The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Šulistová (* 1942)

• narozena 29. dubna 1942 v Hluboké nad Vltavou

• v roce 1953 otec Jaroslav Beneš zatčen a odsouzen na sedm let

• jako dcera vlastizrádce nesměla studovat

• v 15 letech nastoupila do zaměstnání

• při zaměstnání vystudovala večerní školu

• celý svůj pracovní život strávila u stejného zaměstnavatele – podniku Dřevona

• v roce 2021 žila se svou rodinou v Českých Budějovicích

Dva dny před Štědrým dnem, 22. prosince 1953, měl otec Antonie Šulistové Jaroslav Beneš oslavit své čtyřicáté narozeniny. Namísto oslavy jej čekalo předvolání v souvislosti s případem převaděčů Jaroslava Kasky a Jana Maška, do kterého byl se svým mladším bratrem Václavem zapojen. Na Kasku a Maška byl po jejich útěku do Německa v roce 1949 vydán zatykač a při následných přechodech hranic do Československa si zde vybudovali rozsáhlou síť pomocníků. K té se připojili i bratři Benešovi, jejichž otec se přátelil s Maškovým strýcem. V srpnu roku 1951 oba převaděče nechali u sebe doma přespat a odvezli je společně autem na požadované místo nedaleko Prahy. Navíc jim měli přislíbit pomoc s následným převozem do blízkosti hranice na Lipensku. K tomu nakonec nedošlo. V roce 1952 byli Mašek i Kaska dopadeni a začalo vyšetřování celé početné skupiny. Z předvolání se Jaroslav Beneš domů na Vánoce roku 1953 nevrátil. Ve vězení strávil sedm následujících let. Doma na něj čekala zdrcená manželka a šest dětí ve věku od čtyř do 13 let. Štědrý den roku 1953 byl asi nejhorší, jaký Antonie ve svém životě zažila.

Jako první šel do vězení dědeček

Trnem v oku komunistickému režimu nebyli jen Antoniin otec a strýc, ale i dědeček Antonín Beneš, živnostník a majitel prosperující autodopravy v Hluboké nad Vltavou. V roce 1950 byl odsouzen za údajnou velezradu k šestiletému trestu a propadnutí veškerého majetku státu. V průběhu výkonu trestu mu v roce 1952 zemřela manželka, babička Antonie, po níž své jméno dostala i nejstarší vnučka. Vězněný Antonín Beneš se pohřbu své ženy zúčastnit nesměl. Po návratu z vězení obdržel důchod ve výši 100 korun a jeho synové i zeť se stali zaměstnanci znárodněného rodinného podniku, tentokrát pod hlavičkou místního závodu ČSAD (Československá státní automobilová doprava). V roce 1954 pak byli v kauze Kaska a Mašek za napomáhání k velezradě odsouzeni další dva členové rodiny, synové Jaroslav a Václav.

Oslava, která se nekonala, a tragické Vánoce

V říjnu roku 1953 byl Jaroslav Beneš brzy ráno odveden ze zaměstnání k výslechu Státní bezpečností, který trval do rána následujícího dne a kde byl pod tvrdým nátlakem donucen k podpisu protokolu. 22. prosince 1953, v den svých čtyřicátých narozenin, byl předvolán k dalšímu výslechu, kde svou předchozí vynucenou výpověď před prokurátorem odvolal. Byl přesvědčený, že se pak zase vrátí domů. Nemohl tušit, že se svou rodinou neoslaví nejen své kulaté narozeniny, ale ani nadcházející vánoční svátky. A že od té doby se domů na mnoho let vůbec nepodívá. „Nejtěžší to bylo pro mamku,“ vzpomíná Antonie Šulistová a po krátké odmlce zlomeným hlasem pokračuje: „Mamka prostě byla v takovém stavu, že říkala: ‚Já nám všem dám něco do jídla a všechny nás otrávím.‘“

Všechno už věděli předem

„Nejhorší na tom bylo, že když pro otce přišli, tak už všechno věděli.“ Z napomáhání převaděčům měly jejího otce a strýce Václava usvědčit výpovědi dvou hlavních obviněných, Jaroslava Kasky a Jana Maška, kteří fungovali jako agenti chodci spolupracující s americkou rozvědkou CIC. V březnu 1954, když soud rozhodoval o otcově trestu, na něj čekalo všech šest dětí celý den na lavici před soudní síní. Dovnitř totiž směla jen maminka. Tatínka děti zahlédly na krátký okamžik, když byl v poutech do soudní síně předveden a pak z ní opět odveden. Jaroslav Beneš byl odsouzen za napomáhání k vlastizradě k trestu odnětí svobody na sedm let a propadnutí veškerého majetku. Jeho mladšímu bratru Václavovi byl vyměřen trest o tři roky delší. Rozsudek nezvrátilo ani odvolání k Nejvyššímu soudu, ani osobní intervence maminky u prezidenta Zápotockého. Pro rodinu Benešových nastalo sedm krušných let.

Návštěvy otce ve vězení

Výjimečně byly otci ve vězení povoleny návštěvy. Antonie Šulistová vzpomíná na dvoudenní cestu do slovenské Ilavy kvůli patnáctiminutovému setkání, během kterého nebyl rodině povolen žádný osobní kontakt, stejně jako na cestu všech šesti sourozenců za otcem do pankrácké věznice a nevydařenou vlastní cestu z milevského internátu. Tehdy se měla před věznicí sejít s maminkou, která jí ale neměla jak dát vědět, že nepřijede, protože návštěva byla otci kvůli údajně špatnému chování na poslední chvíli zamítnuta. Čtrnáctiletá Antonie přijela do Prahy, ale už neměla peníze na cestu zpátky, a tak si musela vypůjčit od příbuzných, u kterých během svých cest za otcem rodina obvykle přespávala. Přes všechno vynaložené úsilí bývaly návštěvy ve vězení jen krátké a rozhovory, vedené pod dozorem bachařů, spíš bezobsažné: „Většinou mluvila jen mamka, a to bylo jenom: ‚Tak co, jak se máte?‘ ‚No, dobře. A ty?‘ ‚No, dobře, dobře,‘ že ano, co jiného taky mohl říkat,“ popisuje Antonie Šulistová.

Život mě naučil nejvíc

Antonie se učila ráda, škola ji bavila a přála si jít studovat, ale studium na střední škole vzhledem k rodinné situaci nepřicházelo v úvahu. Přihláška na jedenáctiletou školu, obdobu dnešního gymnázia, jí byla zamítnuta s odůvodněním, že by se po vystudování „nezapojila do socialistického života“. Jedinou možností pro ni bylo soustružnické učiliště v Milevsku, to však nemohla dokončit kvůli silné alergii na chemickou látku používanou k chlazení vysoustružených výrobků. Po několikatýdenním pobytu na kožním oddělení v nemocnici tak svou školní docházku v prvním ročníku v necelých 15 letech ukončila. Vzhledem k neutěšené finanční situaci rodiny jí nezbývalo, než aby začala pracovat. Hledat práci vyrazila na vlastní pěst do Českých Budějovic. Tam v pivovaru Samson náhodou získala od vrátného tip na administrativní pozici ve velkoobchodu podniku Dřevona, kterou vykonávala do svých 50 let. Odborné středoškolské vzdělání si po zapracování doplnila ve večerním studiu na ekonomické škole. „Musela jsem si počkat a prostě dva roky si odpracovat, abych byla prověřená. Abych do té školy vůbec směla.“ Zaměstnání opouštěla v roce 1992 jako vedoucí provozovny. Následujících 12 let samostatně podnikala a poté pomáhala ve firmě svého manžela s účetnictvím. To, že nesměla vystudovat, ji mrzelo. Vzápětí však dodává: „Nelituju, neztratila jsem se. Pro mě ale největší škola byl život.“

Vychovávali jsme se sami

Antonie Šulistová prožila dětství ve velmi skromných podmínkách, rodiče se šesti dětmi obývali v Hluboké nad Vltavou pronajatý byt sestávající jen z kuchyně a pokoje. S otcovým uvězněním se rodina propadla do ještě větší bídy. Maminka, starající se o šest malých dětí, musela nastoupit do zaměstnání, aby jako pracující mohla zažádat o příspěvky na děti. Zpočátku jí s úklidem v hlubocké Jednotě pomáhala Antonie s nejstarším bratrem, později maminka odjížděla na pětidenní kuchařské směny na venkov a děti se o sebe musely od pondělí do pátku starat samy. „My jsme byli napospas a vychovávali jsme se sami,“ komentuje dnes už s pobavením rodinnou situaci Antonie. „My jsme si z toho nedělali žádný velký problém, my jsme doma nikdy nesnídali, protože to bychom se zdržovali. Měli jsme zaplacené obědy ve školní jídelně, to nám stačilo. Nikdy jsme neměli žádnou teplou večeři. Dělali jsme si hrnec bílého kafe a do toho jsme si lámali rohlíky.“ Na přilepšenou nosívala maminka domů zbylou omáčku a knedlíky ze závodní kuchyně. Maminčini rodiče z nedalekého Purkarce také vydatně vypomáhali se zásobováním základními potravinami. Tatínek do rodinného rozpočtu z vězení přispět nemohl, musel totiž splácet veškeré výdaje spojené s pobytem ve vězení – „Jako kdyby tam žil v přepychovém hotelu,“ jak říká pamětnice.

Vždycky si říkám, komu bylo hůř

Nesnadný úděl maminky, která zůstala sama se šesti dětmi ve věku čtyři až 13 let, i tatínkovo dlouholeté strádání ve vězení přiměly Antonii Šulistovou k úvaze, kdo z rodičů vlastně trpěl víc, jestli maminka, která musela početnou rodinu sama zaopatřit, nebo tatínek, který si odpykával sedmiletý trest v tvrdých podmínkách uranových dolů. O zážitcích z vězení otec po návratu už nechtěl se svými blízkými mluvit. Z vězení se vrátil v roce 1960. V té době již nejstarší bratr doma nežil, v roce 1962 se provdala a odstěhovala i Antonie, v roce 1969 emigrovala do Švýcarska její nejmladší sestra Jana. Otec ji ve Švýcarsku dvakrát navštívil, ale když měl po návratu na služebně Státní bezpečnosti podat informace o cestách za dcerou, raději odevzdal cestovní pas, než aby na dceru donášel tajné policii.

A co jste pro zlepšení udělali vy?

Žádná z mnoha překážek, se kterými se na počátku své životní cesty mladá Antonie Šulistová setkala, ji však nedokázala připravit o chuť do života a optimistický pohled na svět. „Vždycky může být hůř, litovat je to poslední, co může člověk dělat,“ tvrdí. Je si také dobře vědoma toho, že o nabytou svobodu je potřeba pečovat, když říká: „Já se každého ptám: ‚A co jsi pro to udělal, aby to bylo lepší?’“ A nakonec dodává: „Měli bychom si vážit toho, co máme. Možná se máme ještě lépe, než si zasloužíme.“