Já jsem byl zvědavý, proč tank je opuštěný. Měl jsem chuť startovat motor, jestli funguje, ale neudělal jsem to.“ Rozhodli se počkat až do rána, o půlnoci je ovšem vyrušili sapéři a chtěli okolí tanku Antonína Šuláka zaminovat. Neudělali to na přání posádky tanku. Poté přišli rozvědčíci a šli se podívat na německou stranu. Posádka tanku ustavila stráž a střídali se po dvou hodinách. „Za mojí služby – venku jsem měl akorát hlavu a ruce u kulometu – jsem pozoroval okolí toho tanku. Bylo asi po půlnoci, jedna hodina, půl druhé a z německé strany jdou tři osoby, vojáci. Já jsem měl prst na spoušti, mohl jsem je sundat, byli blízko, ale neudělal jsem to, protože jsem pořád měl na paměti, že šli naši na německou stranu. Tak jsem myslel, že to mohou být oni.“ Byli to Němci, kteří táhli bedničky s municí. „Prostě to tam naládovali a ještě za mé služby, kterou jsem stál hlavou venku, se ozvala obrovská rána a tank se rozpadl na kusy.“ Němci přinesli munici a vyhodili tank do povětří.

Po Jasiokovi převzal velení kapitán Vrána, který přišel z Anglie. „Šel druhý den do útoku, když jsme utíkali z tanku. Už jsme se brali k nám, k našemu velitelství.“ Pozorovali útok německých tanků na československé. Německé tanky byly zakopané u školy mezi topoly. „To byla jedna rána, jeden tank, druhá rána, druhý tank. Čí to byla vina, to já nevím. Jediné tři panthery, a zlikvidovaly nám posledních devět, deset mašin.“

V tanku T-34 musel velitel nabíjet a zároveň střílet. Antonín Šulák dělal strážného u Tesaříka, když přijela spojka ze štábu a přinesla noviny Naše vojsko. Antonín Šulák dostal do rukou jeden výtisk, kde byl článek o spolubojovníkovi Heckovi: „‚Bojoval na Zyndranowé, do posledního náboje sám nabíjel.‘ A on ani nevystřelil, on byl se mnou celou tu dobu. (Antonín Šulák se s Heckem v té době nacházeli mimo boj.) Jak se to dostalo do novin, to nevím.“ Přinesl noviny do pokoje mezi ostatní vojáky a ukázal jim článek. „Povídají: ‚Hergot, to je teda pašák… a kdy se to stalo?‘ – ‚’Já jsem byl v tu dobu s ním, tak je to blbost, že bojoval. Celou tu dobu byl se mnou.‘“ Za kritiku článku měl ale problémy s velením. „Odnesl jsem to já, frčky mi nedávali, vyznamenání mi nedávali. Trpce jsem to nesl. Že jsem pošpinil tankovou brigádu. To nebyla všechno pravda. Tam zemřelo za pitominy kluků, to byste koukal…“

Po dukelské operaci zůstali Čechoslováci bez tanků a vrátili se do týlu na polskou stranu. „Tam se dávali dohromady, přibírali se noví lidi. V brigádách se to dávalo dohromady.“

„Náš tank dostal šlupku do čela.“

Dostali se do Kežmarku a do Spišské Nové Vsi, kde čekali na přísun nových tanků z ruské armády. S nimi vytvořili novou kompletní jednotku. Pro tanky museli dojet do Krosna. „Přijeli z Uralu nějací vojáci. Počítali, že s nimi budou bojovat, a oni je museli odevzdat nám. Někteří kluci až plakali. To byl pro ně šok.“ Svobodova armáda dostala přes 40 tanků. Antonín Šulák dostal opravený a rychlý T-34 ráže 76 mm.

S tanky se přesunovali přes Tatry na polskou stranu. „My jsme měli úsek přes Tatry nebezpečný. Nebyly drápky na páse, tak jsme to museli zkoušet bez drápků a po pravé straně skála a po levé straně propast. Kdyby začal klouzat, tak se bude koulet.“

Dostali se před městečko Žory, kde stála fronta. „Byli jsme v lesích asi dva dni a potom přišel den útoku. Bylo to nějak k poledni, jedenáct hodin, slunce svítilo. Měl jsem posádku starších válečníků, nebyla mi po chuti.“ V posádce byl osmnáctiletý nováček, desátník tankista a špatný velitel Rubinstein.

Obsadili okresní město a pokračovali na Moravskou Ostravu, kam Antonín Šulák nedojel. „Já jsem to štěstí neměl. Já jsem (byl zraněn) na polské straně při jedné akci, když jsem se dobrovolně přihlásil. Bylo to konkrétně od velitele brigády štábního kapitána Janka, aby se přihlásily tři mašiny na dobrovolnou akci prorazit frontu, dostat se Němcům do týla a obsadit tam nějakou vidlici cest a nepouštět německou techniku po cestách.“

Při této akci byl tank zničen. „Prostě dostal šlupku do čela, to bylo od protitankového kanónu. Já jsem byl zraněný těžce a nabíječ taky, ten vyskočil. Zůstal naživu jedině radista, to byl mladý kluk, Slovák Cvitkovský. Mašina shořela do mrtě a shořela i s velitelem, který byl přímo na místě zabitý. Jmenoval se Rubinstein.“ Rubinstein byl původem divadelní herec z Užhorodu. Přežil jenom Cvitkovský a Antonín Šulák.

Problém byl pravděpodobně v zadřené rychlosti. „Já jsem hlásil už předtím týden, že se mi zadírá jedna rychlost. Nevím, jestli to byla trojka nebo čtyřka. To se stávalo. A oni říkali. ‚To se nedá nic dělat. Teď není čas, musíš jít bojovat.‘“ Antonín Šulák se přihlásil na proražení německého týlu. „Vlétli jsme do vesnice a ona byla obsazená německým vojskem. Po cestě stáli v koloně koně s vozy a auty. Já jsem věděl, že čím větší rychlost budu mít na silnici, tak tím to spíš profouknu. A on nám to zdůrazňoval i velitel Janko: ‚Chlapci, pokud to půjde, co nejvyšší rychlostí a plný plyn. A z té cesty musíte smést, kdyby tam stál čert.‘ To se smetne, já jsem taky smetl pár vozů.“ Ovšem Antonín Šulák nemohl řadit a zastavil se. „Kdybych býval zkusil tu rychlost, co jsem tam měl, tak jsem jel pomaleji a možná to překvapení bylo. Ti Němci nás nečekali. To si kladu za vinu.“

Ztratil v tanku několik fotografií, mimo jiné fotografii velitele čety podporučíka Tůmy, který se, přísně plnící rozkazy, zasekl v tanku uvízlém v bahně a byl usmrcen před očima Antonína Šuláka. „Před námi byl násep silnice, po levé straně statek a já jsem viděl, že budu muset přijet tamtudy. Bohužel jsem si to špatně vypočítal, bylo tam měkko a já jsem tam uvíznul.“ Uvázali klády pod pás, Tůma odešel od tanku. „A začali hvízdat náboje z minometů. Němci viděli, že se tam hrabeme, tak tam poslali pozdravy. On se vzdálil od tanku a na místě mrtvý. Střepiny do hlavy.“ Nechali si pro něj vykopat hrob od Poláka na kraji města Žory. Po válce ho exhumovali a řádně pohřbili.

Československé armádní tanky byly kompletně zničené. „Když chtěli poslat jednotku do Prahy na vítězství, tak už neměli co posílat. Sověti jim půjčili pár tanků, aby mohli dojet do Prahy.“

Němci disponovali dobře cvičenými ostřelovači, kteří protivníkovi způsobovali velké ztráty. „Na dvě stě metrů suverénně mezi oči trefí.“ Antonín Šulák našel 3 volyňské Čechy zabité ostřelovači. „Tak jsme sebrali akorát, co měli u sebe, jinak jsme je tam nechali.“ Po válce zde byly nalezeny dvě lebky. „Tak ony je tam chudáky lišky roznesly nebo já nevím, tak tam zůstali.“

Operace v nemocnicích

„Mašina shořela a já se vyškrábal po jedné ruce. Němci po mně ještě stříleli z boku od baráku. Náhodou jsem měl štěstí, že mě netrefili a dostal jsem se za barák. Teď jsem přemýšlel, krev mi utíkala z hlavy a ruky, největší strach jsem měl o břicho, protože jsem strašně cítil bolest na břichu. Jedna střepina měla to štěstí, že mi rozsekla kůži a bránici, ale nezasáhla, už byla ztlumená něčím, možná svetrem.“

První operaci v nemocnici prováděl sovětský major. „To byla utvořená frontová první nemocnice, kde se dává jen první pomoc.“ Major vytáhl střepiny, ale Antonín Šulák měl ještě střepinu v oku. Mohl ztratit nejen oko, ale i ruku, ve které také vězela střepina. Byl dopraven do nemocnice v Krakově, kde se léčil s okem, rukou i břichem. Ležel zde přes půl roku, než byl odvezen do Haliče, kde se shromažďovali ranění vojáci.

V nemocnici ležel Antonín Šulák na pokoji, kde měli všichni vypálené či jinak poraněné oči. „Museli mít mříže, oni by skákali, brali by si život. … Žádný pes nevydrží to, co vydrží člověk. Já jsem zkusil taky moc, měl jsem takové bolesti s tou hlavou, s tím okem. Ta střepina tam nakonec byla. To mě týralo moc dlouho. A ono je zase lepší vzít oko, jako kdybych měl ztratit pravou ruku. Ale být bez obou očí je zlé, moc zlé.“

S jedním okem zpět k tankové brigádě

Někteří ranění vojáci byli v Haliči i dva měsíce. Museli nejprve projít štábem. „Museli se vykoupat, oholit a tak dále. Já měl vlasy oholené, nosil jsem pásku na oku a šel jsem už posledním.“ Antonín Šulák se domluvil se sovětským majorem, byl vzat zpět k tankistům a s ním jel ještě jeden mladý Rus z Moskvy. Vrátil se do Krakova, setkal se opět s ruským podplukovníkem, který si ho díky pásce přes oko pamatoval. „A povídá: ‚Propána, jaktože se vracíš?‘ – ‚Protože se musím dostat k naší tankové jednotce.‘ – ‚Vždyť já nevím, kde ta jednotka je, já ti nemůžu dát papíry…‘ – ‚Já nechci papíry žádné, dejte mi papíry na jídlo, co mám nárok.‘“ Tankovou brigádu měl v Ostravě, a tak mu ruský podplukovník sepsal vše potřebné a odjel. Nepříjemný zážitek potkal pana Šuláka cestou do Ostravy, když mu nějaký ruský voják vytahoval peníze z kapsy. „Kdybych to zahlásil a zavolal stráže, tak by vykopali jámu, hned ho zastřelili a zakopali.“

Ve Frýdku-Místku se z tankové roty vytvářel tankový prapor. Velitelem byl nadporučík Gondík, který odešel na vojenskou akademii do Hranic a nabízel tuto možnost i Antonínu Šulákovi. Ten to však odmítl. Antonín Šulák odjel do Svitav, následně do Prahy, do Malé Chuchle a na sever Prahy, kde si dodělával 4. třídu měšťanky. Vybírali si zde práci a Antonín Šulák se dostal na Barrandov, kde měl dělat osvětlovače. „Mně se to tam líbilo, jenomže jsem zapomněl na jednu věc – že mám jenom jedno oko.“ Doktoři mu to kvůli handicapu vymluvili.

Po válce lesníkem na Třeboňsku

Rozhodl se pro práci hajného. Udělal si školu v Táboře a zakotvil na jihu Čech u Třeboně, kde se věnoval lesnictví. Službu jako hajný  nastoupil 4. 1. 1947 a našel si zde ženu, se kterou měl tři děti. Po válce jezdil po školách vyprávět zážitky z fronty.

S kamarády z fronty se setkal dvakrát v Ostravě. „Tam se dostali tankisté jako první, ale já už jsem mezi nimi nebyl. Málo jich bylo, kteří se dostali s tanky do Ostravy. Nás tak čtyř pět tanků, jinak popadali před hranicemi ještě na polské straně. Více než 55 % nás padlo. Nás zůstala hrstka tankistů.“

Antonín Šulák ukončil své válečné působení jako četař. „Dvakrát nebo třikrát už jsem dostával povýšení, ale já jsem si to nezval, já jsem to nechtěl.“ Nyní má Antonín Šulák hodnost rotmistra.

Antonín Šulák na seznamu mrtvých¹

Antonín Šulák se dostal na seznam mrtvých. „Těch omylů vzniklo tisíce. Proč máte neznámý vojín? Neznámý vojín je ten, který padnul a oni ho nikde nenašli. Já jsem třeba našel tři Volyňáky. Ti tam zůstali, já je nepohřbíval, ale záznam mají padlí a neznámí. To jsou taky neznámí vojíni.“ Po válce se setkal v Ostravě s kamarádem, který pracoval na štábu a ukázal Antonínu Šulákovi záznam o jeho vlastní smrti. „On mi to dokonce ukázal v papírech na tom štábu, a dokonce mi ukázal plánek, kde jsem pochovaný. Povídá: ‚Ty máš štěstí. Víš, co se říká o takových lidech? Že budou dlouho živi.‘“

Voják Vaněk ze smíšené česko-německé rodiny v československé armádě

V počátcích prací v Charkově byla strašná zima. „Začátky byly strašně těžké a hladové. To bylo hrozný.“ Antonín Šulák našel v Charkově psa, který se ho držel. „Byl ten pes se mnou v cimře a byl jsem tam akorát já a nějaký Straka, taky z Lanžhota. Slyšíme tam ťukání.“ Pustili dovnitř německého desátníka od protiletadlové jednotky. „Povídá: ‚Kluci, vy jste Češi?‘ – ‚To víte, že jsme Češi. Jsme z Moravy, jsme Moraváci.‘ – ‚Já teda nejsem Moravák, ale Moravu znám. Já pocházím víte odkaď? Víte, kde je Jindřichův Hradec?‘“ Německý desátník Vaněk pocházel ze smíšeného manželství z Nové Bystřice a usmyslel si, že přejde k československé armádě. Seznámili se spolu. „A já jsem se s ním setkal v naší armádě. Když jsme šli k tankům, tak už byl četařem v armádě. Takových kluků bylo spoustu. Uměl donést zprávy, dvakrát se vydal k Němcům na besedu. Říkal: ‚Já jdu na besedu.‘ Oblékl si německou uniformu a šel na besedu. A z té besedy se vždy vrátil a ještě přinesl slepice. A zprávy od německé armády přinášel, že takového chlapíka v brigádě neexistovalo.“ Byl ovšem dvakrát za hlouposti degradován a dvakrát mu zase byla hodnost vrácena.

Spolu s ním šel Antonín Šulák ukrást berana na Silvestra. Berana chytli, podřízli, vykuchali a snědli. Dokonce ho nevědomky jedl i původní chovatel. Bifteky berana si dal i hrdina Sovětského svazu Tesařík. Krádež ale představovala pro nervy pana Šuláka značnou zátěž: „Já se vám přiznám, že já jsem měl více strachu než na frontě.“

Jednou Vaněk prohlásil, že kdyby se nevrátil od Němců do dvou dnů, tak ať ho nečekají. Měl přinést více důležitých věcí „Nezůstal by u Němců, ale že by ho Němci odhalili. A on se vrátil, už tam byl asi potřetí u Němců. Byl nejlepší průzkumník z průzkumníků. Rusáci by za něj dali zlato.“ Německou uniformu nosil Vaněk vždy s sebou. Byl však značně svéhlavého založení: „Když mu podporučík řekne: ‚To a to vykonáš.‘ Vaněk říká: ‚Tak to nevykonám, nemám na to náladu.‘“ Dostal trest a strhali mu za neplnění rozkazu frčky.

Vaněk se dostal do Ostravy jako jeden z mála tankistů. „Dát mu rakouskou uniformu, tak je to dobrý voják Švejk. Takový kulatý veselý obličej, on se pořád smál, měl strašně dobrou povahu. Ale co na něm bylo zajímavého – on se nebál. On Němce musel tak znát, že on tam nešel se žádným strachem. Vůbec si nepřipouštěl, že by ho Němci odhalili. A přinášel velice důkladné zprávy pro vojsko.“ Frčky mu brali a po chvíli zase vrátili. Vaněk bojoval ještě u Kyjeva.

Domů do Lanžhota přivezl ruskou pistoli Nagan od rumunského důstojníka, balík dynamitu a zápalky. S dynamitem šel na ryby, pár jich tam zabil, ale musel se dynamitu zbavit kvůli svému otci. „Balík dynamitu? Co bych Němcům udělal za neplechu? Já bych s ním vyhodil celou německou stanici v Lanžhotě. To bych udělal pěknou hovadinu. Já bych vyhodil pět Němců a oni by postříleli padesát dalších.“

O atentátu na Heydricha

„Jestliže já zabiji jednoho vyššího Němce a oni mi zabijí tři tisíce našich občanů – a vybírali inteligenty  –, tak hrdinství nebudu dělat. Abych za jednoho člověka zaplatil takovou daň. A byli to hrdinové. Oni byli hrdinové, ale horší bylo, co zaplatili nevinnou smrtí.“

¹⁾Kopecký, Milan, 1. československá samostatná tanková brigáda, MBI, Praha, 2001.